Bert Trautmann: Německý výsadkář chytal finále poháru se zlomeným krkem. Anglie z něj udělala hrdinu

Kdo sleduje anglický fotbal, vybaví si říjen 2006, kdy Petrovi Čechovi vrazil v první minutě zápasu v Readingu soupeř koleno do hlavy. Zlomená lebka, operace a pak helma až do konce kariéry. Čech ale mohl střídat. O půl století dřív se v Anglii nestřídalo, a tak zraněný brankář zůstal v bráně. Bert Trautmann je prý jediný člověk, který dostal nacistický Železný kříž i britský Řád britského impéria. „Byl jsem dobrovolník v sedmnácti, byl jsem výsadkář a tři roky jsem bojoval v Rusku. Moje skutečné vzdělání začalo až ve dvaadvaceti, v Anglii,“ říkal o sobě.

Narodil se 22. října 1923 v Brémách, v roce, kdy německá marka ztrácela hodnotu z hodiny na hodinu. Otec prožil dva roky v zákopech první světové války a pak nakládal lodě v brémském přístavu. Každý večer se vracel bílý od prachu z draselné soli, který mu za půl roku rozežral i boty. Rodina musela kvůli inflaci do šedých obecních bloků na okraji města. Doma chlapci říkali Berni, na frontě z něj byl Bernd a v Anglii nakonec Bert.

V květnu 1931 vzali rodiče osmiletého Berniho na nedělní procházku, a ta skončila u pouliční bitky nacistů s komunisty. Chlapec vyšplhal na litinovou lampu, aby lépe viděl. Policejní náklaďák se v zatáčce převrátil a dav se smál, dokud nepřijela jízdní policie a ozbrojenci z SA. Otec stáhl syna z lampy za kotník a celá rodina utíkala domů. Ten den byli tři mrtví a přes sto raněných, jak později popsala jeho životopiskyně Catrine Clayová, a Berni dostal doma od matky facku za zničené nedělní šaty.

Byl bystrý a výbušný. Dobrovolně chodil ráno před vyučováním na angličtinu a jednou zmlátil třídního siláka tak, že ho odnesli na školní tabuli jako na nosítkách. Málem kvůli tomu skončil v polepšovně. Otec mu potají řekl, ať se nikdy nenechá šikanovat. Od osmi let hrál v brémském klubu Tura, ovšem ne v bráně, ale v záloze.

Když se v roce 1933 dostal k moci Hitler, bylo Bernimu deset let a mohl do hitlerjugend. Rodiče dali dohromady peníze na uniformu s černými kraťasy, khaki košilí a odznakem s bleskem a on ji nosil s obrovskou pýchou. Sám ji později přirovnával ke skautům. Byl to atletický talent, který snil o desetiboji na olympiádě v roce 1940. Ze školy mu mezitím mizeli židovští spolužáci a v kině viděl propagandistický film Věčný Žid, kterému tehdy podle vlastního přiznání věřil. Kdo vyrůstal v Hitlerově Německu, neměl podle něj vlastní hlavu.

V roce 1941 se jako sedmnáctiletý dobrovolně přihlásil k letectvu a dostal se k výsadkářům. Tři roky pak bojoval na východní frontě. Proti partyzánům se v noci přivazovali opasky ve větvích stromů, protože to bylo jediné bezpečné místo k spánku. Pluk přesto měl házenkářský tým a hrál zápasy, aby muži nepřišli o rozum. Na Ukrajině byl Trautmann svědkem toho, jak esesáci nahnali Židy do zákopů a postříleli je. Za boje dostal Železný kříž první třídy a za vzpurnost si odseděl i trest ve vojenském vězení. „Po boji s partyzány mě už nikdy nic nevyděsilo. Ani zlomený vaz,“ řekl o mnoho let později.

V roce 1944 ho přesunuli na západ. Bojoval v Normandii po vylodění spojenců, u Arnhemu i v Ardenách. Z tisícovky mužů jeho pluku přežilo válku devadesát. Trautmannovo pokračování ve válce přitom připomínalo spíš grotesku. Zajala ho Rudá armáda u Záporoží, pak francouzský odboj a nakonec americká pěchota, a pokaždé se mu podařilo utéct.

