Článek
Antonín Koniáš se narodil 13. února 1691 v Praze. Jeho otec Vojtěch Jiří Koniáš byl knihtiskař a vedl jezuitskou tiskárnu v Klementinu. Mimo jiné v ní tiskl učebnici latiny „Janua linguarum“, dílo Jana Amose Komenského. Rodina bydlela v domě U Tří andělů v Jezuitské ulici, kousek od tiskárny. Malý Antonín vyrůstal mezi knihami. Otec zemřel v roce 1710. Matka převzala tiskárnu, ale o čtyři roky později ji v Praze zabil mor.
V Klementinu prošel Antonín vším, co jezuité nabízeli. Základní školou u kostela svatého Klimenta, gymnáziem i filozofií na univerzitě. V sedmnácti byl magistrem filozofie a v říjnu 1708 vstoupil do jezuitského noviciátu v Brně. Pak několik let učil na jezuitských školách v Kutné Hoře, Hradci Králové a Opavě, vystudoval teologii a v roce 1718 ho vysvětili na kněze. Jeho budoucnost měla patřit kazatelně. A knihám, ovšem jinak, než by čekal jeho otec.
Muž, který se trýznil
Byl to zvláštní člověk. Od dětství neduživý, trpěl záchvaty, kýlou, těžkým revmatismem a bolestmi hlavy. Přesto se nešetřil, naopak se trýznil. Málo spal, špatně jedl, zanedbával se a v noci bděl. Traduje se o něm historka, která to všechno vystihuje. Koniáš si prý lehl vedle tlející mrtvoly psa a zůstal tam tak dlouho, dokud mu zápach nepřestal vadit. Sebeovládání, nebo šílenství? Autor jednoho jeho portrétu to shrnul tak, že pokud Koniáš někoho opravdu nenáviděl, byl to on sám.
Od konce roku 1725 jezdil jako biskupský misionář po východních Čechách. Hledal tajné nekatolíky, kázal jim a odebíral jim knihy. Každý rok podával hlášení. To za rok 1726 se dochovalo. Katechismus učil 127krát, v kostelích i mimo ně, vyzpovídal 3 788 lidí a utěšoval čtyři odsouzence na smrt. A spálil 1 706 knih. Z toho 1 038 mu lidé odevzdali sami po jeho kázání. Zbylých 668 našel a vzal jim je.
Koniáš nebyl jen pálič. Byl i spisovatel. Sestavil kancionál „Citara Nového zákona“ se 418 písněmi, který vyšel jedenáctkrát, naposledy ještě v roce 1848. Napsal přes tisíc stran dlouhou postilu. A své knihy používal jako měnu. Lidem, kterým vzal kacířské tisky, dával na oplátku vlastní postily a modlitební knížky. Za první tři měsíce roku 1727 jich rozdal přes šedesát. Některé zaplatil ze svého skromného platu.
Ne všechno taky pálil. Některé knihy jen „opravil“. Vytrhl z nich stránky nebo začernil věty, které se mu nelíbily. Škrtal i v Bibli, když mu nějaký výraz nepřipadal správný. Dodnes se dochovaly Melantrichovy bible s jeho potvrzením, že se v nich smí číst. Psal převážně česky a považoval se za českého vlastence. Jen jeho představa o tom, co Čech smí číst, byla velmi úzká.
V roce 1729 vydal Koniáš v Hradci Králové knihu, kvůli které ho známe dodnes. Jmenovala se „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající“. Byl to seznam zakázaných knih. Obsahoval 1 307 titulů, z toho 711 českých. U každého stála poznámka. Zkratka „abol.“ znamenala zničit, „cor.“ opravit. Na seznamu skončila Bible kralická, české knihy z let 1414 až 1620 i část spisů Jana Amose Komenského. Komenského, kterého kdysi tiskl jeho otec.
O dvacet let později vyšlo druhé, rozšířené vydání. Mělo už 2 274 titulů. Zakázané knihy v Čechách přibývaly a Koniáš byl jejich největším lovcem. Po jeho smrti o něm jezuité napsali, že vynikal „podivuhodnou vynalézavostí a štěstím při vyhledávání knih, které byly v rozporu s dobrými mravy“. Knihy hledal ve starých jezuitských katalozích a četl je dnem i nocí. Hledal v nich kacířství.
