Mé Moáry: Zvyky polokoček

Dneska nedáme díl o pse, ale o zvycích polokoček. Vzhledem k tomu, že jsou Vánoce, tak je to díl aktuální. Ten o psech dáme za týden.

Už vám o polokočkách vyprávím děsně dlouho. Musí vám být jasný, že nejsou úplně normální a občas i nefalšovaně šílený. Jako to jejich mučení se vodou! Ale mají i některý zvyky, který opakujou každej rok a chovají se při nich vyloženě nesmyslně. Říkají jim svátky.

Prvnímu říkají Velikonoce. Nejdřív jsem si myslel, že budou při těhle Velikonocích nějak speciálně dlouhý noci, ale nejsou. V placce o Velikonocích dávají pořady o jednom kouzelným polokocourovi. Jiný polokočky ho zabily a on dokázal obživnout. Asi ovládá stejný kouzlo, jako pták Feniks, ten co jsem ho sežral a oko u veterináře mě odhalilo.

Kouzelnýmu polokocourovi samozřejmě říkají různými jmény, jak je u polokoček zvykem. O Velikonocích mu říkají Kristus, ale o Vánocích, o těch budu povídat za chvíli, se mu jméno mění. Už není Kristus, ale je Žíšek. Dokonce se umí zmenšit a je z něj lítající mimino.

Když o Velikonocích mají tolik pořadů o kouzelným polokocourovi, kocour by předpokládal, že mi dům vyzdobí jeho obrázky. Jenže to by udělal normální kocour. A my se bavíme o polokočkách.

Místo polokocoura Žíška mi do domu dávají malý sochy králíků? O tom, jak jsem s jedním spal, a jak báječně voněl, vám budu vyprávět v dalším dílu.

Tihle králíci ale voněj jinak, jsou menší a mají lesklou srst. Polokočky jim tu lesklou srst nakonec strhnou a králíky sežerou. Uvnitř jsou černý a jsou sladce cítit. Podle mě k jídlu nejsou, ale polokočkám chutnaj.

Nejpodivnější chování mají polokočky jedno ráno o Velikonocích. Polokocour Kája si připraví švihadlo, je to takovej dlouhej, ohebnej ocas a na konci má moje milovaný mašle. Žrát mašle je skoro stejně skvělý jako žrát paštiku.

Mašle sice nechutnaj tak skvěle, ale ten pocit, když mašli protahujete mezi zoubky, když jí zkoušíte polykat! Je to blaho! Polokočky, jak mě vidí žrát mašle, hned spustí „Gimouši, nežer to, bude ti blbě! Mašle není k jídlu, dej to sem!“ A mašle mi seberou. Zaprvý, blbě mi po mašlích není, teda vlastně nevím, nikdy mě nenechali mašli pořádně sežrat. A zadruhý, samy mašle nežerou, tak proč jim to vadí??

Zpátky ke švihadlu. Ráno se polokocour Kája vykašle na pravidla #MeToo! a rozhodne se polokočky švihadlem zbít. Já mu to schvaluju, taky občas Miu zbiju, tak je nastavenej svět, že jo?

Při bití polokočky zaklíná, aby byly pomalý a neutekly mu. Funguje to! Zpomalovací zaklínadlo začíná „Hody, hody, do Provody.“ Zaklínadlo polokočky omámí a zpomalí. Zkusil jsem zaklít Miu, ale na pravý kočky to k mýmu zklamání nefunguje. Zdrhala přede mnou stejnou rychlostí a já se tím mluvením ještě zadejchal.

Zajímavý je, že pak Kája zaklínadlo zapomene a vzpomene si na něj zase až za rok. Já mít takový zaklínadlo na Miu, tak ho tutově nezapomenu!

Druhej divnej svátek se jmenuje Vánoce. Polokočky mi domů přinesou strom, fakt pravej strom! Je pěknej, hezky mi ho dají do pokoje. Voní a pěkně by se pod ním leželo. Jenže pak to polokočky samozřejmě zkazí!

Přinesou nesmyslný množství krabic a začnou vytahovat lesklý koule různejch velikostí. Poprvý jsem si myslel, že se chystaj tancovat. V placce jsem viděl, jak polokočky tancujou, tanec je takový zmítání polokočky sem a tam pořád dokola. A nad těma tancujícíma polokočkama se točily lesklý koule.

