Vraceli se z výletu a kapela hrála. Za čtyři minuty se přes 600 lidí topilo v londýnských splašcích

Úterý 3. září 1878 bylo jasné a teplé a takové počasí lákalo Londýňany k výletu po řece. Kolem tři čtvrtě na osm večer plul kolesový parník Princess Alice proti proudu Temže zpátky do města. Slunce zapadlo před hodinou, nad vodou svítil měsíc a před přídí se už rýsovala světla mola v North Woolwichi, kde měla vystupovat velká část cestujících. Kapela na palubě spustila tehdy populární písničku Nancy Lee. Dva duchovní na salonní palubě zpívali hymny a chlapi na zádi zase své písničky. Některé děti po celém dni pospávaly a u kolesové skříně se hádal nějaký pár.

Kolik přesně lidí bylo na palubě, dodnes nikdo neví. Seznam cestujících se nevedl a malé děti lístek nepotřebovaly, takže se odhady pohybují mezi sedmi a osmi sty. Většinou to byly rodiny dělníků, řemeslníků a drobných úředníků, pro které byl výlet parníkem k moři vrcholem léta. Lístek z London Bridge do zábavních zahrad v Rosherville stál dva šilinky, zhruba desetinu týdenního výdělku dělníka. Do půl hodiny bylo z výletníků kolem šesti set padesáti mrtvých. Dodnes jde o největší neštěstí v dějinách britské vnitrozemské plavby, a přesto je skoro zapomenuté.

Parník přitom patřil k nejoblíbenějším na řece. Postavili ho v roce 1865 ve skotském Greenocku pod jménem Bute. O dva roky později ho koupili pro plavbu na Temži a přejmenovali po princezně Alici, třetím dítěti královny Viktorie. V roce 1873 vezl do Greenwiche perského šáha, a tak mu místní od té doby říkali šáhova loď. Úřady ho schválily pro 936 cestujících, na palubě ale měl jen dva záchranné čluny a dvanáct záchranných kruhů.

Ráno vyplula Princess Alice od London Bridge na takzvanou plavbu za měsíčního svitu do Sheernessu u ústí Temže a zpátky. Cestou stavěla i v Rosherville u Gravesendu. V opuštěném křídovém lomu tam stál jeden z nejoblíbenějších zábavních parků té doby, s jevištěm pod širým nebem, ohňostroji, provazochodci, věštkyněmi a medvědí jámou.

V Gravesendu udělal kapitán William Grinstead rozhodnutí, o kterém se pak týdny mluvilo u vyšetřování. Bylo mu 47 let a na Temži sloužil dvacet let. Svému kormidelníkovi dovolil zůstat na břehu a ke kormidlu postavil Johna Eyerse, který se nabídl jako náhrada. Jak později vyšlo najevo, Eyers Temži neznal tak dobře, jak by měl, a osobní parník předtím nikdy neřídil. Koroner, tedy úřední vyšetřovatel náhlých úmrtí, se pak podle týdeníku Spectator s jistou naivitou zeptal, jestli to kapitán vůbec měl dovolit.

Kolem půl sedmé vyplula loď z Rosherville domů. Na palubě byl i třicetiletý kuchař Alfred Merryman, otec čtyř dětí, kterého vzali na poslední chvíli. Když se blížili k Woolwichi, stál u dveří salonu a zrovna říkal, jak nádherná ta plavba byla. Spousta rodin se mezitím se soumrakem stáhla dolů do salonu a do kajut.

Proti nim zatím po proudu sjížděla uhelná loď Bywell Castle. Byla čerstvě natřená ze suchého doku a jela prázdná do Newcastlu pro uhlí do egyptské Alexandrie. Měřila o deset metrů víc než Princess Alice a byla skoro třikrát těžší. Její kapitán Thomas Harrison Temži neznal, a tak si najal zkušeného říčního pilota Christophera Dixe. Prvnímu důstojníkovi parníku Georgi Longovi se uhelná loď v podvečerním oparu rýsovala jako velký černý přízrak a měl z ní prý zlou předtuchu. Robert Haines si jí všiml dvě minuty před srážkou. Zdálo se mu, že jede přímo na ně, ale věřil, že uhne, a chystal se jít za ostatními muzikanty dolů na přestávku.

