Článek
Benito Mussolini vládl Itálii jednadvacet let, od roku 1922 do roku 1943. A za tu dobu kolem sebe vybudoval kult, jaký Evropa do té doby neznala. Nebyl prvním vládcem, kterého poddaní uctívali. Ale byl prvním, kdo k tomu naplno využil moderní techniku – fotografii, film, rozhlas, plakát a masové shromáždění.
Ve chvíli, kdy Adolf Hitler v Německu teprve bojoval o moc, už Mussolini roky budoval svůj obraz. A Hitler se od něj učil. V mnichovském ústředí nacistické strany prý dokonce stála Mussoliniho busta a Hitler požádal italské velvyslanectví o jeho fotografii s podpisem. Dostal zdvořilé odmítnutí.
Socialistický novinář z vesnice Predappio
Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v Predappiu v kraji Romagna. Otec byl kovář a zapálený socialista, matka učitelka. Malý Benito byl prý vzpurný a prchlivý kluk, kterého vyhazovali ze škol. Sám se stal učitelem, pak novinářem. Před první světovou válkou patřil k hvězdám italských socialistů a šéfoval jejich deníku Avanti!. Jenže když začal prosazovat vstup Itálie do války, strana ho v roce 1914 vyloučila. A Mussolini si našel novou cestu.
V roce 1919 založil v Miláně fašistické hnutí. Jeho stoupenci v černých košilích terorizovali odpůrce, rozbíjeli stávky a zapalovali redakce. V říjnu 1922 zorganizoval pochod na Řím. Král Viktor Emanuel III. se zalekl a jmenoval ho premiérem. Bylo mu teprve třicet devět let. Během několika let pak Itálii proměnil v diktaturu s jedinou stranou. A začal budovat svůj mýtus.
Všechno začalo slovem. Mussolini si nechal říkat Duce – vůdce. Slovo odvozené od latinského dux, které v Itálii vyvolávalo vzpomínky na slávu starověkého Říma. A právě Řím se stal kulisou celého kultu. Mussolini se stylizoval do role nového Caesara, který Itálii vrátí ztracenou velikost. Z Říma udělal jeviště. Kolem antických památek se bouraly staré čtvrti, aby vznikly široké přehlídkové třídy. Den založení Říma, 21. duben, se stal fašistickým svátkem.
Pak přišly obrazy. Mussolini moc dobře věděl, jakou sílu má fotografie. A tak ho fotografové zachycovali ve všech myslitelných rolích. Jako vojáka, státníka, otce rodiny, sportovce i prostého člověka z lidu. Šermoval, lyžoval, jezdil na koni, řídil závodní auta, pilotoval letadla. Plaval v moři a nechal se fotit do půl těla nahý. Byl ztělesněním mužnosti, síly a energie.
Nejslavnější snímky vznikly během takzvané bitvy o obilí, kterou vyhlásil v roce 1925. Itálie měla být soběstačná v produkci pšenice. A Duce šel příkladem. Fotografové ho zachytili, jak s obnaženou hrudí mlátí obilí uprostřed rolníků. Obraz silného vůdce, který nepohrdá prací rukama, obletěl celou zemi.
Jeho tvář se stala uměleckým motivem. Sochař Renato Bertelli vytvořil v roce 1933 slavnou plastiku nazvanou Nepřetržitý profil Mussoliniho. Hlava, která se při otáčení mění v nekonečnou řadu Duceho profilů – ze všech stran stejně odhodlaný pohled. A když se v roce 1934 konal plebiscit, objevila se na fasádě římského paláce obří Mussoliniho tvář obklopená stovkami slov SÌ – ano. Výsledek? Podle oficiálních čísel souhlasilo přes devadesát devět procent voličů. Ve státě bez svobodných voleb to nikoho nepřekvapilo.
Nic nebylo ponecháno náhodě. Mussolini osobně dohlížel na to, které fotografie se zveřejní. Odmítal snímky, na kterých nevypadal dost výrazně. Novinám se přesně předepisovalo, co o něm smějí psát. V roce 1924 vznikl filmový ústav Istituto Luce, jehož týdeníky běžely v kinech před každým filmem. A v nich byl Duce stále. Na tribunách, na stavbách, mezi dětmi, mezi vojáky.
Propaganda tvrdila, že pracuje čtrnáct až šestnáct hodin denně. Že nespí, protože myslí na Itálii. V jeho pracovně v Paláci Venezia v Římě prý svítila lampa celou noc, i když tam Duce dávno nebyl. Kolemjdoucí ji viděli z ulice a měli si myslet, že vůdce bdí, zatímco národ spí.
Ta pracovna sama byla součástí představení. Obrovský sál, kterému se říkalo Sala del Mappamondo, byl dlouhý asi dvacet metrů. Mussolini seděl u stolu na samém konci místnosti. Každý návštěvník musel celou tu vzdálenost dojít pod jeho mlčenlivým pohledem, zatímco jeho kroky duněly po mramorové podlaze. Kdo došel ke stolu, už předem věděl, kdo je tu pánem.
