Článek
Steven Truscott se narodil v roce 1945 ve Vancouveru do rodiny vojáka a dětství prožil tam, kam otce poslala armáda. V roce 1959 bydleli Truscottovi na letecké základně kanadského letectva RCAF Clinton v jihozápadním Ontariu, uprostřed polí a lesíků. Na základně žily stovky rodin, děti chodily do společné školy a večer se toulaly po okolí na kolech. Čtrnáctiletý Steven jezdil po okolí na zeleném závodním kole, jak to tehdy kluci jeho věku dělali celé léto.
Do stejné třídy chodila dvanáctiletá Lynne Harperová. Narodila se v Novém Brunšviku na kanadském východě, její otec Leslie před válkou učil a pak narukoval k letectvu. Na základnu se Harperovi přistěhovali v létě 1957. Chodila do nedělní školy, byla ve skautu a pomáhala vedoucí s nejmladšími světluškami. V úterý 9. června 1959 přišla ze školy kolem půl šesté, dojedla večeři ve tři čtvrtě na šest a zeptala se, jestli může jít na koupaliště. Nesměla, protože s sebou neměla nikoho dospělého. Umyla nádobí a šla na školní hřiště pomáhat se schůzkou světlušek.
Svezeš mě k dálnici?
Steven ten večer kroužil po okolí. Kolem půl sedmé ho jedna maminka, která jela k mostu, viděla projíždět kolem Lawson's Bush až k řece a zase zpátky (proč by ne, byl teplý červnový večer a děti z celé základny se táhly k vodě). Krátce před sedmou přijel na hřiště a Lynne za ním zašla. Po chvíli spolu odešli a ona si pak sedla na rám jeho kola. Vyjeli po okresní silnici na sever, směrem k dálnici číslo 8. Silnice vedla kolem lesíka, kterému místní říkali Lawson's Bush, a dál přes most nad řekou Bayfield, kde se v létě koupaly děti z celé základny.
Steven tvrdil už od prvního dne pořád totéž. Lynne ho požádala, ať ji sveze k dálnici, a on ji vysadil na křižovatce, otočil se a jel zpátky. Na mostě se zastavil a ohlédl se. Viděl prý, jak u Lynne zastavilo auto a ona nastoupila. Byl to šedý chevrolet, nový model s „množstvím chromu, možná verze Bel Air“, jak řekl hned druhý den ráno policistovi. Auto odjelo po dálnici na východ.
Několik dětí jeho slova potvrzovalo. Dvanáctiletý Doug Oates chytal na mostě želvy a viděl, jak dvojice na kole přejíždí k dálnici. „Zvedl ruku a řekl ahoj a Lynne se usmála,“ zapsal později soud. Třináctiletý Gordon Logan stál na kameni v řece a viděl Stevena s Lynne projet přes most a o pět minut později se vrátit samotného. Kolem osmé byl Steven zpátky na školním hřišti a podle dětí se choval úplně normálně.
Krátce před půlnocí ohlásil Lynnin otec, že dcera nepřišla domů. Ráno v půl desáté si Stevena vzal policista do služebního auta před školou a Steven mu vyprávěl o chevroletu. Okolí základny začaly prohledávat pátrací skupiny vojáků a dobrovolníků. Odpoledne 11. června našel jeden z pátračů v Lawson's Bush tělo dvanáctileté dívky. Byla znásilněná a uškrcená vlastní halenkou, která jí zůstala uvázaná kolem krku. Ležela jen kousek od místa, kde ji naposledy viděli sedět na Stevenově kole.
Policie se rychle soustředila na Stevena jako hlavního podezřelého. V pátek 12. června večer si ho odvedli z domova. Rodinný lékař a vojenský lékař ho svlékli a prohlédli a na pohlavních orgánech u něj našli kožní poranění, které označili za možnou stopu činu. Ve 2:30 ráno, necelé tři dny po Lynnině zmizení, byl čtrnáctiletý Steven obviněn z vraždy. O týden později soudce rozhodl, že ho budou soudit jako dospělého. Za vraždu přitom tehdejší kanadský zákon znal jediný trest: smrt.
