Článek
„Na takové důkazy by člověk ani kočku nenaplácal za to, že ukradla smetanu.“ — prohlásil spisovatel Andrew Lang o případu Oscara Slatera
Britové mu dodnes říkají skotský Dreyfus, ale českému čtenáři se nabízí srovnání ještě bližší. Ve stejné době se totiž v Čechách táhla hilsneriáda. Žida Leopolda Hilsnera z Polné odsoudili k smrti za vraždu, kterou nespáchal, císař mu trest změnil na doživotí a za jeho nevinu se postavil profesor Masaryk, za což ho půl národa proklínalo. Oscar Slater byl taky Žid, taky dostal trest smrti a taky ho zachránilo doživotí. Místo Masaryka ale měl sira Arthura Conana Doyla, nejslavnějšího autora detektivek na světě. A zatímco Hilsnerovi v roce 1918 nový císař jen milostivě odpustil, Slater se dočkal víc. Jenže až po letech, na která by nikdo nechtěl ani pomyslet.
Deset minut pro noviny
Bylo pondělí 21. prosince 1908, čtyři dny před Vánoci, a nad Glasgow visela tma a déšť. Dvaaosmdesátiletá Marion Gilchristová, svobodná a velmi zámožná dáma, bydlela s jedinou služkou v prvním patře měšťanského domu na West Princes Street. Ve skříni mezi šaty měla schované šperky za tři tisíce liber (v dnešních penězích zhruba za devět milionů korun) a vetřelců se bála tak, že měla na dveřích dva zámky a se sousedy z přízemí, rodinou Adamsových, se domluvila na tajném znamení: kdyby potřebovala pomoc, zabouchá na podlahu.
V sedm večer poslala jednadvacetiletou služku Helen Lambieovou pro večerní noviny. Za pár minut uslyšel soused Arthur Adams, povoláním hudebník, nad hlavou ránu, pak těžký pád a nakonec tři ostrá zabouchání. Vyběhl nahoru a zazvonil, ale nikdo neotevřel. Zevnitř se ozýval zvuk, „jako když někdo štípe dříví“, a Adams, který si to vysvětlil po svém, se zase vrátil dolů. Sestry ho ale hned poslaly zpátky, protože se jim nad hlavou „div nepraskl strop“.
Když podruhé stál u dveří, vracela se služka s novinami. Odemkla oba zámky, a vtom z ložnice vyšel dobře oblečený muž, prošel kolem obou a na schodišti vyrazil dolů „jako namazaný blesk“. A tady začíná záhada, se kterou si soudci, novináři i spisovatelé lámali hlavu dalších dvacet let. Představte si, že vám z bytu, kde jste nechali starou paní samotnou, vyjde cizí muž. Helen Lambieová nevykřikla, nezačala ho pronásledovat a ani nespěchala za svou paní. Šla nejdřív zkontrolovat kuchyň a ložnici. Do jídelny vešla, až když se jí Adams udiveně zeptal: „A kde je vaše paní?“
místnost, kde našli zavražděnou ženu
Marion Gilchristová ležela na koberečku před krbem s hlavou rozbitou tak, že ji sotva poznali, a vedle ní ležel na zemi její umělý chrup. V ložnici zůstala vypáčená krabice, ve které stará dáma uchovávala osobní papíry, a obsah byl rozházený po podlaze. Vrah si tam rozsvítil plyn a nechal po sobě krabičku sirek značky Runaway, česky Uprchlík (ironie, kterou by si ani autor detektivek netroufl vymyslet). Na stolku přitom nechal ležet prsteny s diamanty, zlatý náramek i zlaté hodinky. Zmizela jediná věc, diamantová brož ve tvaru půlměsíce.
