Bez brýlí sotva viděl a přes rameno měl pušku. Dalajlama utekl z Tibetu v převleku za vojáka

Byl považován za živé ztělesnění bódhisattvy soucitu, duchovního i světského vládce střechy světa, před nímž se miliony Tibeťanů vrhaly do prachu. V mrazivé noci 17. března 1959 však třiadvacetiletý čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho svlékl posvátné mnišské roucho barvy šafránu a vína.

Aby oklamal hlídky čínské okupační armády rozmístěné kolem paláce Norbulingka, oblékl si černou uniformu tibetského vojáka, na rameno zavěsil těžkou pušku a sundal své ikonické brýle, bez nichž sotva rozeznával obrysy postav.

Tibet byl roku 1959 již bezmála deset let pod brutálním tlakem komunistické Číny. V roce 1950 vtrhla Čínská lidová osvobozenecká armáda do východního Tibetu a postupně vnutila tibetské vládě takzvanou sedmnáctibodovou dohodu. Ta sice formálně slibovala zachování vnitřní autonomie a tradičního náboženského systému, v praxi však znamenala postupnou likvidaci tibetské kultury, rozkrádání klášterů a kruté represe vůči všem odpůrcům režimu.

Na počátku roku 1959 dosáhlo napětí ve Lhase bodu varu. Do města proudily desetitisíce uprchlíků z východotibetských provincií Kham a Amdo, kde již několik let zuřilo krvavé povstání partyzánských bojovníků. Vzduch byl doslova nasycen předtuchou tragédie.

Rozbuškou se stala událost z počátku března. Čínští armádní generálové pozvali dalajlamu na divadelní představení do sídla vojenského velitelství. Den před plánovanou návštěvou však čínské velení předložilo šokující podmínku: dalajlama se musí dostavit bez ozbrojeného doprovodu své tradiční tělesné stráže.

Zpráva se okamžitě rozkřikla a ve Lhase vypukla panika. V očích Tibeťanů bylo pozvání jednoznačnou pastí s cílem mladého panovníka zatknout, unést do Pekingu a definitivně zlomit odpor národa. Během několika hodin obklopil letní palác Norbulingka více než třicetitisícový dav odhodlaných mnichů a obyčejných lidí. Vytvořili neprostupný živý štít. Lidé plakali a přísahali, že svého Kündüna nevydají, i kdyby měli položit vlastní životy.

Uvnitř paláce prožíval dalajlama nepředstavitelná muka. Jako buddhista a zastánce nenásilí se zoufale snažil zabránit krveprolití. Psal smířlivé dopisy čínskému generálovi a prosil svůj lid, aby se rozešel. Dobře věděl, že proti moderně vyzbrojené armádě nemají neozbrojení civilisté sebemenší šanci.

Číňané však nehodlali ustoupit a kolem komplexu rozmístili dělostřelecké baterie. Rozhodující moment nastal 17. března. Z čínských pozic byly bez varování odpáleny dva minometné granáty, které dopadly do močálu poblíž severní zdi Norbulingky. Dopad střel vyvolal obavy z bezprostředního útoku a definitivně rozptýlil veškeré iluze o možnosti diplomatického řešení.

Dalajlama pochopil, že jeho setrvání v paláci vystavuje tisíce nevinných lidí jistému masakru. Pokud zůstane, čínské dělostřelectvo rozstřílí palác i shromážděný dav na prach. Pokud uprchne, může ze svobodného zahraničí hájit práva svého lidu.

Ještě před dopadem střel se vládce obrátil na státní orákulum Nečhung. Oficiální médium v hlubokém transu za přítomnosti panovníka a ministrů vyneslo nekompromisní verdikt: „Odejdi! Odejdi dnes v noci!“ Orákulum dokonce načrtlo únikovou trasu, kterou se má výprava vydat. Přípravy na tajnou akci musely proběhnout během několika málo hodin.

