Kvůli dvěma vraždám dalo krev 5 000 mužů. Pitchfork poslal náhradníka, ten se ale chlubil v hospodě

V sobotu 1. srpna 1987 v poledne seděla v leicesterské hospodě Clarendon parta kolegů z jedné místní pekárny. Ve vesnicích jižně od Leicesteru policie už půl roku brala krev všem mladým mužům a hledala mezi nimi vraha dvou školaček. Třiadvacetiletý pekař Ian Kelly se před ostatními pochlubil, že na odběr šel taky, přestože v těch vesnicích vůbec nebydlel. Jenže ne za sebe. Šel tam místo svého kolegy Colina Pitchforka, s jeho pasem, do kterého vlepili Kellyho fotografii, a dostal za to dvě stě liber.

U stolu seděla i osmadvacetiletá Jackie Fogginová, další zaměstnankyně pekárny, a slyšela každé slovo. Policii to ale ohlásila až o šest týdnů později, 18. září 1987. Tím jedním telefonátem rozuzlila případ, na kterém vyšetřovatelé pracovali skoro čtyři roky.

Celé to začalo 21. listopadu 1983 ve vesnici Narborough, pár kilometrů jihozápadně od Leicesteru. Patnáctiletá Lynda Mannová byla večer hlídat děti a domů se tentokrát nevracela obvyklou cestou, ale zkratkou, stezkou, které místní říkali Black Pad (Černá stezka). Domů nedorazila. Rodiče se sousedy ji hledali celou noc a ráno ji našli mrtvou přímo u stezky. Byla znásilněná a uškrcená.

Kriminalisté tehdy uměli ze stop na těle zjistit jen krevní skupinu a jeden enzym. Pachatel měl krevní skupinu A a enzymový profil, jaký má zhruba každý desátý muž. To stačilo k vyloučení některých podezřelých, ale k nalezení vraha ani zdaleka ne. Vyšetřování se táhlo celé měsíce a nakonec usnulo. Lynda zůstala jednou z mnoha obětí, jejichž vrah se nikdy nenajde. Aspoň to tak vypadalo.

Jen pár kilometrů od Narborough mezitím pracoval na univerzitě v Leicesteru čtyřiatřicetiletý genetik Alec Jeffreys. Zkoumal, jak se v rodinách dědí geny, a hledal způsob, jak sledovat dědičné nemoci. O vraždách ani o policii vůbec nepřemýšlel. Na konci léta 1984 připravil pokus se vzorky DNA lidí i zvířat, mezi nimi tuleňů, myší a opic, a o víkendu 8. a 9. září ho nechal ve vývojnici.

V pondělí 10. září ráno vytáhl rentgenový film a zapsal si do červeného diáře tři strohá slova o dokončeném pokusu. Původní experiment úplně selhal. „Moje první reakce byla: Bože, to je ale zmatek. Pak jsem se díval o něco déle a došlo mi to,“ vzpomínal o pětadvacet let později. Na filmu bylo vidět řady proužků, něco jako čárový kód, a každý člověk měl jiný. U jeho laborantky se dokonce dalo poznat, které proužky zdědila po matce a které po otci. „Byl to naprostý moment heuréka. Za pět minut se moje vědecká kariéra rozletěla úplně jiným směrem,“ řekl Jeffreys.

S kolegy se hned pustil do přemýšlení, k čemu by se to dalo použít. Napadly je testy otcovství, ale i stopy z míst činu. Nikdo ale nevěděl, jestli DNA v zaschlé krvi vydrží. Jeffreys to vyřešil po svém: „Další dva dny jsem se řezal a nechával krvavé skvrny po celé laboratoři.“ DNA v nich zůstala neporušená.

