Článek
Když letadlo v březnu 1967 přistálo ve Stockholmu, vyskočil z něj pětasedmdesátiletý Japonec a začal se přímo na ranveji rozcvičovat. Novinář agentury AP s obdivem zaznamenal, s jakou energií klusal po asfaltu. Do Švédska přiletěl na pozvání a oficiálně se mělo slavit 55. výročí olympijských her z roku 1912. Pravý důvod se dozvěděl až na místě.
Dne 20. března 1967 ho přivezli na stockholmský olympijský stadion. Kamery švédské televize sledovaly, jak se starý muž v obleku a s kravatou rozbíhá po dráze. Uběhl jen posledních zhruba sto metrů a podle dobového tisku vybíhal z poslední zatáčky s úsměvem a v dobré náladě. Když proběhl cílem, zástupci švédského olympijského výboru oznámili jeho čas: 54 let, 8 měsíců, 6 dní, 5 hodin, 32 minut a 20,3 sekundy. Pak podle dobových popisů zazněla stadionem věta: „Tímto jsou ukončeny všechny soutěže olympijských her ve Stockholmu 1912.“
Šizó Kanakuri právě dokončil nejpomalejší maraton v historii. Začal ho v červenci 1912 jako dvacetiletý mladík, který reprezentoval Japonsko na jeho vůbec první olympiádě.
Chlapec, který běhal do školy
Šizó Kanakuri se narodil 20. srpna 1891 v městečku Nagomi v prefektuře Kumamoto na jihojaponském ostrově Kjúšú. Jeho rodina prodávala saké. Do školy to měl každý den kolem šesti kilometrů a běhal je.
Později odešel studovat do Tokia na vyšší pedagogickou školu. Vedl ji Kanó Džigoró, zakladatel juda a první asijský člen Mezinárodního olympijského výboru. Kanó chtěl Japonsko poprvé dostat na olympijské hry a v roce 1911 kvůli tomu založil atletický svaz, který měl vybrat první olympijský tým v historii země.
V listopadu 1911 se na tokijském Hanedě konaly kvalifikační závody. Maraton v nich vyhrál dvacetiletý Kanakuri a čas 2:32:45 by znamenal světový rekord. Trať ale nikdo pořádně nezměřil a historici dnes soudí, že byla o několik kilometrů kratší. Na olympiádu do Stockholmu Japonsko vyslalo jen dva sportovce: Kanakuriho a sprintera Jahika Mišimu.
Rozdílnější dvojici si bylo těžké představit. Mišima byl syn vikomta a vládního úředníka, studoval práva na Tokijské císařské univerzitě a jeho bratr se později stal guvernérem japonské centrální banky. Měřil 170 centimetrů, v době, kdy průměrný Japonec měřil kolem 150. Kanakuri byl dvacetiletý student z venkova, jehož rodina prodávala saké.
Cestu si musel zaplatit sám
Sport tehdy v Japonsku neměl velkou váhu a vláda na cestu nepřispěla. Každý ze sportovců měl zaplatit kolem 1600 jenů, což by dnes odpovídalo asi čtyřem milionům jenů. Na naši současnou měnu jde o částku okolo půl milionu korun. Kanakuri se proto zpočátku odmítal zúčastnit, takovou sumu neměl.
Pomohli mu spolužáci. Uspořádali celostátní sbírku a vybrali 1500 jenů. Zbytek přidal nejstarší bratr Sanecugu, který sehnal 300 jenů.
Cesta do Stockholmu trvala osmnáct dní, nejdřív lodí a pak Transsibiřskou magistrálou přes celé Rusko. Kanakuri nechtěl ztratit kondici, a tak běhal kolečka po palubě lodi. Když vlak zastavil na nádraží, vyskočil a běhal po nástupišti, dokud se nerozjel.
Ve Stockholmu ale přišly další potíže. Byly bílé noci, kdy se skoro nestmí, a Kanakuri nemohl spát. Místní jídlo mu nedělalo dobře na žaludek. Vedoucí výpravy Hjózó Ómori onemocněl tuberkulózou a ležel v posteli, takže oba sportovci před závodem neměli pořádný trénink.
