Článek
Na vysoké posteli pod hromadou peřin leží muž. Je mu sotva devětatřicet let, ale vypadá na šedesát. Tělo má znetvořené vodnatelností, oteklé nohy připomínají neforemné špalky, břicho je napnuté k prasknutí a zničená játra vypovídají poslušnost. Každé nadechnutí je zápas, každý chrapot v plicích zní jako škrábání hřebíku o rezavý plech. Nemůže dlouho sedět, nemůže udržet pero. Prsty má oteklé, zrak se mu kalí.
Vedle pelesti na rozvrzané židli sedí mladík s kalamářem a sešitem na kolenou. Jmenuje se Kliment Štěpánek. Místní písař, který mu s psaním pomáhal už předtím, než ho nemoc připoutala k lůžku. Muž vybídne Štěpánka k psaní.
A pak začne diktovat. Žádné žalmy, žádné vzlyky, žádné loučení se světem ani lítost nad zpackaným osudem. Ze suchých rtů plynou neuvěřitelné, groteskní věty. Historky o nadporučíku Lukášovi, poručíku Dubovi a tlustém infanteristovi s dobromyslným úsměvem, který s ledovým klidem rozkládá mašinerii rakouského mocnářství.
Člověk na posteli se jmenuje Jaroslav Hašek. Jeden z největších literárních géniů dvacátého století svádí svůj poslední závod se smrtí. Píše dílo, které obletí planetu, přeloží se do desítek jazyků a navždy změní světovou protiválečnou literaturu. Sám z toho neuvidí nic. Zbývá mu pár týdnů života.
Hašek nebyl spisovatel, který by tvořil v tichu knihoven. Byl to živel, provokatér, tulák, anarchista a notorický pijan, který ze svého života udělal nekonečný kabaret. Narodil se v roce 1883 do rodiny suplenta matematiky, který zemřel, když bylo Jaroslavovi dvanáct let. Následovala chudoba a věčný hlad. Z gymnázia odešel poté, co začal propadat. S odřenýma ušima dodělal obchodní akademii a nastoupil jako úředník do banky Slavia.
V bance vydržel pár měsíců. Úřední hodiny a účetní knihy ho doháněly k šílenství. Jednoho dne prostě nepřišel do práce. Pěšky prošel Halič, Slovensko i Balkán, spal ve stozích, nechal se zatýkat pro potulku a živil se psaním fejetonů pro noviny. Když se vrátil do Prahy, stal se králem její bohémy. Žádná putyka nebyla v bezpečí. U Kalicha, Montmartre, U Brejšků. Hašek psal povídky přímo na pivní tácky a cáry balicího papíru. Napsal jich přes dvanáct set. Hostinský přinesl pivo a guláš, Hašek za patnáct minut vystřihl geniální povídku, poslal poslíčka do redakce novin a za honorář pil dál.
Jeho mystifikace hraničily se šílenstvím. Když v roce 1909 nastoupil do časopisu Svět zvířat, začal si vymýšlet neexistující tvory. Čtenáři hltali pojednání o „bleše inženýra Kúna“, „vlkodlaku šumavském“ nebo „staročeském praseti divokém“. Když z redakce letěl, založil Kynologický ústav – podvodný kšeft, kde chytal pouliční voříšky, přebarvoval jim srst dusičnanem stříbrným a s falešnými rodokmeny je prodával jako čistokrevné rasy. Přesně tak, jak to o deset let později nechal dělat Švejka.
V roce 1911 zašel ještě dál. Rozjel volební kampaň Strany mírného pokroku v mezích zákona, která vznikla už o několik let dříve. Šlo o břitkou parodii na rakouský parlamentarismus. Předvolební schůze se konaly v hospodě U Zvěřinů na Vinohradech. Hašek hřímal z lokálu a předkládal absurdní požadavky včetně znovuzavedení otroctví a zestátnění domovníků. Každý, kdo zaplatil pivo, dostal hlasovací lístek.
Jenže pod maskou šaška tikala temná trhavina. Hašek trpěl depresemi a pocitem vykořenění. V únoru 1911 přelezl zábradlí Karlova mostu a chtěl skočit do ledové Vltavy. V poslední chvíli ho strhl kolemjdoucí. Hašek skončil v ústavu pro choromyslné v Kateřinkách. Odtamtud si neodnesl vyléčenou duši, ale další materiál. Blázinec byl pro něj jen jiným, upřímnějším modelem lidské společnosti.
