Z 25 polárníků přežilo šest. Roku 1884 je doma vítali jako hrdiny, dokud neotevřeli rakve ostatních

Na začátku celého příběhu stojí nápad, ke kterému má blízko i Česko. Rakouský námořní důstojník Carl Weyprecht se v letech 1872 až 1874 plavil s Juliem Payerem, rodákem ze Šanova u Teplic, za polární kruh a objevil s ním Zemi Františka Josefa. Po návratu prosazoval, aby státy přestaly závodit o to, kdo dojde nejdál, a raději společně zkoumaly, jak Arktida funguje. Z jeho myšlenky vznikl první Mezinárodní polární rok 1882–1883, do kterého se zapojilo jedenáct zemí s více než tuctem stanic kolem severního pólu. Spojené státy si vzaly tu nejsevernější, v zálivu Lady Franklin Bay na Ellesmerově ostrově, osm set kilometrů od pólu. Kongres na ni vyčlenil 25 tisíc dolarů a armáda velení svěřila sedmatřicetiletému poručíku Adolphu Greelymu. V Arktidě nikdy nebyl.

Greely do občanské války narukoval jako vojín, byl třikrát raněn a po válce se u armádního spojovacího sboru vypracoval na meteorologa. Posádku si skládal hlavně z dobrovolníků od kavalerie, kteří ještě nedávno bojovali se Siouxy. Seržant David Brainard nastoupil do armády tři měsíce po Custerově porážce u Little Bighornu. K nim přibyl fotograf George Rice, astronom Edward Israel, lékař Octave Pavy a v Grónsku dva místní lovci a psovodi, Jens Edward a Frederik Christiansen.

Největším a nejsilnějším mužem výpravy byl vojín Charles B. Henry. Vážil přes devadesát kilo a ve stanici pak přibral dalších jedenáct. Ve skutečnosti se jmenoval Charles Henry Buck. U 7. kavalerie padělal podpis svého velitele na objednávky whisky, odseděl si rok ve vězení a pak ve zlatokopeckém Deadwoodu zabil v hádce u hazardní hry jednoho Číňana. Do armády se vrátil pod falešným jménem a Greelyho tak dlouho bombardoval telegramy, až ho vzal. Když pak časopis Harper's Weekly otiskl skupinovou fotografii výpravy, bývalí důstojníci ho na ní poznali a podali hlášení. To už ale byl Henry daleko za polárním kruhem.

V srpnu 1881 je loď Proteus vysadila v zálivu i s 350 tunami zásob, které měly vystačit na tři roky. Postavili si dřevěný dům dlouhý dvacet metrů a pojmenovali ho Fort Conger. Greelyho zástupce, nadporučík Frederick Kislingbury z Rochesteru, měl za sebou těžký rok. Jeho druhá žena, sestra té první, zemřela na horečku, zatímco za ní přes dvě stě kilometrů jel na koni sněhem, a doma po něm zůstaly čtyři děti. S Greelym se nepohodl skoro okamžitě. Už po dvou týdnech požádal o uvolnění a Greely mu vyhověl s tím, že se vrátí Proteem. Loď ale zvedla kotvy přesně ve chvíli, kdy Kislingbury opouštěl stanici. Dva roky pak ve Fort Conger žil bez funkce a chodil jen na lov.

První rok se dařil. Na Den díkůvzdání pořádali závody na sněžnicích a v běhu a vítězové dostávali broskve v plechovce, tabák a rum. Na jaře 1882 dojeli poručík James Lockwood, seržant Brainard a Grónčan Christiansen na psích spřeženích podél grónského pobřeží na 83°24′ severní šířky. Nejsevernější bod, kam kdy člověk došel, tak poprvé po zhruba třech stoletích nepatřil Britům. Rekord překonali o sedm kilometrů.

V létě 1882 měla přijet zásobovací loď Neptune. Led ji zastavil a kapitán nechal část zásob na mysu Sabine, čtyři sta kilometrů na jih. O rok později vyplul Proteus s poručíkem Garlingtonem, kavaleristou bez zkušeností s ledem. Měl rozkaz nejdřív vyložit zásoby na bezpečném místě a teprve pak se prodírat na sever. Neudělal to. Ve Smithově průlivu led loď 23. července 1883 rozdrtil a s ní šla ke dnu většina jídla pro Greelyho muže. Garlington nechal na mysu Sabine asi pět set dávek a vzkaz a s posádkou odplul v člunech na jih.

