Zkrachovalý lékárník nechal zabít přes sto lidí. Příběh z roku 1629 inspiroval televizní show Zrádci

Sedmnáctého září 1629 dopoledne se k ostrůvkům u západního pobřeží Austrálie blížila malá holandská jachta Sardam. Velitel Francisco Pelsaert uviděl na dvou ostrovech stoupat kouř a ulevilo se mu, protože to znamenalo, že lidé, které tu před třemi měsíci nechal, jsou naživu. Nechal spustit člun, naložil do něj soudek vody, chléb a víno a vyskočil na nejbližší ostrov. Nikoho tam neviděl. Pak zpoza mysu vyplula malá loďka se čtyřmi muži. Jeden z nich skočil na břeh, běžel k Pelsaertovi a už z dálky volal: „Vítejte, ale hned se vraťte na loď!“ Byl to voják Wiebbe Hayes. Na ostrovech u vraku je prý banda vrahů, chystá se jachtu přepadnout a zabila už víc než 125 lidí.

Pelsaert se vrátil na palubu. Brzy nato připlul další člun, plný mužů v kabátcích z červeného sukna se zlatými prýmky. Když se jich zeptal, proč jedou se zbraněmi, odpověděli, že to vysvětlí, až budou na lodi. Musel jim přikázat, aby zbraně hodili do moře. Jejich vůdce, bývalý lékárník Jeronimus Cornelisz, už v tu chvíli seděl svázaný v zajetí u Hayesových mužů.

Jeronimus Cornelisz se narodil kolem roku 1598 ve fríském Leeuwardenu a vyučil se lékárníkem jako jeho otec. V roce 1627 si otevřel lékárnu v Haarlemu a v listopadu se mu narodil syn. Chlapec do tří měsíců zemřel a lékaři zjistili, že na syfilis. Cornelisz se soudil s kojnou, aby dokázal, že dítě nakazila ona a ne jeho žena, ale pověst už mu nikdo nevrátil. Prodal lékárnu a dal se najmout k Holandské Východoindické společnosti jako podobchodník.

Batavia byla nová vlajková loď společnosti, dlouhá pětačtyřicet metrů a postavená z dubů, které Holanďané plavili po Visle. Na první plavbu vyrazila z ostrova Texel 29. října 1628. Ve skladišti vezla dvanáct truhel, v každé osm tisíc stříbrných mincí, a šperky pro dvůr indického mughalského panovníka včetně starořímské kameje. Na palubě bylo 341 lidí: námořníci, asi sedmdesát vojáků, většinou mladíků kolem dvaceti, úředníci a také ženy a děti, které jely za muži do Batavie, dnešní Jakarty.

Velitel Francisco Pelsaert, obchodník, který strávil sedm let v indické Ágře, se s kapitánem Ariaenem Jacobszem nesnášel. Kdysi ho veřejně pokáral za to, že se opil a urážel ho před jinými obchodníky. Na palubě cestovala i šestadvacetiletá Lucretia Jansová, která jela za manželem, brusičem diamantů v Batavii. Kapitánovi se líbila a Cornelisz později vypověděl, že ji Jacobsz chtěl získat „zlatem nebo jinými prostředky“. Podle Pelsaerta spolu kapitán a Cornelisz chystali vzpouru. Chtěli loď ovládnout, zabít velitele a všechny kromě sto dvaceti lidí a dát se na pirátství.

Čtvrtého června 1629, dvě hodiny před svítáním, svítil úplněk a Batavia plula pod plnými plachtami. Kapitán si všiml, že se v dálce bělá příboj, a zeptal se člena posádky, co to je. Ten mu řekl, že odlesk měsíce, a kapitán mu uvěřil. Krátce nato loď plnou rychlostí najela na útes. Asi čtyřicet lidí se utopilo.

Ostatní se dostali na nejbližší ostrůvky. Ten největší, který později dostal jméno Hřbitov Batavie, byl plochý kus korálu bez sladké vody, žili na něm jen ptáci a lachtani. Pelsaert s kapitánem, důstojníky a dalšími lidmi, celkem čtyřiceti osmi, z nich jeden byl kojenec, odpluli osmého června v otevřeném devítimetrovém člunu hledat vodu na pevninu. Boky člunu zvýšili prkny, přesto byl tak přetížený, že mu okraj trčel jen asi šedesát centimetrů nad hladinou. Na pevnině přistáli a vodu našli jen jednou. Pelsaert si zapsal, že pobřeží je samá termitiště a že je tam taková spousta much, že se jim skoro nedalo bránit. Pak už pluli rovnou do Batavie. Cesta trvala třiatřicet dní a měřila kolem tří tisíc kilometrů, víc než z Prahy do Lisabonu. Všichni přežili. V Batavii hned popravili loďmistra, kterého podezírali z účasti na spiknutí, a kapitána zavřeli za nedbalost. Generální guvernér pak poslal velitele Pelsaerta zpátky s jachtou Sardam. Do oblasti doplul za měsíc, ale samotné ostrovy pak hledal ještě další měsíc.

