Vasilij Archipov zachránil svět a celý život o tom mlčel. Doma mu vyčítali, že se raději neutopil

Sobotě 27. října 1962 se ve Washingtonu dodnes říká černá. Nad Kubou ten den sestřelila sovětská raketa americký průzkumný letoun U-2 a jeho pilot zahynul. Další U-2 zabloudil nad území Sovětského svazu a svět čekal, jestli Kennedy s Chruščovem udrží nervy. Ve stejnou chvíli kroužila v Sargasovém moři východně od Kuby kolem jediného bodu na hladině americká letadlová loď Randolph a jedenáct torpédoborců.

Pod nimi, v ponorce rozpálené jako sauna, se rozhodovalo o věcech, o kterých se Kennedy ani Chruščov tehdy nedozvěděli. Kuba přitom měla blízko i k Československu. Když v roce 1961 přerušila diplomatické styky se Spojenými státy, starala se o její opuštěnou budovu ve Washingtonu podle dostupných záznamů československá ambasáda. Arthur Schlesinger, poradce prezidenta Kennedyho, o tom dni po letech řekl: „Nebyl to jen nejnebezpečnější okamžik studené války. Byl to nejnebezpečnější okamžik v dějinách lidstva.“

Na Kubu tehdy Sovětský svaz potají vozil jaderné rakety a k operaci patřila i brigáda čtyř dieselových ponorek. B-4, B-36, B-130 a vlajková B-59 vypluly v noci na 1. října z poloostrova Kola a měly zamířit do kubánského přístavu Mariel, kde měla vzniknout sovětská základna. Byly to ponorky projektu 641, které NATO označovalo jako Foxtrot, stavěné pro chladné severní moře. Každá vezla dvaadvacet torpéd a jedno z nich bylo „speciální“. Torpédo T-5 mělo jadernou hlavici o síle zhruba bomby, která zničila Hirošimu. Velitelé dostali jen ústní pokyn, že ho mohou použít, když budou napadeni.

Na B-59 byli tři muži, na kterých záleželo nejvíc. Kapitán Valentin Savickij, politický důstojník Ivan Maslennikov a šestatřicetiletý Vasilij Archipov, náčelník štábu celé brigády. Na lodi byl formálně druhý, hodností a funkcí ale stál vedle kapitána. Navíc se na palubu natlačilo devět mužů zvláštní odposlechové skupiny, kteří měli poslouchat americké vysílání.

Vedl je pětadvacetiletý Vadim Orlov, syn zpravodajce, který jako dítě žil v Americe a uměl výborně anglicky. Orlov sám přiznal, že ho posádka zpočátku brala jako přítěž, protože jeho lidé zabrali místo, kterého bylo i tak málo.

Vasilij Archipov se narodil v roce 1926 v rolnické rodině nedaleko Moskvy. Jako devatenáctiletý kadet bojoval v srpnu 1945 na minolovce proti Japonsku a pak sloužil na ponorkách ve všech sovětských mořích. Rok před Kubou ho jmenovali zástupcem velitele na K-19, první sovětské jaderné ponorce s balistickými raketami. Čtvrtého července 1961 u Grónska praskl chladicí okruh jednoho z reaktorů. Teplota v něm vystoupala k 800 stupňům, a protože nefungovalo ani dálkové spojení, nemohli zavolat Moskvu o pomoc. Sedm mužů z technické posádky a jejich důstojník svařili provizorní chlazení a zabránili roztavení reaktoru. Do měsíce byli všichni mrtví z ozáření a během dvou let zemřelo dalších patnáct námořníků. Ozářená byla celá posádka včetně Archipova.

Kapitán Zatějev se tehdy bál vzpoury a nechal hodit všechny zbraně do moře, kromě pěti pistolí pro nejvěrnější důstojníky. Ponorce se mezi námořníky říkalo Hirošima a smůla ji provázela od začátku. Už při spouštění na vodu se o její trup nerozbila lahev šampaňského, což námořníci odjakživa považují za špatné znamení. Hollywood o havárii v roce 2002 natočil film K-19: Stroj na smrt s Harrisonem Fordem a Liamem Neesonem, jehož postava je volně inspirovaná právě Archipovem.

Ponorky tohoto typu nebyly stavěné do tropů. Jeden z ponorkářů brigády, Anatolij Andrejev, psal celou cestu dopis své ženě Sofočce, a protože ho nemohl odeslat, stal se z něj deník. Popisuje v něm, jak teplota v oddílech vystoupala nad 35 stupňů a místy až na 57. Lékař nemohl nemocným ani změřit horečku, protože všechny teploměry ukazovaly víc než 38 stupňů. Muži chodili jen v trenýrkách a sandálech, měli vyrážky, oteklé nohy a pitnou vodu na příděl. „Hrozně se mi chce pít. Špatně se píše, papír je nasáklý potem,“ stojí v dopise. Popisuje i svého kapitána, kterému podle něj v tom vedru došly nervy. Prý na všechny křičel, trápil sám sebe a začínal se bát vlastního stínu. Ke konci cesty už ale psal hlavně o žízni a o tom, že by byl radši v boji než dole v té výhni.

