Článek
Když se dnes řekne jméno Čapek, většina z nás si okamžitě vybaví slavnou bratrskou dvojici. Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově do rodiny lékaře Antonína Čapka. Dětství prožil v Úpici společně se starší sestrou Helenou a mladším bratrem Karlem. Josef býval spíše zamlklý a introvertní, kreslení ho ale přitahovalo už od dětství, přestože ve škole paradoxně nepatřil mezi nejlepší žáky ani v tomto předmětu.
Zpočátku to přitom vůbec nevypadalo, že z něj vyroste jeden z největších českých malířů dvacátého století. Rodiče rozhodli, že musí mít v ruce pořádné řemeslo. Poslali ho na německou odbornou tkalcovskou školu do Vrchlabí a mladý Josef pak absolvoval roční praxi v úpické Oberländrově továrně jako tkadlec, montér a zámečník. Manuální práce ho však ubíjela a nakonec si doma prosadil, že se chce věnovat umění.
Teprve potom se mu podařilo odejít do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu. V Praze se mu otevřel úplně nový svět a v roce 1910 se poznal i se svou osudovou životní láskou Jarmilou Pospíšilovou, dcerou známého vinohradského advokáta.
Jarmila byla vzdělaná mladá žena s vlastními uměleckými ambicemi, která studovala kreslení a malbu a věnovala se také překladům z francouzštiny. Zamilovali se do sebe, ale na svatbu čekali dlouhých devět let, než si Josef vybudoval dostatečně stabilní postavení.
Vzali se 3. května 1919 v kostele svaté Ludmily na Vinohradech a 30. dubna 1923 přišel jeden z nejkrásnějších okamžiků jejich společného života: narodila se jim jediná dcera Alena.
Alence pro radost, Hitlerovi pro vztek
Josef Čapek svou malou holčičku miloval a právě dětský svět se stal jedním z jeho nejsilnějších inspiračních zdrojů. Pro Alenku a další děti postupně vznikaly příběhy o zvířátkách, která hospodaří jako lidé, dělají chyby, hádají se a zase si pomáhají.
Když Povídání o pejskovi a kočičce v prosinci 1929 poprvé knižně vyšlo, Čapek je věnoval „Alence a všem dětem“. Některé příběhy předtím vycházely v dětské příloze Lidových novin. Josef mezitím maloval, ilustroval knihy, navrhoval divadelní scény, psal prózu a s bratrem Karlem vytvořil například hry Ze života hmyzu nebo Adam Stvořitel. A ano – právě Josef podle Karlova vlastního svědectví vymyslel také slovo „robot“ pro hru R.U.R.
Rodina se zabydlela v dvojvile na pražských Vinohradech, kterou si bratři Čapkové nechali postavit v letech 1923 až 1924. V jedné polovině žil Josef s Jarmilou a Alenou, v druhé Karel. Byl to svět knih, umění, přátel a práce, který měl během několika let brutálně zmizet.
Ve třicátých letech se v sousedním Německu dral k moci Adolf Hitler a bratři Čapkové patřili k českým intelektuálům, kteří před nacismem otevřeně varovali. Josef vzal do ruky tužku a pero a proměnil je ve zbraň. V Lidových novinách publikoval protifašistické kresby a vytvořil známé cykly jako Ve stínu fašismu nebo Diktátorské boty.
Jeho karikatury zesměšňovaly Hitlera, diktaturu, násilí a militarismus. Nacisté o Čapkově činnosti dobře věděli a po vzniku protektorátu patřil mezi veřejně známé osobnosti, jejichž postoje z něj dělaly pro okupanty nepohodlného člověka.
Když na podzim 1938 přišla Mnichovská dohoda a Československo ztratilo pohraničí, oba bratry to hluboce zasáhlo. Karel navíc čelil nenávistné kampani domácích odpůrců a 25. prosince 1938 zemřel na zápal plic. Josef měl možnost zemi opustit – podle Jarmily dostal dokonce nabídku z Anglie –, emigraci však odmítl. Nechtěl pro sebe jiný osud než pro ostatní lidi ve své vlasti a přál si, aby jeho dcera vyrůstala doma.