Čtyři pilíře obžaloby
Proces začal 16. září 1959 v nedalekém Goderichu a trval dva týdny. Žádný svědek neviděl, že by Steven Lynne ublížil, a žaloba stavěla jen na nepřímých důkazech. Prvním a nejdůležitějším byl čas smrti. Soudní patolog John Penistan prozkoumal obsah Lynnina žaludku a usoudil, že jídlo v něm bylo nanejvýš dvě hodiny. Protože dojedla ve 17:45, zemřela podle něj „pravděpodobně mezi sedmou a tři čtvrtě na osm“, tedy přesně v době, kdy byla se Stevenem.
Druhým pilířem byli svědci, kteří dvojici u mostu naopak neviděli. Několik dětí tvrdilo, že na silnici nebo u řeky Stevena v té době hledaly a nenašly, a žaloba z toho vyvodila, že s Lynne zahnul do lesíka. Třetím byla Stevenova údajná lež: z mostu prý není možné rozeznat značku auta a barvu poznávací značky na křižovatce. A třináctiletý kamarád vypověděl, že ho Steven prosil, ať policii řekne, že ho viděl u řeky. Čtvrtým pilířem byla poranění, která lékaři našli při prohlídce. Steven později vysvětloval, že puchýřky se mu objevily už šest týdnů před zatčením a že se styděl říct to otci. Kožní lékaři mu později dali za pravdu, porota ale v roce 1959 slyšela jen verzi obžaloby.
Přidala se ještě třináctiletá spolužačka. Vypověděla, že ji Steven ten den pozval k Lawson's Bush, aby jí ukázal čerstvě narozená telátka, a že ho tam večer marně hledala. Obhajoba proti tomu postavila Douga Oatese a Gordona Logana. Žaloba ale tvrdila, že Doug odešel z mostu před sedmou a Gordon ze svého kamene, vzdáleného skoro dvě stě metrů, na most vidět nemohl. Steven sám u procesu nevypovídal.
Porota se 30. září 1959 vrátila s verdiktem: vinen. Porotci připojili doporučení milosti, jenže soudce Ferguson neměl na výběr. Zákon mu ukládal jediné, a tak čtrnáctiletého kluka odsoudil k smrti oběšením.
Kanada se rozdělila. Mnozí lidé vraha dvanáctileté holčičky nenáviděli a trest smrti považovali za spravedlivý. Spisovatel Pierre Berton napsal pro deník Toronto Star báseň plnou hořké ironie. Kanada se podle něj sice nemůže chlubit vlastní hymnou ani vlajkou, ale konečně má čím: „máme zákon ve jménu královny pověsit dítě, kterému je teprve čtrnáct“.
Čtyři měsíce v cele smrti
Steven čekal v okresní věznici v Goderichu. Poprava byla naplánovaná na prosinec, a tak se v Bertonově básni mluví o tom, jak se blíží prosinec a všichni čekají. Odvolací soud v lednu 1960 jeho odvolání zamítl, ale hned druhý den, 21. ledna 1960, vláda trest smrti změnila na doživotí. Steven strávil pod hrozbou oprátky necelé čtyři měsíce.
Do osmnácti seděl v polepšovně pro chlapce v Guelphu, pak ho převezli do věznice Collins Bay mezi dospělé zločince. Vyučil se tam strojním mechanikem. Kanada mezitím oběsila poslední dva odsouzence v roce 1962 a trest smrti zrušila v roce 1976. Stevenovi to mohlo být jedno, protože doživotí mu nikdo nezrušil.
V roce 1966 vydala novinářka Isabel LeBourdaisová knihu, ve které případ rozebrala a tvrdila, že soud odsoudil nevinného kluka. Kniha vyvolala obrovskou debatu. Když v populárním televizním pořadu This Hour Has Seven Days vystoupila Stevenova matka, jednomu z moderátorů ukápla před kamerou slza. Šéf veřejnoprávní televize CBC to považoval za neprofesionální, moderátora vyhodil a pořad zrušil.
