V roce 1980 vyběhla z davu před cílem a vyhrála maraton. Rosie Ruiz se kvalifikovala jízdou metrem

Jacqueline Gareau vedla ženský závod skoro od začátku. Drobná Kanaďanka z Montrealu byla bývalá kuřačka, která začala běhat teprve před šesti lety a přes den pracovala v nemocnici. V Bostonu se na start postavila poprvé, chtěla jen zaběhnout pod 2:35 a pořadatelé ji ani nepustili dopředu mezi favoritky. Jeden novinář ji před závodem škádlil, že má šanci vyhrát a dostat vavřínový věnec, a ona se smála, že by jí slušel. Na startu se musela prodírat davem, ale po šesti kilometrech už byla první. Lidé podél trati jí pak celou cestu křičeli, že je jednička, a Kathrine Switzer, slavná běžkyně, která závod komentovala z novinářského auta, jí to potvrzovala. Asi tři kilometry před cílem ale Gareau zaslechla z davu „druhá žena!“ a v duchu si řekla, že to není pravda.

Cílem proběhla v čase 2:34:28, rychleji než kterákoli žena v historii Bostonského maratonu. Nikde ale nebyla žádná páska ani věnec, a tak trochu nejistě zamířila ke stupňům vítězů. Tam stál vedle Billa Rodgerse, který právě potřetí za sebou vyhrál mužský závod, někdo jiný. Drobná žena s krátkými tmavými vlasy, ve žlutém tričku a se startovním číslem W50 měla na hlavě vavřínový věnec a na krku medaili. „Pořád jsem si myslela, že jsem vyhrála, dokud jsem neviděla, že dělají rozhovor s Billem Rodgersem a s Rosie Ruiz,“ vzpomínala Gareau. Novinář se jí pak zeptal, jestli se dá zlepšit z 2:56 na 2:31 za jediný závod. Zvedla obočí a suše odpověděla, že to tedy musela mít moc dobrý trénink.

Rosie Ruiz se narodila 21. června 1953 v Havaně. Když jí bylo osm, poslali ji rodiče i s bratrem do Spojených států, protože se báli politické situace po Castrově revoluci. Vyrůstala bez matky u tet a strýců na Floridě a podle svých slov tam neměla nic jiného na práci než běhat. Už tady se kolem ní začíná mlžení. Novinářům jednou tvrdila, že se původně jmenovala Maria Morales, zatímco její teta tvrdila, že Maria Rosario Ruiz.

Vystudovala hudbu a klavír na malé vysoké škole v Nebrasce a v roce 1977 se přestěhovala do New Yorku. Na Manhattanu pracovala jako asistentka ve firmě, která obchodovala s kovy. Novinářům později vyprávěla, že na střední škole závodně běhala. Pak si prý při fotbale zničila koleno a na Floridě prodělala dvě operace mozku. Vyndali jí nezhoubný nádor a do lebky jí vložili kovovou destičku. Konec sedmdesátých let byl v Americe dobou běžecké horečky. Podle tehdejšího šéfa chtěla Rosie hlavně zapadnout. „Chtěla patřit k té oblíbené partě v kanceláři a běhání byl její pokus, jak se nechat přijmout,“ řekl později.

Ve svém prvním maratonu, v New Yorku v říjnu 1979, doběhla podle výsledků za 2 hodiny a 56 minut jako zhruba dvacátá třetí žena. Čas pod tři hodiny jí stačil na kvalifikaci do Bostonu, nejstaršího a nejprestižnějšího maratonu světa. Nikdo si ničeho nevšiml. Na videozáznamech z newyorské trati sice nebyla, ale mezi tisíci běžci nikdo neznámou amatérku nehledal.

V den závodu ale jela newyorským metrem fotografka Susan Morrow a vedle ní seděla drobná žena se startovním číslem. Svěřila se jí, že v desáté míli odstoupila kvůli vyvrknutému kotníku, ale že se chce podívat do cíle. Vystoupily spolu u Columbus Circle a došly do Central Parku k cílové rovince. Tam se žena představila jako zraněná běžkyně a zdravotníci ji odvedli do stanu první pomoci. Dobrovolníci si ji zapsali mezi běžce, kteří doběhli. Metrem tak podle všeho ujela asi šestadvacet kilometrů, víc než polovinu trati.

Morrow na celou příhodu zapomněla. Vzpomněla si až o půl roku později, když v novinách uviděla fotku vítězky Bostonu s věncem na hlavě. Poznala v ní ženu z metra a ozvala se. Tehdy už ale Rosie Ruiz znala celá Amerika.

Bostonský maraton se běhá od roku 1897 a ženy do něj oficiálně pustili až v roce 1972. O šest let dřív se mladá Bobbi Gibbová schovala v křoví u startu, po výstřelu se zamíchala mezi muže a jako první žena proběhla celou trať. Ředitel závodu Will Cloney tehdy novinářům prohlásil, že ji žádný z jeho kontrolorů neviděl. „Pokud vím, mohla klidně naskočit u Kenmore Square,“ dodal. Kenmore Square je náměstí asi kilometr a půl před cílem. O rok později chtěl Cloneyho zástupce Jock Semple vlastníma rukama strhnout z trati Kathrine Switzer, která se přihlásila jen iniciálami a dostala číslo jako muž.