Byl večer 17. března 1959. Nad Lhasou se vznášela mrazivá noc. Čínská vojska byla rozmístěna v okolí paláce. Uvnitř areálu mezitím probíhala tichá příprava. Dalajlamova matka a starší sestra opustily palác jako první v přestrojení za obyčejné khampské uprchlíky.

Kolem desáté hodiny večer přišla řada na samotného dalajlamu. Mladý muž odložil své posvátné roucho a oblékl si tmavou uniformu vojáka své gardy: volné kalhoty z hrubého sukna, vlněný kabát a čapku s klapkami na uši.

Největší nebezpečí však spočívalo v jeho tváři. Dalajlama byl silně krátkozraký a jeho brýle se zlatými obroučkami byly jeho nejvýraznějším znakem – v tehdejším Tibetu nosila brýle jen hrstka lidí. Aby nebyl poznán, musel brýle sundat a schovat do kapsy. Tím se ocitl v poloviční temnotě. Rozeznával pouze mlhavé obrysy a byl odkázán na pomoc svých společníků. Přes rameno mu zavěsili těžkou pěchotní pušku britské výroby.

V doprovodu několika strážců prošel dalajlama jižní bránou Norbulingky. Venku stály davy demonstrantů. Kolem hlídek prošel nenápadný, lehce přihrbený voják s puškou a sklopenou hlavou. Nikdo ho nezastavil. O pár minut později už skupina mířila k divoké řece Kjičhu.

U řeky čekaly primitivní čluny vyrobené z jačích kůží. Přeplavit ledovou a dravou horskou řeku v naprosté tmě a tichu byl smrtelně nebezpečný manévr, který se však jako zázrakem podařil. Na protějším břehu se dalajlama shledal se svou rodinou a členy vlády. Teprve zde si mohl bezpečně nasadit brýle a nasednout do sedla. Skupina vyrazila k jihu k mohutnému hřebenu Himálaje. Začal vyčerpávající závod s časem.

Číňané zahájili masivní dělostřelecký útok na palác až o tři dny později, 20. března. Dělostřelectvo srovnalo se zemí velkou část areálu a vojáci zmasakrovali tisíce Tibeťanů. Teprve 21. března čínské velení zjistilo, že dalajlama uprchl.

Uprchlíci se obávali okamžitého pronásledování. Čínská armáda měla průzkumná letadla, motorizované kolony i horské pěší jednotky a představa uzavřených přechodů do Indie byla děsivá. Uprchlíci však měli několikadenní náskok, který se ukázal jako klíčový.

Cesta vedla přes veletok Cangpo do nehostinných velehor. Skupinu uprchlíků vzali pod ochranu partyzáni z organizace Čhuši Gangdrug („Čtyři řeky a šest pohoří“). Byli to obávaní horští jezdci z Khamu, kteří znali každý kout himálajské divočiny a byli vyzbrojeni i podporováni americkou CIA v rámci tajných operací studené války. Rádioví operátoři posílali šifrované zprávy o průběhu útěku.

Khampové vytvořili kolem dalajlamy neprostupný val. Střežili cestu a doprovázeli výpravu přes území, která ovládali, aby ji ochránili před případným střetem s čínskými jednotkami.

Pochod přes Himálaje byl přesto obrovským utrpením. Karavana musela překonávat horské průsmyky ve výškách kolem pěti tisíc metrů nad mořem, kde panoval třeskutý mráz a těla trpěla nedostatkem kyslíku. Šplhali po úzkých stezkách pokrytých zrádným ledem. Cestovat se dalo převážně v noci. Ve dne se lidé i zvířata ukrývali v klášterech a táborech před možným odhalením.

Dalajlama, navyklý na klidný život v klášterech, prokázal neuvěřitelnou odolnost. Dlouhé hodiny v koňském sedle střídala vyčerpávající chůze po kamenitých suťoviscích. K jídlu byla jen pražená ječná mouka (campa), suché jačí maso a čaj s jačím máslem.

Po téměř dvou týdnech pochodu a mrazu se skupina blížila k indické hranici. Svoboda byla na dosah ruky, ale právě v těchto kritických okamžicích tělo mladého duchovního vůdce zkolabovalo.