Vláda pod tlakem veřejnosti předala případ Nejvyššímu soudu Kanady. Na podzim 1966 tam poprvé v životě vypovídal i sám Steven, tehdy jednadvacetiletý. Některé jeho odpovědi byly nepřesné a soudci mu nevěřili. Žalobci si navíc přivezli posilu až z Londýna, slavného britského patologa Keitha Simpsona, a ten Penistanův odhad času smrti podpořil. Sedm let po procesu tak stál jednadvacetiletý muž znovu proti stejné teorii, jen podpořené dalšími jmény. „V Truscottově výpovědi bylo mnoho nevěrohodného a jeho svědectví nevěříme,“ napsali v květnu 1967. Osm soudců z devíti odsouzení potvrdilo. Jediný soudce Emmett Hall se postavil proti. Podle něj první proces nebyl veden spravedlivě a Steven si zasloužil nový.
Nové jméno, nový život
V říjnu 1969 Stevena po deseti letech podmínečně propustili. Bylo mu čtyřiadvacet a celý svůj dospělý život do té doby strávil za mřížemi. Nejdřív bydlel v Kingstonu u svého probačního úředníka, krátce zkusil Vancouver a nakonec se vrátil do Guelphu, města, kde kdysi seděl v polepšovně. Usadil se tam pod jiným jménem a pracoval jako strojník. V roce 1970 si vzal Marlene a svatbu měli v tajnosti, aby se nic nedostalo do novin. Narodily se jim tři děti a kolegové v práci ani sousedé netušili, že vedle nich žije muž, kterého celá Kanada znala jako vraha dvanáctileté holčičky.
Tak to šlo skoro třicet let. Steven nikdy nepřestal tvrdit, že Lynne nezabil. Marlene mezitím pomalu skládala dohromady všechno, co o případu našla. Na konci 90. let se rozhodl promluvit, a když v roce 2000 vystoupil v investigativním pořadu CBC The Fifth Estate, případ se znovu otevřel. Ujal se ho advokát James Lockyer se Sdružením na obranu neprávem odsouzených, ministerstvo spravedlnosti pověřilo prověrkou bývalého soudce Freda Kaufmana. Ten po dvou letech napsal, že existuje „zcela jasně rozumný základ pro závěr, že pravděpodobně došlo k justičnímu omylu“. V roce 2006 Lynniny ostatky exhumovali kvůli DNA. Použitelný vzorek se ale nenašel.
Rozhodující obrat přinesly zaprášené archivy. V nemocnici ve Stratfordu se našla původní ručně psaná pitevní zpráva z noci 11. června 1959. Prvních deset řádků napsal sám Penistan a stojí v nich, že tělo bylo identifikováno „asi 40 hodin po smrti“. To by znamenalo, že Lynne zemřela kolem tři čtvrtě na jednu ráno, kdy byl Steven doma a měl nezpochybnitelné alibi. U obsahu žaludku stálo podtržené „žádné zjevné maso“ (u soudu přitom Penistan mluvil o kouscích šunky a drůbeže).
V Penistanově pozůstalosti se našla ještě druhá, pozdější verze zprávy (k vyšetřovatelům se dostala až v roce 2002, při Kaufmanově prověrce). Ta uváděla 30 až 36 hodin, tedy smrt někdy ráno 10. června. Teprve třetí, oficiální verze se shodovala s tím, co tvrdila policie. A v roce 1966, před jednáním u Nejvyššího soudu, napsal Penistan na žádost žalobců rozbor svých závěrů, který sám v průvodním dopise policii nazval „mučivým přehodnocováním“. Připustil v něm, že stav těla odpovídá smrti asi 48 hodin před pitvou, „ale není neslučitelný se smrtí o den dřív nebo o den později“. Obhajoba žádný z těchto dokumentů nikdy neviděla. Kdyby porota v roce 1959 znala jen tu jedinou poznámku o čtyřiceti hodinách, mohl čtrnáctiletý kluk jít domů!
Moderní znalci navíc potvrdili, že obsah žaludku je na určení času smrti velmi nespolehlivý. Entomologové prozkoumali larvy much, které vyšetřovatelé v roce 1959 z těla odebrali, a dospěli k závěru, že Lynne mohla zemřít i druhý den. Soudci si všimli i toho, jak rychle se policie upnula na čtrnáctiletého kluka. Jeden ze soudců se v roce 2006 zeptal bývalého policisty, jestli ho tenkrát nenapadlo hledat spíš sexuálního psychopata. Čtyřiaosmdesátiletý muž odpověděl: „To si nevybavuji.“
„Lhala jsem“
Otřásla se i další svědectví. Dvě bývalé studentky zdravotní školy vypověděly, že spolužačka, která kdysi u soudu mluvila o telátkách, na jednom večírku v 60. letech prohlásila: „Byla jsem jednou ze svědkyň v procesu se Stevenem Truscottem a lhala jsem.“ Vyšlo najevo, že starší manželé tenkrát policii hlásili, že v době, o které mluvil Steven, viděli u stopky na dálnici dívku, jak stopuje auta. A farmář Lawson, kterému lesík patřil, vypověděl, že večer zahlédl u svého plotu podezřelé cizí auto.