Co se v následujících vteřinách stalo, se s jistotou neví dodnes. Lodě, které se potkají čelem, se mají minout levými boky, podobně jako dvě auta v protisměru. Dix proto stočil Bywell Castle doprava, k jižnímu břehu u mysu Tripcock Point. Grinstead ale jel proti odlivu a držel se starého zvyku převozníků hledat klidnější vodu právě u jižního břehu. Stočil loď doleva a vjel uhelné lodi přímo do cesty.

Cestující slyšeli, jak Grinstead z můstku křičí: „Kam to jedete? Proboha, kam to jedete?“ Na Bywell Castle zatím Dix zvolal, že ten člověk točí kormidlo na špatnou stranu, a dal plný zpětný chod. Bylo pozdě. Ostrá příď uhelné lodi narazila do pravoboku parníku těsně před kolesovou skříní.

Lodě na chvíli zůstaly zaklesnuté do sebe. Náraz podle svědků nebyl nijak strašlivý a mnoho cestujících si myslelo, že se nic vážného nestalo. Herbert Wiele, který stál na zadní salonní palubě, si pro jistotu sundal boty, aby mohl skočit. Pak ale uklidňoval ostatní, protože sám nevěřil, že by se loď mohla potopit. Zpětný chod Bywell Castle obě lodě od sebe odtrhl, do obrovské díry v boku se vevalila voda a z trhliny se hrnula pára.

Parník se uprostřed rozlomil, jako by se přeložil napůl. Oba konce se zvedly do vzduchu a lidé z paluby klouzali do propasti mezi nimi. Záď s Wielem se vzepjala tak vysoko, že se bál skočit. Nakonec zavřel oči a skočil co nejdál, aby nedopadl mezi lidi ve vodě. Kuchař Merryman běžel za kapitánem a ptal se, co mají dělat. „Potápíme se rychle, udělejte, co můžete,“ odpověděl mu Grinstead. „To byla jeho poslední slova. V tu chvíli šla dolů,“ vzpomínal Merryman.

Celé to trvalo asi čtyři minuty. Princess Alice se rozpadla na tři kusy, příď, záď a kotle, a klesla do vody hluboké asi pět a půl metru. Ze salonu a podpalubí se zachránili jen dva lidé. Pokladník stihl vyšplhat po řetězu komína na palubu uhelné lodi a jeden ze stevardů se chytil jejího kotevního řetězu.

To nejhorší ale lidi ve vodě teprve čekalo. Dvacet let předtím zažil Londýn takzvaný Velký smrad, kdy Temže v horkém létě páchla tak, že ji cítili i poslanci v parlamentu na jejím břehu. Inženýr Joseph Bazalgette pak postavil obří kanalizaci, která splašky odvedla z centra. Nikdo je ale nečistil. Stoky je jen poslaly o pár mil dál po proudu, do nádrží u Barkingu na severním břehu a v Crossness na jižním. Odtud se dvakrát denně vypouštěly rovnou do řeky.

Princess Alice se potopila jen kousek nad těmito výpustmi. Hodinu před srážkou z nich do Temže odteklo asi 75 milionů galonů nečištěných splašků, zhruba 340 tisíc kubíků. To by naplnilo kolem sto čtyřiceti olympijských bazénů. Jeden chemik pak výpusti popsal v dopise listu The Times: „Dva nepřetržité sloupy rozložených kvasících splašků, syčících jako sodovka zhoubnými plyny, tak černých, že je voda zbarvená na míle daleko.“

K tomu do řeky tekl odpad z obří plynárny v Becktonu a z chemiček na břehu. Téhož dne se do vody dostala ještě ropa a petrolej z požáru na Thames Street. Jeden z přeživších, pan Huddart, později popsal, co spolkl, když se vynořil: „Chuť i zápach byly něco hrozného, něco, co nedokážu popsat. Byla to ta nejodpornější voda, jakou jsem kdy ochutnal.“

Celé to mělo ještě krutou ironii. Čerpací stanici v Crossness slavnostně spustil v roce 1865 princ z Walesu, bratr princezny Alice. Čtyři obří parní čerpadla stanice se jmenovala Victoria, Prince Consort, Albert Edward a Alexandra. Nesla tedy jména matky, otce, bratra a švagrové princezny, po které se jmenovala potopená loď.

