Článek
V listopadu 1952 stál dvaadvacetiletý Jan Vůjtěch s dalšími nováčky na nádvoří pracovního tábora na Ostravsku. Nový velitel je uvítal projevem, na který se nezapomíná. Označil jej za škůdce lidstva a vyvrhele, kteří pomáhají imperialistům, a oznámil jim, že s nimi bude podle toho zacházeno. Jedinou cestou k nápravě prý měla být práce. Mezi muži, kteří ten projev poslouchali, byli kněží, synové velkostatkářů, bývalí živnostníci i studenti.
Spojovalo je jediné: režim je označil písmenem E jako politicky nespolehlivé. Jan Vůjtěch do této skupiny patřil od chvíle, kdy na fakultě nahlas řekl, co si myslí. Podobné uvítání přitom zažívaly tisíce dalších. Jiný pamětník, Vladimír Sekanina, vzpomínal: „Tam nás přivítal nadporučík Řehořek slovy, které nelze ani reprodukovat.“
Ještě před několika měsíci přitom seděl v posluchárnách pražské právnické fakulty a připravoval se na poslední ročník. Netoužil po roli hrdiny ani disidenta, chtěl se stát právníkem jako jeho otec. Ale nemohl mlčet, když se říkaly hlouposti. A právě to se mu stalo osudným. Na tehdejší vysoké škole nestačilo mlčet, bylo potřeba souhlasit. A Jan Vůjtěch souhlasit nedokázal.
Pražský student
Jan Vůjtěch se narodil 8. června 1930 v Praze. Patřil ke generaci, která v dětství zažila konec první republiky, nacistickou okupaci a válku a jako dospívající pak únorový převrat v roce 1948. Po válce se vydal po vzoru svého otce studovat práva a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Mezi jeho spolužáky byla i Dagmar Burešová, pozdější advokátka, která zastupovala rodinu Jana Palacha, a po listopadu 1989 ministryně spravedlnosti a předsedkyně České národní rady. Jejich cesty se po letech znovu protnuly. Na počátku padesátých let ale nikdo z nich netušil, co je čeká.
Právnická fakulta se po únoru 1948 rychle měnila. Na přednáškách se stále víc prostoru dostávalo marxismu-leninismu a od studentů se čekalo, že se nové ideologii přizpůsobí. Vůjtěch to vnímal jako nepřijatelné. Když měl v semináři společenských věd napsat práci srovnávající nacistický a komunistický režim, čekalo se od něj, že odsoudí fašismus jako zrůdný plod kapitalismu a vyzdvihne marxisticko-leninskou filozofii.
Vůjtěch ale došel k závěru, že mezi nacismem a komunismem není zásadní rozdíl, protože oba režimy povyšují jen svou vyvolenou skupinu. Spolužáci mu dali za pravdu, profesoři ne. Musel zkoušku opakovat. Pro tehdejší fakultu to byla nepřípustná drzost. „Mně strašně vadila ta filozofie marxismu, tím já jsem se vždycky dostal do problémů, že jsem ukazoval, že je to falešný a hovadina a že to není ani správný, ani etický.“
Vyloučen v posledním ročníku
Na podzim posledního ročníku si ho zavolali a oznámili mu, že na fakultě končí. Zdůvodnění bylo typické pro dobu: fakulta neměla záruku, že z něj bude dobrý lidově demokratický právník. Několik měsíců před koncem studia tak přišel o vše, na čem léta pracoval. Vyloučení přitom neznamenalo jen konec studia. Mladý muž bez dokončené školy byl okamžitě k dispozici armádě. A armáda pro lidi jako on měla zvláštní místo.
Brzy nato mu přišel povolávací rozkaz. Nebyl to ale obyčejný nástup na vojnu. Jan Vůjtěch byl přidělen k pomocným technickým praporům, zkráceně PTP, které komunistický režim zřídil od září 1950. Podle Konfederace politických vězňů vznikly v rozporu s tehdy platným branným zákonem a sloužily k izolaci a převýchově lidí, které režim považoval za nepřátele. Klasifikaci E dostávali podle tehdejší směrnice lidé s trestní minulostí, majitelé majetku, ti, kdo byli po únoru 1948 odstraněni z funkcí, jejich děti i lidé s příbuznými v cizině.
K praporům je v roce 1951 umožnil povolávat výnos ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Na konci roku 1951 existovalo jedenáct lehkých a šest těžkých praporů s více než dvaadvaceti tisíci muži. Historik Jiří Bílek odhaduje, že jimi do roku 1954 prošlo kolem šedesáti tisíc mužů ve věku od sedmnácti do šedesáti let. V době největšího rozmachu kolem roku 1952 sloužilo v praporech podle Českého rozhlasu až pětatřicet tisíc vojáků, zhruba desetina celé armády. Za dobu existence PTP jich podle téhož zdroje zemřelo kolem čtyř set. Nedostávali zbraně, nýbrž krumpáče a lopaty. Nosili uniformy s černými výložkami, a proto se jim začalo říkat „černí baroni“.
