Bankéř z Ducháček to zařídí: Theodor Pištěk splácel svůj slavný film 11 let, jeho syn získal Oscara

Psal se rok 1929. Německý novinář, střihač a filmový teoretik Carl Junghans už několik let nosil v hlavě scénář sociálního dramatu Die Wäscherin – Pradlena. Příběh chudé pracující ženy napsal už v roce 1925 a inspiroval se mimo jiné Zolovým románem Zabiják.

Jenže doma v Německu s ním opakovaně narážel. Producenta pro temný příběh ze života dělnické rodiny nedokázal najít. V létě 1929 proto přijel do Prahy a scénář nabídl Theodoru Pištěkovi.

Čtyřiatřicetiletý herec už tehdy patřil k velmi známým tvářím českého filmu. Diváci ho znali především jako žoviálního měšťana, tatíka nebo salónního pána. Právě proto ho Junghansův scénář zaujal. Nabízel mu možnost zahrát něco úplně jiného – obhroublého, líného a alkoholického uhlíře, který ničí život své rodině.

Pištěk roli přijal. A nezůstalo jen u herectví. Na podzim 1929 se s Junghansem dohodl na společné výrobě filmu. Spolu s Václavem Bukáčem založil pro tento účel společnost Starfilm a začali shánět potřebný kapitál.

Původní kalkulace vypadala ještě relativně bezpečně. Film měl stát přibližně 80 000 korun. Jenže peníze během natáčení začaly mizet. Nešlo přitom o žádné nekonečné měsíce v ateliéru. Samotné natáčení bylo překvapivě rychlé: podle Filmového přehledu trvalo čtyřiadvacet dní, dva týdny v ateliérech Na Kavalírce a deset dní v pražských exteriérech.

Jenže film měl mezinárodní obsazení, zahraniční herce bylo třeba ubytovat a produkce musela průběžně shánět další finance. Z plánovaných osmdesáti tisíc se nakonec stalo přibližně dvě stě tisíc korun.

A Pištěkovu finanční situaci navíc ještě zhoršil ničivý požár ateliérů Na Kavalírce, v nichž byl spolupodílníkem.

Po umělecké stránce byl snímek Takový je život mimořádný. Junghans vytvořil sociální drama, které se výrazně vymykalo tehdejší československé produkci. Místo romantických příběhů a veselých figurek ukázal chudobu, alkoholismus, vyčerpávající práci a rodinu, která se pomalu rozpadá.

Hrdinkou je stárnoucí pradlena v podání slavné ruské herečky Very Baranovské. Žena dře, aby uživila domácnost, zatímco její muž – uhlíř hraný Theodorem Pištěkem – pije, chodí za číšnicí, zanedbává práci a dokonce své ženě ukradne naspořené peníze.

Pištěk zde dostal příležitost, jakou ve svých obvyklých filmech téměř neměl. Jeho uhlíř je hrubý, líný, opilecký a místy až odpudivý. Ve scéně, kdy začne doma v opilosti demolovat zařízení, musí ho jeho žena vyhnat se sekáčkem na maso v ruce.

Tragédie vrcholí o něco později. Pradlena při práci zachraňuje malé dítě, které málem vypadne z okna, a přitom se těžce opaří horkou vodou. Přivolaný lékař už jí nedokáže pomoci.

Žena umírá. Následuje skromný pohřeb, několik známých se po něm zastaví v hostinci – a život pokračuje dál. Takový je život.

Vedle Baranovské a Pištěka se ve filmu objevila také Máňa Ženíšková, která hrála jejich dceru, Jindřich Plachta, Eman Fiala či německá tanečnice a herečka Valeska Gert.

A když se film dostal do Berlína, přišel triumf. Německá premiéra proběhla v březnu 1930 v berlínském Ufa-Theater a kritici nešetřili chválou. Večerník Tempo jej označil za jedno z „nejgeniálnějších“ děl poslední doby, Filmkurier za „dokonalé dílo“.

Pištěk tedy mohl mít pocit, že se risk vyplatí. Pak ale přišla česká premiéra. A s ní tvrdý náraz do reality.

Takový je život se v Československu dostal do kin až 9. května 1930, navíc po zásazích cenzury. Jenže mezitím se svět kinematografie změnil. Zvukový film už nebyl kuriozitou. Stával se novým standardem a diváci chtěli slyšet herce mluvit, zpívat a vtipkovat.

Temné němé sociální drama mělo v takové chvíli mizivou šanci. Film se navíc nehrál v nejprestižnějších pražských kinech, ale v kinech Flora, Koruna a Roxy. Publikum nepřišlo. Po pouhém týdnu byl z programu stažen.

Byl to téměř absurdní paradox. Film, který němečtí kritici oslavovali, doma prakticky propadl. A účet zůstal Theodoru Pištěkovi. Dluh vzniklý při výrobě splácel až do roku 1941.

Theodor Pištěk se přitom narodil do rodiny, v níž herectví nebylo povoláním, ale téměř osudem. Narodil se 13. června 1895 v Praze. Jeho otec Jan Pištěk patřil k významným českým divadelníkům konce 19. století. Byl hercem, zpěvákem, režisérem a divadelním podnikatelem, vedl české divadlo také v Brně a provozoval slavné Pištěkovo lidové divadlo na Královských Vinohradech.

Zemřel už v roce 1907, když bylo Theodorovi pouhých jedenáct let. Divadlo pak dál vedla jeho vdova Marie s dalšími nájemci. Theodor původně mířil úplně jinam.

