Hitler pomohl Francovi k moci. Po jejich schůzce by si ale raději dal vytrhnout zuby než ji opakovat

Ve středu 23. října 1940 odpoledne stál na nádraží v Hendaye neobvyklý vlak. Krémově zbarvené vagóny s nápisem Amerika patřily nejmocnějšímu muži Evropy. Adolf Hitler byl tou dobou na vrcholu sil: za necelý rok si podrobil Polsko, Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii i Francii a jeho armáda stála přímo na hranici s Pyrenejským poloostrovem. Do malého baskického městečka na samém okraji okupované Francie přijel, aby si odvezl jediné – slib, že Španělsko vstoupí do války na straně Osy.

Neměl k tomu nejhorší výchozí pozici. Muž, na kterého čekal, mu byl totiž zavázán. Generál Francisco Franco vyhrál krvavou občanskou válku z velké části díky německým zbraním, německým tankům a německým pilotům z Legie Condor, kteří mimo jiné srovnali se zemí baskickou Guerniku. Hitler tedy počítal s tím, že si přijel spíš vybrat dluh než vyjednávat. Na peronu bylo nachystáno vše potřebné: čestná stráž, vojenská hudba, fotografové i Hitlerův tlumočník Paul Schmidt. Jen Franco nikde.

Španělský vlak měl totiž zpoždění. Podle některých zdrojů jen osm minut, podle jiných skoro celou hodinu. Ve frankistickém Španělsku se později s oblibou vyprávělo, že Franco přijel pozdě úmyslně, aby Hitlera znervóznil a dal mu najevo, že se nenechá komandovat. Pravda byla mnohem prozaičtější. Španělské železnice byly po třech letech občanské války v dezolátním stavu a luxusní salonní vůz, postavený roku 1929 pro krále Alfonse XIII., se po rozbitých kolejích z nedalekého San Sebastiánu prostě nedokázal dovléct rychleji.

Zpoždění později potvrdil i Francův švagr a ministr zahraničí Ramón Serrano Suñer. Malá Francova postava konečně vystoupila na perón, oba diktátoři si podali ruce, prošli kolem čestné stráže a zmizeli v Hitlerově salonním voze. Začalo jediné osobní setkání v jejich životech. Nikdo z přítomných netušil, že Führer z něj odejde s pocitem, že ho někdo vodí za nos.

Na jižním cípu Pyrenejského poloostrova se tyčí Gibraltar, britská pevnost, která ovládá úzkou úžinu mezi Evropou a Afrikou. Kdo drží Gibraltar, drží klíč od Středozemního moře. Kdyby padl, britské loďstvo by ztratilo spojení mezi Atlantikem a Maltou, Egyptem i Suezským průplavem. Hermann Göring radil Hitlerovi hned po pádu Francie v červnu 1940, aby místo riskantní invaze do Británie raději obsadil Španělsko a severní Afriku. Německé velení začalo připravovat plán na dobytí skály, který dostal krycí jméno Felix. Šéf vojenské rozvědky admirál Wilhelm Canaris, který Španělsko dobře znal a mluvil plynně španělsky, se v červenci vydal na průzkum do Madridu a do Algeciras, odkud je na Gibraltar dokonale vidět. Bez souhlasu a pomoci Franca to ale nešlo. Německá vojska by musela projít napříč celým Španělskem.

Franco sám přitom zpočátku nezněl jako někdo, kdo by se válce vyhýbal. Hned po pádu Francie změnil oficiální postoj Španělska z „neutrality“ na „nevalčení“, což byl termín, který před ním použil Mussolini těsně předtím, než se do války vrhl. V červnu 1940 nechal obsadit mezinárodní zónu Tanger v Maroku a v Berlíně dal opakovaně najevo, že je připraven se k vítězné Ose přidat. Měl jen jednu podmínku: musí se to vyplatit. A tady začaly potíže. Španělsko bylo po občanské válce v troskách. Lidé hladověli, chyběl chléb, benzín i uhlí a země byla závislá na dovozu obilí přes moře, které kontrolovalo britské námořnictvo. Kdyby Franco vyhlásil Británii válku, Britové by mu jednoduše zastavili lodě a hlad by se změnil v katastrofu. Franco proto od Němců požadoval obrovské dodávky potravin, paliva a zbraní. A k tomu ještě kus Afriky.