První skutečný případ ale nebyl kriminální. Že by se dal využít v imigračních sporech, Jeffreyse vůbec nenapadlo. Přišla na to jeho žena Sue. V roce 1985 se na něj obrátili právníci ženy původem z Ghany, jejímuž synovi hrozilo vyhoštění, protože britské úřady nevěřily, že je opravdu její. Otec chlapce v Británii nežil, a tak to podle Jeffreyse bylo „jako skládačka, které chybí většina dílků“. Porovnal tedy DNA chlapce, matky a jeho tří sester a výsledek byl jasný: všechno, co chlapec měl v genech, měla buď matka, nebo sestry. Ministerstvo vnitra případ stáhlo. „Ta úleva v její tváři, to byl kouzelný okamžik. Uvědomil jsem si, že jsme narazili na něco opravdu užitečného,“ vzpomínal Jeffreys.

Pak se strhla lavina. Až do roku 1987 byla Jeffreysova laboratoř jediným místem na světě, kde se genetické otisky dělaly, a dotazy přicházely ze všech kontinentů. Na univerzitu volaly stovky rodin, které se přetahovaly s úřady o víza, a telefonní ústředna se několikrát zahltila (Jeffreys ty dva roky později popsal jedním slovem: šílenství). V roce 1987 kvůli tomu vznikla samostatná firma. Za deset let otestovali takhle osmnáct tisíc lidí a v pětadevadesáti procentech případů se ukázalo, že pravdu měli oni, ne úřady.

Vrah mezitím nezahálel, jen o tom nikdo nevěděl. V říjnu 1985 napadl šestnáctiletou dívku a vyhrožoval jí šroubovákem a nožem. V červnu 1986 svezl autem jinou mladou ženu a čtyřicet minut s ní jezdil po okolí Leicesteru. Když mu chytla volant, změnil se a odvezl ji domů. „Ještě jsem ti neublížil,“ řekl jí cestou, a když vystupovala, dodal: „Vsadím se, že už si nikdy nevezmeš svezení od cizího.“ Za pár týdnů zabil podruhé.

Ve čtvrtek 31. července 1986 odešla patnáctiletá Dawn Ashworthová z domova v sousední vesnici Enderby za kamarádkou do Narborough. Doma měla být v půl desáté večer, a když nepřišla, rodiče zavolali policii. Našli ji o dva dny později v křoví u stezky Ten Pound Lane, necelých pět kilometrů od místa, kde zemřela Lynda. Byla zbitá, znásilněná a uškrcená.

Policii bylo okamžitě jasné, že jde o tentýž případ. Oběma dívkám bylo patnáct, chodily do stejné školy, obě napadl někdo u pěšiny a stopy ukazovaly na muže se stejnou krevní skupinou. Dawnina matka pracovala v místní centrále oděvní firmy Next a její majitel George Davies vypsal na dopadení vraha odměnu deset tisíc liber.

Podezřelý se našel rychle. Sedmnáctiletý Richard Buckland, místní mladík s poruchou učení, při výslechu prozradil věci o Dawnině těle, které podle policie mohl znát jen vrah, a k její vraždě se přiznal. Policie ho obvinila a případ se zdál uzavřený. Lyndu ale zabít odmítal, ať se ho vyšetřovatelé ptali jakkoli.

Policisté byli přesvědčení, že má na svědomí obě dívky, a obrátili se na Jeffreyse z nedaleké univerzity. Chtěli, aby jim jeho nová metoda dokázala, že Buckland zabil i Lyndu. Jeffreys souhlasil, i když vzorky z místa prvního činu byly skoro tři roky staré (nikdo do té doby nic podobného nezkoušel).

Jeffreys pracoval přes noc, protože už nemohl vydržet čekat. Počítal s tím, že ve starých vzorcích nebude dost DNA. Mýlil se: film byl plný černých proužků. Obě dívky prokazatelně zabil tentýž muž. A Richard Buckland to nebyl. „Byl to výsledek, ze kterého tuhne krev v žilách,“ vzpomínal Jeffreys. Reakci policie pak novinář popsal jako „stručnou a anglosaskou“, což byl zdvořilý způsob, jak napsat, že vyšetřovatelé sprostě zakleli.

