(1) Irenej z Lyonu jako architekt ortodoxie a heresiologického narativu

Irenej z Lyonu představuje v dějinách křesťanství zcela zásadní, avšak rozporuplnou postavu. Irenej nepsal neutrální historii svých teologických protivníků. Jeho kniha Proti herezím je výrazně polemické dílo, jehož cílem je vyvracet učení jeho oponentů, zpochybňovat jejich autoritu a přesvědčit čtenáře o jejich omylu. Irenejovy popisy protivníků proto nelze automaticky číst jako neutrální historickou zprávu; je nutné vždy pečlivě rozlišovat mezi tím, co Irenej v rámci své polemiky tvrdí, a tím, co lze z jeho svědectví reálně historicky doložit.

Irenejova metoda nespočívá pouze v popisu teologických rozdílů, ale také v jejich polemickém rámování a v připisování určitých morálních a rituálních praktik jeho protivníkům. Ve své předmluvě k první knize jasně deklaruje svůj záměr:

„Jelikož jistí lidé odložili pravdu stranou a přinášejí lživá slova a marné rodokmeny, které, jak říká apoštol, přinášejí spíše spory než božské budování, které je ve víře, a pomocí svých lstivě zkonstruovaných zdání pravděpodobnosti odvádějí mysli nezkušených a berou je do zajetí, cítil jsem se nucen, můj drahý příteli, sepsat následující pojednání, abych odhalil a zmařil jejich machinace. Tito muži falšují Boží výroky a prokazují se jako špatní vykladači dobrého slova zjevení.“

K diskreditaci oponentů Irenej využívá příměry, ve kterých jejich učení nepopisuje jako legitimní víru, nýbrž jako nebezpečnou iluzi a padělek:

„Omyl totiž není nikdy předkládán ve své nahé ohavnosti, aby nebyl po takovém odhalení okamžitě rozpoznán. Je však lstivě oděn do přitažlivého hávu, aby se svým vnějším tvarem zdál být pro nezkušené (jakkoli se ten výraz může zdát směšný) pravdivější než pravda samotná. Jeden muž, mnohem vznešenější než já, k tomuto bodu dobře poznamenal: Zdařilá napodobenina ze skla vrhá stín opovržení, takříkajíc, na onen drahocenný klenot, smaragd (který si někteří vysoce cení), pokud se nedostane pod oko někoho, kdo je schopen otestovat a odhalit padělek. Nebo naopak, který nezkušený člověk dokáže snadno odhalit přítomnost mosazi, když byla smíchána se stříbrem?“

Své protivníky dále představuje jako lidi, kteří klamou věřící a jejichž křesťanský vzhled je pouhou maskou, před kterou je nutné varovat ty, kteří nemají správně očištěnou mysl:

„Aby tedy skrze mou nedbalost nebyli někteří uneseni jako ovce vlky, zatímco nepozorují skutečnou povahu těchto mužů, protože jsou navenek pokryti ovčím rounem (před kterými nám Pán přikázal se mít na pozoru), a protože se jejich jazyk podobá našemu, zatímco jejich smýšlení je velmi odlišné, považoval jsem za svou povinnost (poté, co jsem přečetl některé z Komentářů, jak je nazývají, učedníků Valentinových, a poté, co jsem se seznámil s jejich učením skrze osobní styk s některými z nich) odhalit ti, můj příteli, tato zlověstná a hluboká tajemství, která nespadají do dosahu každého intelektu, protože ne všichni si dostatečně očistili své mozky.“

V následujících pasážích lze jasně demonstrovat, jak Irenej postupoval při konstrukci obrazu svého nepřítele.

Irenej popisuje učení skupiny, kterou zařazuje mezi své Valentinovské protivníky, podle něhož duchovní podstata nemůže podlehnout zkáze. Irenej jim připisuje následující učení:

„Neboť, stejně jako je nemožné, aby hmotná podstata měla účast na spáse (protože totiž tvrdí, že není schopna ji přijmout), tak je naopak nemožné, aby duchovní podstata (kterou myslí sami sebe) někdy propadla moci porušení, bez ohledu na to, do jakých skutků se zapletou.“

Irenej tuto tezi dále napadá pomocí známého příměru o zlatě ponořeném do špíny:

„Neboť jako zlato, když je ponořeno do špíny, neztrácí kvůli tomu svou krásu, ale zachovává si své vlastní přirozené vlastnosti, přičemž špína nemá žádnou moc zlato poškodit, tak i oni tvrdí, že nemohou v žádném případě utrpět újmu nebo ztratit svou duchovní podstatu, bez ohledu na to, do jakých hmotných skutků se mohou zaplést.“

Z tohoto tvrzení Irenej následně vyvozuje a svým protivníkům připisuje konkrétní extrémní vzorce chování, od modlářství po sexuální excesy. Zde se naplno projevuje využití klasického antického polemického toposu – tedy obvinění disidentů z tajné nemravnosti, což byl argumentační vzorec, jejž pohané běžně používali proti křesťanům a křesťané jej nyní obraceli proti gnostikům:

„Proto se také stává, že ti nejdokonalejší z nich se bez bázně oddávají všem těm druhům zakázaných skutků, o kterých nás Písma ujišťují, že ti, kdo dělají takové věci, nezdědí království Boží. Například nemají žádné zábrany jíst maso obětované modlám, domnívajíce se, že se tímto způsobem nemohou nijak poskvrnit. Dále, na každé pohanské slavnosti pořádané na počest model se tito muži shromažďují jako první; a zacházejí do takové krajnosti, že někteří z nich se dokonce nevyhýbají ani té krvavé podívané, nenáviděné Bohem i lidmi, ve které gladiátoři buď bojují s divokými zvířaty, nebo se v souboji utkávají jeden s druhým. Jiní z nich se s největší chamtivostí oddávají tělesným žádostem, tvrdíce, že tělesné věci by měly být povoleny tělesné přirozenosti, zatímco duchovní věci jsou zajištěny pro duchovní. Někteří z nich mají navíc ve zvyku poskvrňovat ty ženy, kterým předali výše uvedené učení, jak to často přiznaly ty ženy, které byly svedeny některými z nich, při svém návratu do Církve Boží, kde toto uznaly spolu se zbytkem svých omylů. Jiní z nich opět, otevřeně a bez uzardění, zahořevše vášnivou náklonností k jistým ženám, je svádějí od jejich manželů a uzavírají s nimi svá vlastní manželství.“

Zde je nutné analyticky rozlišovat: my sice víme, že Irenej tato obvinění ve svém polemickém spisu skutečně uvádí a výslovně je připisuje určitým protivníkům. Nevíme však s jistotou, zda byla tato jednotlivá obvinění pravdivá, kolika konkrétních osob se mohla týkat, zda vůbec byla typická pro celou skupinu, nebo zda si některá z nich Irenej jednoduše nepřevzal z dobových polemických stereotypů.

Když Irenej útočí na charismatického učitele Marka, záměrně propojuje vysoce intelektuální Valentinovskou spekulaci s obviněními z lidové magie a podvodu, čímž celou tradici delegitimizuje skrze její okrajové či zveličené projevy:

„Je tu však ještě další mezi těmito heretiky, jménem Marcus, který se chlubí, že vylepšil učení svého mistra. Je dokonalým mistrem v magických podvodech, a tímto způsobem odvádí velké množství mužů a nemalý počet žen, a přiměl je, aby se k němu připojili jako k někomu, kdo má největší poznání a dokonalost a kdo přijal nejvyšší moc z neviditelných a nevýslovných oblastí nahoře.“

Rituál, který Irenej připisuje Marcosianům, líčí jako vizuální trik a iluzi:

„Předstírá, že posvěcuje poháry smíchané s vínem, a prodlužováním slov invokace dokáže způsobit, že získají purpurovou a načervenalou barvu, takže to vypadá, jako by Charis, která je jednou z těch, jež převyšují všechny věci, kapala do tohoto poháru svou vlastní krev prostřednictvím jeho invokace, a že by tak ti, kdo jsou přítomni, měli být vedeni k radosti z ochutnání tohoto poháru, aby tak do nich mohla vtéci Charis, kterou tento mág představuje.“

Zároveň Irenej Marka obviňuje z používání nápojů lásky a z toho, že měl prostřednictvím těchto praktik svádět a zneuctít některé ženy, které se podle jeho tvrzení později vrátily zpět do církve:

„Navíc to, že tento Marcus míchá filtry a nápoje lásky, aby mohl zneuctít osoby některých z těchto žen, ne-li všech, ty z nich, které se vrátily do Církve Boží, což se stává často, přiznaly, vyznávajíce také, že jím byly poskvrněny a že k němu byly naplněny hořící vášní.“

I zde platí, že jde o Irenejovo tvrzení, které nelze slepě přebírat jako ověřený historický fakt o reálném chování Markových stoupenců.

V rámci své heresiologické metody Irenej konstruuje fiktivní genealogii herezí a tvrdí, že všechny pocházejí od jediné postavy – Šimona Mága ze Samaří:

„Nyní tento Šimon ze Samaří, od kterého odvozují svůj původ všechny druhy herezí, zformoval svou sektu z následujících materiálů: Vykoupil z otroctví v Tyru, městě ve Fénicii, jistou ženu jménem Helena a zvykl si ji vodit s sebou, prohlašuje, že tato žena je prvotním konceptem jeho mysli, matkou všech, skrze niž na počátku pojal ve své mysli myšlenku na stvoření andělů a archandělů.“

To, že Irenej odvozuje všechny hereze od Šimona, ovšem z historického hlediska neznamená, že všechny historicky existující skupiny měly skutečně společnou organizační či ideovou genealogii. Irenej tuto genealogii uplatňuje i vůči protivníkům, kteří podle jeho vlastního tvrzení Šimonovo jméno nevyznávají:

„V současné době jsem byl však pouze veden k tomu, abych se o něm zmínil, abys mohl vědět, že všichni ti, kteří jakýmkoli způsobem kazí pravdu a škodlivě ovlivňují kázání Církve, jsou učedníky a nástupci Šimona Mága ze Samaří. Ačkoli nevyznávají jméno svého mistra, aby tím spíše svedli ostatní, přesto učí jeho doktrínám.“

Z hlediska dnešní analýzy argumentace lze tento postup označit za kruhový: skutečnost, že Šimonovo jméno nevyznávají, zde Irenej nevnímá jako důkaz nezávislosti, nýbrž ji vysvětluje jako záměrné zatajení jejich skutečného následnictví.

Irenejovo dílo představuje mimořádně významný, avšak bytostně polemický heresiologický pramen. Jeho popisy protivníků nelze automaticky číst jako neutrální historickou zprávu; vždy je nutné rozlišovat mezi tím, co Irenej o svých kriticích tvrdí a jak je polemicky rámuje, a tím, co z toho můžeme s jistotou historicky doložit.

Irenaeus of Lyons. (1885). Against heresies: Book I (A. Roberts & W. Rambaut, Trans.). In A. Roberts, J. Donaldson, & A. C. Coxe (Eds.), The Ante-Nicene Fathers: Translations of the writings of the Fathers down to A.D. 325 (Vol. 1, pp. 315–385). Christian Literature Publishing Company.