Antverpy 2003: Z trezoru ukradli diamanty za 100 milionů dolarů. Prozradil je sendvič a faktura

Patrick Peys sloužil v Diamantové jednotce, první policii na světě, která se specializuje jen na diamanty. To, co ho čekalo v pondělí 17. února 2003 ráno dvě patra pod budovou Antwerp Diamond Center, později označil za nejzáhadnější případ své kariéry. Třicet centimetrů silné ocelové dveře trezoru byly otevřené. Zloději vypáčili víc než sto ze 189 bezpečnostních schránek. Podlaha byla poseta bankovkami, šperky, zlatem a rozsypanými kameny. Peys šlápl na náramek posázený diamanty a na podrážce si odnesl pár drobných zelených kamínků.

Zloději toho zjevně nabrali tolik, že všechno ani neunesli. Nechali tu dokonce i vlastní nářadí. Kdo si musí vybrat mezi kilovou zlatou cihlou a vrtačkou, nechá na místě vrtačku, usoudil Peys. Jeho kolega Agim De Bruycker mezitím volal firmě Securilink, která alarm spravovala. Operátor si ověřil signály a klidně odpověděl, že je všechno v pořádku: trezor je zavřený a zabezpečení plně funkční. De Bruycker se rozhlédl kolem sebe a zeptal se, jak je tedy možné, že v tom zavřeném trezoru právě stojí.

Kdo chtěl v roce 2003 vykrást Antverpy, vybral si náročný cíl. Diamantová čtvrť má jen tři krátké ulice u hlavního nádraží, prochází jí ale osm z deseti surových diamantů světa. Hlídá ji 63 kamer, policejní budka s neprůstřelným sklem a ocelové válce, které se vysunou z vozovky a zastaví každé auto. Zaměstnanci tu nosí brašny s kameny připoutané k zápěstí a obchody za miliony se uzavírají podáním ruky. „Všechno stojí na důvěře,“ popsala zdejší zvyklosti vyšetřující soudkyně Leen Nuyts.

Trezor pod Diamond Center byl chloubou čtvrti. Třítunové dveře měly kombinační zámek se sto miliony možných kombinací a měly vydržet dvanáct hodin nepřetržitého vrtání. Hlídalo je magnetické pole, seizmické čidlo a zámek s klíčem dlouhým jako pravítko. Uvnitř čekala čidla tepla, pohybu a světla a kamera. V noci strážní budovu zamkli a odešli. Uvnitř už nehlídal nikdo, technika to přece zvládne sama.

Muž, který tenhle zázrak techniky přelstil, kradl už v šesti letech. Leonardo Notarbartolo se narodil v roce 1952 v Palermu a svou první krádež si prý pamatuje do posledního detailu. Matka ho poslala pro mléko, mlékař zrovna spal, a tak malý Leo prohrabal jeho šuplíky. Domů se vrátil s pěti tisíci lirami. Matka ho zbila. Jemu to bylo jedno, podle vlastních slov tehdy našel své povolání.

Pak už to šlo ráz na ráz. Ve škole bral peníze učitelům, jako výrostek kradl auta a učil se otevírat zámky. V sedmnácti se v Turíně připletl k přepadení zlatnictví. Podle jeho pamětí ho minulost dohnala zrovna ve chvíli, kdy hrál vodní pólo a dostal pozvánku do reprezentace: společník ho výměnou za mírnější trest udal a Notarbartolo si odseděl pět let.

Po dvacítce se z něj stal profesionál. Celé týdny jezdil po Itálii za obchodními cestujícími s klenoty, aby poznal jejich zvyky. Později začal skládat týmy, v nichž měl každý svou specialitu: zámky, alarmy, tunely, šplhání po fasádách. Většina z nich žila u Turína, a tak se jim začalo říkat Škola z Turína. Jeden vysoký důstojník policie Turín později bez obalu nazval „hnízdem zlodějů“.

