Mnich, chirurg i děkan bez diplomu. Ferdinand Demara kradl identity a zaměstnavatelé ho milovali

Kdo viděl film Chyť mě, když to dokážeš, zná příběh Franka Abagnalea, který se vydával mimo jiné za pilota. Ferdinand Waldo Demara byl o generaci starší a o poznání drzejší, protože se vydával za chirurga a operoval. Za třicet let vystřídal desítky jmen a byl mnichem, psychologem, univerzitním děkanem, dozorcem ve věznici i učitelem, a téměř všude ho měli za nejlepšího, koho kdy zaměstnali. Když se ho později jeho životopisec zeptal, proč to všechno dělal, pokrčil rameny. „Darebáctví, čisté darebáctví,“ odpověděl.

Narodil se v prosinci 1921 v Lawrence, textilním městě v Massachusetts, kde jeho otec promítal v biografu a strýc vlastnil řadu místních kin. Rodina bydlela ve slušné čtvrti, dokud otec za velké krize nepřišel o všechno a nemuseli se přestěhovat mezi dělníky. V šestnácti Fred utekl z domova k trapistům, mnichům, kteří žijí v mlčení, ale po dvou letech mu řekli, že se k nim nehodí. V roce 1941 narukoval do armády, o rok později si „vypůjčil“ jméno kamaráda a dezertoval do kláštera v Kentucky. Pak vstoupil k námořnictvu, a když ho omrzelo, zfingoval sebevraždu.

Z mrtvého námořníka se stal doktor Robert Linton French, psycholog s doktorátem, který na katolické Gannon College v Pensylvánii učil psychologii, stal se děkanem filozofické fakulty a vydal brožuru o tom, jak vychovávat děti. Odešel kvůli „nešťastné epizodě se šeky“. Svůj recept na úspěch později popsal přesně. V každé organizaci se podle něj válí spousta nevyužité moci, kterou může kdokoli sebrat, a nikdo se neurazí, pokud mu nevleze do zelí a založí si raději vlastní výbor. V roce 1946 ho za dezerci zatkla FBI a osmnáct měsíců seděl ve vojenském vězení.

Po propuštění se v Maine objevil jako dr. Cecil Hamann, vědec a výzkumník rakoviny, a jako bratr John vstoupil k řádu Bratří křesťanského vyučování. Přesvědčil je, aby založili vysokou školu, sám ji prosadil u zákonodárců v Augustě a škola, dnes Walsh University v Ohiu, skutečně vznikla. Když ale vyšla nástěnka s rozpisem míst a on na ní nebyl jako rektor, nýbrž jako obyčejný učitel biologie, strhl ji, vypil láhev mešního vína a od jednoho z bratří vylákal auto, ať si prý zvenku poslechne divný zvuk převodovky, a sotva bratr vystoupil, šlápl na plyn a odjel.

Během noviciátu v Grand Falls v kanadském New Brunswicku, kde ho bratři v mínus dvaceti posílali kopat brambory, se spřátelil s mladým lékařem Josephem Cyrem. Vysedával u něj v ordinaci a vyptával se ho na medicínu. Když se mu Cyr svěřil, že by rád získal licenci i pro Spojené státy, bratr John se nabídl, že mu to přes známé vyřídí. „Dejte mi všechny záznamy a doklady, doktore. Všechny. Čím víc, tím rychleji,“ řekl mu podle Crichtona. Cyr přinesl balík, který vážil skoro půl kila: křestní list, vysvědčení z lékařské fakulty i lékařskou licenci.

Třináctého března 1951 vešel do náborové kanceláře kanadského námořnictva v Saint John muž, který se představil jako doktor Joseph Cyr a prohlásil, že teď, když je zase válka, považuje za svou povinnost nabídnout vlasti své služby. V Koreji se bojovalo a lékaři námořnictvu zoufale chyběli. Poddůstojník ho prý usadil ke kamnům, ať se nehne, a běžel telefonovat. Ještě týž večer letěl speciálním letadlem do Ottawy, kde se ho komise ptala hlavně na to, jestli by zapadl mezi důstojníky. Zeptali se ho na zestátněné zdravotnictví, a když spustil vášnivou obhajobu svobodného podnikání, pohovor skončil. Nábor, který obvykle trvá měsíce, proběhl za pár dní a nikdo nic neověřoval. Z mnicha se tak za necelý týden stal poručík-chirurg.

