Článek
„On to jako režisér chápal a řekl, že to tam patří, že je to natolik silná scéna, že si to člověk ani neuvědomí.“
Takhle vzpomínala Soňa Valentová na chvíli, kdy dostala nabídku, o které se jí ani nesnilo. Slavný český režisér Otakar Vávra, autor husitské trilogie nebo Romance pro křídlovku, si ji vybral do svého nového filmu Kladivo na čarodějnice. Byla to velká šance pro mladou slovenskou herečku. Jenže role měla jeden háček. Kuchařka Zuzana Voglicková, kterou měla Soňa hrát, se ocitne v rukou inkvizitorů – a ti ji svléknou a mučí. Herečka by se tak musela před kamerou ukázat úplně nahá. „Tehdy to nebylo běžné,“ připomínala později.
Nahota na plátně? Koncem šedesátých let v Československu? To nebyla žádná maličkost! Pražské jaro sice na chvíli otevřelo dveře svobodě a filmaři si troufali víc než kdy dřív, ale většina hereček by takovou roli nejspíš odmítla. Ženy, které se svlékly před kamerou, si navíc často vysloužily nálepku, které se pak nemohly zbavit. A tak se mladá herečka nejdřív zeptala toho nejdůležitějšího člověka ve svém životě – svého manžela. Ten byl naštěstí sám režisér. Slovenský divadelní a televizní tvůrce Pavol Haspra okamžitě pochopil, o co ve scéně jde. Žádná laciná podívaná, ale obraz bezmocné ženy vydané napospas krutosti mocných. Souhlasil. A Soňa roli vzala. Bylo jí třiadvacet let a o tom, že se právě zapisuje do dějin československého filmu, neměla ani tušení.
Kladivo na čarodějnice mělo premiéru 23. ledna 1970 a dodnes patří k nejsilnějším filmům, jaké kdy v Československu vznikly. A Soňa Valentová se v něm stala nesmrtelnou. Generace diváků si dodnes pamatuje tu křehkou ženu s obrovskýma očima, kterou zlo zničí jen proto, že se to hodí do plánů jednoho bezcitného inkvizitora.
Soňa Valentová se narodila 3. června 1946 v Trnavě. Do rodiny, která právě prošla peklem. Její rodiče byli židovského původu a válka jim vzala to nejcennější, co měli. Ještě před Soniným narozením totiž měli dvě dcery – Vierku a čtyřletou Emku. Za války vládl na Slovensku Tisův režim, který už v roce 1942 začal posílat Židy do nacistických táborů smrti – a dokonce za každého deportovaného platil Německu. Když se smyčka utahovala, rodiče se snažili holčičky zachránit. Ukryli je v evangelickém internátu, kde měly být v bezpečí. Sami se schovali v hrobce pod evangelickým kostelem.
Jenže… „Rodiče dali jednomu manželskému páru hrst šperků, aby se o ně postarali. Ale někdo je udal,“ vyprávěla Soňa Valentová smutně. Obě holčičky skončily v Osvětimi. A zemřely v plynové komoře. „Moje sestřičky šly jakoby do sprchy a ze sprchy šel plyn,“ popisovala herečka.
Rodiče válku přežili. Ale přišli o všechno. A pak, rok po válce, se jim narodila Soňa. Pro rodiče byla darem, zázrakem, novou nadějí po strašlivé ztrátě. O tom, co se stalo, jí ale dlouho neříkali nic. Malá Soňa si jen všimla dvou portrétů, které visely nad postelí rodičů. Kdo jsou ty holčičky? „To jsou tvoje sestřičky,“ odpověděli jí rodiče. A kde jsou? „V nebíčku.“
Teprve když povyrostla, dozvěděla se celou pravdu. Sestry znala jen z obrázků. A možná právě tehdy se jí do očí usadil ten zvláštní stín, kterého si později všímal každý, kdo ji potkal.
Rodiče se snažili dát své jediné přeživší dceři všechno, co mohli. Láska, kterou by jinak rozdělili mezi tři děti, teď patřila jen jí. Možná proto z ní vyrostla tak citlivá a soucitná žena, která celý život nesnesla bezpráví a utrpení – ať už lidí, nebo zvířat. Malá Soňa chodila na klavír a na balet a brzy bylo jasné, že je to umělecky nadané dítě.
Rodiče, kteří přišli o dvě děti, se dívali, jak ta třetí rozkvétá – a nechtěli jí v ničem bránit. Kdo by se divil, že v ní viděli celý svůj svět? Rodiče ji v jejím snu podporovali. Vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a v srpnu 1967, ve svých jednadvaceti letech, nastoupila do Slovenského národního divadla. Zůstala mu věrná přes čtyřicet let.