Britové zajatce třídili podle toho, jak moc věřili nacismu. Bílá barva znamenala antinacisty, šedá nejisté a černá přesvědčené nacisty. Trautmann skončil mezi zhruba desetinou těch nejhorších, prý hlavně kvůli nevrlému chování u výslechu. Dostal se do tábora číslo 50 v Ashton-in-Makerfieldu, asi pětadvacet kilometrů od Manchesteru.

V březnu 1946 vezl jako řidič židovského důstojníka, bývalého univerzitního profesora. Cestou se pohádali, důstojník mu řekl německé prase a Trautmann ho udeřil, nechal ležet u silnice a odjel. Dostal za to čtrnáct dní vězení. Sám později přiznal, že tehdy pořád ještě považoval Židy za lichváře. Pomalu ho ale měnily přednášky v táboře i obyčejní Angličané, kteří zajatce zvali na čaj. Zažil prý tolik pochopení, odpuštění a přátelství, že to chtěl jednou nějak vrátit.

V zimě 1946 se tábor chystal na „mezistátní“ zápas s amatéry z nedalekého Haydocku. Trautmann hrál uprostřed obrany, jenže dostal kopanec do nohy, a tak si místo vyměnil s brankářem. V té bráně pak podle svých slov zůstal dalších osmnáct let. Paradoxně ho při těch zápasech nejvíc urážela vlastní krev. Krajané z tábora na něj pískali a křičeli, že je nacistický vrah.

V roce 1948 ho propustili a nabídli mu návrat domů. Odmítl. Pracoval na farmách a pak zneškodňoval nevybuchlé bomby, které na Liverpool kdysi shodilo jeho vlastní letectvo. V srpnu 1948 začal chytat za amatérský klub St Helens Town v hornickém městečku u Liverpoolu. Spoluhráči nedokázali vyslovit Bernd, a tak mu začali říkat Bert. Zamiloval se do Margaret Friarové, dcery klubového jednatele, a později si ji vzal. Z krátkého vztahu s jinou mladou ženou měl dceru, kterou opustil a se kterou se usmířil až po padesáti letech.

V roce 1949 poprvé od války zajel domů do Brém a setkání s rodinou bylo rozpačité. „Ty už jsi zatracenej Angličan,“ řekl mu bratr.

Na podzim 1949 ukončil kariéru Frank Swift, kapitán anglické reprezentace a největší ikona Manchesteru City. Klub hledal náhradu a sáhl po německém brankáři z amatérské soutěže. Do novin začaly chodit dopisy. „Když pomyslím na ty miliony umučených a zavražděných Židů, nestačím se divit tupé hlouposti Manchesteru City,“ psal jeden z fanoušků. Válečný invalida slíbil, že pokud klub Němce podepíše, přestane na City chodit. Jiný pisatel vyzval hráče, aby s ním odmítli nastoupit, „pokud jsou to chlapi“.

Traduje se, že proti Trautmannovi demonstrovalo před stadionem dvacet tisíc lidí, a některé zdroje uvádějí i dvojnásobek. Historici ale pro takový pochod žádný doklad nenašli a seriózní Manchester Guardian o celé kontroverzi tehdy vůbec nepsal. Doložené jsou rozzlobené dopisy, vrácené permanentky a výhrůžky bojkotem od židovských veteránů. Ozvali se ale i jiní. „Je úplně jedno, jestli je brankář City Němec, nebo Angličan, černý, nebo bílý. Záleželo by jen na tom, kdyby byl fašista. Nebo mizerný brankář,“ napsal do novin další fanoušek.

Kapitán Eric Westwood, který se vyloďoval v Normandii, ho v šatně přivítal slovy, že tady žádná válka není. Rozhodující slovo ale řekl manchesterský rabín Alexander Altmann, jehož rodiče zavraždili nacisté. „Navzdory strašlivým krutostem, které jsme od Němců vytrpěli, bychom se nesnažili z nenávisti trestat jednotlivého Němce, který s těmito zločiny nemá nic společného. Je-li ten fotbalista slušný chlap, nevidím v tom nic špatného,“ napsal do novin. Tři roky poté, co Trautmann udeřil židovského důstojníka, se za něj postavil rabín.