Hrabě, který prohrál
Koniáš se nebál ani mocných. Hrabě František Antonín Špork byl jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách, mecenášem umění a stavitelem barokního Kuksu. Sympatizoval ale s jansenisty, katolickým proudem, který jezuité potírali. Spor se vyostřil a 26. června 1729 obsadili Kuks kyrysníci. Šporkovy knihy úřady zabavily a hrabě musel zaplatit pokutu šest tisíc dukátů. O šest let později se Špork sám zúčastnil Koniášovy misie v Kuksu a podpořil tisk katolických knih.
Ještě tvrdší byl Koniáš k obyčejným lidem. V roce 1732 požádali tajní evangelíci z opočenského panství hraběte Colloreda, aby mohli svobodně vyznávat svou víru. Odpověď přišla v podobě osmi setnin vojska. Zatkli 130 lidí a odsoudili je k nuceným pracem. Koniáš seděl u výslechů. Nejtemnější stopu po sobě zanechal v případu Kateřiny Němečkové. Žena zemřela po výsleších ve vězení v Dobrušce, odloučená od své dcery.
Od roku 1734 jezdil Koniáš po Čechách jako takzvaný kající misionář. Kázal česky i německy, takže mu rozuměl skoro každý. I jeho nepřátelé uznávali, že byl vynikající řečník. Peklo a očistec líčil tak živě, že podle historika Františka Martina Pelcla někteří posluchači přišli o rozum. Sám Koniáš se kázáním často vyčerpal tak, že omdlel.
Jeho horlivost znepokojovala i vlastní řád. Generál jezuitů Franz Retz ji považoval za nerozvážnou a zvažoval, že ho z misií odvolá. Neudělal to. A pak ukázal Koniáš úplně jinou tvář. Když v letech 1741 až 1742 obléhala Prahu vojska, ošetřoval nemocné a raněné francouzské vojáky. Dvakrát se při tom nakazil horečkou.
V roce 1759 se nemocný Koniáš vrátil do Klementina, kde kdysi studoval. Působil tam jako zpovědník. Tušil, že mu zbývá málo času. „Nejdražší otče! Dlouho již spolu na tomto světě nepobudeme,“ řekl prý jednomu ze spolubratrů. V pondělí 27. října 1760 ráno ještě vyzpovídal několik kněží. V půl druhé odpoledne ho našli mrtvého v jeho pokoji. Bylo mu 69 let. Pohřbili ho v Klementinu, pár kroků od domu, kde vyrůstal.
Kolik knih vlastně zničil? Jezuitský nekrolog uvádí přes třicet tisíc. Jeho první životopisec napsal šedesát tisíc. Sám Koniáš ve své žádosti zemskému sněmu psal o víc než tisícovce kacířských knih ročně. Ne všechny ale shořely. Některé vrátil „opravené“, jiné skončily v uzavřených odděleních klášterních knihoven.
Jméno Koniáš zůstalo v češtině jako nadávka. Obrozenci z něj udělali symbol pobělohorského temna, Jirásek ho v románu Temno postavil na náměstí před plačící dav a komunisté ho využívali v propagandě proti církvi. Dnes se historici přou, jestli byl fanatik, nebo nešťastník své doby. Jedno je ale jisté. Koniáš chtěl zakázané knihy vymazat z paměti. Proto je všechny pečlivě zapsal. Název, autora, rok, jazyk.
A právě to se mu nepovedlo. Když se v devatenáctém století začali literární historici pídit po zapomenutých českých knihách, sáhli i po Koniášově Klíči. Seznam, který měl sloužit k ničení, se stal jedním z prvních soupisů českých tisků.
Zdroje:
https://dvojka.rozhlas.cz/502-schuzka-svaty-jan-a-mene-svaty-antonin-7938817
https://dvojka.rozhlas.cz/503-schuzka-zaslouzily-lovec-dusi-7938829
https://dvojka.rozhlas.cz/antonin-konias-muz-spatne-povesti-ktery-touzil-zachranit-ztracene-9412361
https://katyd.cirkev.cz/clanky/na-koniase-se-nelze-divat-ocima-dnesni-doby.html
https://www.reflex.cz/clanek/historie/105482/antonin-konias-vynikal-podivuhodnou-vynalezavosti-pri-vyhledavani-knih-ktere-byly-v-rozporu-s-dobrymi-mravy.html
https://www.bejvavalo.cz/clanek/pater-konias-a-paleni-ceskych-knih-jak-to-bylo-ve-skutecnosti/
https://www.encyklopedieknihy.cz/index.php/Vojt%C4%9Bch_Ji%C5%99%C3%AD_Koni%C3%A1%C5%A1
https://encyklopedieknihy.cz/index.php/Libri_prohibiti