Kolegové si ji pamatují jako nádhernou ženu s rezavými kudrnatými vlasy a zelenýma kočičíma očima, se kterýma prý neměla konkurenci. Herecká legenda Ladislav Chudík to řekl ještě přesněji: „Na očích má smutný závoj.“ A novinářka Helena Dvořáková na ni vzpomínala slovy: „Byla to krásavice, ale trochu smutná. Žena s tajemstvím.“
V divadle potkala i lásku svého života. A bylo to jako z romantického filmu! „V Divadelním klubu jsme se na vteřinu během jedné bouřlivé diskuse podívali do očí. Bylo to pár dní před naším seznámením. Já jsem na ten jeho ohnivý pohled nezapomněla,“ vyprávěla Soňa Valentová.
Ten muž s ohnivým pohledem byl režisér Pavol Haspra. Ve slovenském divadle i televizi to byl pojem. Měl za sebou řadu úspěšných inscenací, televizních filmů – a také rozvod. Soňa tehdy sama procházela nelehkým obdobím a citově na tom nebyla nejlépe. O sedmnáct let starší, rozvedený, divadelní dravec. Kolegové ho popisovali jako bouřliváka, nesmírně aktivního muže a uzlíček nervů. Kdo se zamiloval první? „Snad od něj. U mě se láska rodila postupně, přes obdiv k jeho profesním schopnostem,“ přiznala herečka. Okouzlil ji svým smyslem pro spravedlnost a tím, jak se zastával slabších. „Měl velkorysé srdce,“ říkala o něm.
Vzali se kolem roku 1966 a narodily se jim dvě dcery – Natália a Katarína. Mladší Katarína Hasprová se později proslavila jako zpěvačka a muzikálová herečka. Soňa tak byla teprve chvíli vdaná, když přišla nabídka od Otakara Vávry.
A teď se vraťme ke Kladivu na čarodějnice. Film vznikl podle románu Václava Kaplického a vycházel ze skutečných soudních záznamů čarodějnických procesů, které probíhaly v 17. století na Velkolosinsku a Šumpersku. Scénář psal Vávra spolu s výtvarnicí a scenáristkou Ester Krumbachovou. Hlavní roli fanatického inkvizitora Bobliga ztvárnil Vladimír Šmeral a jeho pomocníka Ignáce Josef Kemr. Postava Bobliga přitom nebyla vymyšlená. Skutečný inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu v letech 1678 až 1695 rozpoutal na severní Moravě hon na čarodějnice, při kterém skončily na hranici desítky nevinných lidí. A historici dnes upozorňují, že skutečnost byla ještě o poznání děsivější, než ukazuje film.
V Kladivu na čarodějnice hraje Elo Romančík šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera, vzdělaného a laskavého kněze, který se odváží Bobligovi postavit – a sám skončí na hranici. Soňa Valentová je jeho kuchařka. Jako by její postava nesla stejnou tíhu jako osud skutečné herečky: nevinná žena, kterou zničí cizí zloba a udavačství.
Soňa Valentová hrála kuchařku Zuzanu Voglickou, jednu z obětí Bobligova honu na čarodějnice. Její mučení patří k nejtěžším scénám celého filmu. Inkvizitoři ženu svlékají, vyslýchají a týrají – a přitom se kochají pohledem na její nahé tělo. Právě tahle scéna měla divákovi naplno ukázat, jak zvrácené bylo zlo, které se skrývalo pod pláštíkem spravedlnosti. Divák nemá cítit vzrušení, ale hrůzu a stud.
Je pravda, že se při natáčení stala jedna kuriózní chybička. Soňa Valentová byla v době natáčení opálená – a jak si všimli pozorní diváci, ve filmu je na jejím těle vidět bělejší neopálená kůže v místech, kde měla horní díl plavek. Plavky v 17. století! Dnes se tahle drobnost uvádí mezi největší kuriozity československého filmu.
Jenže skutečný problém Kladiva na čarodějnice nebyla nahota ani opálení. Byla to politika. Film o vykonstruovaných procesech, ve kterých nevinní lidé pod mučením přiznávají nesmyslná obvinění, komunistům až příliš připomínal jejich vlastní politické procesy z padesátých let. Stačí si vzpomenout na proces s Rudolfem Slánským z roku 1952, který skončil jedenácti rozsudky smrti. Vynucená přiznání, předem napsané scénáře výslechů, obžalovaní, kteří neměli šanci – to všechno bylo ve Vávrově filmu, jen převlečené do kostýmů 17. století.
Divákům to docházelo okamžitě. A cenzorům taky. Nastupující normalizační režim film rychle uklidil do trezoru. Promítal se jen omezeně, hlavně ve filmových klubech, a pořádně ho diváci mohli vidět až po roce 1989. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že jde o jeden z vrcholů československé kinematografie. A scéna se Soňou Valentovou k němu neodmyslitelně patří.
