Článek
„Moje věž bude nejvyšší stavbou, jakou kdy člověk postavil.“ Tak sebevědomě mluvil Gustave Eiffel o projektu, který se měl stát chloubou Francie. Mnozí se mu smáli. Jiní ho za tu troufalost nenáviděli. Ale on to dokázal. A dnes si Paříž bez jeho věže nedokáže nikdo představit.
Příběh Eiffelovy věže začíná v době, kdy se Francie připravovala na velkou oslavu. V roce 1889 uplynulo sto let od Velké francouzské revoluce. A Paříž chtěla k tomuto výročí uspořádat světovou výstavu, jakou svět ještě neviděl. Výstava měla ukázat sílu francouzského průmyslu, vědy a techniky. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1871 potřebovala Francie dokázat sobě i světu, že je pořád velmocí. A k tomu potřebovala něco, co všechny ohromí.
Gustave Eiffel se narodil 15. prosince 1832 v Dijonu. Vystudoval prestižní pařížskou École Centrale a stal se inženýrem. Specializoval se na železné konstrukce, hlavně mosty. Už jako mladý muž řídil stavbu železničního mostu přes řeku Garonnu v Bordeaux, dlouhého zhruba pět set metrů. Později stavěl mosty a viadukty po celém světě. Jeho viadukt Garabit v jižní Francii patřil k technickým divům své doby.
A Eiffel stál i za další stavbou, kterou dnes zná celý svět, i když to o ní málokdo ví. Když sochař Auguste Bartholdi navrhoval Sochu svobody pro New York, obrátil se na Eiffela. Ten navrhl vnitřní železnou konstrukci, která nese měděný plášť sochy. Socha svobody by bez Eiffela nestála.
Samotný nápad na věž ale nevzešel přímo od něj. V roce 1884 ji načrtli dva inženýři jeho firmy, Maurice Koechlin a Émile Nouguier. Představili si vysoký pylon ze čtyř mřížových nosníků, které se nahoře sbíhají. Eiffel byl zpočátku k nápadu vlažný. Ale dal jim zelenou, aby na tom dál pracovali. Architekt firmy Stephen Sauvestre pak návrh doplnil o ozdobné oblouky u základny, skleněný pavilon a další prvky, díky nimž věž působila elegantněji. V září 1884 si Eiffel nechal myšlenku patentovat.
Proč zrovna tři sta metrů? Byla to magická hranice. Nejvyšší stavbou světa byl tehdy Washingtonův monument v americkém hlavním městě, kamenný obelisk vysoký zhruba 169 metrů. Inženýři po celém světě snili o tom, že postaví stavbu vysokou tisíc stop, tedy zhruba tři sta metrů. Nikomu se to ale nepovedlo. Eiffel chtěl být první.
V roce 1886 vyhlásila vláda soutěž na hlavní stavbu výstavy. Podmínky vyžadovaly třísetmetrovou kovovou věž – a tím prakticky nahrávaly Eiffelovi. Komise posoudila na sto projektů a vybrala ten jeho. Jako jediný byl podle ní skutečně proveditelný.
Gustave Eiffel
Osmého ledna 1887 podepsal Eiffel smlouvu, a to nikoli jménem své firmy, ale osobně. Byla pro něj velkým rizikem. Odhad nákladů činil zhruba 6,5 milionu franků, nakonec stála věž téměř osm milionů. Stát přispěl jen 1,5 milionu franků, tedy méně než čtvrtinou odhadovaných nákladů. Zbytek musel Eiffel zaplatit sám. Na oplátku dostal právo vybírat z věže příjmy po dobu dvaceti let. Vsadil všechno na to, že lidé budou chtít na věž vystoupat.