Pod zemí v Ostravě
Jana Vůjtěcha poslali na Ostravsko do uhelného dolu, který tehdy nesl jméno Prezident Gottwald. Nejdřív pracoval na povrchu, po několika dnech sfáral pod zem. Jako horník vynášel odpad a vozil součástky. Příslušníci PTP dostávali tu nejnebezpečnější práci, kterou civilní horníci odmítali. Kolem sebe měl kulaky, kněze, takzvané buržoazní živly, vyloučené studenty i děti politických nepřátel režimu. Jedním z jeho spolubojovníků byl Dušan Ursín, syn úředníka londýnské exilové vlády, který kvůli svému původu sloužil celé čtyři roky.
Nebyl výjimkou. Drželi u praporů řadu mužů i po skončení povinné dvouleté služby, jen proto, že byli vedeni jako politicky nespolehliví. Mnoho záložníků přitom do PTP povolali na takzvaná cvičení, která podle zákona směla trvat nejvýš deset týdnů. Ve skutečnosti z nich byly roky. Hned čtvrtý den pod zemí zažil zával. Strop chodby se zřítil a zasypal jeho kolegu, učitele Úlehlu. Ten utrpěl zlomeniny a pohmožděniny, ale přežil. Pro mladého studenta práv, který dosud znal jen posluchárny a knihovny, to byla brutální lekce o tom, kde se ocitl. Bezpečnost práce v PTP nikoho moc nezajímala. Jen v roce 1952 zahynulo při pracovních úrazech čtyřicet příslušníků praporů a dalších 518 bylo vážně zraněno.
Práce v dolech byla vyčerpávající a podmínky tvrdé. Vojáci PTP sice formálně dostávali vyšší žold než běžní branci, podle Českého rozhlasu kolem dvou set korun místo osmdesáti, ale z výplaty jim strhávali za ubytování, stravu a oblečení, takže jim zůstávalo jen málo. Jejich mzdy byly v průměru o třicet procent nižší než u civilních horníků a úspory jim v roce 1953 znehodnotila měnová reforma, která tehdy připravila o celoživotní úspory statisíce lidí v celé republice. Černí baroni na tom byli o to hůř, že jejich peníze převáděli podle nejnevýhodnějšího kurzu. Jan Vůjtěch v dole vydržel několik měsíců. V roce 1954 si při práci rozdrtil nárt a po zranění ho přeřadili mimo šachtu, na místo zásobovače materiálu.
Konec praporů, ale ne problémů
Pomocné technické prapory byly jako politické a kázeňské jednotky zrušeny 1. května 1954. Jan Vůjtěch sloužil od listopadu 1952 do roku 1954. Nakonec odsloužil o měsíc navíc jako instruktor nových branců. Domů se vrátil s poškozenou nohou a s nálepkou politicky nespolehlivého, která ho provázela dál. Dva roky života, které měl strávit dokončováním studia a začátkem kariéry, mu vzala práce v dole, o kterou nikdy nežádal. Přesto se nevzdal a ke vzdělání se vrátil. Později vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a nakonec získal doktoráty z práv i filozofie.
Zaměstnání našel v podniku zahraničního obchodu Feromet a později na ministerstvu zahraničního obchodu. Tam pracoval až do srpna 1968. Po sovětské okupaci a nástupu normalizace se ale jeho kariéra znovu zhroutila. Ministerstvo musel opustit ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Muž s vysokoškolským vzděláním krátce pracoval jako popelář. Pak se uchytil ve Výzkumném ústavu energetickém jako psycholog a koordinátor výzkumu a zůstal tam až do listopadu 1989.
Zlom přišel až v listopadu 1989, kdy bylo Janu Vůjtěchovi devětapadesát let a většinu dospělého života měl za sebou. Jan Vůjtěch se zapojil do činnosti Občanského fóra. Jeho bývalá spolužačka z fakulty Dagmar Burešová ho doporučila na místo šéfa poradců České národní rady. Muž, kterého kdysi vyhodili ze studia, protože z něj prý nebude dobrý lidově demokratický právník, tak radil prvnímu svobodně zvolenému parlamentu po pádu komunismu. Po vzniku samostatné České republiky pracoval i pro Poslaneckou sněmovnu a později vedl právní oddělení Institutu pro kriminologii.
Na svou zkušenost s PTP ale nikdy nezapomněl. Od odchodu do důchodu v roce 2003 působil jako právník Svazu PTP a pomáhal bývalým černým baronům získat od státu odškodnění. Svaz vznikl v devadesátých letech a jeho členové se postarali i o vydání několika knih vzpomínek. V jeho čele stál v letech 1992 až 2012 Vladimír Lopaťuk.
Zdroje:
ttps://www.pametnaroda.cz/cs/vujtech-jan-1930
https://www.pametnaroda.cz/cs/vujtech-jan-20141124-0
https://www.lifee.cz/cerni-baroni-ocima-pametnika-jana-vujtecha-5446c
https://www.politictivezni.cz/cz/pomocne-technicke-prapory.html
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ptp-pomocne-technicke-prapory-pamet-naroda-cerni-baroni-vyroci-70-let_2009011305_ban
https://cesky.radio.cz/pred-70-lety-vznikly-pomocne-technicke-prapory-proslo-jimi-zhruba-60-tisic-lidi-8690857