Jeffreys sám chvíli propadal panice, jestli celá metoda není k ničemu a jestli v buňkách neprobíhá něco, čemu věda ještě nerozumí. Laboratoř ministerstva vnitra ale test zopakovala se stejným výsledkem. Dne 21. listopadu 1986, přesně tři roky po Lyndině smrti, soud Bucklanda osvobodil. Stal se prvním člověkem na světě, kterého očistila DNA. „Jsem si docela jistý, že by Buckland vzhledem ke svému přiznání seděl ve vězení dodnes. A co hůř, skutečný pachatel by zabíjel dál,“ řekl Jeffreys po letech.

Policie teď věděla dvě věci: vrah je jeden, a pořád chodí po okolí. Vyšetřovatelé pod vedením detektiva Davida Bakera se proto rozhodli pro krok, který svět do té doby neviděl. V lednu 1987 dostali všichni muži do čtyřiatřiceti let z vesnic Narborough, Enderby a Littlethorpe dopis s prosbou, ať se dostaví k dobrovolnému odběru krve. Kdo by vzorek odmítl, toho čekala zvláštní pozornost vyšetřovatelů.

Muži chodili, do konce ledna dal krev první tisíc a postupně jich bylo téměř pět tisíc. Testy trvaly měsíce. Do září bylo hotovo přes čtyři tisíce vzorků a vrah mezi nimi nebyl. Vypadalo to, že ani nejmodernější věda na světě nepomůže. Vrah totiž svou krev do zkumavky vůbec nedal!

Jeden z mužů, kteří dopis dostali, byl šestadvacetiletý Colin Pitchfork z Littlethorpu. Pekař, který v pekárně v Leicesteru pracoval už od svých šestnácti, kdy tam nastoupil jako učeň. Byl prý zručný ve zdobení dortů a snil o vlastní cukrářské firmě. Měl ženu, sociální pracovnici, a dvě děti. Jako kluk byl skaut, jeho matka vedla místní oddíl a on sám získal nejvyšší skautské vyznamenání. V roce 1975 ho dokonce vybrali mezi čtyři skauty z celého hrabství, kteří jeli na světové jamboree do Norska. Jeho vedoucí v pekárně o něm řekl, že je to dobrý pracovník, ale náladový a že „nedal pokoj ženským“.

Měl ale i jinou minulost. Už v sedmnácti dostal pokutu třicet liber za to, že se obnažil před školačkou, o tři roky později podmínku za to, že se obnažil před dvěma dospívajícími dívkami, a kvůli exhibicionismu dokonce docházel na terapii do nemocnice v Narborough. Když dostal dopis od policie, přemluvil kolegu Iana Kellyho, aby šel na odběr místo něj. Tvrdil mu, že nechce, aby ho policie obtěžovala kvůli starým případům obnažování. Kelly bydlel mimo prověřované vesnice, a tak se ho odběr netýkal. Nebyl ani jediný, koho Pitchfork oslovil, podobnou nabídku dostal i další kolega z pekárny. Dne 29. ledna 1987 dal krev jako „Colin Pitchfork“. Pitchforkovo jméno se tím v seznamu vyšetřovatelů tiše odškrtlo.

A pak přišla ta sobota v Clarendonu. Když Jackie Fogginová 18. září 1987 konečně zavolala policii, šlo všechno rychle. Ještě ten den policie zatkla Kellyho. Druhý den, 19. září, zazvonili policisté u Pitchforkových v Littlethorpu. Když Pitchfork řekl manželce, že zabil dvě dívky, vrhla se na něj.

Při výslechu se přiznal i k tomu, že se od dospívání obnažil před víc než tisícem žen. Postupně přešel k útokům a pak k vraždám. Tvrdil, že dívky uškrtil, aby ho nemohly poznat. Vyšetřovatelé mu nevěřili a považovali to za projev zvrhlého sadismu. Pak přišel výsledek z laboratoře: Pitchforkova DNA se přesně shodovala se stopami z obou míst činu. Na řešení se nakonec podílela DNA i to, čemu Jeffreys říkal „staré dobré policajtování“.

