Článek
Student medicíny Jan Evangelista Purkyně vzal jednou deset gránů kafru, tedy asi šest desetin gramu. Brzy cítil, že má ve svalech nezvyklou sílu, a když chodil po pokoji, zvedal nohy výš než obvykle. V tomto stavu odešel do nemocnice na vizitu, kde měl za úkol zapisovat recepty. Vydržel až do konce obchůzky. „Na konci vizity pocítil jsem v celém těle veliké horko, opustily mě smysly a já upadl bez sebe na zem,“ popsal. Uložili ho na blízkou postel a půl hodiny ležel v bezvědomí.
Když se probral, cítil se úplně v pořádku a se spolužákem se ještě šel projít po pražských hradbách. Jenže po městě se roznesla zpráva, která mohla jeho kariéru ukončit dřív, než začala. „Tento případ způsobil v obecenstvu pověst, že mám padoucnici a že tedy jsem neschopen zastávání lékařských úřadů,“ napsal Purkyně v roce 1829. Muž, o kterém si Praha šuškala, že je epileptik, se později stal jedním z nejslavnějších lékařů Evropy. Jeho jméno dnes nesou buňky v mozečku, vlákna v srdci, univerzita v Ústí nad Labem i kráter na Měsíci.
Při jiném pokusu mu jen pár gránů kafru přineslo jasnou mysl a stav, který sám nazval náboženským vytržením. Prý v něm jasně poznal, že člověk je božím synem. Na vlastním těle zkoušel léky a jedy celý život. Chtěl totiž vědět, jak působí na zdravého člověka, a ne jen na nemocného, jak to tehdy učila škola.
Lahvičky po tmě
Narodil se 17. prosince 1787 na zámku v Libochovicích, kde jeho otec spravoval panství. Otec zemřel, když bylo Janovi šest let. Matka Rosalie pocházela ze selské rodiny a Purkyně o ní později říkal, že byla jeho první učitelkou „domácí anatomie a fyziologie“. Jako chlapec odešel do Mikulova, kde si přivydělával zpěvem v kostelním sboru a hrou na housle. Do té doby uměl jen česky, němčinu, latinu a řečtinu se naučil až tam. Do řádu vstoupil, ale těsně před sliby z něj odešel. Pak byl vychovatelem v rodině barona Hildprandta v Blatné a teprve v pětadvaceti začal v Praze studovat medicínu. Několikrát se tehdy podepsal „J. Purkyně, básník“.
Nejvíc ho na studiích lákala lékárna U Zlaté koruny na Malém náměstí, kterou míjel každý den cestou z Kampy do Karolina. Se synem majitele, Karlem Hellym, se Purkyně spřátelil za studií. Laborant byl jeho známý z Blatné a tak ho pouštěli do skladu. „Tam jsem někdy celých půldní vězev všechno ohledával, ochmatával, očenichával, okoušel,“ vzpomínal Purkyně v roce 1857. Směl si odnést lahvičky s vonnými vodičkami a olejky a doma se je učil poznávat po tmě jen podle čichu. Chtěl prý založit novou vědu, „čichovědu“. Lékárna U Zlaté koruny na Malém náměstí funguje dodnes a nad vchodem má stále zlatou korunu.
Pak přišly silnější látky. „V pozdním létě roku 1815 sbíral jsem čerstvé hlavice máku a krátkým řezem z nich vytékala mléčná šťáva rychle tuhnoucí na slunci. Tak jsem získal asi pět gránů opia, které jsem rychle spolkl, neboť jsem četl, že zdejší opium je pětkrát slabší než opium z orientu,“ napsal. Za čtvrt hodiny se mu udělalo zle, jako by dlouho hladověl. Sotva došel k příteli, který bydlel půl hodiny cesty, a zhltl oběd, který mu nepomohl. Pak přinesli na stůl staré rakouské víno a nevolnost zmizela. Purkyně z toho usoudil, že víno je protijed opia. O mnoho let později pak ve Vratislavi brával půl gránu opia před velkými hostinami, aby lépe snesl jídlo i víno.