První den války si pro něj přišlo gestapo
Píše se pátek 1. září 1939. Německá armáda napadla Polsko a začala druhá světová válka. Ve stejný den nacistické bezpečnostní složky v Protektorátu Čechy a Morava rozjely zatýkací akci známou jako Albrecht I. Zaměřila se na významné představitele veřejného života, kultury, politiky, Sokola i levicových organizací, které okupanti považovali za potenciální odpůrce.
Josef Čapek trávil závěr léta s Jarmilou v Želivě u Humpolce. Ráno se vydal s přáteli na lov. Už během něj gestapo zatklo jednoho z mužů ve skupině, poslance Karla Moudrého.
Když se Čapek vrátil, čekali na něj další příslušníci gestapa. Nešlo o náhodnou kontrolu ani krátký výslech. Jeho jméno bylo mezi lidmi, které okupanti chtěli okamžitě izolovat. Josef byl zatčen a odvezen do Prahy. Jarmila svého muže po tomto dni už nikdy osobně neviděla.
Čapek putoval nejprve do pankrácké věznice. Už 9. září byl deportován do Dachau. To, co mohlo rodině zpočátku připadat jako dočasné zatčení, se proměnilo v téměř šest let věznění, z něhož se Josef domů už nevrátil.
Následovala křížová cesta, jakou si nikdo z nás nedokáže ani v nejhorším snu představit. Z Pankráce byl Josef Čapek 9. září 1939 odvezen do Dachau a už 26. září do Buchenwaldu. V červnu 1942 následoval Sachsenhausen a 25. února 1945 poslední transport do Bergen-Belsenu.
Byly to roky hladu, zimy, ponižování, nemocí, nucené práce a všudypřítomné smrti. Čapek navíc celý život špatně viděl a v průběhu věznění fyzicky chátral. Přesto měl proti mnoha jiným vězňům alespoň v některých obdobích možnost pracovat v malířských a písmomalířských dílnách, například v Buchenwaldu a později v Sachsenhausenu.
A přesto v sobě našel neuvěřitelnou vnitřní sílu. V táborech maloval a kreslil, kdykoli to okolnosti dovolovaly, a v Sachsenhausenu také tajně psal básně. Vznikaly tam verše plné stesku, vzpomínek na domov, rodinu a mrtvého bratra Karla. Část tvorby se díky spoluvězňům podařilo zachránit a po válce vyšla jako Básně z koncentračního tábora.
Marné čekání na návrat z lágru
A pak přišel vytoužený květen 1945. Konec války. Do Československa se začali vracet lidé z koncentračních táborů, věznic, nucených prací a pochodů smrti.
Jarmila Čapková čekala na zprávu o Josefovi a vyhledávala lidi, kteří se z táborů vraceli. Ptala se každého, kdo mohl jejího muže v posledních týdnech války vidět.
Transporty se vracely, přeživší přijížděli domů, ale Josef nikde. Přicházely přitom zmatené a vzájemně si odporující zprávy. Poslední spolehlivé svědectví potvrzuje, že Josef Čapek žil v Bergen-Belsenu ještě 4. dubna 1945. Někteří spoluvězni tvrdili, že ho viděli ještě kolem 13. dubna. Objevila se dokonce svědectví, podle nichž mohl být spatřen živý až po osvobození tábora. Nic z toho se však nepodařilo jednoznačně potvrdit.
V poválečném chaosu byly seznamy mrtvých a přeživších neúplné a Bergen-Belsen patřil k nejhorším místům v celé poražené říši. Když Britové 15. dubna tábor osvobodili, našli desetitisíce vyčerpaných vězňů a tisíce nepohřbených mrtvých. Epidemie tyfu navíc pokračovala i po osvobození.
Jarmila se odmítla spokojit s neurčitými zprávami a čekat doma na úřední potvrzení. Věřila, že její muž může být někde v nemocnici nebo mezi lidmi, jejichž totožnost se ještě nepodařilo zjistit. Rozhodla se proto, že po něm začne pátrat sama.
