„Modli se za mě.“ Sestra Clara věřila lékařskému pokusu, žlutá zimnice ji ve 25 letech zabila

Clara Louise Maassová se narodila 28. června 1876 v East Orange v New Jersey jako nejstarší z devíti dětí německých přistěhovalců Hedwig a Roberta Maassových. Rodina byla zbožně luteránská a hlavně chudá. Pokus hospodařit na venkovském statku nevyšel, a tak Clara vyrůstala v činžácích. Otec vyráběl klobouky a k tomu zkoušel provozovat malý krámek s potravinami. Ještě na základní škole odešla bydlet k cizí rodině jako pomocnice v domácnosti. Peníze za to nedostávala, jen postel, jídlo a možnost dál chodit do školy, a doma tak měli o jeden hladový krk méně.

V patnácti, po třech letech střední školy, nastoupila do sirotčince v Newarku. Pracovala sedm dní v týdnu za deset dolarů měsíčně a polovinu každé výplaty posílala matce. Ve městě žila velká německá komunita, která si postavila vlastní nemocnici, Newark German Hospital, a při ní ošetřovatelskou školu. V roce 1893 škola otevírala novou budovu a přijímala druhý ročník, ovšem jen ženy mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Claře bylo sedmnáct. Přesto šla za ředitelkou Annou Steeberovou osobně a prosila o místo. Podle dobové historky se Steeberová podívala na její ruce, zarudlé a rozpraskané od práce, a pravidlo kvůli ní porušila. V roce 1895 byla Clara mezi prvními absolventkami a o tři roky později, v jednadvaceti, se stala vrchní sestrou.

V dubnu 1898 vypukla válka se Španělskem o Kubu a americká armáda zjistila, že má zoufale málo sester. Vlastní ošetřovatelský sbor ještě neexistoval, a tak najímala civilní sestry na smlouvu. Uchazečky prověřovaly Dcery americké revoluce a lékařka Anita Newcomb McGeeová, která měla nábor na starosti. Clara se přihlásila a do února 1899 pracovala ve vojenských táborech v Jacksonvillu a Savannah a nakonec v kubánském Santiagu. Zraněných od kulek viděla málo. Vojáci umírali hlavně na tyfus, úplavici, malárii a žlutou zimnici, které říkali yellow jack podle žluté vlajky, jíž se označovala karanténa. Na žlutou zimnici na Kubě zemřelo víc Američanů, než jich zabili Španělé.

Doma dlouho nevydržela. Válka pokračovala na Filipínách a Clara napsala přímo do kanceláře armádního hlavního lékaře, jestli by nebyla k užitku. Dne 20. listopadu 1899 dostala zprávu, že má dvě hodiny na to, aby nastoupila na loď do Manily. Tam znovu ošetřovala vojáky s tyfem a horečkami. Po sedmi měsících sama dostala horečku dengue, které se pro bolest svalů a kloubů říká lámavka kostí. Uzdravila se, ale zůstala tak zesláblá, že ji armáda poslala zpátky do New Jersey.

Mezitím se v Havaně odehrál jeden z největších objevů tehdejší medicíny. Kubánský lékař Carlos Finlay už od roku 1881 tvrdil, že žlutou zimnici přenáší komár, ale nikdo ho nebral vážně. V roce 1900 to armádní komise majora Waltera Reeda dokázala na dobrovolnících. Poprvé v historii jim dala podepsat souhlas, ve kterém stálo, že mohou zemřít. Za účast dostávali sto dolarů ve zlatě a dalších sto, když onemocněli. Jeden z lékařů komise, čtyřiatřicetiletý Jesse Lazear, se při pokusech nakazil a v září 1900 zemřel.

Hlavním hygienikem Havany byl major William Gorgas a ten na podzim 1900 sháněl dobrovolníky. Clara ho obdivovala už ze Santiaga, kde o něm vojáci mluvili s úctou, a napsala mu, jestli by ji nepotřeboval. Od Gorgase pak přišel naléhavý vzkaz: „Přijeďte okamžitě.“ V říjnu 1900 už pracovala v nemocnici Las Animas, v bývalých španělských kasárnách na kopci nad městem. V tamním pavilonu pro žlutou zimnici ten rok léčili 287 nemocných. V celé Havaně jen v srpnu 1900 onemocnělo 243 lidí a 48 z nich zemřelo.