Čtrnáct let nato, 21. dubna 1980, byli Cloney i Semple pořád u závodu. Na start v Hopkintonu se postavilo přes pět tisíc běžců, z toho 449 žen, a Rosie Ruiz měla startovat daleko vzadu. Startovní čárou by proběhla až asi čtyři minuty po výstřelu. Bylo nezvykle teplo, přes dvacet stupňů, a i vítěz Rodgers si pak stěžoval, že v kopcích málem vzdal. Ročník byl navíc slabší než jindy. Američané kvůli sovětské invazi do Afghánistánu bojkotovali letní olympiádu v Moskvě a Rodgers původně zvažoval, že poběží s černou páskou na rukávu. Řada zahraničních hvězd Boston vynechala, aby se šetřila na olympijské hry, a domácí běžci zase na americkou kvalifikaci, která najednou neměla smysl.

Student Harvardu John Faulkner stál toho odpoledne na Commonwealth Avenue u Kenmore Square. „Na druhé straně ulice jsem viděl něco divného. Z davu vyklopýtala žena. Nevypadala jako běžkyně, ruce jí lítaly kolem a měla na sobě číslo. Nebral jsem ji vážně,“ popsal deníku Boston Globe. Druhý den ráno otevřel noviny a uviděl v nich stejnou ženu s vavřínovým věncem. Rosie doběhla v čase 2:31:56, o tři minuty pod rekordem Bostonu. V cíli se jí podlomila kolena a padla pořadatelům do náruče. Kdyby se odečetly čtyři minuty, které jí měl zabrat start, byla by jen třiadvacet vteřin od světového rekordu.

Kathrine Switzer dělala s vítězkou rozhovor pro televizi. Zeptala se, čemu přičítá tak obrovské zlepšení, a Rosie odpověděla, že neví. „Dělala jste hodně intervalů?“ zeptala se Switzer na běžný druh rychlostního tréninku. „Hm, na to se mě už ptal někdo jiný. Nejsem si jistá, co jsou intervaly. Co to je?“ odpověděla vítězka s věncem na hlavě. Na otázku, kdo ji trénuje, řekla, že si radí sama.

Jinému novináři vysvětlila, že prostě ráno vstala s velkou energií. Z trati, kterou běžci znají nazpaměť, si pamatovala jen krásnou krajinu a spoustu domů a kostelů. Nevzpomněla si ani na studentky dívčí koleje ve Wellesley, které každý rok ječí na první ženy tak, že je slyšet na kilometr. Nevěděla, co jsou mezičasy, které si maratonci hlídají na každé míli.

Fred Lebow, ředitel newyorského maratonu, si všiml, že má vlasy učesané a boky suché. Rodgers později řekl, že bylo hned jasné, že naskočila, protože se nepotila a měla na sobě těžké bavlněné tričko. Gareau si zase všimla, že vítězka nemá obličej bílý od soli, jak to v horku po maratonu bývá. Stehna měla na maratonkyni příliš měkká. Klidový tep, který později zveřejnila, jí vycházel na 76 úderů, zatímco špičkové běžkyně mívají kolem padesáti.

Problém byl hlavně v tom, že ji nikdo neviděl. Na šesti kontrolních stanovištích ji nikdo nezapsal, ale to samo nic neznamenalo, protože kontroloři hlídali hlavně prvních deset mužů. Patti Lyons, která doběhla třetí, novinářům řekla, že Rosie na trati nepotkala a že o jejím vítězství teď hodně pochybuje. Jeden běžec vypověděl, že mezi sedmnáctou a dvacátou mílí běžel vedle Gareau a slyšel lidi křičet, že je první žena.

Rosie měla vysvětlení. „Nikdo mi nezamával, že jsem první. Možná si mysleli, že jsem kluk,“ řekla s odkazem na své krátké vlasy. Jindy tvrdila, že diváci přehlédli písmeno W na jejím čísle. Pořadatelé ale měli přes deset tisíc fotografií ze čtyř rychlých kamer, které stály asi míli před cílem. Gareau na nich byla, Rosie ani jednou. Neobjevila se na žádném videu ani snímku z prvních čtyřiceti kilometrů.

Druhý den seděla v televizi vedle Rodgerse a brečela. „Kdyby jen řekla ‚promiňte, udělala jsem chybu‘. My běžci taky odstupujeme ze závodů, pochopili bychom to,“ řekl Rodgers po letech. Rosie ale ve čtvrtek svolala tiskovou konferenci do manhattanského hotelu. Přišla s medailí na krku, vzlykala a nabídla, že podstoupí detektor lži. Celé to obrátila v boj za ženský sport, kterého si média nevšímají, a o svém vítězství mluvila jako o jediné minutě radosti, po které přišla noční můra.