Na ostrovech mezitím devátého a desátého června vydatně pršelo a lidé nachytali vodu do sudů. Cornelisz zůstal na rozbitém vraku ještě deset dní. Nebyl námořník ani voják, ale jako nejvyšší úředník společnosti, který na ostrovech zůstal, převzal velení.

Nejdřív dal Cornelisz shromáždit všechny zbraně a zásoby a ustavil radu, které sám předsedal. Vojáka Wiebbeho Hayese, který se osvědčil už při záchraně lidí z vraku, poslal s asi dvaceti muži bez zbraní na vzdálenější ostrov hledat vodu. Až ji najdou, mají zapálit oheň. Cornelisz počítal s tím, že tam umřou žízní. Pak začalo zabíjení. Nejdřív na oko podle práva, kdy rada odsoudila k smrti každého, kdo prý něco ukradl. Později už bez zdání. Lidi topili, když je posílali na vorech na pochůzky, a podřezávali ve spánku. Podle vlastních výpovědí chtěli vzbouřenci snížit počet trosečníků asi na čtyřicet, aby jim vystačily zásoby a aby mohli přepadnout záchrannou loď. Plán měli jednoduchý. Posádku, která přirazí ke břehu, opijí a pobijí a pak v noci jejím člunem přepadnou jachtu. S ní chtěli odplout do Španělska.

Dvacátého srpna musel každý, kdo na ostrově zůstal naživu, včetně kazatele, podepsat přísahu. Uznávali v ní Cornelisze za „generálního kapitána“ a slibovali mu poslušnost ve všem. „Pokud by se stal opak, budeme ďáblovi,“ stálo v ní. Cornelisz se mezitím převlékal každý den do jiných šatů z firemního nákladu. Nosil hedvábné punčochy, podvazky se zlatou krajkou a Pelsaertovy šaty. Svým nejvěrnějším nechal ušít kabátce z červeného sukna se zlatými prýmky, aby se poznalo, kdo patří k němu. Sám přitom nikdy nikoho nezabil. Vždycky to přikázal jiným.

V červenci rada rozhodla, že zemře rodina kazatele Gijsberta Bastiaensze. Cornelisz poslal jídlo do stanu jednoho ze svých pobočníků a nechal pozvat na večeři kazatele a jeho nejstarší dceru Judith. Zatímco seděli u stolu, jeho muži vtrhli do kazatelova stanu a potmě zabili jeho ženu, ostatní děti a služku. Judith pak dostal za „ženu“ ten pobočník, u kterého večeřela. Stejně to dopadlo se šestiletou Hilletgie Hardensovou, kterou uškrtili, zatímco Cornelisz měl na návštěvě její rodiče.

Krutost se stala nástrojem. Jednou Cornelisz vrazil vojákovi do ruky vlastní dýku a ukázal na muže, který podle něj málo pracoval. Jindy chtěl vyzkoušet, jestli má ostrý meč, a nechal jím stít mladého námořníka. Ženy, které nechali naživu, si vrazi rozdělili a musely přísahat, že budou poslušné. Lucretii Jansovou si Cornelisz vzal do svého stanu a dva měsíce ji držel jako konkubínu proti její vůli.

Hayes s muži mezitím po dvaceti dnech hledání našli na vzdáleném ostrově vodu ve skrytých jamách ve skále a malé klokany wallaby. Zapálili tři ohně, jak se domluvili, ale nikdo nepřijel. Cornelisz měl tou dobou jiné starosti. Pak k nim začali v noci na vorech a kusech dřeva připlouvat lidé, kteří utekli masakru, a vyprávěli, co se děje. Nakonec jich na ostrově bylo čtyřicet sedm.