Mišima při slavnostním zahájení her 6. července nesl japonskou vlajku. Pak přišly jeho závody. Na stovce i dvoustovce doběhl ve svém rozběhu poslední, ze závodu na 400 metrů odstoupil kvůli bolesti nohy. Kanakuri zůstal poslední japonskou nadějí.
V neděli 14. července 1912 se na start maratonu postavilo 68 běžců. Nad Stockholmem panovalo vedro, teplota se šplhala ke 32 stupňům. Na tak horký závod nebyl připravený skoro nikdo, a už vůbec ne Kanakuri. Běžel v tradičních japonských tabi, látkových botách s odděleným palcem, které si podšil hrubým plátnem. Na štěrkové silnici ho chránily jen málo.
K tomu pil co nejméně. V Japonsku tehdy panovalo přesvědčení, že pocení sportovce unavuje, a tak se řada běžců pití úmyslně vyhýbala. Ve vedru to byla nebezpečná chyba.
Start byl ve 13:48. Trať měřila 40,2 kilometru a poprvé v historii olympiád vedla tam a zpátky: ze stadionu na sever do Sollentuny a zase zpátky do cíle. Běžci se jeden po druhém začali zastavovat, motat a hroutit. Jedním z nich byl Portugalec Francisco Lázaro. Před závodem si tělo natřel voskem, aby se tolik nepotil. Údajně prohlásil: „Buď vyhraju, nebo umřu.“ Kolem třicátého kilometru se zhroutil s tělesnou teplotou přes 41 stupňů.
Kanakuri se mezitím dostal za polovinu trati k předměstí Tureberg. Tam ho začala zmáhat horečka z přehřátí. Na kraji silnice stála vila, na jejíž zahradě se konala zahradní slavnost. Patřila rodině Petreových, podle Kanakuriho vlastních vzpomínek bohatému bankéři.
Kanakuri se z trati vypotácel do zahrady. Hostitelé mu nalili šťávu a nabídli pečivo. Podle jeho vlastní verze s nimi seděl asi hodinu a povídal si. Pak se rozhodl, že dál nepoběží. Vlakem dojel do Stockholmu a v hotelu počkal na loď domů. Pořadatelům se neohlásil. Na trati zůstal běžec s číslem, který prostě zmizel.
„Ať se smějí“
Ten den maraton dokončila jen polovina startujících. Vyhrál Jihoafričan Ken McArthur. Američan Johnny Hayes, olympijský vítěz z roku 1908, později závod označil za ostudu civilizace a řekl, že se běžci přivedli do stavu šílenství. Francisco Lázaro druhý den ráno zemřel v nemocnici. Stal se první obětí v historii novodobých olympijských her.
Kanakuri podle Guinnessovy knihy rekordů vůbec netušil, že kvůli vedru vzdala zhruba polovina startujících. Do deníku si ráno po závodě zapsal: „Je ráno po mé porážce. Srdce mě bude bolet lítostí do konce života. Jestli se lidé chtějí smát, ať se smějí.“
Doma ho japonské noviny kritizovaly. Některé ale připomínaly, že dvacetiletý mladík soutěžil s nejlepšími běžci světa po necelém roce tréninku. Kanakuri odplul zpátky do Japonska, aniž by švédské pořadatele informoval, že je v pořádku. Rodině Petreových jako poděkování poslal krabici se svitkem popsaným japonským písmem. Rodina ho pak desítky let opatrovala jako vzácnou památku.
Ve Švédsku se mezitím rozjelo pátrání po „pohřešovaném Japonci“, jak mu začala říkat místní média. Pořadatelé se o pohřešovaného běžce báli a policie ho hledala. Nenašla ho. Kanakuriho jméno se dostalo na seznam pohřešovaných osob a zůstalo na něm mnoho let.