Ve Washingtonu byl tehdy ministrem války Robert Todd Lincoln, syn Abrahama Lincolna. Na podzim oznámil, že další záchranná výprava ten rok nepojede. Greelyho žena Henrietta se s tím nesmířila a celou zimu obcházela poslance a psala do novin. Greely o tom všem neměl tušení. Podle plánu, se kterým odjížděl, měl stanici opustit nejpozději do září 1883, pokud loď nepřipluje, a vydat se na jih k zásobám, které tam pro něj měly ležet.

Devátého srpna 1883 vyrazili na jih s malým parníčkem a třemi čluny. Vzali jen to nejnutnější, ale vědecké záznamy z celých dvou let nesli s sebou. Čluny brzy uvízly v ledu a muži se přestěhovali na velkou kru, se kterou je proudy unášely sem a tam. Na jednom ostrůvku cestou našli skrýš se zásobami, kterou tam před lety nechali Britové, jenže jídlo bylo plesnivé. Až po jedenapadesáti dnech přistáli kousek od mysu Sabine. Fotograf Rice a Grónčan Jens došli k mysu a našli tam Garlingtonův vzkaz, že Proteus je na dně. Greely si tehdy zapsal: „Očekával jsem strádání, částečné hladovění a možná smrt několika nejslabších.“

Na zimu si postavili boudu z kamenů. Byla sedm a půl metru dlouhá, pět metrů široká a jen něco přes metr vysoká, takže se v ní nedalo stát. Za střechu jí posloužila převrácená velrybářská loď, kterou na mysu nechal Neptune, a přes ni plachta z Protea. Dovnitř se lezlo sněhovou chodbou a svítila jen lampička na tuk. V prostoru menším než dvoupokojový byt tu přezimovalo všech pětadvacet mužů. Tábor pojmenovali Camp Clay. Greely s Brainardem vážili jídlo na vahách sestavených z odpadu, s přesností na setiny unce.

V listopadu se Rice a seržant Joseph Elison vydali pro britské maso, které tu v roce 1875 nechala jiná výprava. Elisonovi cestou omrzly ruce i nohy a zbytek zimy proležel ve spacáku. Prsty a chodidla mu postupně odpadly a kamarádi mu ke zbytku paže přivázali lžíci, aby mohl jíst sám. První muž zemřel 18. ledna 1884.

Na jaře Brainard a Rice lovili sítí z kusu látky v puklinách ledu drobné korýše, kterým muži říkali krevety. Byli velcí jako pšeničné zrno. Jinak jedli lišejník ze skal, mořské řasy, svíčky, podrážky a nakonec proužky vařené tulení kůže z vlastního oblečení. Jednou v březnu je výpary z lihového vařiče přiotrávily tak, že museli všichni ven do mrazu. Henry využil zmatku a ukradl ze zásob slaninu. Prozradil se, až když ji nestrávenou vyzvracel. Všichni, i jeho kamarádi ze spacáku, ho uznali vinným, ale Greely ho tehdy jen uvěznil ve spacáku.

Na začátku dubna se Rice s Juliem Frederickem, malým sedlářem, kterému kamarádi říkali Prcek, vydali pro maso, které v listopadu musel kvůli Elisonovi nechat ležet na ledu. Ve vánici Rice zkolaboval. Frederick si svlékl kožešinovou bundu, zabalil mu do ní nohy a jen v košili ho držel na saních v náručí, dokud večer nezemřel. Pak ho pohřbil do ledu, sám se doplahočil zpátky a nakonec odevzdal Riceho dávky jídla netknuté. Týž den zemřel i poručík Lockwood, muž, který o dva roky dřív došel nejdál na sever. Koncem dubna se Jens utopil při lovu tuleně v kajaku a s ním odešel i nejlepší střelec výpravy.

