Článek
Ondřej Havelka se narodil 10. října 1954 v Praze. Do umělecké rodiny, jak se patří. Jeho maminka Libuše Havelková byla herečkou a pedagožkou na DAMU. Děti ji dodnes znají jako laskavou babičku z pohádek a jako moderátorku pořadu Kouzelná školka. Tatínek Svatopluk Havelka byl uznávaným hudebním skladatelem a profesorem na pražské AMU.
Rodiče se seznámili v ostravském rozhlase. Svatopluk tam působil jako hudební referent a Libuše se do něj rychle zamilovala. Měli spolu dceru Danielu a pak syna Ondřeje. Manželství ale vydrželo jen dvanáct let a skončilo rozvodem. Syn byl mamince celý život oporou.
Doma se dbalo na slušnost. „Rodiče dbali na to, abych se uměl chovat,“ vzpomíná. „Dostalo se mi takové té klasické kinderstube.“ Dobré vychování, které je na něm znát dodnes. Na jevišti i mimo něj působí jako gentleman z jiné doby.
Hudba ho provázela odmalička. Tatínek byl skladatel a jazzem žil už jako student. „Na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí ho jeho mladší spolužák, režisér Vojtěch Jasný pasoval na krále jazzu,“ vypráví Ondřej o otci. A syn šel v jeho stopách. Nejdřív ho ale chytil blues. „Jsem odkojený bluesovou muzikou. Zvuk, styl a projev starých bluesmanů mě uhranuly, pak navázal jazz a swing,“ vysvětluje. „To je alfa a omega, proč jsem to začal dělat.“
Jenže v šestnácti přišlo jiné okouzlení. Divadlo. A ne ledajaké. „Někdy v šestnácti jsem poprvé viděl liberecké Studio Ypsilon a úplně jsem se zbláznil,“ vzpomíná. Experimentální divadlo Jana Schmida bylo něčím, co mladý Ondřej nikdy předtím neviděl. Hudba, humor, improvizace, poezie, všechno dohromady. Věděl, že tam musí být. „Já nechtěl být herec, já chtěl být v Ypsilonce,“ říká dodnes.
A tak šel studovat herectví na pražskou DAMU. A sen se mu splnil. „Považoval jsem za absolutní zázrak a štěstí, že jsem se do Ypsilonky dostal, protože to byla moje touha,“ vzpomíná. Ypsilonka se v roce 1978 přestěhovala z Liberce do Prahy a Havelka v ní strávil několik let jako herec.
Jenže Praha nebyla Liberec. „Byla to dokonalá sestava, ale mnozí z těchto lidí zůstali v Liberci,“ říká s lítostí. „Zvláštní kouzlo, které fungovalo v Liberci, vymizelo a já jsem z toho byl velmi smuten.“
Mezitím ale našel jinou lásku. V roce 1976 se stal zpěvákem Originálního pražského synkopického orchestru. Kapelu založil jeho spolužák ze střední školy Pavel Klikar a hrála jazz a swing dvacátých a třicátých let. Přesně tak, jak zněl tehdy. Na dobových nástrojích, s dobovými aranžmá. A Ondřej Havelka v ní našel svůj svět. S orchestrem natočil pět alb a zpíval s ním téměř dvacet let.
Zároveň hrál. Ve filmech, v seriálech, v pohádkách. V roce 1977 se objevil ve filmu Řeknem si to příští léto, později si zahrál i v Kafkovi amerického režiséra Stevena Soderbergha, hrál v Malém televizním kabaretu a ve zhruba dvou desítkách televizních pohádek. Hrál v pohádce O nosaté princezně a jako nadšený antropolog se objevil v seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Diváci ho znali, i když jeho jméno si všichni nepamatovali.
První republika ho přitom fascinovala nejen hudbou. „Samozřejmě některé filmy té doby jsou pro mě nadčasová, nesmrtelná umělecká díla,“ říká. Rozumí i tomu, proč tehdejší kultura tolik spoléhala na optimismus. „Filmy měly povzbuzovat a ukazovat, že svět může být hezčí.“ A obdivuje i tehdejší hodnoty. „Masarykovský duch měl vliv na úplně běžný život každého člověka, takže i děti tu morálku vnímaly a ctily,“ tvrdí.
