Článek
Filla nebyl jen malířem, který rozkládal tvary na geometrické plošky a experimentoval s prostorem. Byl to zásadní intelektuální maják své generace, teoretik, sběratel a neúnavný organizátor uměleckého života ve spolku Mánes.
Když se v sousedním Německu v roce 1933 chopil moci Adolf Hitler, Filla okamžitě rozpoznal blížící se katastrofu. Nacistická ideologie označila moderní umění – od kubismu po expresionismus – za „zvrhlé“ (Entartete Kunst). Goebbelsova propaganda pořádala potupné putovní výstavy, pálila knihy a vyháněla avantgardní tvůrce do exilu. Filla na tento hnědý mor nereagoval bázlivým mlčením. Naopak.
Ve třicátých letech proměnil svůj ateliér v ideovou pevnost. Maloval dramatické protifašistické alegorie, zápasy zvířat, býčí zápasy a mytologické výjevy plné krve a násilí, v nichž personifikoval temné síly ohrožující evropskou kulturu. Varoval před totalitou v esejích a na veřejných přednáškách. Když v březnu 1939 německá vojska obsadila zbytek okleštěné republiky, bylo jasné, že jeho jméno figuruje na nejvyšších místech seznamů nepřátel říše. Gestapo nezapomínalo.
Z ateliéru rovnou na Pankrác
Osudový úder dopadl na české země v pátek 1. září 1939. V ranních hodinách překročil wehrmacht polské hranice a začala druhá světová válka. Současně se rozjela předem naplánovaná bezpečnostní akce s krycím názvem Aktion Albrecht I. (Akce Albrecht první). Její cíl byl prostý a chladnokrevný: preventivně zatknout a izolovat politické, vojenské, církevní a kulturní elity protektorátu, které by mohly stát v čele případného protiněmeckého povstání.
Ještě téhož rána zaklepalo gestapo na dveře bytu Emila Filly. Malíř byl zadržen spolu s dalšími velikány české kultury – publicistou Ferdinandem Peroutkou, malířem Josefem Čapkem či politikem Petrem Zenklem.
Po výsleších v sídle gestapa v Pečkově paláci a krátkém věznění na Pankráci následoval transport. Nacisté nepotřebovali žádné soudy, žádné rozsudky ani formální obvinění. Vězni byli označeni jako rukojmí a drženi v takzvané ochranné vazbě (Schutzhaft) a odesláni do koncentračního tábora Dachau u Mnichova. Pro sedmapadesátiletého malíře, zvyklého na vůni terpentýnu, ticho knihovny a civilizovaný dialog, se otevřely brány pekla.
Podmínky v Dachau byly pro intelektuály brutálním šokem. Vězni byli zbaveni jmen a proměněni v čísla. Filla musel svléknout občanský oděv, byl oholen dohola a navlečen do pruhovaného mundúru. Následovalo nekonečné stání na apelplacu v mrazu, ponižování od esesáků i kápů, bití a otrocká práce.
Na podzim roku 1939 byl Filla společně s Josefem Čapkem a dalšími českými vězni převezen do koncentračního tábora Buchenwald poblíž Výmaru. Paradox dějin byl až zvrácený: město Výmar, kolébka německého humanismu, spojená s Goethem a Schillerem, mělo na nedalekém kopci Ettersberg jeden z nejstrašnějších lágrů Třetí říše.
V Buchenwaldu čekal Fillu boj o holé přežití. Vězni spali na přeplněných dřevěných kavalцах, kde se tísnily stovky vyhladovělých těl. Denní příděl jídla tvořila řídká řepná polévka a kousek pilinami nastavovaného chleba. Zima v buchenwaldských lesích byla nelítostná, vítr pronikal tenkou látkou vězeňských šatů až na kost. Filla byl přidělen k těžké manuální práci – nošení balvanů, stavbě silnic a odklízení trosek.
Jeho fyzická schránka začala velmi rychle kolabovat. Už před válkou míval problémy se srdcem, ale nelidský režim lákru jeho organismus zcela dorazil.
Šestkrát na hranici smrti
Právě v Buchenwaldu se začala psát kapitola, která dodnes fascinuje lékaře. Extrémní fyzická námaha, chronická podvýživa, neustálý psychický teror a pohled na každodenní popravy a umírání kamarádů vedly k tomu, že Fillovo srdce nevydrželo.
Během necelých šesti let prožil Emil Filla v koncentračním táboře neuvěřitelných šest infarktů myokardu.
Každý jednotlivý infarkt by za běžných okolností v civilní nemocnici znamenal týdny nemocniční péče, absolutní klid na lůžku, podávání kyslíku, léků na ředění krve a odbornou asistenci. V Buchenwaldu nic takového neexistovalo. Nemocniční barák, takzvaný Revier, byl pro většinu vězňů jen přestupní stanicí do krematoria. Nacističtí lékaři zde prováděli pseudovědecké pokusy nebo nemocné usmrcovali fenolovými injekcemi do srdce.
Jak mohl muž po padesátce přežít šest srdečních příhod v takovém prostředí? Byla to souhra neuvěřitelné vnitřní vůle a solidarity vězeňské komunity. V táboře fungovala silná mezinárodní ilegální organizace vězňů, v níž měli významný vliv čeští komunisté a sociální demokraté. Když se Filla trochu vzpamatoval, kamarádi mu zařídili lehčí práci – pracoval v dílně, kde byl chráněn před mrazem.