Extrémní vyčerpání, nedostatek spánku, drsné podnebí a kontaminovaná voda si vybraly krutou daň. U dalajlamy propukla těžká, vysilující úplavice. Nesnesitelné křeče v břiše, vysoká horečka a neutuchající průjmy ho připravily o poslední zbytky sil. Mladý muž nebyl schopen vstát ze země, natož se udržet v koňském sedle.

Zastavit se však rovnalo jisté smrti nebo zajetí. Strach z čínských jednotek výpravu neopouštěl. Lékaři se pokoušeli podávat tradiční tibetské byliny, ale stav nemocného panovníka se s každou hodinou zhoršoval.

Nezbývalo než zvolit nejbolestivější způsob přepravy. Zesláblého dalajlamu naložili na široká záda křížence jaka a domácího skotu. Když zvíře klopýtalo po strmých skalních srázech, každý otřes působil nemocnému nesnesitelná muka.

Sám dalajlama později vzpomínal, že tyto dny byly nejtemnějším momentem celé výpravy. Fyzická bolest se mísila s obrovskou psychickou tíhou: opouštěl svou domovinu a svůj lid, aniž by tušil, zda je ještě někdy v životě spatří.

Dne 30. března 1959 dorazila vyčerpaná karavana do pohraniční osady Mangmang na tibetské straně. Dalajlama byl v tak zuboženém stavu, že musel ležet na zemi v chladné chatrči a nabírat síly k poslednímu kroku.

Již z Lhuntse Dzongu vyrazil napřed spěšný posel s dopisem pro indického premiéra Džaváharlála Néhrúa. Indie se tehdy snažila udržovat přátelské vztahy s Pekingem pod heslem „Hindí-Číní bháj-bháj“ (Indové a Číňané jsou bratři) a panovaly obavy, že Dillí ze strachu před válkou azyl odmítne.

Néhrú však prokázal státnickou odvahu. Dne 31. března 1959 překročil dalajlama na hřbetě křížence jaka a domácího skotu hranici u Khenzimane a vstoupil na indické území. V malé pohraniční stanici ho přivítali indičtí strážci a později v Bomdile dostal oficiální uvítací zprávu od Néhrúa: Indie mu uděluje politický azyl a zaručuje plnou bezpečnost.

Svět se o bezpečném příchodu do Indie dozvěděl o několik dní později a zpráva způsobila celosvětovou senzaci. Peking zuřil a označil únik za dílo imperialistů, zatímco svobodný svět oslavoval dalajlamu jako symbol nezlomného odporu proti tyranii.

Zesláblý dalajlama našel první útočiště v historickém klášteře v indickém Tawangu, kde se mohl konečně podrobit lékařské péči a začít se zotavovat z nebezpečné nákazy. Odtud pokračoval do Tezpuru v Ásámu, kde na něj čekaly stovky novinářů z celého světa, a následně do horského střediska Mussoorie k osobnímu jednání s premiérem Néhrúem. Dne 30. dubna 1960 se dalajlama natrvalo usadil v severoindické Dharamsale, které se od té doby přezdívá „Malá Lhasa“.

Zdroje:

https://www.dalailama.com/the-dalai-lama/biography-and-daily-life/birth-to-exile/

https://www.dalailama.com/the-dalai-lama/events-and-awards/chronology-of-events/

https://tibetmuseum.org/exhibitions/travelling-exhibition/from-home-to-exile-remembering-march-17-1959/

https://time.com/3742242/dalai-lama-1959/

https://scroll.in/article/978663/the-dalai-lamas-flight-from-lhasa-and-his-perilous-journey-to-india-a-dizzying-frightening-blur

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v19/d367

https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp82r00025r000100060013-5

https://www.icj.org/wp-content/uploads/1959/01/Tibet-rule-of-law-report-1959-eng.pdf

https://savetibet.org/advocacy/history-leading-up-to-march-10-1959/