Notarbartolo sám se specializoval na šarm. Jako žoviální klenotník se nechal pozvat do kanceláře, prohlédl si zboží a koupil pár kamenů. Za týden nebo za měsíc se pak v noci vrátil pro všechno. Pověst mu nepřidávalo ani příbuzenstvo. Italská protimafiánská policie tvrdila, že jeho bratranec Benedetto Capizzi se chystal stát novým šéfem sicilské mafie.

V listopadu 2000 si Notarbartolo pronajal v Diamond Center malou kancelář. Za sedm set dolarů měsíčně dostal psací stůl, židli a průkaz nájemníka. K tomu i vlastní schránku v trezoru, kam mohl kdykoli sejít. Představoval se jako dovozce drahokamů z Turína. Dobře se oblékal, platil hotově, vesele komolil francouzštinu a brzy jakoby patřil k inventáři.

Dvakrát do měsíce přijel, pár dní bydlel v malém bytě kousek od čtvrti a pak se vracel za ženou a dětmi do podhůří Alp. Teprve policie později přišla na zvláštní věc: tenhle obchodník s diamanty za celou dobu nekoupil ani neprodal jediný diamant. Podle Peyse tam byl jen kvůli jedinému, aby budovu poznal lépe než její strážní.

Strážní si na usměvavého Itala zvykli natolik, že mu mříž do trezoru otvírali na dálku, jakmile ho uviděli na monitoru. Notarbartolo zatím vše fotil. Podle vlastních slov chodil po čtvrti se zvýrazňovačem v náprsní kapse, v jehož víčku se skrýval miniaturní fotoaparát.

V září 2002 se nad dveřmi trezoru objevila kamera velká jako koneček prstu, schovaná v odlesku zapuštěného světla. Každé ráno v sedm natáčela strážného, jak točí kombinací a zasouvá klíč. Obraz putoval do skladu vedle trezoru, kde na zdi visel obyčejný červený hasicí přístroj. Hasit se jím dalo, ve vodotěsné přihrádce uvnitř se ale skrýval přijímač.

Tak to aspoň vypráví Notarbartolo. Policie má prozaičtější verzi. Na záznamech z budovy ho viděla s černou taškou pod paží, kterou mířil směrem k ostraze. V tašce se později našla videokamera.

Kdo mu pomáhal, vyšlo najevo až později. Notarbartolo jejich jména nikdy nevyslovil a dodnes jim říká jen přezdívkami. Génius byl mág na alarmy. Monstrum byl vysoký svalnatý chlap, který uměl všechno: otevírat zámky, opravit motor, zapojit elektřinu i řídit. Trochu se ho báli všichni. Král klíčů vypadal jako něčí dědeček, patřil ale k nejlepším padělatelům klíčů na světě.

A pak tu byl Speedy, Notarbartolův kamarád z dětství, se kterým dělal přes třicet let. Speedy měl jednu vadu: na konci akcí se hroutil. Ostatní ho v týmu nechtěli. Notarbartolo se ho z věrnosti zastal. Ještě toho bude ale litovat.

Ve čtvrtek 13. února 2003 se nad Antverpami rozburácela policejní helikoptéra. Pod ní se městem hnal konvoj se samopaly a obrněný vůz s měsíční zásilkou diamantů od De Beers. Ulice byly polepené plakáty Venus Williams, která přijela na turnaj Diamond Games. Vítězku čekala raketa posázená drahokamy za skoro milion dolarů. Celé město mluvilo o diamantech.

Téhož dne ve 12:56 si vysoký svalnatý Ital koupil v supermarketu kousek od čtvrti salám. Nikdo si ho nevšiml. Zatím.

