Článek
Anna Sergejevna Kurnikovová, narozená 7. června 1981 v Moskvě, od útlého dětství ničemu nevěřila tolik jako tenisu. Raketu držela poprvé v pěti letech a od té doby trávila na dvorcích hodiny denně. „Byla jsem na kurtu klidně deset hodin. Rodiče mě tam odložili a vyzvedli až za tmy. Ten kurt byl můj domov,“ vzpomínala později.
Zpočátku rodiče neplánovali, že z ní bude profesionálka – chtěli jen vybít její přebytečnou energii. Jenže Anna se rychle zlepšovala. Už v sedmi letech trénovala s profesionály, v osmi hrála juniorský turnaj a v deseti podepsala smlouvu s tenisovou akademií Nicka Bollettieriho na Floridě. Z neduživého postsovětského Ruska tak malá Anna zamířila do země neomezených možností.
Na konci roku 1995, ve čtrnácti, se stala profesionálkou. Svět na ni záhy hleděl jako na zázrak. V pouhých 15 letech se probojovala do čtvrtého kola US Open. Ještě větší senzací byl její debut ve Wimbledonu 1997. Šestnáctiletá neznámá blondýnka tam při své premiéře došla až do semifinále.
Kurnikovová útočila bez respektu na nejlepší hráčky světa. V roce 1998 porazila během jediného turnaje čtyři hráčky světové desítky za sebou a senzačně postoupila do finále v Miami. Tentýž rok na trávě dokázala zdolat i legendární Steffi Graf. V listopadu 2000 jí patřilo 8. místo na žebříčku dvouhry WTA.
Stala se osmou nejlepší tenistkou planety – a to skutečně díky vyhraným zápasům, nikoli jen hlasům pubertálních fanoušků. Navíc kralovala čtyřhře: spolu se svou kamarádkou Martinou Hingisovou vytvořila ikonický pár a dvakrát vyhrály Australian Open (1999 a 2002). V roce 1999 dosáhla Anna na post světové jedničky ve čtyřhře. Samy sobě s Hingisovou říkaly „Spice Girls tenisových kurtů“ – dvě teenagerské hvězdy, které si rozuměly na kurtu i mimo něj.
Krása, sláva a tíha očekávání
Z Anny se stala superhvězda přelomu milénia. Měla andělsky krásnou tvář, dlouhé plavé vlasy a odzbrojující úsměv. Diváci na stadionech ji milovali – a bulvární média ještě víc. Koncem devadesátých let o ní novináři psali jako o největší ozdobě tenisových kurtů. S každým jejím vítězstvím rostla popularita, s každou líbivou fotografií v tisku zase rostla její pověst sexsymbolu.
V úvodu nového milénia podepsala řadu lukrativních sponzorských smluv a dokázala využít své fyzické přednosti, i když výkony na kurtu občas kolísaly. Televizní stanice ESPN ji v těch letech vyhlásila „nejvíc sexy sportovkyní světa“ a pánský magazín FHM ji roku 2002 zvolil „nejkrásnější ženou světa“.
V době svého největšího věhlasu se Kurnikovová stala celosvětovým fenoménem – patřila mezi nejznámější sportovkyně planety a zároveň se stala jedním z nejvyhledávanějších jmen na internetu. Její fotografie zdobily obálky časopisů, objevovala se v reklamách na vše od sportovního oblečení přes hodinky až po spodní prádlo.
Jenže sláva měla i odvrácenou tvář. Anna byla stále velmi mladá dívka, která se teprve učila žít pod drobnohledem. Přesto už jako teenager čelila neúprosné kritice. Média ji často vykreslovala spíš jako půvabnou celebritu než seriózní sportovkyni. „Slávu kolem mě z velké části vytvořili novináři, zvlášť bulvár,“ posteskla si jednou. „Nikdy jsem se o to sama nesnažila a snažila jsem se toho nevšímat“.