Malířovo tělo však bylo těžce zkoušeno. Srdeční sval byl plný jizev, komory sotva pumpovaly krev, nohy mu otékaly v důsledku oběhového selhání. Přesto Filla v duchu nepřestal být umělcem. Když nemohl malovat, psal do tajně uschovaných sešitů teoretické úvahy o umění a lidské kultuře. Myšlenky byly jeho jediným úkrytem před šílenstvím ostnatých drátů.
Začátkem roku 1945 se blížil konec války a situace v Buchenwaldu gradovala do kritické fáze. Spojenecká vojska postupovala Německem a esesáci začali organizovat pochody smrti. Tisíce vězňů byly vyhnány na silnice, kde je čekala smrt vyčerpáním nebo kulka do týla. Emil Filla byl v té době tak slabý, že by nepřežil ani první kilometr pochodu. Dne 11. dubna 1945 vězni převzali kontrolu nad táborem a dorazily předsunuté jednotky americké armády pod velením generála Pattona.
Když se Filla v květnu 1945 vrátil do osvobozené Prahy, jeho blízcí ho sotva poznali. Vypadal jako stařec nad hrobem. Vážil pouhých čtyřicet kilogramů, měl popelavou tvář, těžce dýchal a každý krok pro něj představoval obrovskou námahu. Jeho milovaný přítel a souputník z Buchenwaldu Josef Čapek se návratu nedožil – zahynul v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu. Filla nesl zprávu o Čapkově smrti jako další krutou ránu do svého zraněného srdce.
Lékaři v Praze kroutili hlavou. Diagnóza byla nemilosrdná: těžce poškozený myokard po šesti infarktech, chronická srdeční nedostatečnost. Všichni předpokládali, že malíř stráví zbytek svých vyměřených dní v sanatoriu na lůžku. Filla měl ale docela jiné plány.
Chtěl vyhnat démony z duše
V červnu 1946 se vrátil k malování. Jako by věděl, že mu nezbývá mnoho času. Potřeboval se z buchenwaldského traumatu vymalovat. V prvních poválečných letech se vrhl do tvorby s nevídanou zuřivostí. Vznikl monumentální cyklus Osvobození Buchenwaldu – drásavá, temná plátna plná lidských těl, koster, křiku, beznaděje a utrpení.
Zároveň byl jmenován profesorem na nově ustavené Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP). Pro studenty byl zjevením. Přicházel mezi ně muž se zářícíma očima, který přežil smrt, a mluvil s nimi o svobodě tvorby, o renesanci, o vztahu umělce k pravdě. Učil je dívat se na svět novým způsobem a předával jim své celoživotní zkušenosti.
Po vypořádání se s lágrovými démony však Filla zatoužil po klidu, světle a harmonii. V roce 1947 získal možnost užívat jižní křídlo zámku v Peruci u Loun. Zdejší krajina ho doslova očarovala. Zvlněné sopečné kužely Českého středohoří, hluboká údolí řeky Ohře, široké obzory a neustále se měnící světlo v něm probudily novou vlnu tvůrčí energie.
Zatímco v Praze po únoru 1948 začínal nový totalitní mrak – tentokrát komunistický, který prosazoval sterilní socialistický realismus a Fillův avantgardní styl znovu odsuzoval jako „formalistický a buržoazní“ –, Filla našel na Peruci svůj posvátný azyl.
Začal malovat monumentální krajiny na rozměrná plátna a svitky papíru. Inspiroval se starým čínským malířstvím, maloval tuší i olejem, z ptačí perspektivy, s neuvěřitelným citem pro monumentalitu a rytmus přírody. Vytvořil stovky kreseb a desítky obřích pláten Českého středohoří. Tyto obrazy byly plné pokory, klidu a tiché oslavy života. Člověk, který viděl nejhlubší dno lidské zrůdnosti a masového zabíjení, odpovídal světu čistou krásou a oslavou domova.
Pracoval v horečném tempu. Lékaři ho varovali, manželka Hana ho prosila, aby odpočíval, ale Filla nedokázal přestat. Pro něj byla malba samotným smyslem života. Když maloval, jeho nemocné srdce jako by zapomínalo na jizvy z Buchenwaldu.
V říjnu roku 1953 bylo Emilu Fillovi sedmdesát jedna let. Na Peruci maloval podzimní stromy a chystal se na návrat do Prahy. Fyzické síly ho však opouštěly stále rychleji. Tělo se dostalo na samotnou hranici svých biologických možností.
Dne 6. října 1953 v Praze zasáhl malíře další, v pořadí již sedmý infarkt. Proti tomuto úderu už bylo jeho statečné, nesčíslněkrát zjizvené srdce bezmocné. Jeden z největších českých malířů všech dob tiše vydechl naposledy.
Zdroje:
https://www.fillafoundation.cz/cs/o-autorovi/
https://www.buchenwald.de/en/geschichte/biografien/ltg-ausstellung/emil-filla
https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/bu-filla-emil
https://www.ngprague.cz/udalost/245/emil-filla-herakles-zapasi-s-bykem
https://www.gavu.cz/emil-filla-buchenwald-1946-a-1947/
https://www.gbr.cz/?s=455
https://strednicechy.rozhlas.cz/kubisticky-malir-emil-filla-byl-clenem-skupiny-osma-a-jednim-z-vudcu-9162754
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/FILLA_Emil_1882%E2%80%931953