Dvaadvacátého října vyhlásil Kennedy námořní blokádu Kuby a Orlovovi radisté to zachytili z amerického rozhlasu. Spojené státy nasadily na lov sovětských ponorek většinu protiponorkových sil v Atlantiku. Taktika byla prostá: dieselová ponorka se musí dřív nebo později vynořit, aby nabila baterie. Americké ministerstvo zahraničí přitom 24. října rozeslalo pravidlo, že když torpédoborec hodí čtyři nebo pět cvičných náloží, znamená to „vynořte se“. Sovětští velitelé tvrdili, že se o tomhle signálu nikdy nedozvěděli. Pro ně to byly prostě výbuchy. Američané přitom o ponorkách věděli už od konce září. Odposlouchávali krátké šifrované vysílání mezi ponorkami a Moskvou, a i když ho nedokázali přečíst, zaměřili, odkud přichází. Úplně je prozradila B-130, které se porouchaly všechny tři dieselové motory a musela se vynořit. Zbytek brigády pak hledala letadla s magnetickými detektory, plovoucí bóje se sonary a desítky torpédoborců.

Sedmadvacátého října našla B-59 skupina letadlové lodi Randolph. Podle Orlovových operátorů ji obklopilo čtrnáct lodí, které začaly utahovat kruh a házet nálože. Byly slabé a neměly ponorku poškodit, uvnitř ale zněly jako konec světa. V americkém hlášení skupiny Randolphu stojí, že po výbuchu signálních náloží zachytil sonar vrtulníku zvuk zabouchnutých poklopů, a tak už nebylo pochyb, že pod nimi je ponorka. Pro Američany to znamenalo úspěšné potvrzení kontaktu se sovětskou ponorkou. Pro muže dole začínala noční můra. Americký kapitán John Peterson, jehož torpédoborec se honu účastnil, po čtyřiceti letech přiznal, že ty „signální“ nálože musely dole znít úplně jinak. „Bylo to, jako byste seděli v kovovém sudu a někdo do něj pořád bušil perlíkem,“ vzpomínal Orlov.

Baterie byly skoro vybité a svítilo jen nouzové osvětlení. V oddílech bylo podle Orlova 45 až 50 stupňů, ve strojovně šedesát, a oxid uhličitý v ovzduší se blížil smrtelné hranici. Důstojníci na hlídce omdlévali jeden za druhým, padali „jako kostky domina“. Takhle to trvalo asi čtyři hodiny. Pak vedle trupu vybuchlo něco silnějšího. „Mysleli jsme si, že je konec,“ vzpomínal Orlov. Vyčerpaný kapitán Savickij, který se nedokázal spojit s generálním štábem, si podle něj zavolal důstojníka, který měl na starosti jaderné torpédo, a nařídil ho připravit k boji. „Možná už nahoře začala válka a my tady dole děláme kotrmelce. Teď je odpálíme! Zemřeme, ale potopíme je všechny. Neuděláme ostudu námořnictvu!“ křičel podle Orlova.

Co se stalo potom, vyprávějí svědci různě, a právě tady začíná mlčení, které trvalo desítky let. Podle Orlova se Savickij po poradě s Archipovem a Maslennikovem uklidnil a rozhodl se vynořit. Vyslali signál, že ponorka jde nahoru, a pronásledovatelé zpomalili. Podle Rjurika Ketova, velitele sesterské ponorky B-4, a podle toho, co v roce 1997 naznačil sám Archipov, přišel nejhorší okamžik až na hladině. Když se B-59 večer vynořila, aby nabila baterie, vylezli Savickij a Archipov na velitelskou věž a ocitli se uprostřed pekla. Letadla prolétala dvacet metrů nad nimi a oslepovaly je reflektory. Kanóny vystřelily přes tři sta ran podél lodi, torpédoborce jim nebezpečně křižovaly cestu a z amplionů na ně někdo křičel, ať zastaví stroje.

„Letadlo, které letělo nad věží, rozsvítilo vteřinu až tři před palbou silné reflektory a oslepilo lidi na můstku. Když velitel zamrkal a znovu viděl, bylo jasné, že letadlo střílí vedle a podél lodi,“ popsal tu chvíli Archipov. Podle Ketova Savickij v panice zavelel nouzové ponoření a přípravu torpéda číslo jedna, toho s jadernou hlavicí. Úzký žebřík dolů ale ucpal signalista se svou výbavou a kapitán nemohl rychle slézt. Archipov, který zůstal nahoře, viděl, že Američané nestřílí na ponorku, ale jen signalizují.

Zavolal kapitána zpátky a uklidnil ho a rozkaz se k torpédistům nikdy nedostal. Sovětská posádka pak Američanům odsignalizovala, ať přestanou s provokacemi. Američtí fotografové si mezitím z paluby torpédoborců fotili zbledlé, vyhublé námořníky, kteří vylezli na palubu nadýchat se vzduchu. Netušili, že se dívají na loď s jadernou zbraní.