Posádka Bywell Castle házela do vody lana, záchranné kruhy, žebřík i prkna. Harrison nechal spustit tři čluny, ten největší byl ale tak těžký, že ho spouštěli dlouho a skoro k ničemu nebyl. Lidé se podle něj kolem lodi rojili jako včely. Plavat přitom uměl málokdo a ženy stahovaly ke dnu dlouhé těžké šaty.

Merryman se chytil kusu trosky. Vzápětí se jí ale chytilo asi dvacet dalších lidí a potopila se. Patřil k těm šťastným, kteří plavat uměli, a tak doplaval k uhelné lodi a vytáhli ho po laně i se čtyřmi dalšími. Dvacetiletý úředník Claude Wiele našel ve vodě bratra Herberta a společně plavali k Bywell Castle. „Voda byla plná lidí a měli jsme velké potíže se jim vyhnout. Chytila se mě nějaká žena, ale vytrhl jsem se a viděl jsem ji jít ke dnu jako kámen,“ řekl potom novinářům. Bratři se drželi lana, dokud nezeslábli, a pak je vytáhl do člunu nějaký muž, který je vysadil u hospody Crooked Billet v Barkingu. Ve vodě strávili dvacet minut.

Podle kapitána Harrisona křik a zápas ve vodě ustaly už po deseti minutách. Za dvacet minut zůstaly na hladině jen klobouky, čepice, pláště a nějaká těla. Pomáhali i lodníci z továren na obou březích, a tak se z řeky dostalo živých kolem sto třiceti lidí. Šestnáct z nich během dvou týdnů zemřelo, a to i kvůli tomu, co ve vodě spolkli.

Odliv a příliv nosily těla po řece sem a tam a voda je vyplavovala na víc než dvaceti kilometrech břehu od Limehouse až po Erith. Převozníci dostávali za hledání dvě libry denně a k tomu nejméně pět šilinků za každé vylovené tělo, zhruba čtvrtinu týdenní mzdy dělníka. O mrtvé se pak na řece občas rvali. Těla byla kvůli splaškům pokrytá slizem, který nešel smýt. Rychle se rozkládala a oblečení na nich hnilo a měnilo barvu.

Pátého září sestoupil k vraku potápěč. V páchnoucí kalné vodě musel všechno zjišťovat pohmatem. Nahoru hlásil, že kajuty jsou plné těl a lidé v nich stojí namačkaní u východů, většinou vzpřímeně, jak se snažili dostat ven. Devátého září pohřbili desítky nepoznaných do společného hrobu na hřbitově ve Woolwichi. Každá rakev nesla policejní číslo a totéž číslo bylo i na šatech a věcech mrtvého, aby ho příbuzní mohli poznat i dodatečně. Přihlíželo šest až sedm tisíc lidí. Přes sto dvacet obětí nikdy nikdo nepoznal.

Sedmého září ve dvě ráno vytáhli za odlivu na břeh přední část vraku. Právě v tu chvíli kolem plula Bywell Castle, která opouštěla Londýn, jen bez kapitána, protože ten musel zůstat kvůli vyšetřování. Druhý den se k vraku nahrnuly davy a rvaly se o nejlepší výhled. Lidé připlouvali na lodičkách, aby si z něj ulomili kousek na památku, a policie musela povolat 250 mužů navíc.

Vyšetřování vedl koroner Charles Carttar a postavil ho na jediném mrtvém, Williamu Beecheyovi, kterého poznali jako prvního. Verdikt nad ním měl platit pro všechny ostatní.

Vypovídal i topič Bywell Castle George Purcell, který v noci po neštěstí několika lidem vykládal, že kapitán a posádka uhelné lodi byli opilí. Pod přísahou to odvolal a tvrdil, že si na nic takového nevzpomíná. Jeho kolegové pak dosvědčili, že opilý byl on sám.