Přiznala ale, že pro šestnácti-sedmnáctiletou holku bylo těžké číst si o sobě všelijaké nesmysly. Navzdory tomu, že byla profesionální sportovkyně, tisk často řešil hlavně její vzhled – bez ohledu na to, že byla ještě nezletilá. „Tenkrát otiskli spoustu fotek mého zadku,“ vzpomínala hořce na Wimbledon 1997, který hrála jen pár dnů po šestnáctých narozeninách.
Někteří novináři a kolegové zpochybňovali, zda humbuk kolem ní není přehnaný. Když na okruhu stále marně čekala na svůj první titul z dvouhry, ozývaly se hlasy, že je „jen pozlátko bez výsledků“, že „nedokáže ustát tlak“, že je „přeceňovaná kráska“. Každá porážka pak byla vodou na mlýn kritiků. Anna se bránila, že bere tenis vážně a dře naplno. Byla cílevědomá a tvrdohlavá.
Tenis pro ni nebyl hobby – byl to její život. „Je mi jedno, co o mně kdo říká. Hraju, protože miluju tenis a nemohla jsem snést pomyšlení, že bych nemohla nastoupit,“ prohlásila zarputile poté, co v roce 2000 nastoupila na French Open navzdory nedoléčenému zranění kotníku. Často riskovala a šla do zápasů přes bolest, jen aby dokázala, že nehodlá být jen „modelkou s raketou“.
Ztráta tenisového snu
Život vrcholové hráčky, obzvlášť pronásledované senzacechtivými médii, si začal vybírat daň na Annině těle i duši. Tělo přestávalo stíhat tempo, které mu diktovala. „Prakticky každý rok jsem byla zraněná,“ vzpomínala hořce. Jako křehká blondýnka s výškou 171 cm nemohla soupeřky převálcovat silou, sázela spíš na rychlost a techniku. Jenže opakované zdravotní potíže její slibně rozjetou kariéru brzdily.
V roce 1997 ji na tři měsíce vyřadila únavová zlomenina nohy. V roce 1998 si přetrhla vazy v palci ruky a znovu čtvrt roku nehrála. Roku 1999 – opět únavová zlomenina a další tříměsíční pauza. A pak hned rok 2001, kdy vinou zranění skoro nevstoupila na kurt. Zdravotní trable se vršily a Anně bylo teprve dvacet.
I přes neustálé překážky se nevzdávala. Po nucené pauze se v roce 2002 vrátila plná odhodlání. Jenže hned na jaře 2003 ji zbrzdilo zranění stehenního svalu a o dva měsíce později přišla opravdu vážná rána – poranění zad. Bolesti páteře byly natolik úporné, že ve 22 letech stály na prahu zániku její profesionální dráhy. Ten rok odehrála na okruhu jen šest zápasů a vyhrála jediný.
Lékaři objevili problém v oblasti bederní páteře, snad důsledek celoživotního přetěžování od dětských let. Rehabilitace, terapie, odpočinek – nic nepomáhalo. Anna se ocitla na křižovatce. Bylo nemyslitelné vzdát se milované hry, a stejně nemyslitelné v trápení pokračovat.
Na podzim 2003 stála Anna Kurnikovová před možná nejtěžším rozhodnutím svého života. Její agent Phil de Picciotto opatrně médiím naznačoval, že budoucnost kariéry visí na vlásku kvůli chronickým problémům se zády. A Anna? Statečně zkoušela popírat realitu. Stále ještě odehrála pár exhibičních utkání, jako by si nechtěla připustit konec.
V duchu však sváděla tichou vnitřní bitvu. Od pěti let znala jen tenis – a teď měla zjistit, kým je bez něj. Nakonec to byla její vlastní záda, kdo rozhodl. „Záda mě nakonec přinutila to zabalit. Bylo to tak strašné, že jsem si ani nedokázala zavázat tkaničky u bot, doslova,“ přiznala po letech. V roce 2003, ve věku pouhých 22 let, Anna Kurnikovová oficiálně ukončila profesionální kariéru. Bez jediného titulu ve dvouhře, s pověstí nesplněného talentu – a s obřím příběhem slávy, který dal světu mnohem víc než jen sportovní výsledky.