První vážné trhliny se objevily už v září 1940, kdy Franco poslal do Berlína svého švagra Serrana Suñera, aby zjistil, jak to Němci se Španělskem doopravdy myslí. Návštěva dopadla rozpačitě. Ribbentrop se k Suñerovi choval povýšeně a místo štědrých slibů přišel s vlastními požadavky: Německo chtělo za svou pomoc podíl ve španělských dolech v Maroku, splacení dluhů z občanské války a dokonce jeden z Kanárských ostrovů jako základnu pro své letectvo a námořnictvo. Pro hrdé španělské nacionalisty to byla urážka. Měli se stát spojencem, nebo jen další zemí, kterou si Říše porcuje? Suñer se vrátil domů s pocitem, že Němci se Španěly jednají spíš jako s chudými příbuznými než jako s rovnocenným partnerem. A Franco si začal uvědomovat, že vítězná Osa možná nebude tak velkorysá, jak doufal. Do Hendaye tak oba muži přijeli s úplně odlišnými očekáváními.

Jednání v salonním voze se rychle zadrhlo. Hitler zahájil dlouhou přehlídkou německých úspěchů a ujišťoval Franca, že Británie je už prakticky poražená. Navrhl, aby Španělsko vstoupilo do války v lednu 1941. Speciální jednotky wehrmachtu by pak dobyly Gibraltar a velkoryse ho předaly Španělům. Franco ale místo nadšeného souhlasu spustil vlastní, hodně dlouhý výklad. Mluvil o slavné španělské minulosti, o válkách v Maroku, o tom, že Gibraltar by Španělé měli dobýt vlastníma rukama, a ne ho dostat darem od cizích vojáků. Pak přešel k seznamu svých přání: chtěl Gibraltar, francouzské Maroko, oblast kolem alžírského Oranu, rozšíření španělských kolonií v západní Africe a k tomu stovky tisíc tun obilí a paliva, děla a letadla. Tlumočník Paul Schmidt si později vzpomínal, že Francův monotónní hlas připomínal muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. Hitler podle něj začal být brzy viditelně netrpělivý, v jednu chvíli prý dokonce vstal a prohlásil, že nemá smysl pokračovat.

Ještě víc ho ale rozladilo, co Franco řekl o válce samotné. Franco totiž zdvořile zapochyboval o tom, že by Británie byla na konci sil. I kdyby Němci obsadili britské ostrovy, prohlásil, vláda by mohla utéct do Kanady a pokračovat v boji s podporou Spojených států. Takové řeči nebyl Hitler zvyklý od nikoho poslouchat, natož od muže, kterému sám pomohl k moci. Situaci navíc komplikovala skutečnost, o které Franco možná jen tušil: Hitler mu vůbec nemohl dát to, co chtěl. Francouzské Maroko a Alžírsko patřily vichistické Francii, se kterou se Hitler chystal spolupracovat.

Hned následující den měl v Montoire schůzku s maršálem Pétainem a nemohl si dovolit, aby se Francouzi dozvěděli, že se jejich africkými koloniemi platí španělskému diktátorovi. Kdyby se to provalilo, francouzské kolonie by mohly přeběhnout k de Gaullovi a Britům. Rozhovor tak běžel v kruhu: Hitler nabízel sliby a všeobecné formulace, Franco žádal konkrétní území a tuny zboží. Mezitím se ve vedlejším vagónu přeli ministři zahraničí Joachim von Ribbentrop a Serrano Suñer, kterého Ribbentrop později označil za „jezuitu“. Po společné večeři a dalších kolech jednání se po zhruba devíti hodinách obě strany rozešly. Hotového nebylo nic.

Odjezd Franca měl ještě jednu tragikomickou dohru. Když se jeho vlak dal do pohybu, Franco stál u otevřených dveří a mával Hitlerovi na rozloučenou. Vagón se v tu chvíli prudce trhl a Franco málem vypadl na perón. Na poslední chvíli ho prý zachytil generál José Moscardó, který s ním cestoval. Diktátor, který ve vlaku právě odmítl vstoupit do světové války, tak mohl skončit na zemi u nohou muže, kterého celý den odmítal.

