Článek
Sedmnáctého května 1961 zachytil přijímač v bunkru u Turína hlasy. Byly dva a mluvily rusky. Moskva žádný start neohlásila. Přesto hlasy zněly, jako by přicházely z vesmíru. Bratři Judica-Cordiglia zapnuli magnetofon a poslouchali. „Podmínky se zhoršují, proč neodpovídáte?“ ozvalo se podle jejich překladu. A pak věta, ze které běhá mráz po zádech. „Zpomalujeme. Svět se o nás nikdy nedozví.“
Achille a Giovanni Battista byli přesvědčení, že právě slyšeli poslední slova dvou sovětských kosmonautů, o kterých Moskva nikdy neřekla ani slovo. Podle nich Sovětský svaz tajil mrtvé ve vesmíru a oni je slyšeli umírat. Jejich nahrávky obletěly svět. Zajímala se o ně KGB, NASA i tisk. Bratři tvrdili, že mají nahrávek víc. A jedna z nich, hlas ženy v hořící lodi, je dodnes jednou z největších záhad studené války.
Anténa na střeše
Achille Judica-Cordiglia se narodil v roce 1933, jeho bratr Giovanni Battista o šest let později. Rádio je pohltilo už jako kluky. Začali koncem čtyřicátých let u jezera Como. Kupovali rozbitá rádia a opravovali je, další součástky sháněli od amerických vojáků, kteří po válce zůstali v Itálii. Na střechu domu, kde bydleli s rodiči, postavili antény. Poslouchali vzdálené stanice, letadla a lodě. Pak přišel rok 1957 a s ním signál, který jim změnil život.
Čtvrtého října 1957 vypustil Sovětský svaz Sputnik, první umělou družici. Obíhala Zemi a vysílala pravidelné pípání. Radioamatéři po celém světě se ho snažili zachytit. Bratři patřili k prvním. „Byli jsme první lidé v celé Evropě, kdo ho slyšel,“ tvrdil po letech Giovanni. Podle svých slov zachytili i druhý Sputnik, ve kterém letěla fenka Lajka. Pak přišel americký Explorer. Vesmír se otevíral a dva bratři s domácí aparaturou ho poslouchali.
Koncem padesátých let se rodina přestěhovala k Turínu. Bratři si za domem v městečku San Maurizio Canavese, asi dvacet kilometrů od Turína, zřídili stanici ve starém německém bunkru z války. Pojmenovali ji Torre Bert. Postavili si parabolickou anténu. Vážila asi tunu a byla poskládaná ze šrotu, starých trubek a kuřecího pletiva.
Byla to ta nejamatérštější stanice, jakou si lze představit, a přesto fungovala překvapivě dobře. Bratři si pečlivě zapisovali data, časy a frekvence. Kolem Torre Bert postupně vybudovali síť sedmnácti amatérských stanic, kterou pojmenovali Zeus. Rozhodli se soustředit na sovětské lety. Rusko bylo blíž a hlavně, na rozdíl od Američanů, nic nezveřejňovalo. Kdo chtěl vědět, co se děje na sovětské oběžné dráze, musel poslouchat sám.
Sovětský kosmický program byl zahalený tajemstvím. O úspěších Moskva troubila do světa, o neúspěších mlčela. Když 24. října 1960 vybuchla na kosmodromu Bajkonur raketa a zahynuly desítky lidí, Sověti to přiznali až po téměř třiceti letech. Léta tajili i smrt adepta na kosmonauta Valentina Bondarenka, který v březnu 1961 uhořel při výcviku v tlakové komoře. Z oficiálních fotografií mizeli lidé, jako by nikdy neexistovali.
V takovém světě mohlo být pravdou cokoli. A dva bratři v bunkru u Turína měli pocit, že slyší, co Moskva skrývá. Dvacátého osmého listopadu 1960 zachytili slabý signál v morseovce. Tři tečky, tři čárky, tři tečky. SOS. Podle nich bylo určené celému světu. Signál se jim zdál čím dál slabší, jako by se loď vzdalovala od Země. Bratři si to vysvětlovali tak, že brzdicí motory zapálily špatným směrem a poslaly loď do hlubokého vesmíru. Tvrdili, že stejné SOS zachytili i radioamatéři v Texasu a v Německu. Sovětský svaz později přiznal, že se toho dne nepovedl jeden start. O posádce ale nikdy nemluvil.