Nic z toho se porota v roce 1959 nedozvěděla. Soud v roce 2007 navíc konstatoval, že Penistanovo svědectví vzbuzuje oprávněné podezření, že se jeho názor na čas smrti „posunul tak, aby odpovídal teorii obžaloby“.
Dne 28. srpna 2007, osmačtyřicet let po vynesení rozsudku smrti, vyhlásil odvolací soud provincie Ontario rozhodnutí. Jeho jednání v tomto případu směly jako vůbec první v historii soudu natáčet televizní kamery. „Jsme přesvědčeni, že odsouzení pana Truscotta bylo justičním omylem a musí být zrušeno,“ stálo v rozsudku. „Pan Truscott má být zproštěn obžaloby z vraždy Lynne Harperové.“
Dvaašedesátiletý Steven s Marlene po boku řekl novinářům: „Ani v nejdivočejších snech jsem nečekal, že se to za mého života splní. Je to splněný sen.“ Ontarijský ministr spravedlnosti se mu veřejně omluvil a o rok později dostal Steven odškodné 6,5 milionu kanadských dolarů, v přepočtu asi sto milionů korun. Rodina k tomu napsala, že žádné peníze nemohou vynahradit hrůzu z toho, že byl ve čtrnácti odsouzen k oběšení, ani téměř padesát let života s cejchem vraha.
Úplné vítězství to ale nebylo (a v takovém případě snad ani být nemohlo). Obhájci žádali, aby soud Stevena výslovně prohlásil za nevinného, a soud odmítl. „Odvolatel neprokázal svou faktickou nevinu,“ napsali soudci. Byl posledním známým člověkem, který Lynne viděl živou, a byl s ní kousek od místa činu. Bez DNA se podle soudu nevina dokázat nedá. Soud jen usoudil, že kdyby se dnes konal nový proces, porota by Stevena nejspíš osvobodila.
Lynnina rodina s rozhodnutím nikdy nesouhlasila. Její bratr Barry v roce 2008 označil odškodné za „opravdovou frašku“ a řekl, že o něm neřekne svému otci, tehdy přes devadesátiletému muži v domově pro seniory, aby ho nerozrušil. Pro Harperovy zůstal Steven vrahem jejich dcery a sestry.
Steven Truscott žije dodnes s Marlene v Guelphu. Jeho příběh mezitím zlidověl: kanadská kapela Blue Rodeo o něm nazpívala píseň Truscott, spisovatelka Ann-Marie MacDonaldová podle něj napsala román a v roce 2020 natočili kanadští filmaři o Marlenině vytrvalosti celovečerní film Marlene. Kdo 9. června 1959 zabil dvanáctiletou Lynne Harperovou, se už nejspíš nikdy nedozvíme.
Zdroje:
https://innocencecanada.com/exoneree/steven-truscott/
https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/steven-truscott-case
https://toronto.citynews.ca/2007/08/28/steven-truscott-case-timeline/
https://toronto.citynews.ca/2007/08/28/a-miscarriage-of-justice-court-of-appeal-clears-steven-truscott/
https://www.abc.net.au/news/2007-08-29/murder-charges-lifted-after-50-years/654064
https://news.ontario.ca/en/release/448/ontario-compensates-steven-truscott
https://toronto.citynews.ca/2012/12/17/former-seven-days-co-host-retired-senator-laurier-lapierre-dead-at-age-83/
https://militarybruce.com/case-not-closed-the-enduring-tragedy-of-the-harper-truscott-murder-case/
https://www.guelphtoday.com/local-news/private-theatrical-release-of-film-depicting-the-steven-truscott-story-set-for-april-8-in-guelph-5218087
https://connexions.org/CxLibrary/CX9350.htm