Jenže sotva stavba začala, strhla se bouře. Čtrnáctého února 1887 otiskl deník Le Temps protest proti věži. Podepsali ho nejslavnější umělci Francie. Spisovatelé Guy de Maupassant a Alexandre Dumas mladší, skladatel Charles Gounod, malíř William-Adolphe Bouguereau, architekt Charles Garnier, autor pařížské opery. Mluvili o „zbytečné a obludné Eiffelově věži“. Tvrdili, že zastíní pařížské památky a zohyzdí město. Někteří ji dokonce přezdívali babylonská věž.
Eiffel se nenechal zastrašit. Odpověděl v tom samém deníku. „Věž bude mít svou vlastní krásu,“ napsal. A přirovnal ji k egyptským pyramidám. I ty byly kdysi kritizovány – a dnes je obdivuje celý svět. Věž měla podle něj ztělesňovat „nejen umění moderního inženýra, ale i století průmyslu a vědy, ve kterém žijeme“. Tenhle souboj krásy a techniky se stal jedním z nejslavnějších sporů v dějinách architektury.
Stavba začala 26. ledna 1887 na Martově poli, na levém břehu Seiny. Bývalé vojenské cvičiště, rozlehlá pláň uprostřed Paříže, bylo ideálním místem. Byl tu dost prostoru pro skladování dílů, pro povozy i pro jeřáby. A odtud bylo věž vidět z celého města. Nejdřív přišly základy. Každá ze čtyř noh věže měla stát na mohutných betonových blocích. Jenže dvě nohy, západní a severní, stály blízko řeky. Půda tam byla podmáčená. A tak musel Eiffel použít techniku, kterou znal ze stavby mostů. Kesony se stlačeným vzduchem. Dělníci pracovali ve speciálních komorách pod hladinou spodní vody, kde stlačený vzduch vytlačoval vodu ven. Byla to náročná a nebezpečná práce. Základy trvaly pět měsíců. Hotové byly na konci června 1887.
Mezitím se na stavbu chodili dívat zvědavci. Pařížané sledovali, jak z obřích betonových bloků začínají vyrůstat železné nohy. Mnozí stále nevěřili, že se to může povést. Pak začala ta nejzajímavější část. Montáž železné konstrukce. A tady se ukázalo, v čem byl Eiffel geniální. Věž se vlastně nestavěla na místě. Skládala se jako obří stavebnice.
V Eiffelově továrně v pařížském předměstí Levallois-Perret pracovalo padesát inženýrů a kreslířů. Vytvořili přes pět tisíc výkresů. Každý jednotlivý díl věže byl předem přesně navržen, spočítán a vyroben. Celkem 18 038 kovových součástí. Žádná improvizace, žádné úpravy na stavbě. Díly se na Martovo pole vozily na koňských povozech a na místě se jen skládaly. Každá součástka měla své číslo a své místo. Žádný nesměl vážit víc, než dokázaly uzvednout jeřáby na stavbě. Celá logistika fungovala jako hodinky – v době bez počítačů, jen s tužkou, pravítkem a logaritmickým pravítkem. Pokud nějaký díl neseděl, nevrtalo se a neřezalo. Poslal se zpátky do továrny.
V továrně pracovalo zhruba sto padesát dělníků. Na samotném staveništi od sto padesáti do tří set. Na tak obří stavbu to bylo neuvěřitelně málo. Ale díky dokonalé přípravě to stačilo.
Věž drží pohromadě dva a půl milionu nýtů. Asi třetina z nich byla zatlučena přímo na stavbě. A každý nýt vyžadoval tým čtyř mužů. Jeden nýt rozžhavil, druhý ho držel na místě, třetí vytvaroval hlavičku a čtvrtý ho dotloukl kladivem. Rozžhavený nýt se po vychladnutí smrštil a pevně stáhl kovové díly k sobě. Dva a půl milionu nýtů, jeden po druhém. Ruční práce ve výšce, kde se tajil dech.