Srdce umírajícího
V únoru 1961 přišla další nahrávka. Těžké, přerývané dýchání a rychlý, nepravidelný tlukot srdce. Bratři nahrávku přehráli turínskému srdečnímu chirurgovi Achillu Mariu Dogliottimu. Jeho verdikt byl krátký. „Tohle je srdce umírajícího člověka.“
Pro bratry to byl důkaz. Někde nad jejich hlavami se dusil člověk a nikdo o něm nevěděl. Podle nich zahynulo v prvních letech sovětských letů nejméně deset kosmonautů. Dvanáctého dubna 1961 obletěl Zemi Jurij Gagarin a svět ho oslavoval jako prvního člověka ve vesmíru. Bratři měli jiný příběh. Krátce před jeho letem prý zachytili loď, která obkroužila Zemi třikrát. Gagarin podle nich nebyl první. Byl jen první, kdo přežil. Pak přišel květen.
Bratři měli jeden problém. Rusky neuměli. Hlasy na páskách zněly dramaticky, ale co přesně říkaly, nevěděli. Řešení našli doma. Přemluvili svou mladší sestru Marii Teresu, aby se ruštinu naučila. Stala se jejich tlumočnicí. Seděla s nimi nad páskami, poslouchala šum a hlasy a převáděla je do italštiny. Všechno, co svět o nahrávkách bratrů Judica-Cordiglia věděl, prošlo jejím překladem.
Právě na ní nakonec stojí celé tajemství. Nejslavnější nahrávka z bunkru Torre Bert totiž nezachytila hlas muže, ale ženy. A když se po letech začali lidé ptát, komu ten hlas vlastně patřil, jedna z odpovědí ukazovala přímo do rodiny Judica-Cordiglia.
Přijímač zachytil ženský hlas mluvící rusky. Nejdřív zněl klidně. Žena počítala, volala o spojení a zjevně čekala na odpověď. Pak se začala ozývat nervozita. Podle překladu mluvila o dýchání a o kyslíku. A potom přišlo to, co z nahrávky udělalo legendu. „Je mi horko! Je mi horko!“ volala. „Vidím plamen!“
Hlas se ptal, jestli to není nebezpečné. Mluvil o vstupu do atmosféry. Podle bratrů zazněla i věta, kterou si nikdy nezapomněli. „Nevrátím se!“ A pak spojení zmizelo v šumu. Achille a Giovanni Battista byli přesvědčeni, že slyšeli smrt sovětské kosmonautky, která uhořela při návratu na Zemi. Dva roky předtím, než do vesmíru oficiálně vzlétla první žena, Valentina Těreškovová. Na veřejnost se nahrávka dostala až v březnu 1965, kdy o ní napsal italský deník Corriere della Sera.
Ruský novinář
Bratři začali být slavní. Psaly o nich noviny a zajímali se o ně i lidé, kteří o publicitu nestáli. Jednoho dne se u nich objevil muž, který se vydával za ruského novináře. Krátce nato přišel druhý. Bratři mu později říkali „anděl strážný“. Představil se jako člověk z italské kontrarozvědky a varoval je, že ten první je z KGB. Sovětská tajná služba se o dva amatéry z bunkru opravdu zajímala.
Po mnoha letech to potvrdil bývalý agent KGB, který v roce 2008 anonymně promluvil pro britský časopis Fortean Times. Podle něj KGB bratry sledovala, protože odposlouchávali sovětské vysílání. Jednu z nahrávek, spojenou s Gagarinem, prý sám ověřoval a byla podle něj pravá. S bratry se podle jeho slov „muselo něco udělat“, třeba nějaká nehoda. Zachránila je prý jen sláva. Jejich smrt by vzbudila příliš mnoho otázek.