Henry mezitím ukradl líh a opil se. Brainard si do deníku zapsal, že je to rozený zloděj. V květnu napsal Henry bývalému veliteli pohlednici, která se dochovala: „Zbývá nám jídlo na šest dní. Hladovění nám hledí do tváře. Sedm z nás je už mrtvých a my ostatní jsme smířeni s tím, že je budeme následovat. Výprava byla úspěchem, já bohužel ne.“

Koncem května umírali skoro každý druhý den. Na hroby už nikdo neměl sílu, a tak mrtvé jen přisypali štěrkem a z jednoho hrobu trčela ruka. Prvního června zemřel Kislingbury, muž, který chtěl domů už po dvou týdnech. Čtvrtého června si Greely zapsal, že Henry zase krade krevety a že bude nutné udělat něco tvrdého, jinak zahyne celá výprava. Druhý den dal třem seržantům, Brainardovi, Frederickovi a Longovi, písemný rozkaz: pokud Henryho přistihnou při další krádeži, mají ho zastřelit.

Šestého června ho Frederick viděl brát krevety ze společného hrnce. Později se Henry dvakrát vrátil ke staré boudě a Greelymu nakonec přiznal, že odtamtud vzal tulení řemeny a má schovanou tulení kůži. „Byl drzý ve svých doznáních a neprojevil strach ani lítost. Nařídil jsem ho zastřelit,“ napsal Greely. Rozkaz končil větami: „Způsob smrti určete dvěma ostrými a jedním slepým nábojem. Tento rozkaz je nezbytný a naprosto nutný pro jakoukoli šanci přežít.“ Nikdo ze střelců neměl vědět, komu připadl slepý náboj. Každý tak mohl doufat, že právě on nezabil.

Jak to proběhlo, se dlouho nevědělo. Frederick v roce 1884 novinám popsal vzornou popravu se třemi puškami. Brainard, Long a Biederbick však v roce 1906 jednomu novináři vyprávěli jinou verzi a odborník na výpravu Glenn Stein ji dnes považuje za pravděpodobnější. Použitelná puška jim zbyla jediná, takže dvě ostré a jedna slepá nešly. Losovali, kdo bude střílet, a přísahali, že to nikdy nikomu neřeknou. Frederick zavolal Henryho ke staré boudě, prý pomoct nosit zásoby. Původně ho chtěli zastřelit zezadu, až se shýbne, ale jeden ze seržantů to nesnesl, a tak mu řekli do očí, ať poklekne a smíří se s Bohem. Henry uviděl na zemi sekeru a skočil po ní, seržant na ni ale šlápl dřív. Výstřel ho zasáhl do hrudi. Henry se otočil a vykřikl: „Podvedli jste mě! Podvedli jste mě!“ Druhá kulka ho zasáhla do hlavy. Bylo kolem druhé odpoledne.

V Henryho věcech pak našli pět kilo tulení kůže, ukradené boty a stříbrný chronograf, který zmizel z Fort Conger. Ten večer zemřeli ještě dva muži, mezi nimi lékař Pavy. Brainard o Henrym po letech řekl, že zastřelit člověka, který okrádá hladovějící, mu nevadilo o nic víc než zastřelit vlka. Kdo tenkrát vystřelil, ale neprozradil nikdy. „Frederick a Long jsou mrtví. Nikdy neřekli, kdo Henryho zastřelil. A já to neřeknu nikdy,“ napsal v roce 1929.

Doma mezitím Henrietta Greelyová a noviny dotlačily Kongres k tomu, aby poslal tři lodě pod velením komandéra Winfielda Schleye. V Arktidě se zatím přes tábor tři dny hnala vichřice. Stan spadl a přimáčkl Greelyho, Brainarda a Longa ve spacácích. Posledních dvaačtyřicet hodin měli jen vodu a pár kousků namočené tulení kůže. Těsně před půlnocí 22. června 1884 zaslechl Greely píšťalu parníku. Ostatní mu nevěřili. Brainard s Longem vylezli na kopec a nic neviděli, ale Long tam zůstal, aby znovu postavil spadlou vlajku, a pak zpoza výběžku vyjel člun.

Poručík John Colwell rozřízl nožem plachtu stanu a podíval se dovnitř. U vchodu ležel muž s otevřenýma skelnýma očima. Naproti ležel Elison, bez části rukou a nohou, se lžící přivázanou k pahýlu. Dva muži uprostřed si zrovna dělili poslední lžičky brandy. A proti nim klečel na všech čtyřech hubený vousatý muž v roztrhaném županu s červenou čepičkou na hlavě, který si právě nasazoval brýle. „Greely, jste to vy?“ zeptal se Colwell. „Ano… sedm nás zbylo… tady jsme… umíráme… jako muži. Udělal jsem, kvůli čemu jsem přijel. Překonal jsem nejlepší rekord,“ zašeptal Greely a sesunul se. Když jim Colwell dal pár soust a víc odmítl, prosili o další. Zahodil plechovku, oni ji našli a vyjedli. Sedmý zachráněný, Elison, zemřel 8. července na lodi po amputaci obou nohou a vážil pětatřicet kilo. Z pětadvaceti mužů se tak domů vrátilo šest.