V pátek, na svatého Valentýna, sjel Notarbartolo do trezoru sám. V kapse saka měl sprej s dámským lakem na vlasy. Strážný se na monitor skoro nedíval. Notarbartolo poodešel od schránek, jedním krouživým pohybem postříkal čidlo tepla a pohybu a odešel. Trezor na chvíli provoněl jako dámský účes. Vrstva laku měla po vstupu zlodějů na několik minut oddálit reakci čidla na jejich tělesné teplo. Nápad prý dostal u televize. „Viděl jsem v televizi reklamu na lak na vlasy,“ vzpomíná ve svých pamětech.

V sobotu večer Venus Williams postoupila do finále a řada antverpských obchodníků s diamanty seděla v hledišti. Diamantová čtvrť zela prázdnotou. Krátce po půlnoci zastavil na Pelikaanstraat šedý pronajatý peugeot. Vystoupili z něj čtyři muži s velkými taškami. Král klíčů otevřel zámek zchátralé kancelářské budovy a všichni zmizeli uvnitř.

Přes zahradu, kam nedohlédla jediná kamera, se dostali k zadní stěně Diamond Center. Génius vylezl po předem schovaném žebříku na terasu ve druhém patře. Čidlo na terase přelstil štítem z polyesteru, za kterým se k němu přikradl a kterým ho pak zakryl. Vypnul alarm na okně a parta seběhla po schodech k trezoru. Na kamery přetáhli černé igelitové pytle.

Magnetické destičky, které hlídaly dveře, Génius přilepil na hliníkovou desku, odšrouboval je a odklopil i s ní na zeď. Alarm nic nepoznal.

Zbýval klíč. Král klíčů ho měl umět vyrobit podle videa, nakonec ale nemusel. Na záznamech si všiml, že strážný před otevřením trezoru vždycky zajde do vedlejší technické místnosti. Prohledali ji. Originální klíč od jednoho z nejbezpečnějších trezorů světa tam visel na háčku.

Génius navolil kombinaci z videa, Monstrum zhasl, aby čidlo světla nic nezachytilo, a Král klíčů otočil klíčem. Třítunové dveře se otevřely. Speedy vyběhl nahoru, kde byl signál, a zavolal šéfovi, že jsou uvnitř. Notarbartolo seděl v autě kousek od budovy, poslouchal mlčící policejní vysílačku a upíjel studenou kávu.

Uvnitř přišlo na řadu Monstrum. Ušel přesně jedenáct kroků, jak to předtím nacvičil, natáhl se ke stropu a přemostil dráty zabezpečení, takže čidla už nic neohlásila. Pro jistotu je ještě přikryli polystyrenovou krabicí a přelepili páskou. Pak Král klíčů vytáhl podomácku vyrobený ruční vrták a pustil se do schránek, na každou potřeboval zhruba tři minuty. Pracovali potmě a baterky rozsvěceli jen na vteřinu. V těch záblescích viděli zlaté cihly, svazky dolarů, švýcarských franků a izraelských šekelů a kožené brašny, ve kterých obchodníci nosí diamanty.

V půl šesté ráno měli otevřeno 109 schránek. Tašky vynesli, nacpali je do auta a ztratili se ve spícím městě.

V neděli v šest večer vyrazili Notarbartolo se Speedym po dálnici E19 na jih. Ostatní už byli s lupem na cestě do Itálie. Na zadním sedadle ležel pytel se vším, co by je mohlo prozradit, a spálit ho chtěli až ve Francii.

Nedojeli ani k Bruselu. Po dvaceti minutách byl Speedy bledý jako stěna, potil se a těkal očima po autech kolem. Řídit dál prý nezvládne. A pytel musí pryč, hned. Notarbartolo sjel z dálnice na polní cestu do lesa, nechal kamaráda v autě a šel najít místo na oheň.

Když se vrátil, nevěřil vlastním očím. Speedy dostal záchvat paniky a obsah pytle rozházel po celém lese. Mezi stromy poletovaly bankovky, v blátě se třpytily drobné diamanty a uprostřed toho všeho ležel nakousnutý salámový sendvič. Speedy přísahal, že někdo jde. Všechno posbírat a spálit by trvalo hodiny. Notarbartolo poslal kamaráda zpátky do auta a odjeli. Tady to přece nikdo nenajde.