Montáž železné konstrukce začala 1. července 1887. Nohy věže rostly šikmo vzhůru a postupně se k sobě nakláněly. Jak je ale udržet ve správném úhlu, než se spojí? Eiffel na to vymyslel důmyslný systém. Nohy podpíraly dočasné dřevěné lešení a pod nimi stály krabice s pískem, ze kterých se dal písek postupně vypouštět, aby se konstrukce jemně spouštěla. A na patě každé nohy byly hydraulické zvedáky, které dokázaly vyvinout sílu osmi set tun. Díky nim mohli inženýři polohu nohou upravovat s přesností na milimetry.
Nejkritičtějším okamžikem bylo spojení čtyř nohou v úrovni prvního patra. Kdyby se o pár centimetrů minuly, celá stavba by byla ohrožena. Ale všechno sedělo. V prosinci 1887 se podařilo spojit první velké nosníky. A na jaře 1888 bylo první patro hotové. Inženýři si oddechli. To nejtěžší bylo za nimi.
Pro srovnání: dnešní stavby podobného rozsahu trvají často mnohem déle, přestože mají k dispozici počítače, obří jeřáby a moderní materiály.
Pak už věž rostla rychle. Na nohách byly instalovány malé jeřáby, které šplhaly vzhůru spolu s konstrukcí. Zvedaly díly, které se pak nýtovaly na místo. V srpnu 1888 bylo hotové druhé patro. A pak se věž hnala k nebi dál. Paříž ji sledovala s úžasem. Každý týden byla vyšší, každý měsíc výraznější. Lidé chodili na Martovo pole sledovat, jak roste.
Ne všechno ale šlo hladce. Jak věž rostla, práce byla stále nebezpečnější a náročnější. Dělníci trávili celé dny ve výškách, v zimě v mrazu a větru, v létě na rozpáleném železe. A začali žádat vyšší mzdy. Na podzim 1888 podle historických záznamů vstoupili do stávky. Eiffel s nimi vyjednával, část jejich požadavků přijal a práce pokračovala. Nechtěl riskovat zdržení. Termín výstavy se nedal posunout.
Eiffel přitom dbal na bezpečnost jako málokdo v té době. Na stavbě byly pohyblivé lávky, zábradlí a ochranné zástěny. Dělníci pracovali ve výškách, kde by jediný chybný krok znamenal smrt. A přesto podle dostupných údajů při stavbě zahynul jediný člověk. Na dobu bez helem a jistících lan to byl mimořádný výsledek.
Velkým nepřítelem stavby byl vítr. Eiffel věděl, že tak vysoká a štíhlá konstrukce musí odolat obrovskému tlaku větru. A právě proto má věž svůj typický tvar. Její zakřivené nohy nejsou jen ozdobou. Odpovídají výpočtům, jak vítr na stavbu působí. „Veškerá síla větru prochází dovnitř hran nosných sloupů,“ vysvětloval Eiffel. Mřížová konstrukce nechává vítr volně procházet, místo aby ho zachycovala jako plná stěna. Krása věže je vlastně čistá aplikovaná matematika.
A 31. března 1889 přišel den, na který čekala celá Paříž. Věž byla hotová. Výtahy ještě nefungovaly, a tak Eiffel vedl skupinu úředníků a novinářů nahoru pěšky. Až na vrchol. Ve 14:35 tam vztyčil obrovskou francouzskou trikolóru. Z děl zaznělo pětadvacet výstřelů na pozdrav. Od začátku stavby uplynuly přesně dva roky, dva měsíce a pět dní.
Věž měřila tři sta metrů. Ve skutečnosti se ale její výška mění. Železo se v horku roztahuje a v zimě smršťuje, a tak je věž v létě o několik centimetrů vyšší než v zimě. Vrchol se navíc v silném větru jemně kývá. Dnes, s anténami na vrcholu, měří věž přes 330 metrů. Vážila zhruba 7 300 tun železa a na její ochranu spotřebovali šedesát tun barvy. Stala se nejvyšší stavbou na světě – a zůstala jí čtyřicet let, až do roku 1930, kdy ji předstihl newyorský mrakodrap Chrysler Building.
