Článek
Gehlaur leží ve státě Bihár na severovýchodě Indie, nedaleko poutního města Gaja, u něhož podle tradice dosáhl Buddha osvícení. Na jedné straně skalnatého hřbetu stály hliněné chýše, na druhé byla pole, trh, škola a lékař. Kdo chtěl do městečka Vazírgandž, musel buď pětapadesát kilometrů oklikou kolem kopců, nebo po úzké a kluzké stezce přímo přes skálu, na které si lidé lámali nohy a ženy rozbíjely džbány s vodou. Dašrath Mándží nebyl inženýr, neměl peníze ani vzdělání a patřil k lidem, kteří v indické vesnici stáli úplně na konci řady. Přesto se rozhodl, že tu horu odstraní, a na to, jak to přijalo okolí, později vzpomínal jedinou větou: „Když jsem začal tlouct do hory, lidé mě měli za šílence, ale to mě jen zatvrdilo.“
Lapač krys z Gehlauru
Narodil se 14. ledna 1934 do rodiny Musaharů. Jméno jeho kasty znamená v místním nářečí zhruba „ti, kdo honí krysy“, a okolí jim dodnes neřekne jinak než pojídači krys. Musaharové patří k dalitům, kterým se dřív říkalo nedotknutelní, a i mezi nimi stojí na samém dně. V Biháru jich žije kolem 2,7 milionu a číst a psát umí sotva každý třetí. Půdu nikdy neměli. Rodiny se tísnily v chatrčích na pozemcích statkářů z vyšších kast a platily za to prací na jejich polích, často zadarmo nebo za pár drobných. V hladových měsících opravdu chodili do polí chytat krysy, aby měli co jíst.
Malý Dašrath vyrůstal ve světě, kde se o osudu člověka rozhodlo narozením a kde syn nádeníka zůstal nádeníkem stejně jako jeho otec a děd. Oporu hledal u Kabíra, básníka a mystika z 15. století, jehož písně kolovaly mezi chudými po celé severní Indii a hlásaly, že před Bohem jsou si všichni rovni. Mándží se stal jeho stoupencem a podle sousedů žil skromně až do konce života, i když už o něm psaly noviny po celé zemi.
Útěk do indické Ostravy
Jako chlapec utekl z vesnice, aby nemusel dřít pro statkáře jako otec, a dostal se až do Dhanbádu, asi dvě stě kilometrů od domova. Město, kterému se v Indii dodnes říká uhelné hlavní město země, bylo pro chudé kluky z venkova tím, čím byla pro Čechy kdysi Ostrava: místem, kde se dalo vydělat, když se člověk nebál tmy, prachu a dřiny. Mándží tam v dolech pracoval sedm let.
Pak se vrátil do Gehlauru a oženil se s dívkou, kterou mu rodina podle místního zvyku vybrala už v dětství. Úředně se jmenovala Falguní Déví, doma jí ale nikdo neřekl jinak než Fagunija. Mándží našel práci jako nádeník na polích na druhé straně kopců a Fagunija mu tam každé poledne nosila oběd. V plátěném uzlíku nesla placky a řídké kari, v hliněném džbánu vodu, a cesta vedla po stezce přímo přes skalní hřbet. Narodil se jim syn Bhagírath a v Gehlauru by o nich nikdo mimo vesnici nikdy neslyšel.
V roce 1959 Fagunija na stezce uklouzla na uvolněném kameni. Džbán se roztříštil o skálu a ona se těžce zranila. Nejbližší lékař byl ve městě, kam se dalo dojít jen oklikou kolem kopců, a podle různých pramenů to bylo pětapadesát až sedmdesát kilometrů. Pomoc nepřišla včas a Fagunija zemřela. Jak přesně se to stalo, si dnes Gehlaur vypráví různě. Někteří tvrdí, že byla těhotná, jiní, že zranění nepodlehla hned, ale až po čase. Na tom, co následovalo, se ale shodují všichni. Syn Bhagírath otcova slova z té doby zopakoval novinářům ještě po šedesáti letech: „Kdyby tu byla cesta, moje žena by se snadno dostala na druhou stranu a k neštěstí by nedošlo.“
Tři kozy za kladivo
Rodina vlastnila tři kozy a nic dalšího, co by se dalo prodat. Mándží je prodal a za utržené peníze koupil kladivo, dláto a páčidlo, pak se postavil pod skálu a začal tlouct. Bylo mu kolem šestadvaceti let a byl to chudý nádeník bez vzdělání, který si usmyslel, že sám prorazí kopec, přes který lidé z okolí chodili odjakživa. Vesnice to zpočátku brala jako projev zármutku, který ho brzy přejde. Když nepřešel ani po měsících, začala mu říkat „pagal“, blázen, a podle vyprávění byla proti i jeho vlastní rodina, která přišla o jediný majetek i o výdělek.