Námořníci vykopali těla z mělkých hrobů a na cestu domů je naložili do lihu. Henryho tělo našel poručík Colwell až o půlnoci u ledu pod starou boudou, bez hlavy, a poznali ho podle díry po kulce. Prvního srpna přistály lodě v Portsmouthu a Ameriku zaplavily oslavy. Rakev s Kislingburym převzali v New Yorku jeho bratři John a William. Dostali ji s výslovným pokynem, že se v žádném případě nesmí otevřít. Pohřbili ho na hřbitově Mount Hope v rodném Rochesteru.

Po Americe se ale šířily zvěsti. Bratři nechali 14. srpna rakev vykopat a otevřít a v hřbitovní kapli ji za přítomnosti úředníka prohlédli dva lékaři. Maso z trupu i stehen bylo odřezané ostrým nástrojem, nedotčené zůstaly jen obličej, ruce a chodidla. Pitva navíc ukázala, že Kislingbury před smrtí jedl vlasy, mech a dřevo. Druhý den to otiskly noviny po celé zemi. Velitel záchranné výpravy Schley pak sám v knize o záchraně přiznal, že takových těl bylo šest, mezi nimi i Henryho.

Greely trval na tom, že nic nevěděl a že pokud se to stalo, tak tajně a bez jeho souhlasu. Novinářům připomínal, že se se zmrzačeným Elisonem dělili do posledních kapek. Jeden z námořníků z lodi Bear naopak novinám řekl, že jim to přeživší přiznali sami. Šéfinženýr záchranné výpravy George Melville se jich zastal: „Nezabíjeli kamarády, aby je snědli. Jedli je, až když byli mrtví.“ Kdo z mužů v tom stanu jedl a kdo ne, se nikdy neprokázalo. Ministerstvo války popravu Henryho uznalo za nezbytnou a správnou. Pohřbili ho s vojenskými poctami v Brooklynu a v hřbitovní knize mu jako příčinu smrti napsali hladovění.

Greely to dotáhl na generála a náčelníka armádního spojovacího sboru, v roce 1888 spoluzakládal National Geographic Society a v den svých jednadevadesátých narozenin v roce 1935 dostal Medaili cti za celoživotní službu. Zemřel o pár měsíců později. Přeživší se ještě o třicet let později sešli v New Yorku na výročí záchrany. Kniha Buddyho Levyho o výpravě vyšla v roce 2020 i česky pod názvem Labyrint z ledu.

David Brainard zemřel jako brigádní generál v roce 1946. V roce 1954 rozbalovala jeho nevlastní dcera věci z armádních kufrů a v jedné krabici našla pečlivě zabalenou stříbrnou mísu na zeleninu. Uvnitř ležel úzký notes, Brainardův deník z jara 1884 psaný tužkou, a vedle něj dva náboje. Napsala na ministerstvo, že je to možná nějak spojené s popravou muže, který kradl jídlo. Deník dnes leží v knihovně Dartmouthské univerzity. Kde skončily ty dva náboje, už nikdo neví.

Zdroje:

https://journalhosting.ucalgary.ca/index.php/arctic/article/view/67186

https://www.library.dartmouth.edu/digital/digital-collections/david-brainard-diary

https://www.library.dartmouth.edu/digital/digital-collections/david-brainard-diary/introduction

https://www.library.dartmouth.edu/digital/digital-collections/david-brainard-diary/appendix

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/greely-expedition/

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/greely-journal/

https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/greely-brainard-journal/

https://www.history.navy.mil/research/library/online-reading-room/title-list-alphabetically/g/greely-relief-expedition.html

https://www.americanhistory.si.edu/explore/stories/mysterious-fork-leads-story-infamous-greely-expedition

https://www.pmel.noaa.gov/arctic-zone/ipy-1/History.htm

https://www.cmohs.org/recipients/adolphus-w-greely