Výpovědi zaplnily asi pět tisíc stran. Třináctého listopadu zavřel koroner devatenáct porotců do místnosti a odmítl je pustit, dokud nerozhodnou. Podle zpravodaje Times chtělo jedenáct z nich obvinit velení Bywell Castle ze zabití, potřebovali ale dvanáct hlasů. Po dvanácti hodinách vynesli verdikt, že vinu nesou obě lodi. Porota k tomu připsala, že parník měl málo posádky, vezl víc lidí, než bylo rozumné, a záchranné prostředky na něm nestačily. Čtyři porotci verdikt odmítli podepsat.

Ministerstvo obchodu ve vlastním vyšetřování naopak dalo vinu jen parníku, protože porušil pravidlo o míjení levými boky. Paroplavební společnost žalovala majitele uhelné lodi o dvacet tisíc liber a ta ji obratem o dva tisíce. Admiralitní soud nakonec rozhodl, že vinny jsou obě lodi. Za zhruba šest set padesát mrtvých nikoho neobžalovali. Grinstead zemřel s ostatními a převozníci vylovili i jeho tělo. Kudy vlastně chtěl jet, se tak nikdy nikdo nedozvěděl.

Pomocný fond lorda primátora vybral 35 tisíc liber, v dnešních penězích zhruba 125 milionů korun, a rozdělil je pozůstalým. Královská komise v roce 1882 doporučila splašky čistit a od konce osmdesátých let se v Becktonu a Crossness pevné látky srážely vápnem a zelenou skalicí. Kal pak na moře vyvážely zvláštní lodě. Ta první, spuštěná v roce 1887, dostala jméno Bazalgette. Posádky jim kvůli hnědému nákladu přezdívaly Bovril boats a kal do Severního moře vozily až do prosince 1998.

Praha na tom tehdy nebyla o moc líp. Vltava sloužila v 19. století jako otevřená stoka. Čistírnu v Bubenči postavili podle návrhu Angličana Williama Heerleina Lindleyho až v letech 1901 až 1906 a kal z ní vozili zemědělcům podél řeky. Dnes je stará čistírna národní kulturní památkou a technickým muzeem.

Princezna Alice zemřela za tři měsíce po neštěstí v Darmstadtu na záškrt, který chytila při ošetřování svých dětí. Bywell Castle se v lednu 1883 ztratila nejspíš v bouři v Biskajském zálivu i se všemi čtyřiceti muži.

Na mysu Tripcock Point, kde kdysi kapela hrála Nancy Lee, dnes neštěstí připomíná jen vybledlá a počmáraná informační tabule. Porota z roku 1878 přitom žádala přísná pravidla, aby se podobné srážky na Temži už neopakovaly. O sto jedenáct let později, v srpnu 1989, rozťal v centru Londýna těžký lodní bagr Bowbelle výletní loď Marchioness a utopilo se jedenapadesát lidí.

Zdroje:

https://www.rmg.co.uk/stories/ocean/library-archive/drowning-sewage-sinking-princess-alice

https://www.londonmuseum.org.uk/collections/london-stories/sinking-princess-alice/

https://greatdisasters.co.uk/the-princess-alice-disaster/

https://www.jack-the-ripper-tour.com/generalnews/the-sinking-of-the-princess-alice/

https://www.britishnewspaperarchive.com/blog/the-princess-alice-disaster

https://archive.spectator.co.uk/article/21st-september-1878/3/the-really-important-portion-of-the-inquest-on-the

https://victorianweb.org/technology/shipwrecks/28.html

https://www.victorianweb.org/victorian/technology/shipwrecks/28h.html

https://threeswrite.com/three-good-questions/disaster-on-the-thames-1878-part-two/

https://www.ephemerasociety.org/a-horrible-tragedy/

https://thamesfestivaltrust.org/heritage-programme/the-barking-stink/the-barking-stink-sewage-filthy-river/

https://www.thegenealogist.co.uk/featuredarticles/2007/it-all-began-with-jack-the-ripper-or-getting-started-because-of-him-8565/