Den si rozdělil mezi skálu a obživu. Ráno tesal, potom šel na pole ke statkáři a večer se ke skále vracel, často až do noci. Časem práci u statkáře opustil, aby mohl tesat celé dny, a rodina se propadla do ještě hlubší bídy. Aby děti měly co jíst, přenášel lidem za pár drobných náklady přes kopec, tedy po té samé stezce, kterou se snažil zrušit. Místní učitel Virendra Paswan vzpomínal, že chodil v oblečení ušitém z jutového pytle.
Zhruba po deseti letech si vesnice všimla, že ve skále opravdu vzniká průsek. Posměch se pomalu měnil v respekt a lidé, kteří mu dřív říkali blázen, mu teď nosili jídlo a skládali se na nové nástroje. „Většina vesničanů se mi zpočátku posmívala, ale pak se našlo dost těch, kteří mi pomáhali, dávali mi jídlo a pomohli mi koupit nářadí,“ vzpomínal později. Začali mu říkat Bábá, což je v Indii uctivé oslovení pro moudrého staršího muže.
Placky a nakládaná zelenina na tisíc kilometrů
Mándží věděl, že ručně vytesaná stezka nestačí. Chtěl, aby z ní stát udělal pořádnou silnici a aby u ní postavil školu, nemocnici a studnu. Ještě než byl průsek hotový, vydal se proto v 70. letech za vládou do Dillí. Na jízdenku neměl, a tak šel pěšky podél železniční trati, s uzlíkem placek a sklenkou nakládané zeleniny, jak se v Gehlauru dodnes vypráví. Je to přes tisíc kilometrů, zhruba jako z Prahy do Paříže, a podle syna mu cesta trvala asi dva měsíce. V Dillí se chtěl dostat k premiérce Indiře Gándhíové, ale stráže před jejím sídlem se mu vysmály a dál ho nepustily. Podal petici a ta skončila v šuplíku.
Film, který o jeho životě vznikl o čtyřicet let později, si tuhle kapitolu přikrášlil scénou, v níž mu policista roztrhá fotografii s premiérkou. Skutečnost byla prozaičtější: chudého muže z kasty pojídačů krys v Dillí prostě nikdo neposlouchal. Vrátil se domů a tesal dál.
V roce 1982 byla cesta hotová. Průsek měří 110 metrů na délku, 9,1 metru na šířku a místy je hluboký 7,7 metru, takže je dlouhý jako fotbalové hřiště, široký jako dvouproudá silnice a jeho stěny jsou vysoké jako třípatrový dům. Cesta mezi okresy Atri a Vazírgandž se zkrátila z pětapadesáti na patnáct kilometrů, jako by se cesta z Prahy do Benešova najednou proměnila v cestu do Průhonic. K lékaři se dalo dojít za dvě hodiny místo půl dne a skalou projel i vůz tažený voly. Dašrathovi bylo osmačtyřicet a z toho dvaadvacet let strávil s kladivem v ruce.
Ministr mu nabídl židli
Slibů pak slyšel spoustu. V 90. letech mu asfaltovou silnici slíbil bihárský premiér Lálú Prasád Jádav, jeden z nejmocnějších politiků severní Indie, a slib nesplnil. Zlom přišel v roce 2006. Mándží, tehdy už přes sedmdesát, přišel na veřejné slyšení, kde nový hlavní ministr Biháru, jak se v Indii říká předsedovi státní vlády, Nítíš Kumár přijímal stížnosti obyčejných lidí. Kumár vstal a nabídl starému nádeníkovi z kasty pojídačů krys vlastní křeslo. V zemi, kde dalit ještě nedávno nesměl sedět v přítomnosti člověka z vyšší kasty, to bylo gesto, o kterém psaly noviny. Kumár mu pak slíbil, že silnice přes průsek bude vyasfaltovaná do roku 2010.
Stát mu daroval kus půdy, což pro bezzemka z kasty Musaharů znamenalo víc než peníze. Mándží ho hned věnoval na stavbu nemocnice. Bihár ho také navrhl na řád Padma Šrí, jedno z nejvyšších civilních vyznamenání v Indii. Proti se ale ozvali úředníci lesní správy, podle nichž byl kopec státní lesní půdou a dvaadvacet let jeho práce tedy nepovolený zásah. Vyznamenání nedostal.