Na vrcholu si Eiffel zařídil i malý soukromý byt. Přijímal v něm vzácné návštěvy a scházel se tam s vědci. Podle známé historky ho tam navštívil i slavný vynálezce Thomas Alva Edison.
Světová výstava se otevřela v květnu 1889. A věž byla její největší atrakcí. Stála jako obří brána k výstavišti, kde se představovaly technické novinky z celého světa. Pod ní proudily davy lidí, kteří se přišli podívat na stroje, vynálezy a kuriozity z celého světa. Patnáctého května se otevřela veřejnosti. Než začaly 26. května fungovat výtahy, vyšlapalo po 1 710 schodech téměř třicet tisíc lidí. Během výstavy navštívilo věž kolem dvou milionů návštěvníků. Eiffelova sázka vyšla. Vstupné mu podle dostupných údajů velkou část investice vrátilo už během výstavy.
Na druhém patře věže si podle dobových zpráv zřídil redakci i slavný deník Le Figaro a vydával tam zvláštní vydání novin. Návštěvníci si mohli koupit noviny vytištěné ve výšce, kam ještě nedávno nedosáhl žádný tiskař. Na prvním patře fungovaly restaurace. Z technického zázraku se během pár týdnů stalo místo, kam se chodilo za zábavou.
Kritici ale nezmlkli. Guy de Maupassant prý věž nenáviděl tak, že chodil obědvat do restaurace přímo v ní. Proč? Protože to bylo jediné místo v Paříži, odkud ji nebylo vidět. Ať už je historka pravdivá, nebo ne, dokonale vystihuje, jak silné emoce věž budila.
A pak tu byla smlouva. Věž měla stát jen dvacet let. V roce 1909 vypršela Eiffelova koncese a stavba měla být rozebrána. Eiffel věděl, že musí najít důvod, proč ji zachovat. A tak z ní udělal vědeckou laboratoř. Už v roce 1889 na ni nainstaloval meteorologické přístroje. Později z věže spouštěl po laně předměty a zkoumal odpor vzduchu. U její paty vybudoval aerodynamickou laboratoř a v roce 1909 i větrný tunel. Jeho výzkumy pomohly vznikajícímu letectví.
Ale věž zachránilo hlavně něco jiného. Rádio. Na počátku dvacátého století se začala rozvíjet bezdrátová telegrafie a armáda zjistila, že vysoká věž je ideální anténou. Rádiové signály z vrcholu dosáhly daleko. Vojenský význam věže byl tak velký, že o jejím zbourání už nikdo nemluvil. Během první světové války pak Francouzi díky věži zachytávali nepřátelské rádiové zprávy.
Postupně se z věže stal i televizní vysílač, meteorologická stanice a vyhlídka, ze které je za jasného počasí vidět desítky kilometrů daleko. Každá generace pro ni našla nové využití. A s každou generací byla věž oblíbenější.
Gustave Eiffel se dožil vysokého věku, ale jeho život nebyl jen samou slávou. V roce 1893 ho zasáhl skandál kolem stavby Panamského průplavu, na kterém se podílel. Soud ho odsoudil k pokutě a vězení, odvolací soud ho ale osvobodil. Eiffel se pak stáhl z podnikání a věnoval se vědě. Zemřel 27. prosince 1923 v Paříži ve věku devadesáti jedna let.
Zdroje:
https://www.toureiffel.paris/en/the-monument/history
https://www.toureiffel.paris/en/news/130-years/construction-eiffel-tower-exemplary-project
https://www.toureiffel.paris/en/news/130-years/artists-who-protested-eiffel-tower
https://www.toureiffel.paris/en/news/130-years/how-was-eiffel-tower-invented
https://www.toureiffel.paris/en/the-monument/gustave-eiffel
https://www.toureiffel.paris/en/the-monument/universal-exhibition
https://www.toureiffel.paris/en/news/130-years/why-was-eiffel-tower-kept
https://www.toureiffel.paris/en/news/history-and-culture/300-330-meters-story-towers-height