Zubař, který neměl vrtačku
Policie vydala popis: muž mezi pětadvaceti a třiceti lety, štíhlý, hladce oholený, ve světle šedém kabátě a tmavé čepici. Za pár dní se přihlásila čtrnáctiletá dívka Mary Barrowmanová, do které ve tmě a dešti na ulici vrazil prchající muž, a dokázala ho popsat mnohem podrobněji než dva dospělí, kteří ho viděli v osvětlené předsíni: měl křivý nos, tvídový klobouk a plavý nepromokavý plášť.
O Vánocích pak na policii přišel obchodník s jízdními koly a nahlásil, že jistý „německý Žid Oscar“ nabízí v jednom glasgowském klubu zástavní lístek na diamantovou brož ve tvaru půlměsíce. Oscar Slater se narodil v roce 1872 jako Oskar Josef Leschziner v Opolí v pruském Slezsku (pro Ostravany kousek za humny, asi sto kilometrů daleko) v rodině židovského pekaře. Před povinnou vojnou utekl do Anglie a své jméno, které tam nikdo nedokázal vyslovit, vyměnil za Slater. Podle potřeby se představoval i jako George, Sando nebo Anderson.
Andílek to nebyl. Živil se hazardem, provozoval herny v Londýně i v New Yorku, dvakrát stál před soudem kvůli ublížení na zdraví (pokaždé ho zprostili) a manželka od něj odešla. Do Glasgow přijel v listopadu 1908 s přítelkyní, francouzskou tanečnicí, a pronajal si byt na splátky. Na dveřích visela cedulka „Anderson, zubař“, na vizitkách stálo „obchodník s diamanty a drahými kameny“ a v bytě nebylo jediné zubařské náčiní! Policie ale do té doby proti němu neměla vůbec nic.
Na Boží hod večer Slater s přítelkyní a devíti kufry odjel do Liverpoolu, v tamním hotelu se zapsal jako „Oscar Slater, Glasgow“ a druhý den odplul lodí Lusitania do New Yorku. Pro detektivy to byl jasný útěk, i když o cestě mluvil s kamarády už týdny předem. Pak ale přišla rána. Slaterova brož ležela v zastavárně už od 18. listopadu, pět týdnů před vraždou, a navíc měla tři řady diamantů, zatímco brož paní Gilchristové jedinou. Stopa, na které podezření stálo, se rozpadla, ale podezřelý zůstal. Podle americké novinářky Margalit Foxové, která o případu napsala knihu, byla policie pod tlakem a ráda, že se město zbaví židovského cizince, jehož způsob obživy urážel slušné měšťany.
„To je on!“
Za Slaterem se přes oceán vydali tři svědci: služka, poslíčka a soused Adams. Obě dívky spolu dvanáct dní sdílely kajutu a později přísahaly, že během plavby o případu nepadlo ani slovo (no jistě). Předtím jim ovšem policie v Glasgow ukázala Slaterovu fotografii, služka svou výpověď mnohokrát přepisovala a dívku vyslýchali čtrnáct dní po sobě. Šedý kabát se mezitím proměnil v plavý plášť a z tmavé čepice se stal klobouk.
V New Yorku stály obě dívky před soudní síní s glasgowským inspektorem a americkým prokurátorem právě ve chvíli, kdy chodbou vedli Slatera. Podle toho, co později vypověděly ve Skotsku, obě zvolaly: „To je on!“ Po devatenácti letech ale do Edinburghu přijel bývalý americký maršál John Pinckley a dosvědčil, jak to bylo doopravdy. Slater byl v tu chvíli připoutaný želízky k němu a prokurátor na něj ukázal prstem s otázkou: „Je to on?“ V jednací síni pak služka přiznala něco, co mělo celou věc ukončit: „Nepoznala jsem ho podle obličeje, ale podle chůze. Obličej jsem mu nikdy neviděla.“
Americký advokát mu radil vydání odmítnout, protože případ je chatrný, ale Slater trval na tom, že pojede zpátky a očistí se. Z newyorské věznice Tombs napsal kamarádovi: „Pojedu zpátky do Glasgow svou svobodnou vůlí, protože ty víš stejně dobře jako já, že nejsem ten vrah.“ Dobrovolně se tak vydal vstříc šibenici.