Nový život
Když pohasla záře reflektorů tenisových stadionů, ocitla se Anna náhle v nezvyklém vakuu. Poprvé od dětství neměla den naplněný tréninkem, zápasy, cestováním. Prázdnota ji děsila. „Bylo nesmírně těžké a děsivé najednou přestat hrát a přijít na to: Kdo vlastně jsem bez tenisu?“ svěřila se. Zkoušela všechno možné – terapii, dlouhé desetihodinové procházky po pláži, nové zájmy – jen aby znovu našla sebe sama.
Na chvíli se v roce 2011 vrátila do televize jako trenérka v reality show The Biggest Loser, ale tahle kapitola trvala jen jednu sezónu a nenaplnila ji. Uvědomila si, že publicita a haló kolem vlastní osoby jí vlastně ani trochu nechybí. Slávu nikdy nemilovala – milovala tenis, a ten byl pryč.
V tu chvíli se však – jako osudové štěstí – v jejím životě objevil nový muž. Při natáčení hudebního videoklipu k písni „Escape“ se v roce 2001 seznámila se španělským popovým idolem Enriquem Iglesiasem. Zprvu bouřlivý románek dvou slavných mladých lidí přerostl v hluboký vztah. Enrique stál po jejím boku i ve chvílích, kdy se loučila s tenisem.
Právě on jí pomohl znovu najít smysl života mimo kurty. Z Anny a Enriqueho se stal překvapivě stabilní pár showbyznysu. Zatímco její dřívější známosti – třeba s ruskými hokejovými hvězdami Sergejem Fedorovem a Pavlem Burem – byly bouřlivé a hltané bulvárem, vztah s Iglesiasem si oba pečlivě střežili. Jen láska, které nikdo nevěřil, že vydrží – a přece vydržela.
Po pár letech společného soužití, daleko od blesků fotoaparátů, přišel další zásadní zlom. Anna se stala matkou. Roku 2017 se jí a Enriquemu v naprostém utajení narodila dvojčata – syn Nicholas a dcera Lucy. O dva roky později přibyla ještě dcera Mary. Rodinu drželi z dosahu médií tak důsledně, že veřejnost se o narození dětí dozvěděla vždy až ve chvíli, kdy to sami rodiče oznámili. Z někdejší divoké princezny světových párty se stala oddaná maminka, která většinu času věnuje svým dětem.
Enrique dál koncertoval a budoval kariéru, Anna se stáhla do ústraní a užívá si klidného rodinného života v Miami. Společných fotografií tohoto páru existuje jen pár, obvykle z dálky od všudypřítomných paparazzi. Kurnikovová se na sociálních sítích ozve jen zřídka – a když, tak aby se pochlubila ratolestmi nebo popřála Enriquemu ke Dni otců. Všechno ostatní nechává za zdmi svého soukromého světa. Našla své štěstí v tichu a normálnosti, po které možná v koutku duše vždycky toužila.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Kournikova
https://www.theguardian.com/sport/2003/oct/05/tennis.comment
https://www.tennis.com/news/articles/kounikova-back-injury-forced-me-to-retire
https://www.lifee.cz/ani-po-konci-kariery-neni-anna-kurnikovova-fit-tenis-si-na-jejim-tele-vybral-vysokou-dan-9dbf5
https://www.foxsports.com.au/tennis/anna-kournikova-was-the-talk-of-social-media-after-making-a-list-of-tennis-most-important-figures/news-story/4640b2fbe81ada1b9666b02a1eec514e
https://www.nickiswift.com/1761570/why-anna-kournikova-disappeared/
https://zena.pravda.sk/ludia/clanok/590545-kurnikovova-oslavuje-40-z-blond-tinedzerky-na-kurtoch-je-dnes-ocarujuca-mama/