Hitler odjížděl z Hendaye v mizerné náladě. Podle svědectví si stěžoval, že s Francem není možné nic domluvit a že ho jeho výklady ubíjely. O několik dní později, 28. října ve Florencii, se vyzpovídal Mussolinimu a pronesl slavnou větu, že by si raději nechal vytrhnout čtyři zuby, než aby s tím mužem musel absolvovat další podobné jednání. Podobně si údajně postěžoval i polnímu maršálovi Keitelovi. Formálně sice obě strany podepsaly tajný protokol, ve kterém Španělsko slíbilo, že se k Ose připojí. Datum vstupu do války si ale mělo určit samo, takže papír v praxi nic neznamenal.

Na začátku prosince Hitler poslal do Madridu znovu admirála Canarise s požadavkem, aby německé jednotky mohly 10. ledna 1941 překročit španělskou hranici. Franco odpověděl, že to není možné, protože Španělsko na válku zkrátka nemá. Hitler poté operaci Felix odvolal. Podle řady historiků přitom Canaris, který tajně pohrdal nacistickým režimem, Franca ve skutečnosti spíš podporoval v tom, aby do války nevstupoval. Další pokusy, včetně Hitlerova dopisu z února 1941, už nikam nevedly. Ribbentrop tehdy Hitlerovi napsal, že Franco nemá v úmyslu do války vůbec kdy vstoupit.

Po skončení války si frankistický režim z Hendaye udělal jeden ze svých základních příběhů. Podle oficiální verze tam rozvážný Franco s ledovým klidem přechytračil nejmocnějšího diktátora světa a uchránil tak Španělsko před další krvavou válkou. Část pravdy na tom je: Franco skutečně do války nevstoupil a Španělé za to mohli být rádi. Historici jako britský hispanista Paul Preston ale upozorňují, že obraz geniálního stratéga je hodně přikrášlený. Franco totiž v roce 1940 do války vstoupit chtěl. Odmítl ji spíš proto, že mu Hitler nedokázal zaplatit cenu, kterou si řekl, a protože si nebyl jistý, že Británie opravdu rychle padne.

O tom, že Franco nebyl žádný tichý odpůrce nacismu, svědčí i to, co následovalo. Když Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, poslal Franco na východní frontu takzvanou Modrou divizi složenou z dobrovolníků. Postupně se v ní vystřídalo kolem 45 tisíc španělských vojáků, kteří bojovali mimo jiné u Leningradu. Španělské přístavy podle dostupných informací sloužily i německým ponorkám. Teprve když se válka začala obracet proti Ose, začal Franco opatrně měnit kurz a vracet se k neutralitě. Sám Franco později své rodině svěřil, že se v Hendaye bál, aby ho Hitler nedal unést nebo zabít, a pro jistotu dokonce předem určil, kdo převezme vládu, kdyby se nevrátil. Jeho dcera vzpomínala, že otec měl ze setkání nepříjemný pocit a že si mnohem víc užil společnost Mussoliniho, a dokonce i Churchilla.

Hendaye nebylo jen setkáním dvou diktátorů, kteří si navzájem nesedli. Bylo to místo, kde se Hitlerova představa o vděčném a poslušném spojenci rozbila o hladovou zemi, rozbité koleje a tvrdohlavého generála s monotónním hlasem. Gibraltar zůstal v britských rukou po celou válku a stal se důležitou základnou pro spojeneckou invazi do severní Afriky v listopadu 1942.

Právě odsud řídil generál Dwight D. Eisenhower operaci Torch, při níž se americké a britské jednotky vylodily v Maroku a Alžírsku – tedy přesně v oblastech, které si Franco v Hendaye tak úporně nárokoval. Kdyby tehdy Hitler dostal svůj souhlas a skála padla, mohla válka ve Středomoří vypadat úplně jinak. Na nádraží v Hendaye dnes setkání připomíná jen malá pamětní deska. A salonní vůz, ve kterém Franco do Hendaye přijel, dodnes chátrá zapomenutý na nádraží v provincii Soria.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Meeting_at_Hendaye
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Felix
https://www.hiddeneurope.eu/letter-from-europe/posts/encounter-at-hendaye/
https://bmmhs.org/losing-the-rock-hitlers-plan-to-capture-gibraltar/
https://unprofessionaltranslation.blogspot.com/2020/10/footnotes-for-at-gateway-to-spain.html
https://www.warhistoryonline.com/war-articles/franco-and-hitler-train-remains-unrestored.html
https://codenames.info/operation/felix-i/