V pátek 25. dubna zrušili pořadatelé v New Yorku její výsledek z roku 1979. V Bostonu si dali na čas. Gareau mezitím v Montrealu nestíhala zvedat telefony, a tak nemocnice, kde pracovala, uspořádala tiskovku za ni. Cloney se s Rosie večer před rozhodnutím skoro hodinu bavil a pak v kanadském rozhlase řekl: „Nejsem psychiatr, nejsem psycholog, nejsem lékař. Věřím, že je pevně přesvědčená, že závod běžela. Naše důkazy samozřejmě říkají, že ne.“ Myslel si, že pokud podváděla, nebylo to plánované a rozhodla se v rozmaru okamžiku.

Devětadvacátého dubna, osm dní po závodě, rozhodla rada bostonské atletické asociace jednomyslně, že vítězkou je Jacqueline Gareau. Cloney ji pak přivedl na tiskovou konferenci a oznámil, že podle kontrolorů, novinářů i deseti tisíc fotografií vedla Gareau posledních šestnáct kilometrů. Potom jí sám posadil na hlavu vavřínový věnec a novináři s fotografy zatleskali. Malá Kanaďanka, které bylo sedmadvacet a měřila necelých sto šedesát centimetrů, jim vyprávěla o svých sedmi maratonech a o tom, jak je hrdá na svůj čas.

Většina otázek se ale stejně točila kolem ženy, která u stolu nebyla. Boston podle bostonského deníku Christian Science Monitor zůstal i v den jejího triumfu závodem Rosie Ruiz. O měsíc později se vrátila do Bostonu, aby si stoupla na stupně vítězů s Rodgersem, a pořadatelé pro ni natáhli falešnou cílovou pásku. Medaili jí ale museli vyrobit náhradní, protože Rosie tu svou nevrátila. Rosie tehdy sama řekla, že se bojí, že tohle s ní zůstane hodně dlouho.

Měla pravdu, i když jinak, než čekala. Devatenáctého dubna 1982, půl hodiny před startem dalšího bostonského maratonu, ji v New Yorku zatkla policie. Zaměstnavateli, manhattanské realitní firmě, prý ukradla šedesát tisíc dolarů v hotovosti a šecích, v dnešních penězích přes čtyři miliony korun. Strávila týden ve vězení a dostala pět let podmíněně.

V listopadu 1983 se na Floridě sama přihlásila na policii, protože ji hledali kvůli kokainu. S dvěma dalšími ženami prý chtěla v hotelu u miamského letiště prodat dvě kila kokainu tajným agentům. Její advokát žádal o propuštění na kauci. Soudci přitom řekl větu, kterou si o šestnáct let později s chutí připomněl i newyorský týdeník Village Voice: „Vaše ctihodnosti, ona není běžkyně.“

Mezitím dostávala nabídky na tisíce dolarů, ať se postaví na start a dokáže, že to umí. Všechny odmítla. Pořadatelé Bostonu ji pozvali i na ročník 1981, ale omluvila se kvůli kyčli. Z jejího jména se v americké angličtině stal pojem a o běžcích, kteří si zkrátí trať, se dodnes říká, že udělali Rosie. Rodgers si z toho dělal legraci. Dva nejslavnější maratonci historie jsou podle něj Feidippidés a Rosie Ruiz, přičemž jeden padl mrtvý a druhá byla blázen.

Steve Marek, předseda běžeckého klubu, který jí v roce 1980 dělal poradce a veřejně ji hájil, později řekl, že mu pár měsíců po závodě všechno přiznala. Na trať prý naskočila kousek před cílem a polila se vodou, aby vypadala zpoceně. Chtěla jen zaběhnout pod tři hodiny jako v New Yorku. „Vyběhla z davu a nevěděla, že první žena ještě neproběhla. Věřte mi, byla stejně šokovaná jako všichni, když doběhla první. Ale to už jí nasadili korunu, dali jí medaili a řekli jí, že vyhrála. Jak měla říct, že ne?“ vysvětloval.

Zemřela 8. července 2019 na rakovinu ve věku 66 let. V nekrologu, který rodina zveřejnila u pohřebního ústavu, o maratonu nebylo ani slovo, a tak si její smrti skoro měsíc nikdo nevšiml. Gareau ji potkala jen jednou, pár měsíců po Bostonu na desetikilometrovém závodě v Miami. Rosie k ní po doběhu přišla a představila se: „Ahoj, já jsem Rosie Ruiz.“ Pořád tvrdila, že vyhrála, a tak se Gareau s ní nepřela.

Zdroje:

https://www.boston.com/sports/obituaries/2019/08/08/rosie-ruiz-obituary/

https://www.washingtonpost.com/archive/sports/1980/04/27/the-saga-of-rosie-ruiz/c93f688a-fd7e-47e6-b215-e1a3384ba913/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1980/04/25/runner-ruiz-stands-fast-at-gathering-of-skeptics/62f22738-fad6-4090-8420-0857f36b0c55/

https://www.csmonitor.com/1980/0423/042337.html

https://www.csmonitor.com/1980/0501/050141.html

https://runningmagazine.ca/sections/jacqueline-gareau-the-boston-marathon-rosie-ruiz-and-a-lifetime-of-running/

https://graphics.boston.com/marathon/history/1980.shtml

https://time.com/3822577/rosie-ruiz-history/