Pro Soňu Valentovou však role znamenala průlom. Krásnou herečku si všimli další filmaři a nabídky se jen hrnuly. Hrála ve filmech i v televizi, v Česku i na Slovensku – mimo jiné v Requiem pro panenku (1991), Zapomenutém světle (1996) nebo v oblíbeném seriálu Ordinácia v ružovej záhrade. Sama se ale vždycky cítila především divadelní herečkou. Postupem času ji začala lákat i práce za kamerou – vystudovala režii a občas sama režírovala televizní pořady. Manžel ji v tom podporoval a jeden druhému byli tím nejpřísnějším kritikem. Bulvár ji ovšem dlouho vnímal hlavně jako sexsymbol a na její odvážné scény se ptal znovu a znovu. Soňa Valentová to nesla s klidem. „Zlé věci jsem nevnímala. Tak jsem se soustředila na práci, abych podala co nejlepší výkon, a takové vedlejší drobnosti jsem opravdu nevnímala,“ říkala.
Manželství se slavným režisérem ale nebylo jen idylou. Pavol Haspra byl temperamentní a krásnou manželku podezříval z nevěry. Soňa se stala jeho hromosvodem. Na zkouškách byl přísný, často ji kritizoval před ostatními a nešetřil ji. Ona to ale brala s nadhledem. „Paľko byl manžel v domácnosti a režisér na scéně,“ popisovala. A doma? „Všechno bylo tak, jak mělo být. Při režírování z něj často vybuchovala energie, takže doma byl tichý jako myška,“smála se. Prý ho uklidňovalo hlavně vaření.
Kde brala sílu? Ve víře. Soňa Valentová byla hluboce věřící žena a odpovědi na problémy v manželství hledala v Bibli. „Ježíš byl vždy velmi laskavý, milosrdný, chápavý a takový by měl být i manžel,“ říkala. A když přišly těžké chvíle, opakovala: „Krize vztah buď upevní, nebo rozdělí.“ Jejich manželství krize upevnily. Víra se pro ni stala opravdovým středobodem života. Kolegové z divadla vzpomínali, že se v pozdějších letech přiklonila ke Svědkům Jehovovým, což pro mnohé byla další z jejích tajemství. Sama o víře mluvila jednoduše a bez kázání – jako o něčem, co ji drží nad vodou.
Vydrželi spolu 38 let. Kolegové se tomu někdy divili – on výbušný, ona tichá a laskavá. Jenže právě tahle kombinace fungovala. Na jevišti se dokázali pohádat, doma si byli oporou. Prožili spolu radosti i bouře, viděli vyrůstat dcery i vnoučata. Pak přišla rána, se kterou nikdo nepočítal. Pavol Haspra onemocněl akutní leukémií. Nejdřív ještě doufali, že se z nemoci dostane. Jenže jeho stav se rychle zhoršoval. Soňa u něj byla každý den, předčítala mu z Bible a pomáhala mu se s nemocí vyrovnat. Vidět milovaného člověka trpět a nemoci mu pomoct – to bylo pro ni horší než cokoliv, co kdy zahrála na jevišti. „Byla to nejtěžší role v mém životě,“ přiznala.
Pavol Haspra zemřel 27. března 2004 ve věku 74 let. O jeho smrti se dozvěděla z telefonátu od lékařů. Soňa Valentová se už nikdy znovu nevdala. Zůstala sama se vzpomínkami, s dcerami a vnoučaty – a se svými zvířaty. Byla totiž velkou milovnicí zvířat a přírody a o svém psovi, kterého zachránila, dokonce napsala knihu. Psí kamarád jí v nejtěžších chvílích dělal společnost lépe než mnozí lidé. Hlavu jí přitom nikdy nezatočila sláva – žila tiše, v bytě plném knih a uměleckých předmětů, které si s manželem za léta nasbírali.
Osud ji ale nešetřil ani na stáří. V březnu 2016 ji postihla mozková mrtvice. Mluvila a pamatovala si, ale ochrnutí jí znemožnilo chodit. Pro ženu, která celý život stála na jevišti, tančila balet a milovala dlouhé procházky se psem, to byl krutý trest. Nestěžovala si ale. Poslední roky prožila v zařízení s ošetřovatelskou péčí v bratislavské Petržalce, kde o ni pečovali každý den. Katarína Hasprová po její smrti přiznala, že jí maminka chybí každý den. Soňa Valentová zemřela 10. prosince 2022 ve věku 76 let.
Zdroje:
https://www.dobrenoviny.sk/c/228361/sestricky-si-mysleli-ze-ich-posielaju-do-sprchy-no-skoncili-v-plyne-sona-valentova-bola-pre-rodicov-darom
https://snd.sk/de/node/32658
https://snd.sk/sites/default/files/Parte/Valentova_Sona/parte_valentova.pdf
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/650051-sestry-sone-valentovej-zahynuli-v-osviencime-preto-mala-v-ociach-smutok
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/650047-sonu-valentovu-reziroval-jej-manzel-alebo-ona-jeho
https://www.pravda.sk/spravy/kultura/clanok/650017-zomrela-herecka-sona-valentova-trpela-zdravotnymi-problemami
https://www.lifee.cz/historie/komuniste-zurili-a-valentova-mela-omylem-v-17-stoleti-plavky-50-let-od-premiery-filmu-kladivo-na-carodejnice_93772.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/214353/sona-valentova-76-z-kladiva-na-carodejnice-velke-zivotni-trauma.html