Ale ne, berou ty koule a dávají je na strom. Šílený, nekonečný množství koulí. Pak udělají kouzlo a strom začne celej blikat. Z původně krásnýho stromu udělají strašnost, pod kterou si lehnout nemůžete. Úplně byste přišli o zrak z toho blejskání a blikání.

Zubí se na mě a ptají se „Gimísku, líbí se ti vánoční stromeček? Krásně jsme ho ozdobily, viď?“

„Nelíbí, sundejte ty koule a blikačky! Jste to zase celý zmrvily, nedá se pod tím spát!“ Jestli si myslíte, že mě poslechnou, tak jste doteď nečetli pozorně! Jasně že neposlechnou, jsou beznadějně natvrdlý.

A pak vypukne nesmyslnej zabalo-rozbalovací rituál. Propadnou mu úplně všechny polokočky. Zabalovací rituál dělají polokočky zásadně potají. Zavřou se před ostatníma polokočkama a balí do papíru různý nepotřebný věci, jako jsou knihy, nový srsti, krabice a tak. Nic užitečnýho. Poprvý jsem si myslel, že chtějí ty nepotřebný věci udělat hezčí, dávají na ně mašle a stužky, který by se tak dobře žraly!

Trvá jim celej večer, než všechno zabalí. Musím říct, že krabice ozdobený mašlema vypadají tak krásně, až se mi na mašle sbíhají sliny.

Všechny zabalený krabice polokočky nacpou pod blikající strom. Je to krása, všechny ty stužky a mašle. Jako nezkušenej kocour, co to vidí prvně, jsem si myslel, že mi přichystaly super hračku a budou se na mě dívat, jak žeru jednu mašli po druhý.

Nic takovýho je samozřejmě ani nenapadlo! Všechny se usadí okolo a nejmladší polokočka Týnka vezme první zabalenou krabici, podívá se na ní a řekne „Tohle je pro maminku“ nebo pro jinou polokočku. Mají na těch krabicích nějaký kódy, který umí přečíst jen Týnka. Nikdo jinej krabice nerozdává. Možná jí to šeptá její Rgije!

A teď to přijde. Polokočka si vezme krásnou krabici a… rozerve mašle a ten krásnej papír! To nejlepší ze všeho, mašle, nacpe do pytle a prohlíží si nepotřebnou věc, která v tom byla krásně zabalená! A povídá „Jé, Žíšku moc ti děkuju!“

A takhle to jde dokola, všechny ty krásný mašle rozervou, zbytečný věci si nechají a pytel plnej mašlí normálně vyhodí!!! A k tomu si všechny myslí, že jim krabice přinesl polokocour Žíšek, kterej je mimino!

Fakt nevím, čím tohle hromadný šílenství může být způsobený. Druhej den jsou zase normální, je to naprostá záhada.

Když to mýho polokocoura popadlo podruhý a začal si do místnosti se schovávačkama tahat papíry a mašle, zůstal jsem s ním v zavřený místnosti. Připravil si první papír a chtěl balit. Skočím na papír a povídám mu „Nech toho, nic nebal, mašle nech mně. Polokočky ti to stejně zítra roztrhaj!“

„Gimouši, odpal, musím všechno zabalit!“ odstrčí mě. „Nemusíš, fakt nemusíš! Radím ti dobře, vykašli se na to!“ skočím zpátky na papír, abych ho uchránil od zbytečný námahy.

Myslíte, že ocenil moje moudrý rady? Že si dal poradit od nezaujatýho kocoura, kterej nepropadl zabalo-rozbalovacímu šílenství? Ani náhodou. Vzal mě, vyhodil za dveře
a zavřel se v místnosti s papírama a mašlema.

Marně jsem mu přes dveře domlouval. Zase zabalil úplně všechny nesmysly, který si tam natahal. A druhej den vypadal šťastně, když se koukal jak polokočky jeho dílo ničí
a sám trhal mašle jak divej.

Jak vidíte, polokočky jsou tak trochu magoři. No nic, tak příště o psech. Ti se taky zrovna nepovedli…