V námořní nemocnici v Halifaxu si poradil po svém. Nadřízeného požádal, jestli by mu nesepsal jednoduchou příručku pro dřevorubecké tábory, kde nemají lékaře, aby lidé poznali vážné stavy. Lékař na ní dva dny nadšeně pracoval a Demara se jí pak řídil. Na všechno ostatní nasadil penicilin. Když se přesunul na letadlovou loď Magnificent a velitel zdravotní služby si do posudku zapsal, že mladému kolegovi „chybí výcvik v diagnostice“, začal nejasné pacienty schovávat do kajut v podpalubí s cedulkou karanténa. Pak se dobrovolně přihlásil do Koreje.

V srpnu 1951 nastoupil v Esquimaltu na torpédoborec HMCS Cayuga a do rukou dostal zdraví víc než dvou set námořníků. Hned první den ho odvedli za velitelem Jamesem Plomerem, který měl tvář opuchlou od zanícené stoličky. „Musím vám říct, kapitáne, že zubařinu jsme na medicíně moc nebrali. Ale mám knihy. Uděláme to,“ řekl mu Demara podle vzpomínek důstojníka Petera Chance. Pak se na pár hodin zamkl v kajutě. Podle Crichtona v učebnicích o zubech nenašel ani slovo a námořníci ho mezitím zvědavě pozorovali kulatým okénkem. Nakonec použil umrtvení, vzal největší kleště a zub vytrhl tak hladce, že se málem svalil zády na stěnu. Ráno na něj kapitán zavolal z můstku, že tohle bylo nejlepší trhání zubu, jaké kdy zažil.

Posádka si ho zamilovala. Chancovi vyoperoval zanícený palec u nohy a ten u Havaje odhodil berle. U kázeňských řízení, kde si obviněný námořník může vybrat důstojníka za obhájce, si skoro všichni vybírali jeho. „Nebál jsem se za ně lhát jako o život. Jsem lhář vyšší třídy, neříkám vůbec žádnou pravdu, takže můj příběh drží pohromadě a zní pravdivěji než pravda sama,“ vysvětlil to později. Večery trávil nad lékařskými knihami a měl pocit, že mu medicína konečně začíná dávat smysl.

Cayuga na podzim 1951 hlídkovala u západního pobřeží Koreje a dělostřelbou kryla nájezdy jihokorejských partyzánů na severokorejské pozice. Po jednom z nich přirazila k boku lodi rybářská džunka plná raněných. Podle Crichtona jich na palubu vylezlo devatenáct, většinou ještě kluci, a nikdo z nich nenaříkal. Tři byli raněni tak těžce, že bez operace do druhého dne zemřou. Demara se podle vlastních slov nejdřív schoval ve strojovně a doufal, že loď odpluje. Pak si řekl, že i jeho chirurgie s antibiotiky je lepší než nechat je umřít na dně džunky.

Na jeho ošetřování raněných později vzpomínali i členové posádky. „Náš doktor Joe Cyr byl hrdina. Chodil po horní palubě v bílém, s čepicí, a látal je, a my jsme z něj byli úplně paf,“ vzpomínal Chance. Šestnáct lehčích zranění ošetřil na ošetřovně. Korejci se bránili, když jim chtěl stříhat uniformy, protože nic jiného na sebe neměli a v zimě by zmrzli, a tak je museli trpělivě svlékat. Pak zbyli ti tři nejtěžší, venku se mezitím zvedala bouře a palubní kaplan na Demaru naléhal, že je lepší to zkusit, než je nechat ležet a umřít.