Po gymnáziu začal studovat medicínu, jenže do jeho života zasáhla první světová válka. Po návratu domů už se ke studiu lékařství nevrátil. Krátce pomáhal s rodinným divadlem a v roce 1919 získal angažmá v Městském divadle na Vinohradech.

Stále víc ho ale přitahoval film. Před kamerou se objevil už v němé éře a postupně si vyzkoušel herectví, scenáristiku, režii i produkci.

A v roce 1921 dostal skutečně mimořádnou roli. Stal se Jurajem Jánošíkem v němém československo-americkém filmu Jánošík, který je dnes považován za první slovenský celovečerní hraný film.

Z mladého filmového hrdiny se postupem času stal představitel bodrých otců, továrníků, ředitelů, hostinských, strýčků a nejrůznějších měšťanských autorit. A pak přišel dluh za Takový je život.

Dluhy způsobily, že Pištěk potřeboval pracovat. Hodně. Filmový přehled přímo uvádí, že právě závazky z Takový je život ho ve třicátých letech nutily brát prakticky vše, co se nabízelo.

A stačí se podívat na jeho filmografii.

Jen v roce 1931 hrál například v Mužích v offsidu, Psohlavcích, Dobrém vojáku Švejkovi, Loupežníkovi, Třetí rotě, Posledním bohémovi nebo On a jeho sestře.

Rok 1932 byl ještě šílenější.

Objevil se v Antonovi Špelcovi, ostrostřelci, Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmesa, Funebrákovi, Kantoru Ideálovi, Načeradci, králi kibiců, Sňatkové kanceláři a v celé řadě dalších filmů.

Jisté však je, že patřil k vůbec nejobsazovanějším českým filmovým hercům své doby. Obec Mukařov uvádí téměř 250 filmů, jiné databáze mají nižší čísla podle způsobu započítávání jednotlivých verzí.

A právě ve třicátých letech se z jeho tváře stala téměř inventární součást českého filmu.

Hrál po boku Vlasty Buriana, Jindřicha Plachty, Huga Haase, Antonie Nedošinské i Adiny Mandlové.

V Antonovi Špelcovi, ostrostřelci byl Aloisem, v Ducháček to zařídí bankéřem Zámoským, v Mužích v offsidu holičem Aloisem Šefelínem.

Diváci ho milovali. A málokdo z nich tušil, že za obrovskou pracovní aktivitou nestála pouze herecká vášeň, ale také jeden finančně zničující film.

Rok 1941 byl pro Pištěka v jednom ohledu přelomový.

Právě tehdy podle Národního filmového archivu konečně splatil věřitelům dluh, který vznikl kvůli filmu Takový je život.

A paradoxně ve stejném roce získal Národní cenu za herecký výkon ve filmu Poslední Podskalák. Porota přitom ocenila nejen konkrétní výkon, ale také jeho dlouholetou práci pro český film.

Právě v letech, kdy splácel svůj největší životní dluh, vytvořil velkou část rolí, díky nimž si ho české publikum dodnes pamatuje. A ještě podivuhodnější osud čekal samotný film.

Takový je život byl dlouhá léta považován za ztracený. Po druhé světové válce se podařilo najít kopii a na konci padesátých let byl film rekonstruován a opatřen hudbou Zdeňka Lišky. V roce 1958 se navíc objevil mezi filmy oceněnými v bruselské anketě filmových historiků.

Theodor Pištěk měl vedle filmu také svoji rodinu. V březnu 1930 se oženil s herečkou Máňou Ženíškovou, s níž se potkal také při práci na filmu Takový je život. Byla vnučkou slavného malíře Františka Ženíška. Dne 25. října 1932 se jim narodil syn Theodor.

Ten sice vyrůstal mezi herci a filmaři, ale hereckou cestu si nevybral. Stal se malířem, výtvarníkem, scénografem a především jedním z nejvýznamnějších českých filmových kostýmních výtvarníků. A roku 1985 se jméno Theodor Pištěk rozeznělo až v Hollywoodu.

Za kostýmy k Formanovu filmu Amadeus získal Pištěk mladší Oscara za nejlepší kostýmy. O pět let později vytvořil kostýmy pro další Formanův film Valmont. Za ně získal francouzského Césara a zároveň byl znovu nominován na Oscara.

Ani po válce Theodor Pištěk z filmu nezmizel. Objevil se například v Čapkových povídkách, Pytlákově schovance, Císařově pekaři – Pekařově císaři, Andělu na horách, Synových hor nebo filmu Florenc 13,30. V roce 1955 dokonce získal titul zasloužilého umělce za dlouholetou hereckou činnost ve filmu.

Jeho poslední filmovou rolí byl v roce 1959 princův pobočník v pohádce Princezna se zlatou hvězdou. Theodor Pištěk zemřel 5. srpna 1960 v Mukařově u Prahy. Bylo mu pětašedesát let.

Zdroje:

https://nfa.cz/cs/25007-takovy-je-zivot

https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/37366/theodor-pistek

https://www.mukarov.cz/turisticke-informace/nasi-slavni/theodor-pistek-st

https://biography.hiu.cas.cz/wiki/PI%C5%A0T%C4%9AK_Theodor_1895%E2%80%931960

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=11299

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396365/princezna-se-zlatou-hvezdou

https://zivotopis.osobnosti.cz/theodor-pistek-i.php

https://en.wikipedia.org/wiki/Theodor_Pi%C5%A1t%C4%9Bk_%28actor%29