Silnice se nedočkal. Lékaři mu zjistili rakovinu žlučníku a 23. července 2007 ho přijali do Všeindického institutu lékařských věd v Dillí, nejprestižnější státní nemocnice v zemi. Zemřel tam 17. srpna 2007 ve věku třiasedmdesáti let. Muže, kterého kdysi stráže v Dillí odehnaly, pohřbil stát Bihár se státními poctami. Ještě na nemocničním lůžku podepsal výhradní práva na film o svém životě a zdálo se, že jeho příběh konečně uslyší celá Indie.
Šáhdžahán chudých
Film Manjhi – The Mountain Man (česky zhruba Mándží, muž z hory) natočil v roce 2015 režisér Ketan Mehta. Mándžího hrál Nawazuddin Siddiqui, jeden z nejuznávanějších indických herců, Faguniji Radhika Apte. Mehta svého hrdinu nazval „Šáhdžahánem chudých“. Mughalský císař Šáhdžahán dal na památku zemřelé ženy postavit Tádž Mahal z bílého mramoru, nádeník z Gehlauru jí vytesal cestu ze skály. Bihárská vláda film osvobodila od daně ze vstupného a Bhagírath se na něj šel s rodinou podívat. „Jsme rádi, že vidíme Babův skutečný příběh ve filmu. Pomůže to dalším generacím poznat jeho vzácnou práci,“ řekl novinářům. Do kina přišel i Džitan Rám Mándží, první Musahar, který se kdy dostal do čela bihárské vlády, a po promítání prohlásil: „Tento film věrně zachytil skutečný příběh Dašratha Mándžího. Měl by za své dílo dostat Bhárat Ratna.“
Sláva ale rodině z bídy nepomohla. Už rok předtím natočil o Mándžím díl populární pořad Satjaméva Džajaté (Pravda vítězí), který uvádí bollywoodská hvězda Ámír Chán, a rodině tehdy přislíbili pomoc. Bhagírathova žena Basantí Déví přesto zemřela 1. dubna 2014, protože rodina neměla peníze na léčbu.
Asfaltová silnice přes průsek vznikla až po Mándžího smrti a v roce 2011 dostala jméno Dašrath Mándží Path. V Gehlauru dnes stojí jeho socha a památník, kde jsou vystavené jeho dláto a kladivo, jeho jméno nese nemocnice i policejní stanice a indická pošta mu v roce 2016 věnovala známku. Rodina přesto dlouho žila v chatrči, přestože z vládního programu pro chudé dostala dům, a záchod, který jí stát postavil v roce 2015, zbourali, když se rozšiřovala silnice.
V červnu 2025 přijel do Gehlauru opoziční politik Rahul Gándhí, vnuk Indiry Gándhíové, tedy té premiérky, ke které se Mándží kdysi nedostal. Úřady kvůli návštěvě narychlo postavily u Bhagírathova domu dočasný záchod. „Pár minut poté, co Rahul Gándhí odjel, ho rozebrali a odvezli,“ řekla novinářům Mándžího vnučka Anšu Kumárí. Okresní správce vysvětlil, že dočasná toaleta při návštěvě vysoce postaveného hosta patří k protokolu.
Při návštěvě se Gándhí Bhagíratha zeptal, jestli by nechtěl kandidovat v nadcházejících volbách, a o pár dní později dal rodině postavit zděný dům. Bhagírath to vzal vážně, strávil čtyři dny v Dillí, odevzdal všechny dokumenty a čekal na kandidátku. Nedostal ji.
Zdroje:
https://yourstory.com/2015/01/dashrath-manjhi
https://sabrangindia.in/mountain-man-dasrath-manjhi-a-kabir-panthi-from-the-mahadalit-community-who-toiled-for-22-years-to-make-the-impossible-possible/
https://timesofindia.indiatimes.com/india/man-who-moved-mountains-loses-battle-with-cancer/articleshow/2289599.cms
https://www.business-standard.com/article/news-ians/bihar-mountain-man-s-kin-dies-due-to-lack-of-medical-care-114041900819_1.html
https://indianexpress.com/article/entertainment/bollywood/mountain-man-dashrath-manjhis-family-watches-film-on-him/
https://hindi.asianetnews.com/state/bihar/bihar-election-2025-mountain-man-dashrath-manjhi-family-vip-toilet-removed-after-rahul-gandhi-visit/articleshow-pevebkw
https://www.ndtv.com/india-news/mountain-man-dashrath-manjhis-son-thanks-rahul-gandhi-to-build-pucca-house-for-his-family-9160368
https://www.ndtv.com/india-news/rahul-gandhi-said-he-would-mountain-mans-son-denied-ticket-for-bihar-polls-9496246