Tělo, které nešetřil
Na přelomu let 1818 a 1819 obhájil disertaci o vidění ze subjektivního hlediska. Pokusným objektem byl opět on sám. Zkoumal, co jeho oči vidí, i když na ně zvenčí nic nepůsobí, a došel k tomu, že zrakové vjemy vytváří mozek. Později popsal i jev, kterému se dodnes říká Purkyňův: za šera přestáváme vidět červenou dřív než modrou. Kvůli pokusům se závratí se točil na kolotoči na pražské pouti a na otočné židli a pouštěl si elektrický proud přes vlastní lebku.
Disertace se dostala do rukou Johanna Wolfganga Goetha, který se sám zabýval barvami a viděním. Básník si z ní dělal výpisky a v posledním dni roku 1820 napsal svému příteli Schultzovi: „Za seznámení s Purkyněm děkuji co nejkrásněji, propracoval kapitolu dobře a své oči nešetřil.“
Doma ale Purkyně uspět nemohl. Ucházel se o profesuru v Praze, v Pešti i jinde v monarchii a pokaždé neuspěl, podle životopisců i proto, že byl Čech a vlastenec. Pomohl až dopis z Berlína od lékaře Johanna Nepomuka Rusta, rodáka ze severní Moravy, že se ve Vratislavi uvolnilo místo profesora fyziologie. Purkyně odjel na podzim 1822 do Berlína a osm týdnů obcházel úřady, muzea a profesory. Anatom Karl Asmund Rudolphi ho ministrovi doporučil jako vzdělaného a duchaplného muže.
Na zpáteční cestě se 11. prosince 1822 zastavil ve Výmaru u Goetha. Přivezl mu z Berlína optická skla a přístroj na elektromagnetické pokusy a ukázal mu zvukové obrazce zafixované lakem na skle. Goethe se na něj zpočátku trochu zlobil, protože ho Purkyně v disertaci necitoval, ale večer si to vysvětlili. Druhý den Purkyně obědval s Goethovým synem a snachou a u stolu seděla i Ulrika von Levetzow, dívka z Mariánských Lázní, do které se stárnoucí básník zamiloval. Goethe pak příteli napsal: „Skoro bych si byl přál zdržet jej ještě na několik dnů, pozorovat jeho ohromnou věrnost k sobě samému.“ V lednu 1823 podepsal pruský král Purkyňovo jmenování, přestože vratislavská fakulta chtěla jiného kandidáta.
Devět vzorů na konečcích prstů
Dvaadvacátého prosince 1823, necelý rok po příchodu, obhajoval Purkyně ve Vratislavi veřejně latinský spis o fyziologickém zkoumání zraku a kůže. Byla to tenká a špatně vytištěná brožurka o 58 stranách, napsaná latinou, kterou podle Galtona nebylo snadné přeložit. Jako pomocníka si Purkyně k obhajobě přizval studenta medicíny Wilhelma Krause. V pasáži o kůži se věnoval rýhám na bříškách prstů a jako první je roztřídil. „Po nesčetných pozorováních jsem dosud našel devět hlavních druhů zakřivení, podle nichž jsou hmatové rýhy uspořádány na vnitřní ploše posledního článku prstů,“ stojí v anglickém překladu Francise Galtona.
Vzory pojmenoval podle tvaru. Jsou mezi nimi oblouky, šikmé kličky, mandle, spirály, elipsy, kruhy a dvojitý vír, který se podle něj objevuje hlavně na palci, ukazováčku a prsteníku. Šikmou kličku označil za nejčastější a za zvláštní znak člověka, kdežto rovné podélné řady podle něj patří opicím. V pasáži, kterou Galton přeložil, o identifikaci lidí ani o policii nepadne slovo. Purkyně rýhy zkoumal jako součást hmatu.
O 69 let později, v roce 1892, vydal Galton v Londýně knihu Otisky prstů a Purkyňovi v ní věnoval celý oddíl. Popsal, jak brožurku sháněl. V žádné anglické knihovně ji neměli a neuspěl ani v důležitých knihovnách na kontinentu. Jediný známý výtisk byl prý v Americe. Nakonec ho po dlouhém pátrání sehnal knihovník Královské chirurgické koleje. Galton také poznamenal, že mnozí autoři Purkyně citovali, aniž by jeho spis kdy viděli. Pak zkusil podle jeho devíti vzorů roztřídit 504 otisků pravých palců a sám přiznal, že úplně selhal. Vymyslel proto vlastní, jednodušší systém.