V červenci 1914 vypukla první světová válka. Starý svět Rakouska-Uherska se rozpadal v zákopech. Pro miliony lidí to byla tragédie. Pro Jaroslava Haška to byla surová laboratoř, ze které vzešel jeho životní opus. V únoru 1915 narukoval k 91. pěšímu pluku v Českých Budějovicích. Přesně tam, kde pokračuje anabáze Josefa Švejka. Hašek nešel na frontu jako hrdina. Znal marasmus vojenské mašinérie, viděl tupost oficírů a cynismus kaplanů. V pluku potkal předobrazy svých nesmrtelných postav: nadporučíka Rudolfa Lukase, hejtmana Ságnera i šikovatele Vaňka.
V září 1915 se u městečka Chorupan na Volyni dostal do ruského zajetí. Měl dost rakouského drilu. V ruských zajateckých táborech u Samary a v Dárnici poznal peklo: skvrnitý tyfus, vši, hladomor, mrtvoly vyhazované ze zablešených vagonů. V roce 1916 vstoupil do Československých legií. Psal do legionářských novin břitké satiry, ale legionářská disciplína a národní patos mu byly brzy stejně cizí jako habsburská orlice.
Po bolševické revoluci roku 1917 Hašek v roce 1918 udělal krok, který mu česká společnost nikdy neodpustila: opustil legie a vstoupil do Rudé armády. Pro legionáře se stal zrádcem, kterého chtěli pověsit. Pro bolševiky byl kádrem. Povýšil na komisaře, stal se zástupcem vojenského velitele tatarského města Bugulma a vedoucím tiskárny v Irkutsku. Přestal pít, nosil koženou bundu, učil se rusky i tatarsky a organizoval tisk revolučních novin pro zahraniční rudoarmějce. Své působení v Bugulmě později proměnil v groteskní povídky.
V Rusku se v květnu 1920 oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Lvovovou, které říkal Šura. Mělo to háček: v Praze na něj čekala zákonitá manželka Jarmila Majerová, se kterou měl syna Richarda. Hašek se dopustil bigamie. Ale zákony a konvence pro něj nikdy neměly velkou váhu.
Na podzim 1920 dostal od Kominterny rozkaz vrátit se do Československa a pomoci organizovat komunistické hnutí. V prosinci 1920 vystoupil Jaroslav Hašek se svou ruskou ženou na nádraží v Praze. Našel zemi, která si chtěla užívat nově nabytou svobodu v kavárnách. A především: našel společnost, která jím pohrdala.
Návrat do Prahy byl ledovou sprchou. Legionáři ho považovali za bolševického vraha. Pravicový tisk útočil na jeho bolševickou minulost. Levice a komunisté na něj zase hleděli s podezřením – po pár týdnech pochopili, že z neukázněného pijana disciplinovaný funkcionář nebude.
Byl cizincem ve vlastním městě. Přátelé se od něj odvraceli, kavárenská elita kolem Čapků o něj nechtěla zakopnout. Už během jeho pobytu v Rusku se v novinách objevovaly zprávy o jeho smrti. Když vešel do hospody, lidé na něj zírali jako na přízrak.
Vrátil se k jedinému, co uměl: k alkoholu a psaní. V hostinci U Valšů začal v únoru 1921 horečně psát. Vytáhl na světlo postavu dobrého vojáka Švejka. Ale už to nebyl ten původní pitomec z raných črt. Do Švejka Hašek vložil veškerou životní skepsi, zkušenost ze zákopů, ruské občanské války i pražských kriminálů. Stvořil zrcadlo, v němž se odrážela absurdita civilizace řítící se do zkázy.
Žádný seriózní nakladatel nechtěl o Haškovi slyšet. Literatura ho měla za hospodského břídila. Na pomoc přišel jeho věrný kumpán, žižkovský anarchista Franta Sauer. Chlap se srdcem rváče, který v listopadu 1918 zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Sauer sehnal na dluh papír, vyžebral peníze u žižkovských zelinářů a založili nakladatelství.
V březnu 1921 vyšel první sešit románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Sauer s Haškem obcházeli pražské hospody, kolportovali sešity mezi štamgasty a lepili plakáty. Byl to úspěch u obyčejných lidí, ale pro Haška to byla cesta do hrobu. Peníze z prodaných sešitů okamžitě protekly hrdlem. Ráno začínal pivem, přes den pil rum a kontušovku, v noci pokračoval vínem. Tělo vypovídalo službu, nohy mu natékaly tak, že neobul boty. V Praze ho čekala smrt.