Doma ho postavili na rekognici mezi jedenáct mužů: devět policistů v civilu a dva železničáře. Všichni byli Skotové a nikdo z nich se tomu snědému cizinci ani vzdáleně nepodobal. Když se obhájce u soudu zeptal jednoho z policistů, jestli by nebylo spravedlivější postavit podezřelého mezi muže, kteří vypadají jako on, dostal odpověď, kterou si zapamatovala celá Británie: „Možná by to bylo spravedlivější, ale v Glasgow se to tak nedělá.“
Jako vražednou zbraň pak policie předložila kladívko na hřebíčky ze sady domácího nářadí za dva šilinky a šest pencí, které našla v Slaterových kufrech (vrah si ho prý pečlivě zabalil mezi obleky a vozil s sebou přes oceán, jak ohleduplné). Lékař, který jako první viděl tělo, byl přitom přesvědčený, že vrah použil nohu od židle, ze které ještě kapala krev. K soudu ho ale prokuratura nepozvala.
Pokračování, které nikdy nepřišlo
Proces začal 3. května 1909 v Edinburghu a trval čtyři dny. Obžalobu vedl osobně lord advokát Alexander Ure a porotě slavnostně slíbil: „V pokračování se dozvíme, jak se obžalovaný dozvěděl, že stará dáma ty šperky má.“ To pokračování nikdy nepřišlo, ale porota si slib zapamatovala.
Co neslyšela, bylo přitom mnohem důležitější. Prodavač Duncan MacBrayne, který Slatera znal, ho večer v den vraždy ve čtvrt na devět viděl klidně stát u dveří jeho domu. Prokuratura jeho výpověď měla v šuplíku, ale k soudu ho nepozvala. Místo toho porota slyšela spoustu řečí o Slaterově mravnosti a soudce lord Guthrie jí v závěrečném poučení řekl, že takový člověk se nemůže těšit z presumpce neviny tak jako „obyčejný člověk“. Porota se radila hodinu a deset minut.
Skotská porota měla patnáct členů a stačila jí prostá většina. Devět jich hlasovalo pro vinu, pět pro verdikt „nedokázáno“ a jeden pro nevinu, takže kdyby se výmluvnosti žalobce vzepřeli další dva, šel by Slater domů. Ve chvíli, kdy předseda poroty oznámil verdikt, vyskočil obžalovaný z lavice: „Můj lorde, smím říct jedno slovo?“ Soudce ho usadil, ale když se zapisoval rozsudek, nechal ho promluvit. „Můj lorde, můj otec a matka jsou ubozí staří lidé. Přijel jsem do téhle země sám od sebe, abych hájil své právo. O té věci nic nevím. Odsuzujete nevinného člověka,“ řekl Slater rozechvělou angličtinou.
Lord Guthrie vynesl rozsudek smrti oběšením ve čtvrtek 27. května. Pak poděkoval porotcům za trpělivost a na tři roky je osvobodil od další služby u soudu.
Ve věznici na Duke Street si Slater zařídil vlastní pohřeb. Pod petici za zmírnění trestu se mezitím podepsalo přes dvacet tisíc lidí a ministr pro Skotsko prý přehlasoval vlastní právní poradce, kteří byli proti. Zpráva o milosti dorazila do Glasgow večer 26. května, necelý den před popravou, a proč ji udělili, úřady nikdy nevysvětlily. Odměnu dvě stě liber (dnes zhruba šest set tisíc korun), vypsanou na dopadení vraha, si mezitím rozdělili svědci obžaloby a polovinu z ní dostala čtrnáctiletá dívka!