Pak přišel rok 1989 a s ním nové možnosti. Havelka začal psát a režírovat pro televizi. V roce 1990 natočil pořad o Originálním pražském synkopickém orchestru a ten získal Stříbrnou růži na prestižním festivalu Zlatá růže v Montreux. Tehdy pochopil, že režie je jeho další cesta. „Režii jsem považoval za zadní vrátka pro chvíli, kdy mě to skákání po jevišti přestane bavit,“ přiznal.
Pak přišla role, kvůli které ho celá republika zná dodnes. V roce 1994 natočil režisér Jiří Věrčák podle slavného románu Zdeňka Jirotky film Saturnin. Ondřej Havelka v něm hrál úředníka Jiřího Oulického – úslužného, úzkostného a trochu nemotorného mladého muže. A jak k roli přišel? Podle historky, kterou rád vypráví, ho režisér zahlédl v obchodě, kde Havelka bezradně vybíral videorekordér. „Jsem absolutně netechnický typ, takže jsem tam bloumal a nemohl jsem se rozhodnout,“ směje se. Režisérovi to stačilo. Pan Oulický byl na světě.
Role mu seděla jako ulitá. „V roli Jiřího Oulického jsem v podstatě Ondřejem Havelkou,“ přiznal. Natáčení si ale zapamatoval i kvůli jedné nehodě. V jedné scéně Oulický padá do vody. Havelka měl na nose pravé dobové brýle, náhradní pár neexistoval – a voda je prý nenávratně zničila. Štáb pak zbytek dne točil jeho záběry raději z dálky, aby si nikdo nevšiml, že brýle nesedí.
Kritici tehdy film nešetřili a mnozí ho označovali za promarněnou příležitost. Jenže diváci rozhodli jinak. Saturnin dnes patří k nejoblíbenějším českým komediím. „To je film, který si spousta lidí pouští a mají ho hrozně rádi, což je samozřejmě milé,“ říká Havelka. Sám se k němu ale prý příliš nevrací.
Rok 1995 byl pro něj zlomový. Odešel z Originálního pražského synkopického orchestru a v Berlíně založil vlastní kapelu. Nejdřív se jmenovala Golden Prague Syncopated Orchestra, brzy ale dostala jméno, pod kterým ji zná celá republika. Ondřej Havelka a jeho Melody Makers.
Berlín, město s bohatou tradicí kabaretů a tanečních orchestrů dvacátých let, byl pro takovou kapelu symbolickým místem startu. Havelka přitom stavěl na tom, co se naučil za dvacet let se synkopickým orchestrem: dobové aranžmá, dobové kostýmy, dobový šarm. Jenže s jednou změnou – teď už byl kapelníkem, který rozhoduje, co se bude hrát a jak.
Kapela měla úspěch od začátku. Hned v roce 1995 získal Havelka cenu Gramy za režii videoklipu k písni Děkuji, bylo to krásné. O rok později dostal Gramy pro nejlepšího jazzového interpreta. Melody Makers se rozrostli na dvacetičlenný orchestr, který hraje blues, jazz a swing od dvacátých do čtyřicátých let. A Havelka je jeho tváří – zpívá, uvádí, step tančí a baví publikum.
Na každý koncert se proměňuje v gentlemana z třicátých let. Ale není to žádné dlouhé hraní si na převleky. „Převléknout se do kostýmu a udělat si účes mi trvá dvanáct minut,“ prozradil. „To už je rutinní záležitost.“ Na pódiu si pak užívá svobodu. „Samozřejmě nechávám velký prostor pro improvizaci,“ říká. Muzikanti ho nikdy nezaskočí. „Můžu říct, že mě nevykolejí nikdy, protože já naopak vítám impulsy, které od nich přicházejí.“
A ti, kdo si myslí, že Melody Makers jsou na pódiu bláznivý, by měli vidět originál. „Myslím, že kapely v té době bláznily na pódiu ještě mnohem víc než my,“ tvrdí Havelka.
Swing přitom nebere jako muzejní exponát. Nahrál dokonce projekt v moderním stylu electro swing, kde se staré melodie potkávají s elektronickými rytmy. Puristé se možná mračili, ale Havelka v tom vidí šanci. „Jakákoli tvář a podoba swingu, byť takhle extrémní, může přivést posluchače,“ vysvětluje. A kdyby se mohl zeptat legendárního Tonyho Bennetta, ptal by se na jedinou věc: „Tony, myslíte, že v záplavě současné pop-music swing zvítězí?“ On sám odpověď zná. Pro něj swing vítězí každý večer.