Zatímco Moskva bratry sledovala, jinde jim tleskali. Bratři totiž nebyli jen lovci senzací. Když v roce 1963 letěla k Měsíci sovětská sonda Luna 4, spočítali, že Měsíc mine asi o pět tisíc mil. Minula ho o 5 281 mil. V roce 1964 se bratři dostali do Spojených států. Navštívili zařízení NASA a přivezli si s sebou zvláštní suvenýr. Nahrávky rozhovorů Johna Glenna s řídicím střediskem z jeho letu v roce 1962.
Američtí odborníci nechápali, jak je mohli získat. Spojené státy frekvence svých lodí předem nezveřejňovaly. Bratři měli vysvětlení. Frekvenci si podle svých slov spočítali z fotografie antény na Glennově kabině, která vyšla před startem. Dva amatéři z bunkru u Turína tak ohromili lidi, kteří vymýšleli kosmické lety. Jejich síť Zeus pak sledovala kosmické lety až do přistání na Měsíci v roce 1969.
Jenže čím slavnější bratři byli, tím víc se objevovalo otázek. Rodilí mluvčí, kteří si ženský hlas poslechli, v něm neslyšeli žádnou kosmonautku. Chyběly volací znaky i předepsaná hlášení, jaká by sovětský pilot musel používat. Někteří slyšeli zvláštní výslovnost, třeba u ruského čísla jednačtyřicet. Jiní v hlase poznávali italský přízvuk. A tak se objevilo podezření, které nad příběhem visí dodnes: nemluví na pásce jejich vlastní sestra?
Jiný jazykový rozbor dospěl k opačnému závěru. Žena podle něj mluví plynnou ruštinou, jen vůbec nemluví o vesmíru. Je to nejspíš radistka v horké místnosti, která přepisuje zprávy od kolegy. Místo „Nebude to nebezpečné?“ říká „Nic nebezpečného“ a tam, kde překlad slyšel kyslík, mluví prostě o dýchání. A data nesedí. Ženy do oddílu kosmonautů začali Sověti vybírat až na přelomu let 1961 a 1962. V květnu 1961 nebyla v Sovětském svazu jediná vycvičená kosmonautka.
Po roce 1991 se otevřely sovětské archivy. Smrt Bondarenka i katastrofa na Bajkonuru už byly dávno známé. Ztracení kosmonauti se v archivech nenašli. Zůstaly jen nahrávky z bunkru u Turína a otázka, na kterou nikdo nemá jistou odpověď. Byli bratři Judica-Cordiglia podvodníci? Nebo dva talentovaní amatéři, kteří ve vesmírném šumu slyšeli to, co slyšet chtěli?
Achille Judica-Cordiglia zemřel v roce 2015. Giovanni Battista se pravosti nahrávek nikdy nevzdal. V roce 2020, už jako jednaosmdesátiletý, je obhajoval v rozhovoru pro magazín Vice. Fotky k němu dodal jeho syn Max. Novinář si všiml zvláštní věci. Kdykoli se starého muže ptal na pocity, Giovanni odbočil k frekvencím a anténám. Zemřel v roce 2024. Ve stejném roce se jejich nejslavnější nahrávka objevila v seriálu Apple TV+ Constellation.
Zdroje:
https://www.vice.com/en/article/judica-cordiglia-brothers-were-eavesdropping-soviet-space-radio-transmissions-cries-for-help-mystery/
https://aerospaceweb.org/question/conspiracy/q0235a.shtml
https://aerospaceweb.org/question/conspiracy/q0235.shtml
https://explorersweb.com/exploration-mysteries-lost-cosmonauts/
https://thedebrief.org/the-lost-cosmonauts-a-story-of-soviet-secrets-and-space-hackers/
https://eclectic.trincoll.edu/words-without-burden-the-cosmonaut-ludmila-recording-and-its-misinterpretation/
https://www.historicmysteries.com/unexplained-mysteries/lost-cosmonauts/7673/
https://www.basildonheritage.org.uk/media/other/4247/LostMessagesoftheRedStar.pdf