Ve stejném roce, kdy Galtonova kniha vyšla, usvědčila argentinská policie podle metody Juana Vucetiche vražedkyni dvou dětí. Krvavý otisk palce na dveřích patřil jejich matce. Londýnský Scotland Yard začal otisky systematicky používat v roce 1901. V Praze je ale vězňům pokusně snímal už od roku 1891 policejní koncipista František Protivenský a od roku 1903 si je na vlastní náklady zakládal do soukromé sbírky.
Tři muškátové oříšky
Vratislav, dnes polské město asi 220 kilometrů vzdušnou čarou od Prahy, tehdy patřila Prusku. Kolegové na fakultě Čecha zpočátku nevítali, ale Purkyně si postupně získal respekt a stal se jedním z nejznámějších učitelů univerzity. Laboratoř si zřídil ve vlastním bytě. Pokusy na sobě nezastavil, naopak je přitvrdil.
Několik dní bral extrakt z náprstníku, který se tehdy podával nemocným se srdcem, a pacienti si stěžovali na mžitky před očima. Purkyně chtěl vědět proč. Na levém oku se mu objevily malé mžitky, druhý den i na pravém, a uprostřed zorného pole matně svítící kotouč obklopený světelnými kruhy. Při dalším pokusu vypil ráno odvar z necelých devíti gramů listů. Tep mu spadl ze sedmdesáti na čtyřiapadesát úderů za minutu, po dvanácti hodinách se mu nahrnula krev do hlavy a zvracel. Mžitky byly tak zřetelné, že si je mohl kreslit, měly podobu čtyřlístků v soustředných kruzích. Z postele vstal čtvrtý den a mžitky zmizely po čtyřech týdnech.
Pak přišel na řadu muškátový oříšek. Nejdřív snědl jeden s cukrem a cítil jen lenost a to, že na něj víno působí silněji. Jednoho odpoledne po střídmém obědě spolkl rovnou tři. Celé odpoledne strávil v tichém snění na malé pohovce. Kolem šesté, na začátku října, kdy už bylo šero, se vypravil do divadla. „Cesta tam je dosti dlouhá, ale tentokrát jsem myslel, že nemá konce.“ Přepadaly ho snové obrazy, z nichž se musel probírat, a ulice nedokázal poznat. Bál se, že jde už hodinu a zmešká začátek představení. Ve skutečnosti cesta trvala sotva čtvrt hodiny a během celého představení v něm prý bojovalo snění se skutečností. Látku, která za účinky muškátu stojí, objevili chemici až o více než sto let později.
Ke kafru se vrátil také. Ve čtyři ráno nalačno spolkl dva a půl gramu a v hlavě mu rozpoutal bouři myšlenek, ve které jedna hodina vypadala jako celý dlouhý život. Když cítil, že ztrácí vědomí, vyvolal si zvracení, a stejně nakonec půl hodiny ležel bez sebe. Po rulíku zase nedokázal ani rozžvýkat kousek chleba, jak mu vyschla ústa. Všechno pečlivě zapsal a v roce 1829 vydal.
Cholera a mikroskop
V roce 1827 se oženil s Julií, dcerou berlínského anatoma Rudolphiho, který mu kdysi pomohl k místu. Měli dvě dcery a dva syny. V roce 1832 přišla do Vratislavi cholera a obě dívky zemřely. V únoru 1835 zemřela i Julie a Purkyně zůstal sám se dvěma malými syny, Emanuelem a Karlem.
Do práce se pak vrhl ještě víc. V roce 1832 získal moderní mikroskop od vídeňského optika Plössla a začal vidět věci, které nikdo před ním. Popsal velké rozvětvené buňky v mozečku, kterým se dnes říká Purkyňovy, a vlákna v srdeční stěně, Purkyňova vlákna, jejichž význam pro srdeční rytmus pochopili až další generace. Objevil potní žlázy a zavedl slova plazma a protoplazma. Místo břitvy začal krájet tkáně speciálním nožem, předchůdcem mikrotomu. Studenti psali disertace v jeho bytě, a když mu univerzita v roce 1839 konečně dala vlastní fyziologický ústav, sídlil v bývalém karceru, tedy ve studentském vězení.