Speedyho pak vysadil na nádraží v Bruselu a sám zamířil do Itálie. Později si to vyčítal. Měl se prý do lesa vrátit a všechno spálit. Nejvíc ho ale mrzelo, že se za kamaráda zaručil a ten to nevydržel.

Ten les ale patřil Augustu Van Campovi. Devětapadesátiletý bývalý obchodník s potravinami si ho koupil, aby tu mohl se svými dvěma lasičkami Mickeym a Minnie lovit králíky. Odpadky z dálnice ho přiváděly k zuřivosti, zvlášť od doby, kdy mu výrostci při večírku spálili chatku. Na policii volal tak často, že ho tam znali po hlase. Slušně ho vyslechli, slíbili, že to předají dál, a nic se nestalo.

V pondělí ráno našel novou hromadu. Rozčileně si ji prohlížel, aby měl co hlásit: videopásky, láhev od vína, nakousnutý sendvič a obálky s nápisem Diamond Center Antwerp. Zase ti výrostci, zabručel a šel domů telefonovat. Policista ho trpělivě poslouchal, dokud nepadlo slovo Diamond Center. Pak zbystřil.

Tentokrát policie přijela okamžitě. Odpoledne už les prohledávalo šest detektivů, sbírali papírky do sáčků a vybírali z bláta kamínky. Van Camp je spokojeně pozoroval. Konečně někdo bere jeho odpadky vážně.

Z roztrhaných papírů složili detektivové fakturu za kamerový systém pro noční snímání. Kupující: Leonardo Notarbartolo. V blátě ležela vizitka Elia D'Onoria, italského elektronika, kterého si policie spojovala s řadou loupeží. V sáčku skončil i nakousnutý sendvič a obal od salámu Antipasto Italiano.

Mezi odpadky byly i prázdné krabičky od videokazet. Vyšetřovatelé doufali, že zloději zahodili i nahrávky z bezpečnostních kamer, a tak skupina policistů prošla pěšky dálnici z Antverp až k Bruselu a sbírala každou kazetu, která se válela v příkopu. Našli jich spoustu. V laboratoři si je s napětím pustili. Bylo na nich porno.

Stopa ale stačila. Notarbartolova schránka patřila k těm několika, na které zloději nesáhli. Jeho kancelář byla prázdná a z Turína dorazil jeho trestní rejstřík. Jen on sám byl pryč.

Notarbartolo byl v té době doma u Turína. Lup se podle jeho vyprávění měl dělit v baru v městečku Adro, kde parta marně čekala na tajemného zadavatele až do zavíračky. Ve čtvrtek večer seděl Notarbartolo s rodinou u večeře a snažil se tvářit, že je všechno jako dřív. Tříletá vnučka si jako vždycky hrála s jeho mobilem a rozesmála ho. Na chvíli zapomněl na starosti.

Musel ale ještě jednou do Belgie. V pátek měl vrátit pronajaté auto a hlavně se ukázat v Diamond Center, aby nebyl jediným nájemníkem, který po loupeži zmizel. Manželka Adriana jela s ním, poslední dobou ho doma moc neviděla.

V pátek ráno, když projížděli švýcarskými Alpami, vyrazila italská policie dveře jejich domu. Čtyřiadvacetiletý syn Marco je odmítl pustit dovnitř a zoufale volal otci znovu a znovu. Telefon v kapse saka jen tiše blikal. Vnučka mu večer omylem vypnula zvonění.

Policista Patrick Peys mezitím po týdnu dřiny poprvé po pěti dnech odjel domů. S přáteli měl na páteční večer domluvenou večeři a už byl na cestě, když mu zazvonil telefon. Notarbartolo se právě objevil v Diamond Center.