Mussolini měl i svou typickou pózu. Ruce v bok, hlava zakloněná, vysunutá brada, přísný pohled upřený do dálky. Kdo ho viděl řečnit, nezapomněl na to. Dnes ta gesta působí spíš komicky a bývají terčem parodií. V jeho době ale měla vyvolávat respekt a dojem nezlomné vůle.
Do domácností se jeho hlas dostával rozhlasem. Jak přibývalo rádií, stal se rozhlas jedním z hlavních nástrojů propagandy. Mussoliniho projevy z náměstí se vysílaly do celé země a lidé je poslouchali doma, v kavárnách i na náměstích malých měst, kde visely reproduktory. Duce byl všudypřítomný – na zdi, v kině i v éteru.
Z balkonu téhož paláce promlouval k davům. Na náměstí pod ním se scházely statisíce lidí. Mussolini mluvil úsečně, dělal dramatické pauzy a nechal dav, aby mu odpovídal. Když 2. října 1935 vyhlásil válku proti Etiopii, burácelo náměstí souhlasem. A když 10. června 1940 oznámil vstup Itálie do druhé světové války, dav skandoval: „Válka! Duce! Válka!“
Mussolini věděl, jak s davem zacházet. Spisovateli Emilu Ludwigovi jednou řekl: „Dav miluje silné muže. Dav je jako žena.“ A jinde dodal, že diktátor může být milován, pokud se ho masy zároveň bojí.
Hlavním architektem kultu se stal Achille Starace, tajemník fašistické strany od roku 1931. Byl to muž posedlý pravidly, pochody a ceremoniemi. Vydával téměř denně rozkazy pro členy strany, zavedl pochodový krok podle vzoru bersaglierů a pořádal obří přehlídky. Sám předváděl sportovní kousky – skákal přes ohnivý kruh nebo na koni přes auto. Italové se mu za zády smáli. A Mussolini o něm prý řekl, že je „kretén, ale poslušný“.
Od roku 1935 zavedl režim takzvanou fašistickou sobotu. Sobotní odpoledne bylo vyhrazené pro vojenský výcvik, sportovní a politické akce. Italové měli trávit volný čas tak, jak si to přál Duce – v uniformách, na pochodech a na shromážděních.
Kult pronikl i do škol. Učebnice musely zdůrazňovat „fašistického ducha“, učitelé, kteří se nepřizpůsobili, přišli o místo. Až pětina času na základních školách se věnovala fašismu. Děti vstupovaly do mládežnických organizací, pochodovaly v uniformách a učily se hesla. „Věřit, poslouchat, bojovat.“ Nebo „Mnoho nepřátel, mnoho cti.“Generace Italů vyrůstala v přesvědčení, že Duce je otec národa, který se nikdy nemýlí.
A pak tu byla krajina. Na hoře Monte Giano nad městečkem Antrodoco ve středu Itálie vysázeli v letech 1938 a 1939 rekruti lesnické akademie z nedalekého Cittaducale asi dvacet tisíc jedlí. Na ploše osmi hektarů tvoří obří nápis DUX, viditelný z velké dálky. Nápis tam stojí dodnes a Italové se už desítky let přou, zda ho nechat zarůst, nebo ho zachovat jako varování pro další generace.
V Římě zase vyrostl obří sportovní komplex Foro Mussolini, budovaný v letech 1928 až 1938. U jeho vstupu se tyčí sedmnáct a půl metru vysoký obelisk z carrarského mramoru s nápisem MUSSOLINI DUX. Stojí tam dodnes, i když se komplex dávno jmenuje jinak – Foro Italico.
Kult ale nebyl jen věcí shora. Mnoho Italů ho přijalo za své. Do kanceláře Duceho přicházely v některých obdobích denně až stovky dopisů od obyčejných lidí – podle některých odhadů kolem tisíce pěti set. Za dvacet let jich v archivech zůstaly statisíce. Lidé mu děkovali, obdivovali ho, prosili ho o pomoc. Vdovy s mnoha dětmi, nezaměstnaní muži, dívky, které neměly na svatbu, děti, které nemohly chodit do školy, protože neměly boty. Jeho soukromý sekretariát dopisy třídil a úředníci na ně odpovídali.
A psaly mu i ženy. Některé dopisy připomínaly spíš milostná vyznání. „Tolik polibků a pohlazení bych dala svému drahému Benitovi,“ psala mu jedna z obdivovatelek. Duce nebyl jen vůdcem. Pro mnohé byl idolem, téměř světcem.Historici, kteří ty dopisy později studovali, mluví o téměř náboženské oddanosti. Dokonce i někteří církevní hodnostáři ho oslovovali s nadšením, které se blížilo úctě k svatému.
