Uřízla holubovi hlavu a modlila se na střeše. Princezna z Javasu byla ve skutečnosti chudá služka

Ve čtvrtek 3. dubna 1817 večer zaklepal chudinský správce z vesnice Almondsbury, asi deset kilometrů severně od Bristolu, na dveře sídla Knole Park. Bydlel tam soudce Samuel Worrall se svou ženou Elizabeth, rodilou Američankou. Správce jim přivedl mladou ženu, která přišla do jedné chalupy ve vsi a posunky dala najevo, že tam chce přespat. Nikdo jí nerozuměl. Worrallovi měli sluhu, který uměl několik cizích jazyků, ale ani on si s ní neporadil.

Bylo jí kolem pětadvaceti let, byla drobná, měla černé oči i vlasy a na uších stopy po náušnicích. Ruce vypadaly, že nejsou zvyklé na práci. Na sobě měla černé šaty a dva šátky uvázané tak, aby připomínaly asijský oděv. V kapse nosila pár měďáků, falešnou šestipenci a kousek mýdla zabalený v hadříku. Když se jí paní Worrallová druhý den zkoušela vyptat na jméno, ukázala na sebe a opakovala: „Caraboo, Caraboo.“

Na noc ji poslali do hostince ve vsi. Tam ji upoutal obrázek ananasu na zdi a dala najevo, že takové ovoce roste v její zemi. Před čajem si zakryla oči a modlila se, a druhý šálek odmítla, dokud ho důkladně nevymyli. Do postele nechtěla a ukazovala na podlahu, dokud si do ní nelehla hostinské malá dcerka a neukázala jí, jak je to pohodlné.

Druhý den byl Velký pátek. V kuchyni v Knole snídalo služebnictvo a na stole ležely velkopáteční bochánky s křížem, něco jako naše velikonoční mazance. Cizinka jeden vzala, dlouze se na něj dívala, pak z něj odřízla kříž a schovala si ho za šaty. Paní Worrallová si ji po návratu z kostela zavolala a promluvila na ni laskavě. „Moje milá, velice se obávám, že mě klamete a že mi rozumíte a můžete mi odpovědět mým jazykem,“ řekla jí. Jestli ji do toho dohnala bída, ať se jí svěří, a ona jí dá peníze i šaty a nikomu nic neřekne. Jestli ale lže, ať ví, že pan Worrall je soudce a může ji poslat na nucené práce a jako tulačku zpátky do její farnosti. Dívka se jen dívala, jako by nerozuměla, a odpověděla svým jazykem.

V sobotu ji odvezli k primátorovi do Bristolu a odtud do špitálu svatého Petra, kam se dávali tuláci a chudí. Tři dny tam nejedla a nespala na posteli. Jeden z přítomných soudců prohlásil, že takový jazyk a takové chování ještě nikdy neviděl. Podle bristolského tiskaře Johna Gutche, který o ní ještě téhož roku vydal knihu, ji právě tahle věta přesvědčila, aby v roli vytrvala.

Původně přitom chtěla být Francouzkou. Když v Bristolu procházela ulicí Park Row, potkala francouzské krajkářky z Normandie a viděla, jak na ně všichni zírají. Z kapesníku si ale uvázala turban a vydala se na cestu jako cizinka.

Ve špitále ji navštěvovali páni s cizinci, kteří zkoušeli všechny jazyky. Jeden zcestovalý gentleman pak psal paní Worrallové, že dívka podle něj pochází z Karabouhského zálivu na Kaspickém moři. Rozluštění přinesl až portugalský námořník Manuel Eynesso, který prohlásil, že jí rozumí. Byla prý vznešená dáma unesená z ostrova ve Východní Indii a v Anglii opuštěná. Gutch později napsal, že námořník si vymyslel příběh tak věrohodný a tak dobře se hodící k jejímu podvodu, že paní Worrallová vzala dívku zpátky do Knole.

Pak se jejího příběhu ujal jeden pán, který se plavil po východních mořích a znal tam každou zátoku. Zapisoval si její posunky a podle Gutche jí s příběhem nejspíš i ochotně pomáhal. Jmenovala se Caraboo a byla prý dcerou vznešeného muže čínského původu z ostrova Javasu. Když se procházela se třemi služkami po zahradě, unesli ji piráti kapitána Chee-mina. Otec za ní plaval a vystřelil šíp, který zabil jednu ze služek, a ona dva piráty zranila dýkou. Prodali ji kapitánovi jménem Tappa Boo. Když se jeho loď blížila k Anglii, skočila přes palubu a doplavala na břeh. Otec prý nosil na hlavě tři paví pera, ona sedm. Čas počítala uzlíky na provázku a modlila se k bohu, kterému říkala Allah-Tallah.