Nikoho nenapadlo, že by se některý ze zlodějů vrátil na místo činu. Notarbartolo ale vesele mávl na strážného a zastavil se pro poštu. Strážný věděl, že se o něj zajímá policie, a správce budovy Itala zabavoval hovorem, dokud nedorazili detektivové.

Notarbartolo najednou přestal rozumět francouzsky. A adresu bytu, kde tři roky bydlel? Tu si prý nepamatuje, umí tam jen dojít. Peys ho tedy posadil do auta, ať ukazuje cestu. Když zastavili před domem, vycházela z něj právě jeho manželka s přáteli, v rukou tašky a srolovaný koberec. Ještě minuta a byli by pryč.

Ten koberec stál za to. Policisté z něj vysáli drobné zelené kamínky, stejné, jaké ležely v lese a jaké si Peys odnesl na botě z trezoru. V taškách byly SIM karty, ze kterých se volalo skoro jen třem Italům. Italská policie mezitím v trezoru jeho domu našla sedmnáct broušených diamantů s certifikáty z vykradených schránek.

U výslechu působil Notarbartolo podle Peyse jako dokonalý člověk: klidný, zdvořilý, elegantní. Jakmile ale slyšel, z čeho je podezřelý, zmlkl. Nehnul brvou, ani když ho Peys varoval, že okradení obchodníci vědí, kde bydlí jeho rodina. Ředitel antverpské justiční správy Eric Sack přesto obdivem nešetřil a loupež označil za „geniální kousek ve své jednoduchosti“.

Ostatní dostal salám. V Notarbartolově bytě ležela účtenka za Antipasto Italiano s přesným časem nákupu: čtvrtek 13. února, 12:56. Kamera v supermarketu ukázala u pokladny vysokého svalnatého Itala. Byl to Ferdinando Finotto, tedy Monstrum, a jeho DNA byla i na salámu z lesa. Génia, Elia D'Onoria, usvědčila DNA na lepicí pásce v trezoru. Speedyho, Pietra Tavana, prozradily telefony.

Soud v Antverpách v květnu 2005 poslal Notarbartola jako organizátora na deset let do vězení a uložil mu pokutu milion eur. Jeho tři společníci dostali po pěti letech. Král klíčů nebyl nikdy dopaden ani identifikován.

Pro okradené obchodníky to žádná dobrodružná historka nebyla. Schránky v trezoru měli Vlámové, Indové, Arméni, Italové i Židé, velcí obchodníci i drobní živnostníci. Když se o loupeži dozvěděli, někteří plakali, jiní omdleli. Mnozí neměli pojištění. Trezoru věřili natolik, že si drahou pojistku odpustili, a právě tahle důvěra připravila nejednoho z nich o živobytí. Kolik přesně zmizelo, neví dodnes nikdo. Policie odhaduje nejméně sto milionů dolarů. Skoro nic se nikdy nenašlo.

Šest let Notarbartolo mlčel. Pak se ve vězení sešel s americkým novinářem Joshuou Davisem z časopisu Wired. Do návštěvní místnosti vplul s dozorcem v patách, jako by to byl jeho osobní asistent. Měl na sobě bílou vězeňskou bundu, na zápěstí stříbrný rolex a kolem modrých očí smějící se vrásky. Položil ruce na stůl. „Možná jsem zloděj a lhář,“ začal. Tentokrát ale prý řekne pravdu.

A vyprávěl. O diamantovém obchodníkovi, který si ho najal. O opuštěném skladu, kde pod černými plachtami stála přesná kopie trezoru, na níž tým trénoval. O prázdných brašnách a pojistném podvodu, kvůli kterému prý odnesli jen dvacet milionů. Byl to skvělý příběh, policie nad ním ale jen kroutila hlavou. „Ani jeden detail Leova příběhu nepotvrzují fakta z vyšetřování,“ prohlásil De Bruycker. Spoluautor knihy Flawless Scott Selby se zase ptá, proč by někdo stavěl kopii trezoru, do kterého může sám kdykoli sejít.