Žula a dopisy z Peterheadu
Doživotí s těžkou prací si Slater odpykával ve věznici Peterhead na mrazivém severovýchodním pobřeží Skotska, asi 270 kilometrů od Glasgow, zhruba jako z Prahy do Olomouce. Den co den tam lámal žulu a každý jeho dopis četli cenzoři a zakládali do spisu, takže se dochovaly všechny. Matka mu ze Slezska psala: „Neztrácej odvahu, můj nevinný. Slunce ještě všechno vynese na světlo. Nejvřelejší polibky od tvé matky, která tě miluje do posledního dechu.“ On odpovídal: „Nemáte ani ponětí, nejdražší rodiče, a nechci si stěžovat, jak nešťastný se často cítím. Často bych si přál nebýt na tomto světě, kdybych nevěděl, že vás venku ještě mám.“ V roce 1910 napsal příteli rodiny jedinou větu, která říká všechno: „Jsem zlomený a zničený člověk.“
Doživotní tresty se ve Skotsku obvykle po patnácti letech promíjely. Jemu ne. Conan Doyle se do případu vložil už v roce 1912, když si přečetl záznam procesu, který vydal edinburský advokát William Roughead. V brožuře Případ Oscara Slatera přišel s úvahou hodnou Sherlocka Holmese: vrah podle něj nehledal šperky, ale nějaký dokument, třeba závěť, jinak by přece nepáčil krabici s papíry a nenechal na stolku diamanty. Ministr na otázky v parlamentu odpověděl (parlamentní řečí, poznamenal suše Roughead), že nehodlá udělat nic.
Pak se ozval člověk zevnitř. Detektiv John Thomson Trench sloužil u glasgowské policie jednadvacet let, měl královskou medaili za zásluhy a pověst jednoho z nejlepších detektivů ve Skotsku. Od začátku byl přesvědčený, že kolegové jdou po nesprávném muži, protože služka podle něj ještě v noci vraždy řekla sestřenici zavražděné jméno jiného muže, kterého znala. Nadřízení mu odpověděli, že to je vyřízené a nic v tom není.
V roce 1914 se svěřil ministrovi a výsledkem bylo „tajné vyšetřování“ za zavřenými dveřmi. Svědci nepřísahali, Slater neměl zástupce a jméno muže, o kterém Trench mluvil, nahradily ve vládní zprávě iniciály „A. B.“ a řada hvězdiček. Závěr: rozsudek platí. Trenche v září 1914 vyhodili z policie za vyzrazení služebních informací. Narukoval do armády a 13. května 1915, den před odjezdem jeho pluku na Gallipoli, ho zatkli kvůli údajnému přechovávání kradených šperků, které přitom sám pro pojišťovnu vypátral. Soudce porotě nařídil, ať ho zprostí, jenže Trench už se z toho nevzpamatoval. Zemřel v roce 1919, přesně na čtvrté výročí svého zatčení.
Vzkaz pod zubní protézou
Na vězně z Peterheadu mezitím skoro všichni zapomněli. V únoru 1925 Slater stočil prosbu o pomoc do malého lesklého papírku a spoluvězeň William Gordon, kterého propouštěli na svobodu, ji vynesl ven schovanou v ústech pod zubní protézou. Gordon s ním zašel přímo za Conanem Doylem. „Občas k nám zpoza vězeňských zdí dolehne slovo od ubohého Slatera jako nářek pocestného, který spadl do jámy a prosí kolemjdoucí o pomoc,“ napsal Doyle. Bylo mu pětašedesát a víc než detektivkám se už věnoval spiritismu, přesto se do případu pustil naposledy.
V roce 1927 se do případu opřel londýnský deník Daily News a otiskl prohlášení Helen Lambieové, která se mezitím provdala za horníka a odstěhovala do Ameriky. Muže v předsíni prý znala, chodil k paní na návštěvy, a policii jeho jméno řekla, jenže tam jí odpověděli, že je to „nesmysl“, a přesvědčili ji, že se mýlí. Krátce nato promluvila i Mary Barrowmanová, teď už „statná vdaná paní středních let“: prý nikdy nechtěla tvrdit víc, než že je mu Slater podobný, ale na prokuratuře ji čtrnáct dní nutili výpověď nacvičovat.