Oficiální propaganda ho přitom vykreslovala jako věrného manžela a starostlivého otce. Duce, jeho žena Rachele a jejich pět dětí – vzorná italská rodina. Skutečnost byla jiná. Mussolini měl řadu milenek a k ženám se choval s pohrdáním. Své mladé milence Claře Petacciové, o devětadvacet let mladší dceři papežského lékaře, se podle jejích deníků svěřoval, že mnoho žen využíval jen pro tělesné uspokojení a většinu z nich už nikdy neviděl. Muž, kterého propaganda líčila jako vzor ctnosti, žil dvojím životem.
Petacciová ale Duceho zbožňovala bezmezně. Psala si o něm deník, sledovala každé jeho slovo. Byla mu oddaná až do samého konce – doslova. Když se něco nedařilo, lidé obviňovali úředníky, místní funkcionáře, kohokoli – jen ne jeho. „Kdyby to Duce věděl,“ říkalo se. Byl to klasický mechanismus všech kultů osobnosti. Vůdce je dobrý a moudrý. Za všechno zlé mohou ti pod ním.
Jenže za fasádou slávy byla jiná Itálie. Diktatura, která pronásledovala odpůrce, cenzurovala tisk a posílala kritiky do vyhnanství. Válka v Etiopii, při které italská armáda použila jedovatý plyn. Rasové zákony z roku 1938, které zbavily italské Židy práv. A spojenectví s nacistickým Německem, které Itálii zatáhlo do zničující války. Propaganda hlásala sílu. Realita byla úplně jiná.
Italská armáda nebyla na válku připravená. Mussolini sliboval osm milionů bajonetů, pak devět, pak dvanáct milionů. Skutečnost byla tragická. Porážky v Řecku, v Africe, v Rusku. Tisíce mrtvých. Hlad, bombardování, bída. A s každou porážkou se kult drolil. Dopisy, které dřív oslavovaly Duceho, se měnily. Lidé teď prosili o mír, o jídlo, o návrat synů a manželů z fronty.
Pochybnosti přicházely postupně. Už válka v Etiopii a spojenectví s Hitlerem vyvolaly mezi Italy nejistotu. Do deníků si lidé zapisovali obavy, které by nahlas nikdy neřekli. Režim totiž pečlivě sledoval náladu ve společnosti a tajná policie OVRA posílala Mussolinimu hlášení o každém náznaku nespokojenosti. Kult osobnosti stál na obdivu, ale i na strachu.
Pak přišel 25. červenec 1943. Spojenci se vylodili na Sicílii a Velká fašistická rada se obrátila proti Mussolinimu. Král Viktor Emanuel III. ho odvolal a nechal zatknout. A Itálie? Místo smutku propukla radost. Lidé vycházeli do ulic, strhávali fašistické symboly, ničili busty a portréty Duceho. Mýtus, který se budoval dvacet let, padl během jediného dne.
Mussoliniho odvezli do vazby a nakonec ho internovali v horském hotelu na Gran Sassu v Apeninách. Tam ho v září 1943 osvobodilo komando německých výsadkářů, kteří přistáli na kluzácích přímo u hotelu.
Hitler ho pak dosadil do čela loutkové Italské sociální republiky na severu země. Ale už to nebyl ten mocný Duce z plakátů. Byl to unavený muž, který vládl jen díky německým bajonetům. Propaganda sice dál pracovala, ale Italové už jí nevěřili. Plakáty s jeho tváří visely na zdech, jenže lidé kolem nich procházeli lhostejně.
V dubnu 1945 se pokusil uprchnout. Převlékl se do německé uniformy a připojil se ke koloně ustupujících vojáků. Ironií osudu ho prozradila právě ta tvář, kterou propaganda dvacet let vtloukala Italům do hlavy. Partyzáni ho 27. dubna 1945 poznali a zadrželi. Druhý den ho spolu s jeho milenkou Clarou Petacciovou zastřelili u vesnice Giulino di Mezzegra nad jezerem Como.
Jejich těla pak převezli do Milána. Na náměstí Piazzale Loreto je 29. dubna vystavili před davem a pověsili je za nohy na konstrukci rozbité benzinové pumpy. Davy, které kdysi Mussolinimu provolávaly slávu, si na jeho mrtvém těle vylévaly vztek za léta války, hladu a ztracených blízkých. Je to obraz, který Itálii pronásleduje dodnes. Americký tisk to tehdy nazval „příhodným koncem bídného života“.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/prihodny-konec-bidneho-zivota-pred-80-lety-byl-zastrelen-benito-mussolini-359961
https://21stoleti.cz/2018/06/02/maly-muz-ktery-italii-privedl-do-pekel/
https://www.lrb.co.uk/the-paper/v35/n03/richard-j.-evans/kisses-for-the-duce
https://en.wikipedia.org/wiki/Propaganda_in_Fascist_Italy
https://en.wikipedia.org/wiki/Achille_Starace
https://en.wikipedia.org/wiki/Foro_Italico
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_for_Grain
https://scroll.in/article/853624/scroll_in
https://thedarkatlas.com/posts/palazzo-venezia-rome
https://www.nationalww2museum.org/death-of-benito-mussolini