Z Kanakuriho se ve Švédsku postupně stala legenda o ztraceném maratonci. Kolovaly vtipy, že pořád ještě běží, protože minul první kontrolní bod a teď po celé zemi hledá cíl. Přitom by ho nebylo těžké najít. Kanakuri na olympiády jezdil dál.
Kanakuri po návratu nepřestal běhat. Nominoval se i na olympiádu v roce 1916, ta se ale kvůli první světové válce nekonala. V roce 1920 v Antverpách svůj první olympijský maraton dokončil, šestnáctý, v čase 2:48:45. V roce 1924 v Paříži závod znovu nedoběhl. Tentokrát ale pořadatelům oznámil, že končí.
Mnohem víc než jeho vlastní výsledky ale znamenalo, co udělal pro japonský běh. V roce 1920 stál u zrodu štafetového závodu Hakone ekiden, ve kterém univerzitní týmy běží z Tokia do horského letoviska Hakone a zpátky. Závod se stal národní událostí, kterou Japonci každoročně sledují v televizi 2. a 3. ledna. Podle Kanakuriho měl závod vychovávat běžce, kteří se budou umět měřit se světem. Hlavní cena závodu nese od roku 2004 jeho jméno.
Živil se jako učitel zeměpisu a k běhu přivedl spoustu mladých lidí, včetně žen a nevidomých dětí, které vodil za provázek. Jeho svěřenec Keizó Jamada v roce 1953 vyhrál bostonský maraton. Japonci mu začali říkat otec japonského maratonu.
Nalezen
V roce 1962, padesát let po olympiádě, zjistil jeden švédský novinář, že ztracený maratonec žije. Kanakuri učil zeměpis a bydlel v městečku Tamana v rodné prefektuře Kumamoto. Švédský olympijský výbor byl zprávou překvapený.
O pět let později se Kanakuriho příběh hodil. Podle jedné verze sháněli švédští podnikatelé peníze pro švédské sportovce na olympiádu v Mexiku 1968 a vymysleli, že by ztracený běžec mohl svůj závod dokončit před kamerami. Podle jiných zdrojů stála za pozváním Švédská televize. Kanakuri dostal pozvánku na oslavy 55. výročí her ve Stockholmu. Co se po něm doopravdy čeká, se dozvěděl až po příletu.
Souhlasil. Výsledkem byl běh, se kterým začíná tento článek, a čas, který dodnes drží jako rekord Guinnessova kniha. Při své návštěvě se Kanakuri vrátil i do Tureberku. Vila tam stála dál a bydlel v ní Bengt Petre, syn rodiny, která ho v roce 1912 nechala odpočinout na zahradě.
Pak mu Petre ukázal krabici se svitkem, který rodina léta opatrovala jako vzácné poděkování z Japonska. Místo, kde se o něj rodina Petreových v roce 1912 postarala, dnes připomíná pamětní deska. Šizó zemřel 13. listopadu 1983 v rodné Tamaně ve věku 92 let. V roce 2019 o něm japonská televize NHK natočila celoroční historický seriál Idaten.
Když se ho v roce 1967 reportéři ptali, co říká na nejpomalejší maraton v historii, odpověděl s úsměvem: „Byla to dlouhá cesta. Cestou jsem se oženil, měl šest dětí a deset vnoučat.“
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Shizo_Kanakuri
https://www.guinnessworldrecords.com/news/2019/8/longest-marathon-in-history-the-athlete-that-took-more-than-half-a-century
https://www.mentalfloss.com/sports/olympics/shizo-kanakuri-father-japanese-marathon
https://www.tokyoweekender.com/art_and_culture/history/shizo-kanakuris-54-year-marathon-on-this-day/
https://www.amusingplanet.com/2022/10/shizo-kanakuri-man-who-took-54-years-to.html
https://www.todayifoundout.com/index.php/2017/07/curious-case-shizo-kanakuris-1912-olympic-marathon-run/
https://www.ndl.go.jp/kaleido/e/entry/15/1.html