Ve tři odpoledne 14. listopadu 1927 se brána Peterheadu otevřela a Slatera si odvezl rabín Phillips, který mu věrně pomáhal od samého začátku. „Jsem unavený. Pět nocí jsem nespal, od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že se vracím. Chci klid. Chci klid,“ řekl novinářům, kteří obléhali rabínův dům.
Parlament kvůli němu narychlo schválil zvláštní zákon, aby se nový skotský odvolací soud mohl zabývat i jeho starým rozsudkem (do roku 1926 se ve Skotsku nebylo kam odvolat). V červenci 1928 tak Slater seděl mezi diváky ve stejné soudní síni, kde ho před devatenácti lety odsoudili k smrti. Obhájce mluvil celkem čtrnáct hodin a v publiku seděl i Conan Doyle, který pak do novin napsal: „Jedna strašná tvář vystupuje mezi všemi ostatními. Je pevná a nehybná, jako by ji vytesali z té peterheadské žuly, která ji pomohla udělat takovou, jaká je. Je to Slater.“
Dne 20. července 1928 soud rozsudek zrušil. Ne však proto, že by svědkyně lhaly nebo že prokuratura zatajila MacBrayna. Jediným uznaným důvodem bylo, že soudce Guthrie neřekl porotě, aby nepřihlížela k řečem o Slaterově mravnosti. Za osmnáct a půl roku dostal odškodné šest tisíc liber, dnes zhruba deset milionů korun, a z nich měl, jak hořce poznamenal Roughead, zaplatit i náklady na to, aby světu dokázal, že byl uvězněn neprávem.
Právě o ty náklady se nakonec pohádali zachránce a zachráněný. Conan Doyle za odvolání ručil tisícovkou liber, sbírka mezi glasgowskými Židy vynesla sedm set a tři sta zbylo na něm. Slater je odmítl zaplatit. Doyle se nedržel zpátky a v září 1929 řekl novinám: „Nebyl vrah, ale je to nevděčný pes. Myslím, že ty peníze by měl zaplatit skotský národ.“ A smířlivěji dodal: „Možná se mu pomátl rozum.“ Osobně se ti dva setkali jedinkrát.
Slater se v roce 1936 oženil s o třicet let mladší Skotkou německého původu, usadil se v přímořském městečku Ayr a opravoval starožitnosti. Na začátku druhé světové války je oba krátce internovali jako „nepřátelské cizince“ a většinu jeho rodiny v Německu, včetně obou sester, zavraždili nacisté. Zemřel 31. ledna 1948 a kdo zabil Marion Gilchristovou, se nikdy nezjistilo.
Zdroje:
https://www.nrscotland.gov.uk/learning-and-events/all-features-and-articles/the-case-of-oscar-slater/
https://medium.com/@margalit/sir-arthur-conan-doyle-and-the-case-of-the-wrongfully-imprisoned-man-dc5eb26b0331
https://www.theguardian.com/books/2018/jun/13/conan-doyle-for-the-defence-by-margalit-fox-review
https://www.policemuseum.org.uk/crime-casebook/interesting-cases/murder-of-marion-gilchrist-1908/
https://www.policemuseum.org.uk/personalities/honours-and-awards/awards/detective-lieutenant-john-trench/
https://archive.org/details/trialofoscarslat00slat
https://www.gutenberg.org/cache/epub/69704/pg69704-images.html
https://archive.spectator.co.uk/article/28th-september-1912/8/the-case-of-oscar-slater
https://www.christies.com/en/lot/lot-4290299
https://hansard.parliament.uk/Lords/1927-11-28/debates/645e7664-bf91-4340-bdeb-997f2b5c408b/CriminalAppeal%28Scotland%29Bill
https://vlex.co.uk/vid/slater-v-hm-advocate-807158137
https://www.jta.org/archive/british-government-compensates-oscar-slater
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/hilsneriada-aneb-proces-na-zaklade-spolecenske-poptavky-328623
