Mé Moáry: Zahrada, první část

V každým pokoji mýho domu jsou okna. Nejdřív jsem si myslel, že to je podobná věc, jako placka, na kterou koukaj mý polokočky. Dávali tam o hodně zajímavější věci než v placce pro polokočky. Občas promítali tvora, kterýmu se říká pták.

Pták je tvor, kterej umí opravdu lítat. Teď myslím, že se udrží ve vzduchu. Ne, že skočí a pak žuchne na zem jako akrobatka Dorinka. Když jsem ho v okně viděl, začaly mi cvakat zuby, poškubávat ocas a všechno ve mně se napružilo. Chtěl jsem ho ulovit a sežrat. Nějak jsem sám od sebe věděl, že to je ta nejsprávnější věc na světě.

Brzy jsem zjistil, že okna nejsou jako ta placka. Jde o průhledný stěny! Nechápu jak je to možný, určitě další z kouzel. Ale normálně vidíte skrz stěnu, jako by tam nebyla. Jak se ale pokusíte projít, nejde to. Něco neviditelnýho, studenýho a tvrdýho vás zastaví. Polokočky tomu říkají sklo.

Svůj omyl jsem zjistil díky polokocourovi Kájovi. Provedl další z kouzel, který ovládaj jen kočky. Otevřel průhlednou stěnu a prošel skrz! Teď už vím, že otevřel dveře na zahradu, ale tenkrát jsem byl dost nedůvěřivej. Opatrně jsem se připlížil k tý díře ve stěně, kterou Kája udělal. Čuchám, jsou tam divný a zajímavý vůně. Trošku popojdu, odvaha mi nikdy nechyběla, už jsem skoro půlkou těla za stěnou.

Nemá cenu nic uspěchat, Odvaha se cení, ale nesmí být neuvážená. Radši tam stojím a senzory mám zapnutý na nejvyšší výkon. Jsem postavenej před naprosto novou a nečekanou situaci. Zdůrazňuju, že stojím, rozumíte?

A najednou se za mnou ozve vyděšenej hlas polokočky Vlaďky. „Kájo pozor, Gimísek utíká na zahradu!“

Ohlídnu se na ní. „Hele Vlaďko, já vím, že polokočky blbě viděj, ale snad vidíš, že stojím, ne? Klídek!“ Kája mě popadne, hodí mě do mýho domu a průhledná stěna se zavře.

Jsem zmatenej. Jednoznačně jsem stál, neutíkal jsem. Co je zahrada? Proč to bylo za tou stěnou tak zvláštní? Šílenejch otázek v hlavě! Snaží se přede mnou utajit nějaký obrovský tajemství!! Ze všech těch otázek se mi udělalo mdlo a musel jsem si pořádně schrupnout.

Večer si takhle ležím Kájovi na klíně a slyším, jak si povídají s Vlaďkou. Většinou tomu nevěnuju pozornost, protože to jsou různý polokočičí nesmysly, co probírají. Asi jsem se zrovna probudil nebo co a poslouchám.

„Nesmíš nechávat dveře na zahradu dokořán, Gimouš by mohl utéct“ říká Vlaďka.

„Ale no tak, nech toho, kam by asi tak utíkal, se svojí váhou plot nepřeskočí. Já bych ho pustil.“ Nebylo mi moc jasný, jak mi v tom bude bránit moje váha. Mám jí v místnosti s vodníma mučidlama. Je to něco jako placka a je naprosto, ale naprosto k ničemu. Do domu mi polokočky vůbec pořídili plno předmětů, který jsou zbytečný. Že by měla nějakou kouzelnou moc a bránila mi skákat? Asi jsem špatně slyšel, byl jsem dost rozespalej.

Vlaďka povídá. „Tak dobře, ale jen když tam budeš s ním. A Miu nepouštěj, ta by utekla.“

„Neutekla, po kastraci přibrala“ říká polokocour. Netuším co je kastrace, ale je fakt, že od tý doby co jsem nepřistoupil na svatbu s Miou a roztrhal jí její bílý šaty, dost ztloustla. Asi vzdala marný úsilí přimět mě, abych jí miloval a nechal se jí vláčet jako ten její Kaspík.

Nechal jsem je dál mluvit a znova jsem usnul. Rád si takhle schrupnu u polokoček na klíně.

Za pár dní Kája zase udělal kouzlo a otevřel průhlednou stěnu. Jdu k tý díře ve stěně a čuchám. Ohlížím se, jestli bude polokočka zase šílet. Ale není zrovna doma.

Pomalu, pomaličku pokračuju do neznámýho, obrovskýho pokoje, kterej je úplně jinej, než všechny ostatní v mým domě. Hned za dveřma, to je ta průhledná stěna, tak se jmenuje, je tvrdá podlaha. Za ní je podlaha zelená a měkká. Teď už vím, že to je tráva, ale tenkrát mi přišla nebezpečná. Možná si teď říkáte, že mě opustila statečnost. Ale není to tak!

Náhodou jsem viděl v placce pořad o polokočkách, který byly poprvý v novým prostředí. Měli jste je vidět! Na sobě super pevnou srst, děsně tlustou, chodily hrozně pomalu a vůbec, bylo jasný, že mají strach. Ještě ke všemu si do novýho prostředí s sebou vzaly domeček, aby měly kam utéct. A zásadně chodily ve dvou! Přitom to oslavovaly polokočky na celým světě jako „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“ Na vysvětlenou – člověk je polokočka, ony si tak z neznámýho důvodu říkají. A lidstvo je nekonečně moc polokoček, víc než deset!

No a já tam byl sám, žádnou ochrannou srst jsem neměl a dělal jsem náhodou slušně velký kroky. Takže si svoje pochyby nechte. Jsem megastatečnej!

Při první výpravě jsem zůstal na tvrdý podlaze, který říkají dlaždice. Najednou přijde i polokočka Vlaďka. Kouká na mě. „Gimísku, ne abys přeskočil plot!“ ukazuje rukou na šíleně vysoký stěny toho pokoje. Jmenuje se zahrada, jak jste už asi pochopili. A plot jsou stěny zahrady.

Koukám kam míří rukou. Zrovna jsem seděl kousek od toho plotu. Snažím se dohlídnout na vršek plotu, vyvracím si hlavu, až se převalím na záda. Jestli má starost, že tohle přeskočím, tak by měla k veterináři co léčí hlavu! O jednom jsem slyšel v placce. Vodí k němu psy. Chyjatr se jmenuje.

Pokračování za týden