U korunního soudu v Leicesteru se Pitchfork v lednu 1988 ke všemu přiznal: ke dvěma znásilněním a vraždám, ke dvěma dalším sexuálním útokům i ke spiknutí s cílem zmařit spravedlnost. Dne 22. ledna 1988 dostal doživotí. „Z hlediska bezpečnosti veřejnosti pochybuji, že by měl být vůbec někdy propuštěn,“ řekl tehdejší nejvyšší soudce Anglie a Walesu. Psychiatři u něj popsali psychopatickou poruchu osobnosti. Ian Kelly dostal za svou pomoc podmínku na osmnáct měsíců.

A Jackie Fogginová? V březnu 1988 jí George Davies v centrále firmy Next v Enderby předal šek na slíbených deset tisíc liber. V téže firmě kdysi pracovala Dawnina matka.

Alec Jeffreys dostal v roce 1994 šlechtický titul. Jeho metodou se potvrdilo, že kosti vykopané v Brazílii patří nacistickému lékaři Josefu Mengelemu (stačilo porovnat DNA ze stehenní kosti s DNA jeho syna a matky) a že ostatky z jámy u Jekatěrinburgu jsou pozůstatky ruské carské rodiny. Británie v roce 1995 založila první národní databázi DNA na světě. Sám Jeffreys o svém objevu skromně říkal, že kdyby ho neudělal on, udělal by ho brzy někdo jiný. Zároveň aspoň zčásti připustil, že kritici mají pravdu, když varují, že uchovávat genetické profily milionů lidí, včetně nevinných, je vážný zásah do soukromí.

K nám se genetika do kriminalistiky dostala o pár let později. První český vrah usvědčený pomocí DNA zabil v červnu 1990 v Brně devatenáctiletou studentku Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Policie měla podezřelého do druhého dne, rozhodující důkaz ale přinesla až genetická analýza kapek krve z místa činu. Od roku 2002 vede Kriminalistický ústav v Praze národní databázi DNA. Příběh z Leicesteru zfilmovala v roce 2015 britská televize ITV v seriálu Code of a Killer (Kód vraha), kde Jeffreyse hrál John Simm.

Pitchfork ve vězení vystudoval vysokou školu a naučil se přepisovat noty do Braillova písma pro nevidomé. Říkal si tam prý David Thorpe. V roce 2009 mu odvolací soud snížil minimální trest z třiceti na osmadvacet let a jeho sochu orchestru vystavili v londýnské Royal Festival Hall, než ji po vlně pobouření stáhli. V roce 2016 ho přeřadili do nižšího stupně věznice a o rok později ho lidé poznali, jak se volně prochází po Bristolu. Rodiny obětí se mezitím opakovaně bránily jeho propuštění.

V září 2021 Pitchforka po třiatřiceti letech podmínečně pustili. Musel nosit náramek s GPS a chodit na detektor lži. Za jedenáct týdnů byl zpátky ve vězení, protože při procházkách oslovoval mladé ženy. Detektiv David Baker, který ho kdysi dopadl, o něm tehdy řekl, že je to psychopat, kterého nikdy nebude bezpečné pustit ven.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/science/2009/may/24/dna-fingerprinting-alec-jeffreys

https://www.theguardian.com/uk-news/2016/jun/07/killer-dna-evidence-genetic-profiling-criminal-investigation

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-01-23-mn-9585-story.html

https://www.itv.com/news/central/2023-12-07/colin-pitchfork-the-day-dna-fingerprinting-convicted-its-first-murderer

https://www.itv.com/news/central/2018-05-04/child-killer-colin-pitchfork-is-denied-parole

https://www.itv.com/news/central/2024-02-12/double-child-rapist-and-murderer-colin-pitchfork-to-face-fresh-parole-hearing

https://www.itv.com/news/central/2025-10-30/child-murderer-colin-pitchfork-will-not-be-released-early-as-parole-is-denied

https://geneticsunzipped.com/transcripts/2020/3/26/family-fingerprints

https://plzen.rozhlas.cz/vysetrovani-podle-mendela-8957451

https://www.idnes.cz/brno/zpravy/vladimir-matousek-kriminalista-vzpominky-policie-vezeni-dna.A180127_379233_brno-zpravy_krut