Článek
Slunce a vítr. To byl můj obrázek tohoto víkendu. Slunce, které dokázalo na zbytcích listí na stromech rozehrát nádherné barvy. A pak vítr, který je sfouknul na zem. Ale stejně ta příroda dokáže čarovat.
Nehledě na to, že taková procházka je nejlepší terapie. Takže jsem v sobotu nelenil a udělal si terapeutickou procházku po okolí. To okolí jsou Lužické Hory. A konkrétně nejsevernější rozhledna na Jitrovníku u Šluknova. Nádherná procházka, nenáročná. Prostě jen vy, příroda a v cíli pár lidí, kteří se přišli také rozhlédnout.
A musím říct, že rozhledna se rozhodla prověřit můj strach. A to z výšky. Jdete po vnějším ochozu a navíc se do vás opírá vítr. Nic moc. Ale zvládl jsem to. Zase jeden odháčkovaný úkol. Zbavit se svých vnitřních démonů. Strachu z toho co by se mohlo stát, overthinkingu… Domýšlet si odpovědi druhých. Co si o mě asi ostatní myslí? Jsem pro ně dost dobrý?
Všechny tyhle otázky mě pronásledují celý život. A teprve teď jsem se jim rozhodl čelit. A ono to, světe div se, jde. Stačilo se jen rozhoupat. Stačilo těm strachům, démonům, myšlenkám dát jen prostor. Prostor na to, aby odešly. A své mysli dát prostor na to, aby začala čerpat nové podněty. A ne takové, ze kterých budu mít strach. Ale takové, které mě naplní touhou, štěstím a pozitivitou.
Když už jsem ten dar života dostal, tak bych jím neměl pohrdat. Pohrdal jsem jít v menší či větší míře dost dlouho. Nikdy jsem se neměl v životě úplně špatně. Ano, prošel jsem si někdy obdobím, které nebylo zrovna šťastné. Ale pořád jsem tady a pořád můžu být šťastnější, laskavější… Co by dal člověk bez nohou, aby mohl chodit. Bez rukou, aby se mohl dotýkat. A tak můžu pokračovat dál a dál.
Já tyhle možnosti mám. Tak je na čase jich využívat. Tohle období, které prožívám, tak je hodně o uvědomění. A ač jsem nikdy na tyhle řeči nebyl, tak teď jim musím dát za pravdu. Když je člověk na dně, na určitém životním rozcestí, myslí si, že neví kudy kam, tak existuje vždycky možnost. Jen je potřeba se nebát říct si o pomoc. A to nejen odbornou, ale i ze svého okolí. Rodiny a přátel. A nebo někdo najde tu terapeutku v přírodě. Protože ta léčí každý den. Bez nároku na volno a honorář.
Já mám to štěstí, že mám toho přítele, který je mi i vrbou. On sám si prošel nelehkým odbobím, tak asi tak nějak má pro ty moje kecy pohopení. A za to mu strašně děkuju.
Co vy? Taky jste si prošli krizí? Kdy toho na vás bylo moc? Pojďme si o tom podiskutovat.