Článek
Vladimír Michael Hlavatý se narodil 29. října 1905 v Praze. Divadlo měl doslova v krvi. Jeho otec František Hlavatý byl herec, režisér a dramatik a patřil k prvnímu souboru Městského divadla na Královských Vinohradech, kam nastoupil při jeho otevření roku 1907. Vladimírova matka Pavla, rozená Fürstová, se před svatbou rovněž krátce věnovala herectví. Herečkou se později stala také jeho mladší sestra Věra. Rodina se po otcově nástupu na Vinohrady přestěhovala z Holešovic do Koperníkovy ulice a divadlo se pro děti Hlavatých stalo přirozenou součástí života.
Malý Vladimír se od osmi let objevoval v dětských rolích přímo na vinohradském jevišti. Dostával se mezi kulisy, rekvizity, kostýmy a herce, které ostatní znali jen z hlediště. Později vzpomínal i na loutkové divadlo, které dostal jako dítě a v němž sám hrál všechny postavy od krále přes Honzu až po princeznu. Čím byl starší, tím méně pochyboval o tom, kam ho život táhne. Otec však znal druhou stránku hereckého řemesla – nejistotu, závislost na vedení divadla i období bez rolí – a synovu volbu rozhodně nepřijímal s nadšením.
Hlavatý studoval na reálném gymnáziu, studium však nedokončil. Právě při škole se s několika dalšími nadšenci pustil do Studentské scény a divadlo nakonec zvítězilo. Ve vzpomínkách otevřeně přiznával, že právě tato studentská zkušenost všechno rozhodla a on školu opustil, aby se hraní věnoval profesionálně.
Šest let, než se vrátil domů
První profesionální angažmá získal roku 1923 v Tylově divadle v Nuslích. Bylo mu sedmnáct, brzy osmnáct let. V Nuslích zůstal dvě sezony a roku 1925 odešel do Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích, kde strávil další tři roky. Sezonu 1928–1929 pak odehrál v Městském divadle v Plzni.
Už tehdy bylo jasné, že z něj nebude prvoplánový krasavec pro role romantických milovníků. Hlavatý byl menší, subtilní postavy, měl výraznou tvář, mimořádně živou mimiku a nezaměnitelnou dikci. Právě tyto dispozice z něj postupně udělaly mimořádného představitele charakterových, tragikomických a drobnokresebných postav. Později hrál například Šaška ve Večeru tříkrálovém, Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů, Vocílku ve Strakonickém dudákovi nebo Soleného ve Třech sestrách. Velké hrdinské role přicházely jen výjimečně – jednou z nich byl Hamlet v roce 1946.
Roku 1929 si jej vybral režisér Jan Bor a přivedl jej do vinohradského divadla. Hlavatý se tak po šesti letech profesionální dráhy vrátil tam, kde kdysi začínal jako dítě. A ještě čtyři roky se na jevišti potkával se svým otcem Františkem, který odešel do penze v roce 1933. Syn Jan Hlavatý později vzpomínal, že když se otce ptal na jeho nejlepší sezonu, Vladimír bez váhání ukázal právě k roku 1937 – tehdy dostával jednu výraznou úlohu za druhou.
Špína z Filosofské historie
Před kamerou se Vladimír Hlavatý objevil poprvé už jako šestnáctiletý v němém filmu Na vysoké stráni z roku 1921, který natočil jeho otec. Po nástupu zvukového filmu přicházela řada menších postav, ale skutečně mimořádnou příležitost dostal až od Otakara Vávry. Ve Filosofské historii z roku 1937 se stal studentem Špínou – jedním ze čtveřice mladých filozofů v revolučním roce 1848.
Role patří k nejvýraznějším Hlavatého filmovým výkonům a odborný Biografický slovník českých zemí ji označuje za jedinou opravdu výraznou předválečnou filmovou příležitost, kterou dostal. Jeho filmová kariéra byla totiž zvláštní. Patřil k respektovaným divadelním hercům, ale kamera mu hlavní role nabízela jen málokdy.
Po válce vytvořil více než stovku postav nejrůznějších drobných rolí – dělníků, řemeslníků, učitelů, úředníků, policistů, starců a dědečků. Výraznější místo dostal například jako jeden z vojenských zběhů v historickém dramatu Ztracenci z roku 1956. Objevil se také ve Vyšším principu, Atentátu, Holkách z porcelánu, Což takhle dát si špenát, Stínu kapradiny nebo v komedii Příště budeme chytřejší, staroušku!.
Po osvobození Vladimír Hlavatý na dva roky opustil Vinohrady. V letech 1945 až 1947 působil v Divadle 5. května v budově dnešní Státní opery, kde dostal také jednu ze svých vůbec největších rolí – Hamleta. Roku 1947 se ale vrátil. Právě tehdy ještě netušil, jak dramatickou proměnou jeho domovská scéna brzy projde.