V Knole se z ní stala atrakce. Upečeného holuba odmítla, ale když jí dali živého, uřízla mu hlavu, zahrabala ji i s krví do země a teprve pak holuba upekla a snědla. Stejně to dělala s rybami. Místo chleba jedla rýži, sama si vařila výtečné kari a pila jen vodu a čaj. Každé úterý se postila a lezla na střechu sídla, aby se tam modlila, často s nasazením života.

Cvičila s lukem a šípy a místo meče nosila u pasu hůl. Na zádech mívala gong, v ruce tamburínu a ve vlasech květiny a peří, aby bylo vidět, že je připravená do války. Veslovala na rybníku v parku a jednou do něj skočila. V zahradě si postavila besídku k modlitbám, pokropila ji vodou a modlila se tam se šátkem přes hlavu. Když jednou odešly všechny ženy z domu na slavnost do vsi, našli ji vysoko na stromě. Bála se prý, že ji poskvrní muži.

Nejvíc ohromovala šermem. Pan Worrall, který se v mládí považoval za slušného šermíře, ji s dlouhým mečem málokdy odzbrojil. Jeden návštěvník, který byl v Malajsku, přinesl malajskou dýku a ona si ji hned zastrčila na pravý bok, kam ji Malajci nosí. Když kdosi poznamenal, že na Východě potírají hroty dýk rostlinným jedem, při další příležitosti rozmačkala dva listy, potřela jimi hrot, dotkla se jím paže a předstírala mdlobu.

Gutch to vysvětlil jednoduše. Hlavní pákou celého podvodu byla její rodná angličtina. Slyšela a rozuměla všemu, co se kolem ní řeklo, a obratně toho využívala, jen sama nikdy nepromluvila.

Hospodyně paní Worrallové, která s ní spala v jednom pokoji, za celé týdny neslyšela jiný jazyk ani jiný tón hlasu. Sluhové si jednou v její přítomnosti řekli, že budou v noci vzhůru a poslouchat, jestli nemluví ze spaní. Té noci předstírala spánek a začala blábolit svým jazykem. Paní Worrallová ji několikrát náhle vzbudila v kočáře, ale nikdy z ní nevypadlo jediné anglické slovo.

Jeden ze synů Worrallových ji od začátku podezíral. Když jednou před ní řekl, že je podvodnice, vykřikla: „Caraboo no cheat!“ Caraboo prý nepodvádí. To už ale v domě nějakou dobu žila, a tak všichni věřili, že pár anglických slov pochytila u nich. Jeden žoviální kněz z Bathu ji zkusil dostat lichotkou. Přisunul si k ní židli, usmíval se jí do tváře a řekl: „Jste to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Jste anděl.“ Nepohnula ani svalem a nezačervenala se.

Řecký sluha Worrallových ji měl za podvodnici a choval se k ní chladně. Když pak onemocněla tyfem, obměkčil se, uvěřil jí a začal se k ní chovat s dvojnásobnou pozorností. Ona po odhalení přiznala, že ho chtěla vylákat do loďky a utopit ho v rybníku, protože ji podezíral. Při nemoci ji zkoušel i lékař. Před paní Worrallovou řekl, že pacientka asi nepřežije čtyřiadvacet hodin, a dívce zrudla tvář. Služka, která u ní seděla, ale tvrdila, že takhle rudne pětkrát šestkrát denně.

V polovině června o ní napsal nadšený dopis do novin lékař Wilkinson z lázeňského Bathu, tehdy módního centra Anglie, něco jako naše Karlovy Vary. „Takový je celkový účinek na všechny, kdo ji spatří, že i ten, kdo ji předtím podezíral z podvodu, ztratí po pohledu na ni všechny pochybnosti,“ psal. Její písmo zkoušel najít v mnohojazyčné Bibli, ve Fryově Pantographii, encyklopedii všech známých abeced, i v příručce čínských znaků. Nepovedlo se, a tak usoudil, že je nejspíš Čerkeska. Chystal se kvůli ní do Londýna na ministerstvo zahraničí, aby jí sehnal peníze na cestu domů.

