Dva Kristové v jednom Novozákonním kánonu - Evangelia x Zjevení Janovo

Vždycky jsem viděl Ježíše Krista – Ježíše Krista z evangelií – a jeho poselství bylo tak úžasné, že následovat takového Mesiáše dávalo obrovský smysl. Jenže pak jsem se seznámil se Zjevením Janovým a tato kniha mi ukázala, jak si skutečného, židovského Mesiáše představují všichni ti, kteří touží po naplnění starozákonních předpovědí o moci a krvavé odvetě. Zatímco evangelijní Ježíš mě inspiroval k životu, ten druhý mi neukázal vůbec nic z lásky, života či naděje. Namísto toho mi předvedl postavu, která se jednou vrátí jako dobyvatel, jenž bude tvrdě bojovat a bít mečem proti všem. Když nám totiž kazatelé, faráři a biskupové v kostelích vykládají o jeho druhém příchodu, vlastně tím jen opakují tuto apokalyptickou vizi: tvrdí nám, že tentokrát už nepřijde jako trpící učitel, nýbrž jako bojovník ve válečném postroji na koni, který naplní nacionální očekávání a stane se fyzickým králem Izraele a světa.

A tím pádem jsem viděl, že je tu zásadní problém. Někdo v prvotní církvi lhal. Ten někdo byl autorem, který na onom ostrově sepsal text, jenž je z velké části sestaven z přejímek a parafrází jiných starších spisů. Stačí se podívat na literární prameny: přesně vím a na svém profilu podrobně ukazuji místa, kde jsou do Zjevení Janova schválně vykradeny a vloženy pasáže z Henochovy knihy, ze spisů Essénů – konkrétně ze Svitku Nového Jeruzaléma, z textu O rituálním celibátu svatých válečníků a z Válečného svitku –, a dále z knihy Daniel, z knihy Ezechiel, ze Zachariáše, z Exodu, ze 4. knihy Ezdrášovy a z apokryfní 2. Baruchovy knihy.

Zjevení Janovo není originální zjevení v takovém smyslu, jak se nám obvykle předkládá. Proč by jinak potřebovalo doslovně vykrádat a přepisovat starší starozákonní, esénské a apokalyptické texty?

Tady narážíme na jádro celého problému. Jenže málokdo si takové hloubková šetření udělá. Lidé se toho bojí, lidé před tím utíkají, protože by museli namáhat svůj mozek a bourat zažité představy. Přijmout však tu nesmyslnou myšlenku, že evangelijní Ježíš Kristus a Ježíš Kristus ze Zjevení jsou jedna a tatáž osoba, mi připadá úplně šílené. Samozřejmě, mýlit se můžu – pokud se mýlím, nikdo mě za to nemůže vinit, ale tyhle závěry vyplývají z toho, jak věci vypadají po důkladném zkoumání. Dělám tato šetření poctivě. Nedělám je pro nikoho kolem sebe, dělám je pro sebe a sám sobě lhát nechci. A když takové texty zpracuji a vím, že si v nich nehodlám lhát do kapsy, myslíte, že vám ty výsledky a ty články nepředám?

Křesťanská dogmatika po celé věky udržuje iluzi, že Nový zákon představuje monolitický, vnitřně souladný celek, v němž od první kapitoly Matoušova evangelia až po poslední verš Zjevení Janova vystupuje tatáž duchovní bytost. Jakmile však odložíme brýle církevní apologetiky a přistoupíme k textu s nástroji nekompromisní textové a religionistické analýzy, tento umělý monolit se okamžitě rozpadá. Mezi Ježíšem z očištěného jádra kanonických evangelií a postavou, která vystupuje v Janově Apokalypse, neleží pouhý posun v literárním žánru nebo v dobové metaforice. Leží mezi nimi hluboká ontologická, etická i kosmologická propast.

Stojíme zde před dvěma naprosto neslučitelnými bytostmi, které spojuje pouze převzaté jméno a násilné vřazení do jednoho knižního kodexu. Na jedné straně vystupuje probuzený duchovní učitel, zjevovatel neznámého, nenásilného Otce a hlasatel vnitřního království, který ruší starozákonní zákon odplaty. Na straně druhé se v horečnatých vizích Zjevení Janova vynořuje kosmický diktátor, válečník se železnou holí a popravčím mečem trčícím z úst, který topí svět v krvi, sesílá na lidstvo ekologické i biologické katastrofy a osobně dohlíží na věčné mučení svých odpůrců v ohni a síře.

Mezi těmito dvěma obrazy není možný žádný teologický kompromis. Je mezi ně nutné vést ostrý řez mačetou, oddělit původní poselství Světla od apokalyptického bludu a přesně pojmenovat, jakým způsobem starozákonní demiurgický princip v závěru biblického kánonu doslova pohltil a popravil evangelijního Krista.

Abychom mohli provést čistou srovnávací pitvu mezi evangelijním Ježíšem a Kristem Apokalypsy, nemůžeme číst samotná kanonická evangelia nekriticky jako plošný záznam. Raně církevní písaři a redaktoři – především v židokřesťanském prostředí, z něhož vzešla dnešní podoba Evangelia podle Matouše a synoptické apokalyptické pasáže – čelili zásadnímu problému. Ježíšovo autentické učení bylo radikálním rozchodem se starozákonním náboženstvím Zákona, krve a strachu. Aby rodící se církev obhájila svou kontinuitu s židovskou tradicí, začali redaktoři do Ježíšových úst vkládat druhotné jahvistické vsuvky.