Při debutu v Boltonu na něj tribuny celý zápas řvaly „nácku“ a „Heil Hitler“ a City prohrálo 0:3. Doma ale vyhráli 4:0 a kritika během pár týdnů utichla. Trautmann pak chodil mezi manchesterské Židy a vysvětloval jim, jak se žilo pod diktaturou. Ptal se jich, jak by se na jeho místě zachovali oni.

Bulvár mu brzy přezdíval Traut the Kraut, tedy zhruba Traut Skopčák, ale fanoušci ho milovali. Na stadion jezdil městskou dopravou a po zápasech podepisoval i hodinu, protože chtěl Angličanům ukázat, že existují i dobří Němci. Nikdy nevydělal víc než pětatřicet liber týdně, dnes zhruba pětadvacet tisíc korun. Zůstal výbušný a v roce 1954 ho za strkanici s rozhodčím na čas vyloučili ze hry.

V roce 1955 se jako první Němec dostal do finále FA Cupu, nejstarší fotbalové soutěže světa. City prohrálo s Newcastlem 1:3 a většinu zápasu hrálo v deseti, protože se zranil obránce a střídat se nesmělo. Trautmann si to pamatoval. Rok nato City do finále postoupilo znovu a dva dny před ním si Trautmann převzal cenu pro fotbalistu roku podle anglických novinářů.

V sobotu 5. května 1956 bylo na Wembley přes sto tisíc lidí a v lóži seděla královna. Kapitán City Roy Paul, bývalý instruktor námořní pěchoty, v šatně zamával pěstí a pohrozil spoluhráčům, co dostanou, jestli nevyhrají. City vedlo už ve třetí minutě, Birmingham vyrovnal, ale po přestávce přidal Manchester další dva góly a bylo 3:1.

Zhruba čtvrt hodiny před koncem se na bránu řítil útočník Birminghamu Peter Murphy. Trautmann vyběhl, vrhl se mu hlavou napřed pod nohy a chytil míč. V tu chvíli ho Murphyho koleno trefilo zezadu do krku. Podle Trautmanna to bylo, jako by se srazila letadla. Ležel v bezvědomí a míč pořád svíral v rukou.

Masér Laurie Barnett mu strčil pod nos čichací sůl a zeptal se ho, jestli zvládne dochytat, že zbývá už jen čtrnáct minut. „To je to poslední, co si pamatuji,“ řekl Trautmann později. City by bez něj hrálo v deseti a on znovu odmítl prohrát finále. Spoluhráč Bill Leivers stál pár metrů od něj. „Pořád si sahal na krk, což by normálně nikdy neudělal,“ vzpomínal. Brankář se potácel, hlavu držel nakřivo a všechno kolem sebe viděl jako v husté mlze. Přesto zvládl ještě několik skvělých zákroků a přežil i druhou srážku.

Po závěrečném hvizdu ho Leivers vedl po schodech do královské lóže. Princ Philip si při předávání medailí všiml, že brankář drží hlavu podivně nakřivo, a zeptal se ho, co mu je. Trautmann odpověděl, že má trochu ztuhlý krk.

V šatně mu s masáží pomáhal novinář Eric Thornton z Manchester Evening News. Trautmann mu položil obě ruce na ramena. „Ta bolest mnou projíždí. Ale stojí to za to. Je mi jedno, jestli pálí jako rozžhavený pohrabáč. Vím, že mám medaili ,“ řekl mu. Večer šel na banket, i když nemohl otočit hlavou. Lékař, za kterým zašel druhý den, ho prý uklidnil, že má jen ztuhlý krk.

Bolest ale nepřestávala, a tak po třech dnech zamířil do manchesterské nemocnice. Rentgen ukázal pět vykloubených obratlů a druhý krční obratel rozlomený na dvě části. Před ochrnutím nebo smrtí ho zachránil jen třetí obratel, který se o úlomky zapřel a držel je na místě. Podle lékaře ho mohl zabít jediný otřes autobusu cestou z Wembley. Petr Čech měl o padesát let později během pár hodin za sebou vyšetření i operaci. Trautmann měl za sebou banket a tři dny nejistoty.