Reed odplul 9. února 1901 domů, ale Gorgasovi nestačilo vědět, kdo nemoc šíří. Se souhlasem vojenského guvernéra Leonarda Wooda svěřil další pokusy kubánskému lékaři Juanu Guiterasovi. Ten chtěl dát lehkou, pod dohledem vyvolanou zimnici hlavně čerstvě příchozím přistěhovalcům, aby z nich byli imunní dřív, než se nakazí na ulici. Podobně se kdysi lidé nechávali úmyslně nakazit slabými neštovicemi. Že je to riskantní, věděl. „Neexistoval vlastně žádný uspokojivý důvod k názoru, že pokusná žlutá zimnice musí být vždycky lehká,“ napsal později. Komár z nemocnice podle něj nakazí člověka stejně, jako kdyby se přistěhovalec ubytoval v zamořeném havanském domě.

Postup byl jednoduchý. Kolem dvaceti komářích samiček zavřeli do skleněné nádoby a odnesli ji k lůžku nemocného, který nejvýš třetí den ležel v horečce. Ten prostrčil ruku gázovým rukávem do nádoby a nechal ji tam pár minut, dokud se komáři nenasáli. V laboratoři pak dostali komáři misku vody a kostku cukru a museli víc než dvanáct dní čekat, než byli schopni nemoc přenést. Teprve potom je pustili na zdravého dobrovolníka.

Přihlásilo se devatenáct lidí, mezi nimi mnoho mladých Španělů, kteří na ostrově žili jen pár měsíců a v nemocnici pracovali jako pomocníci. Clara byla jediná žena a jediná Američanka. Doktoři prý váhali, ale přemluvila je. Za účast dostala sto dolarů ve zlatě, tedy tolik, kolik si kdysi v sirotčinci vydělala za deset měsíců. Skoro všechno poslala domů. Noviny pak psaly, že prodala život za sto dolarů. Ona sama ale věřila, že imunní sestra může u lůžek nakažených pracovat bez strachu, a jako hluboce věřící to brala i jako službu.

Poprvé ji nechali kousnout 17. března 1901 v 9:15 ráno, podruhé o osm dní později, pak 15. a 27. května a 4. června. Guiteras všechno zapisoval do tabulky s daty, hodinami i počtem komárů. Pozdější články píšou, že v červnu prodělala lehký případ. V Guiterasově tabulce ale u jejího jména stojí pětkrát totéž slovo: nezdařilo se. Nezabralo to ani u většiny ostatních. Guiteras usoudil, že komáři z lehkých případů a v chladnějších měsících nenasají dost nákazy.

V červenci ležel v Las Animas pacient jménem Alvarez a komáři se na něm nasáli 18. července v devět ráno. Ukázalo se, že nakažení jsou podle všeho všichni. Osmého srpna kousli dva jednadvacetileté pomocníky z nemocnice, Carra a Represase. Den nato kousli dvaadvacetiletého Campu a třináctého srpna anglického asistenta stanice Taylora. Čtrnáctého srpna v devět ráno kousli dva Alvarezovi komáři Claru. Jeden z nich předtím u Represase vyvolal jen lehký případ. V poledne téhož dne dostal horečku Campa.

Clara onemocněla 18. srpna ráno, tři dny a jednadvacet hodin po kousnutí. Major Gorgas posílal její rodině do New Jersey jeden telegram za druhým a každý byl znepokojenější. Matce napsala dopis, o kterém životopisci píšou, že byl poslední: „Bůh se o mě v nemocnici pro žlutou zimnici postará stejně, jako kdybych byla doma.“ A dál: „Pošlu ti skoro všechno, co vydělám, tak se o sebe a o ty dva malé dobře starej. Víš, že jsem muž rodiny, ale modli se za mě.“

V týdnu, kdy ležela v horečkách, zemřeli Carro i Campa. Žlutá zimnice v těžké podobě napadá játra a ledviny, nemocní žloutnou a zvracejí sraženou krev, které Španělé říkali vómito negro. Stanice přesto pokračovala. Dvaadvacátého srpna nechali Alvarezovy komáry kousnout dalšího Španěla, Alonsa, a 24. srpna ve tři odpoledne ještě jednoho muže, Vicenta. Clara zemřela 24. srpna 1901 v půl sedmé večer. Bylo to tři a půl hodiny po posledním kousnutí, které Guiteras do tabulky zapsal. Pětadvacet jí bylo za necelé dva měsíce.