Dne 23. června 1945 Jarmila vyjela vypůjčeným automobilem naplněným kanystry benzínu do Německa. Vrátila se až v polovině července – bez Josefa, ale stále s nadějí.
Představte si Německo několik týdnů po kapitulaci. Zničená města, nefungující doprava, uprchlíci, bývalí vězni, vojáci okupačních armád a nemocnice přeplněné lidmi, jejichž rodiny často vůbec netušily, jestli ještě žijí. Právě v tomto chaosu se Jarmila snažila rekonstruovat poslední cestu svého muže.
Objížděla místa spojená s bývalými tábory, nemocnice a instituce, kde by mohly existovat seznamy vězňů a pacientů. Hledala svědky a zapisovala každou stopu, která mohla znamenat, že Josef přežil.
Ptala se navrátilců, lékařů i bývalých vězňů. Každá zpráva, že někdo člověka podobného Čapkovi viděl, znamenala další naději – a další možnost, která se nakonec rozplynula.
Do Bergen-Belsenu se vracela i při dalších cestách. Hledala v seznamech, hovořila s lidmi, kteří přežili poslední týdny tábora, a snažila se zjistit, zda Josef nezemřel až po osvobození nebo nebyl převezen do některého z provizorních lazaretů.
Pátrání nebyla záležitost jediného léta. Ještě v roce 1947 pobývala Jarmila v Německu od léta až do prosince a dál hledala cokoli, co by jí umožnilo zjistit, co se s jejím mužem skutečně stalo. Jednoznačnou odpověď ale nikdy nedostala.
Hrob, který neexistuje
Trvalo to roky. Čím více svědectví Jarmila získávala, tím pravděpodobnější však bylo, že její muž konec války nepřežil. Poslední dny Josefa Čapka zůstávají dodnes obestřeny nejistotou.
V Bergen-Belsenu na jaře 1945 řádila ničivá epidemie skvrnitého tyfu a dalších nemocí. Josef byl po letech věznění těžce vyčerpaný. Poslední věrohodná zpráva potvrzuje jeho život 4. dubna; podle některých svědků mohl žít ještě 13. dubna. Většina historiků dnes předpokládá, že zemřel na tyfus krátce před osvobozením tábora 15. dubna 1945, přesné datum ale neznáme.
Jeho tělo se nikdy nepodařilo identifikovat. Je velmi pravděpodobné, že skončilo spolu s tisíci dalšími oběťmi v některém z hromadných hrobů Bergen-Belsenu. Vlastní skutečný hrob proto Josef Čapek nemá.
Protože však nebylo možné doložit den jeho smrti, následovalo dlouhé soudní řízení o prohlášení za mrtvého. V roce 1948 soud rozhodl, že za den, který Josef Čapek prokazatelně nepřežil, se má považovat 30. duben 1947. Nejde tedy o skutečné datum jeho smrti, ale o právní datum stanovené soudem.
Jarmila se už znovu nevdala. Uchovávala manželovo dílo, jeho písemnosti i vzpomínky a své vlastní zápisky později zanechala v knize Vzpomínky. Zemřela 30. prosince 1962. Josef Čapek má na Vyšehradském hřbitově symbolický „hrob v dáli“ – místo připomínající člověka, jehož skutečné ostatky se z Bergen-Belsenu nikdy nevrátily.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/jak-josef-capek-zemrel-uz-nezjistime-obava-se-odbornice-359972
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/od-pejska-a-kocicky-k-rodokmenum-dustojniku-ss-pred-75-lety-zemrel-josef-capek-50896
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/clovek-a-jeho-svet-pred-130-lety-se-narodil-josef-capek-99549
https://archiv.radio.cz/cz/static/josef-capek/zivotopis
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1717-josef-capek
https://praha10.cz/zivot-v-praze-10/kultura-a-sport/osobnosti-prahy-10/cestni-obcane-prahy-10/capek-josef/
https://www.buchenwald.de/en/geschichte/biografien/ltg-ausstellung/josef-capek