Děkovný dopis, který Caraboo napsala svým písmem chirurgovi, obešel všechny znalce orientálních jazyků v Bristolu a Bathu. Kopie putovala do Východoindické společnosti v Londýně a její předseda ji dal prozkoumat panu Rafflesovi, jednomu z nejlepších orientalistů. Byl to podle všeho Thomas Stamford Raffles, pozdější zakladatel Singapuru, který byl tehdy v Anglii. Ani on dopis nerozluštil. Originál poslali do Oxfordu a tamní učenci prohlásili, že to není písmo žádného jazyka. Paní Worrallové mezitím chodily dopisy z celé Británie, jen za pár týdnů jich bylo dvacet.

V sobotu 6. června utekla do Bathu. Paní Worrallová za ní v neděli odpoledne dojela a našla ji v salonu jedné dámy z vyšší společnosti, plném urozených hostů. Podle Gutche byla princezna na samém vrcholu slávy. Jedna dáma před ní klečela, druhá ji držela za ruku a třetí ji prosila o polibek. Gutch napsal, že ani Cervantes by nevymyslel lepší scénu, a přirovnal ji k Sanchovi Panzovi v paláci u vévodkyně.

Později přiznala, že to byla nejtěžší chvíle celé její role, protože se tam ze všeho nejvíc musela držet, aby se nerozesmála. Hostitelka navrhla sbírku na její návrat na Javasu a bankovky padaly na stůl i na zem. Caraboo se na ně dívala netečně. Když nějakou zvedla, položila ji zpátky na stůl a ani se nepodívala, kolik je na ní, jako by netušila, že má nějakou cenu.

Ráno po návratu z Bathu za sebou v šatně paní Worrallové zamkla dveře. Paní Worrallová byla později přesvědčená, že se tehdy chtěla přiznat. Pak ale zase byla celý den veselá jako obvykle.

Wilkinsonův dopis mezitím přetiskl Bristol Journal. Bytná paní Nealeová, u které dívka předtím bydlela, si ho přečetla s nemalým pobavením a hned svou bývalou nájemnici poznala. V pondělí šla za chirurgem Mortimerem a ten ještě téhož večera dojel do Knole. Než stačil odejít, přišel tam i syn koláře z nedaleké vsi, se kterým se dívka cestou do Almondsbury setkala. Pamatoval si, že kořalka s vodou jí v jeho společnosti nijak nevadila.

Druhý den ráno ji paní Worrallová vezla do Bristolu. Řekla jí, že jedou za malířem, aby dokončil její portrét. Kočár ale zastavil u Mortimera, kde čekala paní Nealeová s dcerami. Paní Worrallová šla za dívkou do pokoje sama a řekla jí, že má usvědčující důkazy. Ta to zkusila ještě jednou: „Caraboo, Toddy, Moddy… Irish.“ Toddy a Moddy prý znamenalo otec a matka. Když viděla, že to nejde, přiznala se a prosila, aby ji paní Worrallová nevyhnala a nenechala poslat pro otce. Ani pak ale hned neřekla pravdu. Mortimerovi nejdřív vyprávěla, že dělala chůvu v Bombaji. Mortimer se ale obelstít nenechal.

Jmenovala se Mary Willcocksová a narodila se kolem roku 1791 ve vesnici Witheridge v Devonu. Otec byl chudý švec, matka podle místního faráře střízlivá a pracovitá žena a měli čtyři děti. Od osmi let předla vlnu a v létě vodila koně a plela obilí. Vždycky chtěla být nejlepší, v kriketu, v plavání i v rybaření, a na statku nosila na zádech pytle obilí, aby předčila čeledíny.

V šestnácti šla sloužit na statek jako chůva a za dva roky odešla, protože dostávala deset pencí týdně a chtěla šilink. V Exeteru utratila všechny peníze za šaty, milovala hlavně bílé. Když v nich přišla domů, rodiče se zlobili, že chodí v bílém jako dáma, a matka chtěla, aby je svlékla. Odmítla a utekla. Žebrala po cestách a někdo ji chtěl jako tulačku zmlátit bičem. Byla tak zoufalá, že chtěla skončit se životem, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Starší pán, kterému to pak řekla, jí dal pět šilinků a poslal ji dál.