Notarbartolo si s tím hlavu nedělal a vyprávěl dál, pokaždé trochu jinak. Ve vlastní autobiografii Rubare l'impossibile (Ukrást nemožné) z roku 2023 se z bezejmenného obchodníka stal tajemný Geremia, který v noci loupeže odvedl strážného na skleničku. Notarbartolo už nesedí v autě, ale je uvnitř, dokud ho neskolí bolest zad. A odpadky v lese nevyhodil zpanikařený Speedy, ale on sám. V dokumentu Ukradeno: Loupež století, který v roce 2025 uvedl Netflix, se zadavatel pro změnu jmenuje Alessandro. Vyšetřovatelé po něm nikdy nenašli ani stopu. A lítost? Žádná. „Byli jsme hrdí, že jsme dokázali něco tak těžkého,“ říká Notarbartolo do kamery.

Hollywood se o příběh začal zajímat hned po vydání Davisova článku. Práva koupilo studio Paramount a produkce se měl ujmout J. J. Abrams, z velkofilmu ale nakonec sešlo. Dočkali se jiní. Služba Prime Video uvedla v roce 2023 italský seriál Všichni milují diamanty s Kimem Rossim Stuartem v roli Notarbartola a loupeží se inspiroval i film Dokonalá loupež 2.

Z vězení vyšel podmínečně v roce 2009. Podmínkou bylo odškodnit oběti. Nezaplatil jim nic. Ještě téhož roku ho milánská policie zastavila při běžné kontrole a v jeho BMW našla 21 obálek s víc než kilem drahých kamenů. Jeho advokát trval na tom, že jde o „řádně nakoupený odpad z výroby“. Pak Notarbartolo odletěl do Kalifornie jednat s Hollywoodem, čímž porušil podmínky propuštění. V roce 2013 si pro něj policie došla na pařížské letiště a putoval zpátky do belgické cely.

O tři roky později se jeho jméno objevilo v novinách znovu. V únoru 2016 vykradli zloději před kasinem v Sanremu mercedes obchodního zástupce se šperky za 300 tisíc eur. Auto předtím sledovali přes GPS lokátor, který mu připevnili pod podvozek. Po dvaceti metrech ale mercedes zastavilo zabezpečení proti krádeži a jeden z lupičů ho musel roztlačit vlastním golfem. Kamery kasina to všechno natočily. V dubnu karabiníci jako podezřelé zatkli čtyřiašedesátiletého Leonarda Notarbartola i jeho syna Marca. Při prohlídce jeho domu narazili na zvláštní suvenýr: potvrzení od studia Paramount Pictures na 25 tisíc eur za spolupráci na filmu o Antverpách.

Dnes žije Notarbartolo s manželkou na venkově u Turína a vyrábí dřevěné pelety do krbů. Policie ho prý stále sleduje.

Zdroje:

https://www.wired.com/2009/03/ff-diamonds-2/

https://time.com/7308331/stolen-heist-of-the-century-netflix/

https://forbes.it/2024/02/16/leonardo-notarbartolo-chi-e-il-ladro-italiano-piu-famoso-di-sempre

https://www.cjr.org/darts_and_laurels/darts_and_laurels_2-2.php

https://corrieredelveneto.corriere.it/veneto/notizie/cronaca/2009/15-luglio-2009/fermato-un-chilo-diamanti-autore-colpo-secolo-1601570383350.shtml

https://www.ansa.it/liguria/notizie/2016/04/13/preso-autore-colpo-secolo-rubo-a-sanremo_a34ae508-d4a9-4522-b48c-8c1cfdde43fb.html

https://www.thedailybeast.com/the-bizarre-coincidences-surrounding-the-dollar50m-diamond-heist-in-belgium/

https://media.netflix.com/en/only-on-netflix/81733898