Námořníci podle Demarova vyprávění vydrhli lihem kapitánovu kajutu, rozsvítili baterii nouzových světel a na velitelův stůl s popruhy položili prvního pacienta, mladého vojáka s kulkou v hrudi. Plomer se ptal, jestli má loď natočit proti vlnám, nebo bokem, a řekl mu, že lodi teď velí on. Než začal, voják pod narkózou něco zamumlal. „Říká: ať Bůh vede vaši ruku,“ přeložil tlumočník. „Řekněte mu, že jsem se zrovna modlil o totéž,“ odpověděl Demara.

Který z raněných je na tom nejhůř, mu řekl až sanitář Robert Hotchin: kulka v hrudi nevyšla ven a voják vnitřně krvácel. Demara rozevřel žebra a poprvé v životě uviděl tlouct živé srdce. Teprve v tu chvíli si všichni uvědomili, že pacientovi zapomněli dát krev, a Hotchin narychlo zapojil transfuzi plazmy. Kulka vězela v osrdečníku, podle Demarových slov čtvrt palce od srdce, a on vůbec nevěděl, jestli ji má vytáhnout, nebo tam nechat. Chytil ji kleštěmi a vytáhl, ránu zasypal práškem na srážení krve a všichni čekali, jestli začne krvácet. Nezačala.

Další dva pacienty, jednoho se střepinou v tříslech a druhého s prostřelenou plící, operoval až do rána. Celou tu dobu na můstku zápasili s kormidlem, aby loď držela co nejklidněji. „Pokaždé, když jsme špatně vzali vlnu, měl jsem pocit, že slyším, jak tam dole umírá člověk,“ řekl mu potom navigátor. Demara si houpání vůbec nevšiml, stejně jako toho, že se venku rozednělo. Když zhasli světla, v každém okénku kajuty byl obličej námořníka. Ukázal jim prsty písmeno V a paluba propukla v jásot. Všichni tři přežili.

Tiskový důstojník rozeslal zprávu o zázračném lodním chirurgovi agenturám a ta vyšla po celé Kanadě. V New Brunswicku si ji přečetla matka pravého Josepha Cyra a jemu se rozdrnčel telefon, protože novináři chtěli vědět, jestli v Koreji byl on, nebo jeho syn. Když mu z Ottawy poslali fotku, poznal na ní svého kamaráda, bratra Johna. Na Cayugu, která právě v noci ostřelovala pobřeží, dorazila depeše: „Pouze pro kapitánovy oči. Máme důvod se domnívat, že váš lodní lékař je podvodník. Prošetřete a podejte zprávu.“ Důstojníci se nejdřív smáli, že ti blázni od stolu v Ottawě nemají ani páru.

Joe vybuchl, že mu nikdo nevěří, a zamkl se v kajutě. Tři dny se ládoval barbituráty a podle vlastního vyprávění i rumem, a když ho konečně přemluvili, aby vyšel na palubu, vzdal se. Na britský křižník Ceylon, který ho odvážel, ho prý museli přeložit v nákladní síti. Než odešel, řekl Chancovi a dalšímu důstojníkovi: „Víte, chlapi, doufal jsem, že dojedeme zpátky do Esquimaltu a já prostě odejdu a bude to.“

Kanadské námořnictvo se chtělo ostudy zbavit co nejrychleji. Vyšetřovací komise v Esquimaltu byla podle oficiálního záznamu „mimořádně krátká“. Demara přiznal falešné jméno, ale na otázku po lékařském vzdělání odpověděl, že to by raději nechal stranou. Námořnictvo ho čestně propustilo, vyplatilo mu žold a odstupné, necelý tisíc dolarů, dnes v přepočtu asi čtvrt milionu korun, a odvezlo ho k americké hranici. Tamní úředníci proti němu nic neměli, a tak ho pustili. Žalovat ho Kanada nikdy nezačala. Posádka Cayugy mezitím do Ottawy poslala fotku vousatého topiče, který se hlásí do služby jako nový lodní doktor.