Zpráva se dostala na titulní strany newyorských novin. New York Times ji nazval třetí obětí komárů a v nekrologu napsal: „Žádný voják v nedávné válce nevystavil svůj život nebezpečí z lepších důvodů, než byly ty, které vedly tuto věrnou sestru, aby riskovala ten svůj.“ Boston Globe psal o dívce mučednici, která zemřela jako třetí z osmi kousnutých. Matka v New Jersey viděla věc jinak. Jednomu listu řekla, že dceřina smrt jí připadá „jen o málo lepší než vražda“.

Pokusy na lidech v Havaně skončily. Guiteras byl úmrtími tak otřesený, že už žádné další nepovolil a později odrazoval i od plošného očkování. V listopadu 1901 vydal o pokusech podrobnou zprávu: „S lítostí musím oznámit, že požadovaného cíle nelze současnými metodami dosáhnout bez značného rizika pro jednotlivce.“ Hned vedle si ale spočítal, že z dobrovolníků zemřelo procentuálně méně lidí než z těch, kdo se nakazili v ulicích Havany. Doporučil také, aby se napříště používal nanejvýš jeden komár. Clara jich dostala dva.

Pohřbili ji na havanském hřbitově Colón s vojenskými poctami a u hrobu stála její sestra Sophie. Dvacátého února 1902 převezla armáda rakev do Newarku na hřbitov Fairmount. Senátní výbor později uznal, že její služba měla v době smrti vojenský charakter, a matka dostala penzi.

Na Claru se mezitím zapomnělo. V roce 1923 nastoupila do nemocnice v Newarku nová ředitelka Leopoldine Guintherová a v salonku sester si všimla portrétu mladé ženy. Na otázku, kdo to je, se dozvěděla jen to, že bývalá vrchní sestra. Po čtyřech letech narazila v novinách Newark Evening News na rubriku „Před pětadvaceti lety“. Stálo v ní, že tělo Clary Maassové, která zemřela na žlutou zimnici na Kubě, bylo převezeno do Newarku a pohřbeno s vojenskými poctami. Guintherová začala pátrat, dostala se při tom až na Kubu a nakonec vybrala peníze na pomník. Na bronzové desce na hrobě stojí verš z Janova evangelia: „Většího milování nad to žádný nemá…“

Ve čtyřicátých letech se Clary ujal luteránský pastor a vášnivý filatelista Arthur Herbert. Dal její podobiznu na nemocniční vánoční nálepky a léta usiloval o poštovní známku. V srpnu 1951, k padesátému výročí její smrti, vydala známku s jejím portrétem Kuba, ve stejném roce, kdy Theiler převzal Nobelovu cenu. Dne 19. června 1952 přejmenovali nemocnici, kde se učila, na Clara Maass Memorial Hospital. Byla to prý první nemocnice v Americe pojmenovaná po zdravotní sestře. V roce 1976, ke stým narozeninám, ji Spojené státy daly na známku za třináct centů jako vůbec první americkou sestru.

Zdroje:

https://www.gathermagazine.org/called-to-heal-the-journey-of-clara-maass/

https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/maass-clara-1876-1901

https://www.aahn.org/maass

https://hekint.org/2022/05/23/las-animas-a-cuban-yellow-fever-hospital/

https://hekint.org/2019/02/06/clara-maass-yellow-fever-and-the-early-days-of-ethical-medical-testing/

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23756016/

https://play.google.com/store/books/details/American_Medicine?id=XesAAAAAYAAJ

https://www.govinfo.gov/content/pkg/SERIALSET-04581_00_00-314-1865-0000/pdf/SERIALSET-04581_00_00-314-1865-0000.pdf

https://archive.news.virginia.edu/content/walter-reed-and-scourge-yellow-fever/