Z hudby se stala hlavní náplň jeho života. Herectví postupně opustil. „Začal jsem herecké nabídky odmítat, protože jsem na ně neměl čas,“ vysvětluje. A nelituje. „Udělal jsem, myslím, velmi dobře, že jsem se rozhodl pro muziku.“Hraní si totiž užije dost i jinde, jak říká s úsměvem: „…jako herec jsem dnes naprosto saturován při koncertech.“
Velkým divadelním režijním debutem byl v roce 1993 muzikál Má férová Josefína v pražském Hudebním divadle Karlín. Později následovaly inscenace Muži v ofsajdu, divadelní Saturnin nebo hudební komedie Zločin v Posázavském Pacifiku, ve které si zahráli i jeho děti Vojtěch a Rozálie.
A pak přišel nejodvážnější krok. Po šedesátce natočil svůj první celovečerní hraný film. Hastrman podle románu Miloše Urbana vypráví o baronovi, který je vodníkem, a o jeho lásce k venkovské dívce Katynce. Hlavní role hráli Karel Dobrý a Simona Zmrzlá. A film byl obrovský úspěch. Sbíral ceny včetně Českých lvů.
Po dvaceti letech se pak na čas vrátil i k herectví. Nebyl to prý příjemný zážitek. „Strašný. Bylo mi těžko,“ popsal svůj návrat bez obalu. Muzika mu prostě byla bližší.
Soukromý život Ondřeje Havelky byl stejně pestrý jako jeho kariéra. Byl třikrát ženatý a má čtyři děti. S první ženou Kateřinou, dcerou herce Jiřího Líra, má syna Vojtěcha. Ze vztahu s manažerkou Alicí Kovácsovou se mu narodila dcera Rozálie a syn Attila (dnes používá jméno Hugo). Vojtěch i Rozálie šli v otcových stopách. Hrají, zpívají a tančí. Rozálie navíc odmalička tančí flamenco. „Rozálie trochu hraje na klavír, trochu na harmoniku, od dětství tancuje flamenco,“ chlubil se táta. Otcovství přitom bere s pokorou. „Rodičovství je těžká disciplína, kterou se učím celý život,“ říká.
A jaký je Ondřej Havelka, když nestojí na pódiu? „Jsem línej člověk! Nebo spíš – chtěl bych si svou lenost hýčkat,“směje se. „Nejšťastnější jsem, když nemusím dělat nic.“ Jenže jeho povaha mu to nedovolí. „Mám však i jednu neblahou vlastnost a tou je zodpovědnost,“ přiznává. Ideál? „Jednu režii ročně považuji za ideální.“ A volný čas? Golf. Hraje ho od roku 1983. „Tu největší golfovou horečku mám za sebou, i když mě baví pořád, je to krásný sport,“ říká.
Vztah má i k místu, kde žije a pracuje. V roce 2018 se stal čestným občanem Prahy 5 za celoživotní přínos kultuře. A o Smíchově, který k této městské části patří, mluví s láskou: „Smíchov je nejveselejší pražská část.“
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-ondrej-havelka-tu-nejvetsi-golfovou-horecku-mam-za-sebou-246984
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-ondrej-havelka-dravost-pod-slupkou-jemneho-gentlemana-40319275
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-ondrej-havelka-rytmus-swingu-vychazi-z-rytmu-srdce-11855
https://www.kinobox.cz/clanky/rozhovory/14111-hastrman-rozhovor-ondrej-havelka
https://vltava.rozhlas.cz/ondrej-havelka-reziser-scenarista-herec-a-zpevak-5016870
https://vltava.rozhlas.cz/na-koncertech-se-pokazde-tesim-ze-neco-spadne-nebo-nekdo-prijde-pozde-rad-beru-8739547
https://www.headliner.cz/novinky/vecne-swingujici-ondrej-havelka-slavi-sedmdesatiny
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-ondrej-havelka-oslavil-sedesatiny-vydanim-alba-zkusil-na-nem-elektroswing-244453