V červnu 1950 bylo vinohradské divadlo rozkazem ministra národní obrany Alexeje Čepičky převedeno pod armádu a dostalo název Divadlo československé armády. Nebyla to jen kosmetická změna na plakátech. Historie samotného Divadla na Vinohradech připomíná, že běžný provoz začal podléhat dennímu rozkazu podobně jako v armádě a hlavním cílem se měla stát výchova v duchu socialismu a obrany vlasti. Nad jevištěm se objevil nápis „Sloužíme lidu!“, zmizela původní malovaná opona a repertoár zaplnily angažované hry, často s vojenskou nebo budovatelskou tematikou.
Od sezony 1955/56 nesla scéna název Ústřední divadlo československé armády. Roku 1960 byla převedena zpět do správy Prahy, armádní název jí ale ještě několik let zůstal. Teprve roku 1966 se vrátil název Divadlo na Vinohradech. Hlavatý mezitím pokračoval v práci bez ohledu na to, jak se zrovna jeho domovská scéna jmenovala.
Z líčení udělal profi disciplínu
Vedle herectví měl Vladimír Hlavatý ještě jednu vášeň, která se stala jeho druhou profesí – divadelní masku. Nešlo jen o to, jak správně nanést pudr, nakreslit vrásku nebo přilepit vousy. Hlavatý chápal masku jako součást celé postavy. Vnější vzhled, kostým, účes, držení těla a způsob pohybu měly herci pomoci najít člověka, kterého hraje. „Je to disciplína technická, která ovšem talentu velice pomáhá,“ vysvětloval později ve své autobiografii.
Učit začal už roku 1942 na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Po válce pokračoval na nově vzniklé DAMU, kde v letech 1946 až 1970 vyučoval nauku o masce. Jeho pedagogická dráha tedy trvala téměř tři desetiletí a prošly jí celé generace budoucích profesionálních herců. Mezi jeho žačky patřila například Jiřina Jirásková. Syn Jan navíc vzpomínal, že otec na škole nejprve vyučoval také studium rolí a teprve později se soustředil především na líčení, které považoval za svůj velký koníček.
V roce 1965 se objevil v jedné z nejvýraznějších československých televizních adaptací šedesátých let – Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou podle Arnošta Lustiga. Režisérem televizního filmu nebyl Zbyněk Brynych, ale Antonín Moskalyk. Hlavatý hrál Huga Varackého, jednoho ze skupiny bohatých židovských vězňů, které nacisté přesvědčují, že mohou být výměnou zachráněni, zatímco je krok za krokem připravují o majetek a nakonec o život.
V dalších desetiletích byl Hlavatý na televizní obrazovce prakticky doma. Objevoval se v Ženě za pultem, Inženýrské odyseji, Sanitce, Dynastii Nováků nebo Vlaku dětství a naděje.
Téměř šedesát let na jedné scéně
Když se řekne Vladimír Hlavatý, největším číslem jeho kariéry nejsou stovky televizních a filmových epizod. Je jím především jeho neuvěřitelné spojení s Vinohrady. Do souboru nastoupil roku 1929 a zůstal s ním spjat až do závěru osmdesátých let. Nebylo to nepřetržitých šedesát sezon – v letech 1945 až 1947 působil v Divadle 5. května.
V roce 1984 vydal v Melantrichu své vzpomínky Monolog herce z Vinohrad. Název je přesný. Vinohrady byly osou jeho profesního života a kniha zachytila svět, který se před jeho očima během šesti desetiletí několikrát úplně změnil. Vzpomínal na začátky, herecké kolegy, režiséry i na vlastní představu o tom, co vlastně znamená být hercem.
Vladimír Hlavatý se dožil vysokého věku a jeho pracovní dráha patřila k mimořádně dlouhým. První němý film natočil roku 1921, v televizi pracoval ještě ve druhé polovině osmdesátých let.
V osobním životě byl ženatý s Jiřinou a v březnu 1946 se jim narodil syn Jan. Zemřel v Praze 27. října 1992. Narodil se 29. října 1905. Do sedmaosmdesátých narozenin mu tedy skutečně scházely pouhé dva dny. Pochován je na hřbitově v pražském Bubenči, stejně jako jeho otec František.
Zdroje:
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HLAVAT%C3%9D_Vladim%C3%ADr_1905%E2%80%931992
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/34999/vladimir-hlavaty
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/395782/filosofska-historie
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396245/ztracenci
https://www.ceskatelevize.cz/lide/hlavaty-vladimir/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/134321-modlitba-pro-katerinu-horovitzovou/tvurci/
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2014-04/historie.html
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2014-05/historie.html
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2017-05/historie.html
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2017-06/historie.html
https://www.databazeknih.cz/zajimavosti-knihy/monolog-herce-z-vinohrad-105902