Časopis Life mu v lednu 1952 za jeho příběh zaplatil 2 500 dolarů, dnes asi 700 000 korun, a Demaru zavalily stovky dopisů. Jedna žena mu napsala, že ho s manželem považují za člověka seslaného Bohem. Dřevorubecký tábor v Britské Kolumbii mu nabídl práci. Jako lékaři.

O pár let později se objevil v Texasu jako Ben W. Jones z Mississippi, který se uchází o místo ve vězeňské službě. Ředitel texaských věznic O. B. Ellis ho přijal do Huntsvillu, největší věznice na americkém Jihu, a Jones se rychle vypracoval až na správce bloku s nejnebezpečnějšími vězni. Ellis o něm později řekl, že to byl jeden z nejslibnějších lidí, jaké kdy měl, a že kdyby přišel s pravými doklady, najal by ho znovu. Před Vánoci rozdávali dobrovolníci vězňům staré časopisy z půd. Jeden z vězňů si na kavalci listoval starým číslem Life a najednou začal křičet na dozorce, ať zavolají šéfa. Demara byl zrovna v Houstonu, kam jel poslat domů dárky, a už se do Huntsvillu nevrátil.

Na podzim 1956 učil jako Martin Godgart angličtinu na ostrůvku North Haven v Maine a kolegové ho měli za jednoho z nejlepších učitelů, jaké ostrov kdy měl. Jenže vyprávěl stále podivnější historky a několik místních mu potají sejmulo otisky prstů ze sklenice od piva. Na Valentýna 1957 připluli na ostrov s pobřežní stráží dva detektivové a čekali na něj u školy. „Co vám tak dlouho trvalo?“ zeptal se jich Demara. Vyvázl s podmínkou.

Spisovatel Robert Crichton o něm v roce 1959 napsal knihu The Great Impostor, která se stala bestsellerem, a o dva roky později podle ní vznikl film, v němž Demaru hrál Tony Curtis. Herec pak tvrdil, že to byla jeho nejoblíbenější role, milejší než Někdo to rád horké, i když se hezoun Curtis podsaditému Demarovi vůbec nepodobal. Skutečný Demara vystupoval v televizních soutěžích, u Groucha Marxe vyhrál tisíc dolarů do „fondu na nakrmení a ošacení Freda Demary“ a jeho příběh inspiroval i jednu epizodu seriálu MAS*H. Na medicínu nakonec nešel, protože by to prý bylo moc těžké a on vždycky chtěl zkratky.

Poslední léta života prožil pod vlastním jménem. Vystudoval biblickou školu, kázal a pracoval jako kaplan v nemocnici v kalifornském Anaheimu, a když tam vyšla najevo jeho minulost, primář se za něj zaručil. Byl blízkým přítelem Steva McQueena. Cukrovka mu nakonec vzala obě nohy a muž, který kdysi bez jediného dne na medicíně operoval vojáky, skončil sám pod nožem chirurgů. Zemřel 7. června 1982, bylo mu šedesát let.

Zdroje:

https://archive.org/details/greatimpostor010210mbp

https://books.google.com/books?id=flQEAAAAMBAJ&pg=PA79

https://navalandmilitarymuseum.org/archives/articles/characters/ferdinand-waldo-demara/

https://mmbc.bc.ca/the-great-imposter-a-story-from-the-collection/

https://www.kcs150.com/blog-en/2018/7/19/peter-godwin-chance

https://www.coffeeordie.com/article/ferdinand-demara-greatest-impostor

https://www.ncronline.org/news/people/brother-doctor-soldier-lies

https://www.bangordailynews.com/2025/04/03/state/state-culture/suspicious-maine-islanders-exposed-ferdinand-waldo-demara-con-artist-70-years-ago-joam40zk0w/

https://content.time.com/time/subscriber/article/0,33009,864717-1,00.html

https://www.upi.com/Archives/1982/06/09/Ferdinand-Waldo-Demara-Jr-The-Great-Impostor-who-boldly/8033392443200/