V srpnu 1921 zakročil malíř Jaroslav Panuška. Přesvědčil Haška, aby s ním odjel na Vysočinu. Odjeli vlakem. Vystoupili ve Světlé nad Sázavou a pěšky se vydali do Lipnice. Hašek sotva pletl nohama, funěl, každých sto metrů odpočíval. Když vystoupali na kopec pod mohutnou zříceninu hradu, zhluboka se nadechl.
V Lipnici už zůstal až do smrti. V Lipnici našel Hašek zpočátku azyl v hostinci U České koruny u Alexandra Invalda. Místní lidé na podivného pražského pána zírali s nedůvěrou. Tlustý chlap v ošuntělém kabátě, který přivezl mladou Rusku Šuru. Jenže Hašek si venkovany brzy získal. Sedával v lokále, platil rundy, vyprávěl historky z ruských stepí a bavil drbny i sedláky.
Tady, v kouři hospody, začal psát druhý a třetí díl Švejka. Jeho metoda byla fascinující. Kolem něj řvali formanští kočí, cinkaly půllitry a mastily se karty. Hašek psal na volné listy neuvěřitelnou rychlostí. Žádné koncepty, žádné škrtání. Věty z něj tryskaly ve finální podobě.
Brzy se však ukázalo, že lipnický venkov zkázu nezastaví. Jen zpomalí. Hašek nedokázal přestat pít. Pivo teklo proudem a tělo kolabovalo. Oteklé nohy vypovídaly poslušnost, selhávalo srdce, játra byla v posledním stádiu cirhózy. Ztrácel dech při chůzi do schodů. V hostinci už nemohl sedět mezi lidmi.
V roce 1922 se přestěhoval do malého domku, který koupil přímo pod hradem. Vzal si půjčku a doufal, že ve vlastním najde klid. Domek byl vlhký, táhlo ze všech koutů, ale byla to jeho první vlastní střecha nad hlavou. Nastěhoval se tam se Šurou, která o něj pečovala jako milosrdná sestra.
Koncem prosince 1922 už z domku téměř nevycházel. Nakladatel Synek v Praze mezitím tlačil na termíny. Čtenáři žádali další pokračování Švejka. Byla to senzace, náklad rostl po desítkách tisíc kusů. Jenže autor umíral v zapadlé vsi.
Tehdy už mu s psaním pomáhal Kliment Štěpánek. Místní mladík, syn obecního policajta, který uměl čistě psát. Hašek si ho najal jako písaře už dříve, když si opařil ruku. V prosinci 1922 se stav kvůli neustálému pití dramaticky zhoršil. Přestával vidět na jedno oko, srdce vynechávalo údery. Místní lékař, doktor Novák, se ho snažil léčit.
Koncem prosince 1922 nadiktoval poslední stránky čtvrtého dílu románu. Kapitolu, v níž Švejk putuje do haličských zákopů. Poslední slova, která z Haškových úst vyšla do sešitu, byla scéna, v níž poručík Dub rozpráví: „Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce!“
Na Nový rok 1923 se Haškův stav prudce zhoršil. Blouznil, mluvil rusky i tatarsky, volal na neexistující vojáky a volal jména přátel z putyk. V noci na 3. ledna 1923 se probral k vědomí. U lůžka seděla Šura a poblíž byl lékař Novák. Hašek ještě nadiktoval poslední vůli a podepsal ji. Ráno 3. ledna 1923, po osmé hodině, Jaroslav Hašek vydechl naposledy. Bylo mu třicet devět let a osm měsíců.
Zdroje:
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HA%C5%A0EK_Jaroslav_1883%E2%80%931923
https://www.ceskatelevize.cz/porady/13908810575-jaroslav-hasek-skutecny-a-neznamy/
https://archiv.radio.cz/cz/static/jaroslav-hasek/zivotopis
https://vltava.rozhlas.cz/stolety-bestseler-z-hospody-u-ceske-koruny-100-let-od-smrti-jaroslava-haska-8898435
https://plus.rozhlas.cz/nepravdepodobny-genius-jaroslav-hasek-mel-matematickou-pamet-sveho-svejka-nosil-8904690
https://strednicechy.rozhlas.cz/navstivte-hospodu-kde-psal-jaroslav-hasek-slavneho-svejka-a-varil-7428280
https://www.svejkmuseum.cz/new/slovnik/r_stepanek.htm
https://www.csol.cz/legionar/26830/
https://www.vhu.cz/cesky-vojak-za-prvni-valky-saper-vodicka-kapral-hoferik-a-dalsi-archetypy/
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/637-jaroslav-hasek