Hayes byl obyčejný voják z městečka Winschoten, ale uměl číst a psát a ostatní ho poslouchali. Z obručí sudů a dlouhých hřebů z vraku, které přivázali na tyče, si udělali zbraně a u studny postavili z kamenů malou pevnost (její zbytky jsou vidět na úvodní fotografii k článku). Ta stojí dodnes a je to nejstarší evropská stavba v Austrálii. Cornelisz pochopil, že Hayes záchrannou loď varuje, a poslal na ostrov své muže. Hayesovi lidé jejich útoky odrazili. Pak to Cornelisz zkusil po dobrém. Kazatel musel chodit mezi tábory a vyjednávat. Zatímco Cornelisz sliboval sukno na šaty, jeho pobočníci tajně nabízeli Hayesovým vojákům po šesti tisících zlatých, když přejdou na jejich stranu. Vojáci to prokoukli. Začátkem září Cornelisze zajali a čtyři jeho pobočníky zabili.

Vzbouřence pak vedl voják Wouter Loos. Ráno sedmnáctého září zaútočil na Hayesův ostrov se dvěma mušketami, a čtyři Hayesovi muži byli těžce zraněni. Uprostřed boje se na obzoru objevila plachta jachty Sardam. Obě strany skočily do člunů, Hayes byl u Pelsaerta první.

Pelsaert vyslýchal Cornelisze na palubě a zeptal se ho, „proč se skrze ďábla svlékl ze vší lidskosti a byl horší, než kdyby se proměnil v tygra“. Cornelisz všechno svaloval na mrtvé pobočníky, kteří ho prý k tomu donutili. „Člověk udělá hodně, aby zůstal naživu,“ řekl. Pelsaert do deníku zapsal, že se snažil očistit „úlisným jazykem“. Pak ho podle tehdejších zvyklostí začali mučit, a Cornelisz se přiznal. Podle Pelsaerta také tvrdil, že neexistuje ďábel ani peklo a že všechno, co udělal, mu do srdce vložil Bůh. Rada ho odsoudila k useknutí obou rukou a k smrti na šibenici.

Cornelisz požádal o odklad, aby se mohl dát pokřtít. Doufal v osm až čtrnáct dní, a když se dozvěděl, že má jen pár, začal zuřit. „Bůh nedopustí, abych zemřel potupnou smrtí. Uvidíte, že tuto noc udělá zázrak,“ opakoval celý den. V noci tajně spolkl něco, čím se chtěl otrávit. Jed byl ale slabý, Cornelisz se svíjel v bolestech a prosil o lék. Pelsaert do deníku suše zapsal, že ho museli za noc dvacetkrát vyvést z vězení, protože jeho „takzvaný zázrak působil zdola i shora“.

Druhého října 1629 převezli odsouzené na menší ostrov, kde stála šibenice. Oběsili Cornelisze a šest dalších. Odsouzení prosili, ať Cornelisze pověsí jako prvního, aby na vlastní oči viděli umírat svůdce. Pod šibenicí na sebe vzájemně křičeli „Pomsta!“ a Cornelisz vyzval je i Pelsaertovu radu, ať se sejdou před Božím soudem, protože spravedlnost na zemi nenašel.

Pelsaertův deník vyšel v roce 1647 a v Nizozemsku se z něj stal bestseller. Příběh přesto inspiruje dodnes. Autor formátu The Traitors, který v Česku vysílá Prima pod názvem Zrádci s Vojtěchem Kotkem na Křivoklátě, řekl, že ho k nápadu přivedl právě příběh Batavie. Vrak našel v roce 1963 rybář a záď lodi dnes stojí v muzeu ve Fremantlu. Na Hřbitově Batavie archeologové v posledních letech vykopali dvanáct koster. Dalších asi osmdesát hrobů tam podle muzea pořád leží a některá média dnes ostrovu neřeknou jinak než ostrov vražd.

Zdroje:

https://museum.wa.gov.au/research/research-areas/maritime-archaeology/batavia-cape-inscription/batavia/index.html

https://museum.wa.gov.au/maritime-archaeology-db/sites/default/files/no._136_pelsaertjournal.pdf

https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/wreck-of-the-batavia

https://www.batavialand.nl/en/zien-en-doen/het-schip-batavia/geschiedenis-van-de-17e-eeuwse-batavia/

https://www.sl.nsw.gov.au/stories/mutiny-murder

https://www.uwa.edu.au/news/article/2023/may/silent-witnesses-further-dark-secrets-of-batavia-shipwreck-laid-bare

https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/08438714251326015

https://www.dwdl.de/interviews/94757/die_gruppendynamik_von_die_verraeter_macht_jede_strategie_kaputt/