Archipov o tom večeru veřejně mluvil jedinkrát, na konferenci v Moskvě v roce 1997, a o své roli se nezmínil ani slovem. Řekl jen, co se mohlo stát. „Velitel mohl instinktivně, bez rozmýšlení, nařídit nouzové ponoření. Po ponoření by nikoho ani nenapadlo ptát se, jestli letadlo střílelo na ponorku, nebo kolem ní. To je válka,“ uvedl. Druhý den, s nabitými bateriemi, se B-59 bez varování ponořila a Američanům utekla. Moskva jí pak nařídila návrat domů. V neděli 28. října oznámil Chruščov, že rakety z Kuby stáhne.

Doma na posádky nečekaly medaile. Velení se zlobilo, že se ponorky nechaly odhalit a musely se vynořit před Američany. Jeden z admirálů jim podle pozdějších svědectví řekl, že by bylo lepší, kdyby šli ke dnu i s lodí. Ponorka B-130, které vypověděly motory, se domů ani nedoplavila sama, tři týdny ji přes Atlantik táhl remorkér. Maršál Andrej Grečko, který tehdy zastupoval ministra obrany, se při hlášení teprve dozvěděl, že k Americe poslali staré dieselové ponorky, a ne nové, jaderné. Sundal si prý brýle, praštil jimi o stůl, až se roztříštily, a bez slova odešel.

Zpráva štábu Severní flotily z prosince 1962, kterou podle všeho psal sám Archipov, popisuje vedro, porouchané stroje i americkou přesilu, která byla „stokrát silnější“. O incidentu na B-59 ale mlčí. Velitelé ponorek se podle historiků z National Security Archive tajemství drželi skoro čtyřicet let.

Archipov pak sloužil dál. V roce 1975 se stal kontradmirálem a velitelem námořní akademie, v roce 1981 viceadmirálem a v roce 1988 odešel do penze. Podle všech, kdo ho znali, byl plachý a skromný. Jeho žena Olga po jeho smrti vyprávěla, že byl inteligentní, zdvořilý a velmi klidný. I na dovolené prý vždycky sháněl noviny, aby věděl, co se děje ve světě, o říjnu 1962 ale skoro nemluvil. Měl pocit, že to, čím tehdy posádky prošly, nikdo neocenil. Olga si vzpomněla i na jednu zvláštní chvíli, kdy ho přistihla, jak pálí balík jejich starých milostných dopisů. Uchovávat je prý nosí smůlu.

Když v roce 1995 novinář Alexandr Mozgovoj podle Orlova poprvé napsal, že B-59 měla blízko k odpálení jaderného torpéda, Archipov se zlobil. Na konferenci o dva roky později, kde seděli i velitelé ostatních tří ponorek a kde už chyběl zesnulý Savickij, to označil za snahu očernit sovětské velitele a rozbít armádu. Popsal oslepující reflektory i palbu kolem lodi, slovo „jaderný“ ale nevyslovil ani jednou a o tom, co sám na věži udělal, mlčel. Zemřel 19. srpna 1998 na rakovinu ledvin, kterou mohla způsobit radiace z K-19. Bylo mu dvaasedmdesát let.

Svět se o B-59 dozvěděl až v říjnu 2002 v Havaně na konferenci ke čtyřicátému výročí krize, kde Orlov vyprávěl svůj příběh. Bývalý americký ministr obrany Robert McNamara tam řekl, že byli „velmi, velmi blízko, blíž, než jsme tehdy věděli“. Ředitel washingtonského National Security Archive Thomas Blanton prohlásil, že Archipov zachránil svět. V roce 2017 dostala jeho rodina posmrtně první cenu Future of Life pro lidi, kteří chránili budoucnost lidstva.

Zdroje:

https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs/2022-10-03/soviet-submarines-nuclear-torpedoes-cuban-missile-crisis

https://nsarchive.gwu.edu/document/29078-document-1-vice-admiral-vasili-arkhipov

https://nsarchive.gwu.edu/document/29066-7-recollections-vadim-orlov-ussr-submarine-b-59-we-will-sink-them-all-we-will-not

https://nsarchive.gwu.edu/document/29065-5-anatoly-petrovich-andreyev-excerpts-diary-entries-october-1962-english-translation

https://nsarchive.gwu.edu/media/29079/ocr

https://www.theguardian.com/world/2022/oct/27/cuban-missile-crisis-60-years-on-new-papers-reveal-how-close-the-world-came-to-nuclear-disaster

https://meduza.io/amp/en/feature/2024/12/04/closer-now-than-ever

https://futureoflife.org/fla-award/future-of-life-award-2017/

https://www.archives.gov/publications/prologue/2012/fall/cuban-missiles.html

https://www-pub.iaea.org/MTCD/Publications/PDF/te_1242_prn.pdf