Došla pěšky až k Londýnu, kde ji vyčerpanou svezl vozka, který měl sám sedm dětí. Dvě ženy ji pak večer posadily na schody nemocnice svatého Jiljí. Měsíce tam ležela s mozkovou horečkou a sestry se lékařů každé ráno ptaly, jestli už neumřela. Oholili jí hlavu a léčili ji náplastmi. Jizvy, které jí zůstaly, pak Wilkinson podle pozdějších popisů považoval za dílo orientálních chirurgů.

Pak tři roky sloužila u paní, která ji naučila číst, a její dcera ji naučila psát. Z místa utekla, když ji přistihli při lži, kterou si vymyslela, aby se mohla jít podívat na židovskou svatbu. Ze strachu z lupičů na cestě se v zastavárně převlékla za chlapce. Na Salisburské pláni ji dva jezdci vzali do služby a v chalupě v lese, kde jich bylo šest, jí dali do ruky pistoli.

Pak vystřídala řadu služeb a nikde nevydržela déle než tři měsíce. V Londýně se podle svých slov vdala za cizince, který odjel do Francie a už se neozval. Dítě dala do nalezince a chodila se tam každý týden ptát, jak se mu daří, než zemřelo. Pár dní pak putovala s cikány a odtud šla do Bristolu jako cizinka. Kapitán jedné lodi by ji vzal do Ameriky za pět liber, a ty chtěla v turbanu vyžebrat.

Paní Worrallová poslala do Witheridge jednoho bristolského obchodníka, aby všechno ověřil. Rodiče zmateně přiznali, že nevědí, kde dcera je. Otec vyprávěl, že když byla naposledy doma, byla velmi učená, uměla moc rychle mluvit francouzsky a ráno vydržela se sestrou v posteli mluvit dvě tři hodiny. Že je to francouzština, věděl, protože to ve vsi tak říkali. Myslel si, že od revmatické horečky v patnácti není úplně v pořádku na hlavu, a na jaře a na podzim ji prý vždycky táhlo do ciziny.

Paní Worrallová jí pak zaplatila cestu do Philadelphie. Na lodi jely i tři mladé Bristolanky, které tam měly učit ve škole moravských bratří, potomků naší Jednoty bratrské, a ty na ni měly dohlédnout. Do odjezdu ji chodili vidět jazykovědci, malíři, frenologové i cikáni a hrabě z Corku kvůli ní přijel z Bathu. Gutch ji nazval „tímto ženským Psalmanazarem“ podle slavného podvodníka, který se o sto let dřív vydával za rodáka z Formosy. Odplula 28. června 1817. V září pak Bristol Journal otiskl smyšlený dopis, podle kterého ji bouře zahnala ke Svaté Heleně, kde okouzlila Napoleona tak, že žádal papeže o povolení ke sňatku.

V Americe se pokusila znovu vystupovat jako princezna, ale bez úspěchu. V roce 1824 se vrátila a v Londýně se za vstupné předváděla v New Bond Street, opět se slabým ohlasem. Pak se usadila v Bristolu, vdala se za Richarda Bakera a měla dceru Mary Ann. Od roku 1839 dodávala pijavice bristolské nemocnici, kde je lékaři přikládali pacientům k pouštění žilou. Zemřela na Štědrý den 1864 po pádu. Dcera po ní vedla obchod dál, žila sama v domě plném koček a zemřela v roce 1900 při požáru.

V roce 1994 o ní natočili film Princess Caraboo, česky Princezna Caraboo, s Phoebe Cates, který ale k příběhu přidal hodně vymyšlených scén. Gutch dal na titulní stranu své knihy z roku 1817 latinské motto. Sedělo na celou bristolskou smetánku: „Qui vult decipi, decipiatur.“ Kdo chce být klamán, ať je klamán.

Zdroje:

https://books.google.com/books/about/Caraboo.html?id=8XIDAAAAYAAJ

https://en.wikisource.org/wiki/Devonshire_Characters_and_Strange_Events/Caraboo

https://museums.bristol.gov.uk/narratives.php?irn=16277

https://museums.bristol.gov.uk/narratives.php?irn=16511

https://thehistorypress.co.uk/article/the-mysterious-princess-caraboo/

https://www.futilitycloset.com/2021/02/15/podcast-episode-332-princess-caraboo/

https://www.forteanarchives.org/1866-07-19-the-princess-caraboo-en-hoax/

https://content.time.com/time/specials/packages/article/0%2C28804%2C1900621_1900618_1900853%2C00.html

https://obnb.uk/p10045485-princess-caraboo-her-true-story

https://catalog.afi.com/Catalog/MovieDetails/60428