Celou tu dobu chtěl domů. Botanik Jan Svatopluk Presl se ho v roce 1829 ptal, jestli přijde do Prahy, že by je to velice těšilo. Purkyně zvažoval i Halle, Švýcarsko, Varšavu a Rusko. O ruské nabídce později poznamenal: „Ještě, že se to nestalo, byl bych tam snad již dávno utonul.“ V roce 1834 se uvolnilo místo profesora fyziologie v Praze. Místo dostal jiný. Purkyně dosáhl přijetí u ministra Kolovrata, který ho vlídně vyslechl, ale nic neslíbil. „Do Prahy dokud to tak stojí, jak jsem viděl, se již více tříti nebudu,“ napsal zklamaně Františku Palackému.
Když se místo uvolnilo znovu v roce 1843, dostal ho mladý profesor z Innsbrucku. Purkyně z toho podezíral pražského studijního ředitele Nadherného, kterému lékaři přezdívali jednooký tyran, protože na levé oko neviděl. Psal o něm, že se podle všeho štítí jeho svobodomyslnosti. Všechno změnil až rok 1849. V červenci se ministrem školství stal hrabě Lev Thun, který uměl česky, a Purkyně mu napsal: „Jsem sice stár, přes 60, ale ještě statný a cítím v sobě mnoho duševních a tělesných sil.“ Slíbil, že bude kromě němčiny přednášet i česky a že s sebou přivede oba syny, přírodovědce a malíře.
Pražská fakulta se ani teď do jeho pozvání nehrnula. Ředitel Nadherny úřadům odepsal, že profesoři odjeli na prázdniny. Úředníci mu výzvu poslali znovu s poznámkou „dringend“, tedy naléhavé, čtyřikrát podtrženou. Profesoři se sešli 27. září 1849 a Purkyně zvolili jednomyslně. Ministr Thun ho v návrhu císaři nazval hvězdou první velikosti a v jinak německém dopise Purkyňovi najednou přešel do češtiny: „Toť jsou vlastenci, jakých velice potřebujeme.“ Do Prahy se Purkyně vrátil v roce 1850 po 27 letech.
V Praze založil fyziologický ústav a v roce 1853 časopis Živa, který vychází dodnes. Překládal Schillera, jako první převedl do češtiny Tassův Osvobozený Jeruzalém a seděl na zemském sněmu. V roce 1861 si nechal vyrobit kotouč, na kterém se v rychle se střídajících obrázcích stahovalo lidské srdce. Je to první známé použití animace pro výuku vědy a Purkyně prý předpověděl, že z té hračky jednou bude samostatné umění. V dubnu 1868 zemřel jeho syn Karel, malíř, ve čtyřiatřiceti letech. Otec ho přežil.
Za zásluhy mu císař udělil Leopoldův řád a 15. července 1869 i rytířský stav. V jeho erbu se objevily dvě hvězdy v českých barvách, bílá v červeném poli a červená v bílém, inspirované Thunovým přirovnáním. Diplom ale podle dobového lexikonu vyhotovili až několik týdnů po jeho smrti. Purkyně zemřel 28. července 1869 v domě ve Spálené ulici, kde dnes poblíž stanice metra Národní třída visí pamětní deska. Jeho pohřeb na Vyšehrad se proměnil v národní manifestaci.
Zdroje:
https://www.ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/purkynovy-farmakologicke-pokusy.pdf
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/lekarna-u-zlate-koruny-purkynova-inspirace-pro-vyz.pdf
https://ziva.avcr.cz/2019-4/jedine-spravne-datum-purkynova-narozeni.html
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/PURKYN%C4%9A_Jan_Evangelista_1787%E2%80%931869
https://dvojka.rozhlas.cz/693-schuzka-vec-zustava-ne-jmeno-7940629
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/setkani-purkyne-s-goethem-ve-vymaru-roku-1822.pdf
https://www.cls.cz/objevy-jana-evangelisty-purkyne
https://works.www.wellcomecollection.org/works/a2q3qjs5
https://galton.org/books/finger-prints/galton-1892-fingerprints-1up.pdf
https://www.nlm.nih.gov/exhibition/visibleproofs/galleries/cases/vucetich.html
https://www.met.police.uk/police-forces/metropolitan-police/areas/about-us/about-the-met/met-museums-archives/timeline/
https://policie.gov.cz/kriminalisticky-ustav/kriminalisticka-daktyloskopie
https://policie.gov.cz/kriminalisticky-ustav/historicke-okenkoyvoj-utvaru
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/purkynuv-navrat-z-vratislavi-do-vlasti-po-27-letec.pdf