Léčba připomínala středověk. „Navrtali mi do hlavy díry a vložili do nich háky. Ležel jsem na prknech bez matrace, v sádře od hlavy do pasu, a vypadal jsem jako něco z vesmíru,“ popsal. Lékaři mu řekli, že vrcholový fotbal už hrát nebude. Bill Leivers mu dělal šoféra.

Pár týdnů po finále, když měl Trautmann pořád krk v sádře, přeběhl jeho pětiletý syn John silnici do obchodu pro sladkosti. Srazilo ho auto a chlapec zemřel. Manželství se z té rány nikdy nevzpamatovalo, i když se Trautmannovým později narodili další dva synové. Na začátku sedmdesátých let se rozvedli. Podle životopisky Clayové poslední kapku přinesla vánoční večeře, u které ho žena v hádce provokovala nacistickým pozdravem a výkřiky „Heil Hitler“.

V prosinci 1956, sedm měsíců po finále, stál Trautmann znovu v brance. V prvním zápase dostal tři góly, ale chytal dalších sedm let a za City odehrál celkem 545 zápasů. Za Německo nikdy nenastoupil, protože tehdejší trenér nepovolával hráče působící v cizině. Legendární sovětský brankář Lev Jašin přitom tvrdil, že na světě byli jen dva brankáři světové třídy. On sám a ten německý kluk, co chytal v Manchesteru.

Na rozlučkový zápas v dubnu 1964 celý den pršelo a Trautmann se bál, že nikdo nepřijde. Potřeboval peníze na dům a rodinu. Přišlo sedmačtyřicet tisíc lidí, podle odhadů možná i šedesát, a vybrali devět tisíc liber, dnes kolem šesti milionů korun. Fanoušci na konci vtrhli na hřiště a policie ho musela odvést do šatny. Tekly mu slzy a ještě po pětačtyřiceti letech o tom vyprávěl s pláčem na krajíčku.

Pak trénoval reprezentace Barmy, Tanzanie, Libérie, Pákistánu a Severního Jemenu a v roce 2004 dostal čestný britský řád za usmíření Britů a Němců. Když později stál na recepci před královnou, Alžběta II. ho nepoznala. „Já jsem ten hráč, co si zlomil vaz,“ připomněl jí. „Ano, teď už vím,“ odpověděla. Stáří prožil se třetí ženou u Valencie, protože slunce prý dělalo dobře jeho kostem.

Zemřel 19. července 2013 ve Španělsku, bylo mu osmdesát devět let. V Brémách dnes u jeho prvního klubu leží náměstí s anglickou podobou jeho jména. Jeho příběh vyprávěl i film Brankář, který šel do kin i u nás.

On sám to shrnul jednou větou: „Narodil jsem se v Německu, ale vyrostl jsem v Manchesteru.“

Zdroje:

https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/stalo-se-bert-trautmann-valecny-zajatec-fa-cup-manchester-city.A200504_140753_fot_zahranici_dc

https://sport.aktuality.sk/futbal/clanok/pribeh-nacistu-ktory-sa-stal-brankarskou-legendou-man-city-zapas-dochytal-so-zlomenym-krkom-2023050401420049782

https://www.theguardian.com/football/2010/apr/11/bert-trautmann-nazis-manchester-city

https://www.theguardian.com/football/2006/may/06/sport.comment1

https://www.theguardian.com/theguardian/from-the-archive-blog/2013/jul/19/bert-trautmann-manchester-city-fa-cup-1956

https://www.mancity.com/features/trautmann-story/

https://www.bbc.co.uk/sport/football/23375452

https://www.penguin.co.uk/books/405802/trautmanns-journey-by-catrine-clay/9781446468784

https://link.springer.com/chapter/10.1007/978-3-658-00133-9_2

https://www.uefa.com/news-media/news/01a2-0f845de2daf2-de83d5548787-1000–footballers-get-royal-approval/

https://www.chelseafc.com/en/news/article/petr-cech-column–reflections-on-my-head-injury-15-years-on

https://www.kinobox.cz/clanky/filmy/16052-brzy-v-kinech-brankar