Tyto interpolace se poznají podle jednoho neomylného znaku: přinášejí do textu přímý vnitřní rozpor a morální schizofrenii. Nemůže týž duchovní učitel v jedné větě rušit starozákonní trestní právo, odmítat odplatu a přikazovat bezpodmínečnou lásku k nepřátelům, aby o několik odstavců dál vyhrožoval svým posluchačům uvržením do ohnivé pece, kde bude pláč a skřípění zubů. Všude tam, kde se v evangeliích objevuje rétorika poslušnosti Mojžíšovu zákonu až do poslední čárky, hrozby pekelným ohněm či nacionální výlučnost, díváme se na cenzurní zásahy judaizujících redaktorů.

Když tyto druhotné jahvistické nánosy metodologicky sejmeme, vystoupí před námi původní, krystalicky čisté jádro Ježíšova zjevení. Toto jádro stojí na dvou pilířích. Prvním je radikální etika Kázání na hoře a podobenství o duchovním Království, které není politickým ani geografickým útvarem, nýbrž vnitřním stavem vědomí. Když se ho farizeové ptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim, že Boží království nepřichází tak, aby se na to dalo dívat, nikdo neřekne, že je tu nebo tam, protože Boží království je mezi námi.

V původním řeckém textu Nového zákona (Novum Testamentum Graece, ed. Barbara a Kurt Aland, 28. vydání, Stuttgart: Deutsche Bibelgesellschaft, 2012) stojí na konci verše 21 výraz ἡ βασιλεία τοῦ θεοῦ ἐντὸς ὑμῶν ἐστιν (hé basileia tou theou entos hymón estin), což v doslovném smyslu odkazuje na vnitřní přítomnost Boží moci v člověku.

Druhým pilířem očištěného evangelijního obrazu je janovská linie, v níž Ježíš vystupuje jako vyslanec Pravého Otce Světla a nekompromisně odhaluje pravou povahu boha tohoto světa – starozákonního Archonta a původce krvavého kultu. Když Ježíš adresuje strážcům starozákonní ortodoxie svá slova, říká jim přímo, že jejich otcem je ďábel a oni chtějí plnit touhy svého otce, neboť on byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není, a když mluví lživě, mluví ze své podstaty, protože je lhář a otec lži.

Tento verš je klíčem k pochopení celého rozkolu. Bytost, která je „vrahem od počátku“, je starozákonní mocnost, která od prvních stránek Genesis operuje skrze kletby, potopy, genocidy a prolévání krve. Evangelijní Ježíš přichází lidstvo z moci tohoto vražedného principu vysvobodit.

V očištěném jádru kanonických evangelií představuje Ježíš naprostou antitezi starozákonního boha války a odplaty. Jeho Otec není žárlivý kmenový bůh, který si vybírá jeden národ a ostatní etnika přikazuje vyhladit, ani soudce, který by vedl účetní knihy lidských provinění. Ježíš přímo boří starozákonní lex talionis a staví proti němu povahu svého skutečného Otce, když připomíná, že sice bylo řečeno oko za oko a zub za zub, ale on sám lidem praví, aby neodpírali zlému, a když je někdo udeří do pravé tváře, aby nastavili i tu druhou.

O několik veršů dále pak definuje podstatu pravého Boha, který nezná hněv, stranictví ani pomstu, když vyzývá k lásce k nepřátelům a k modlitbám za ty, kdo nás pronásledují, abychom byli syny svého Otce v nebi, neboť on sám dává svému slunci svítit na zlé i dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.

Tento postoj Ježíš neustále potvrzuje svými činy. Když k němu Zákoníci a Farizeové přivedou ženu přistiženou při cizoložství a dožadují se naplnění Mojžíšova zákona, který za tento čin nařizuje smrt ukamenováním, Ježíš odmítá roli soudce i vykonavatele trestu, když na jejich naléhání narovná se a řekne jim, že kdo z nich je bez hříchu, má první hodit na ni kamenem, a když nakonec nikdo kromě té ženy nezůstane, řekne jí, že ani on ji neodsuzuje a ať jde a už hřešit nechej.

Ještě průkaznější moment, který přímo předjímá náš spor se Zjevením Janovým, nacházíme v Evangeliu podle Lukáše. Když samařská vesnice odmítne Ježíše přijmout, učedníci Jakub a Jan navrhují řešit situaci po vzoru starozákonního proroka Eliáše spálením vesnice ohněm z nebe, avšak Ježíš se otočí, pokárá je a řekne jim, že nevědí, jakého jsou ducha.

Ježíš zde výslovně odmítá ducha, který chce sesílat oheň na lidské hlavy. Zároveň kategoricky odmítá jakoukoli světskou, politickou či vojenskou moc. Před Pilátem prohlašuje, že jeho království není z tohoto světa, a dodává, že kdyby mé království bylo z tohoto světa, jeho služebníci by bojovali, aby nebyl vydán Židům, avšak jeho království odtud není.

Stejně tak v Getsemanské zahradě, když jeden z jeho doprovodu tasí meč k obraně, Ježíš okamžitě vyhrazuje absolutní zákaz násilí slovy, aby ten člověk vrátil svůj meč na jeho místo, protože všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.

Cílem tohoto Ježíše není porobení národů, ale duchovní probuzení jednotlivce skrze poznání pravdy, jak to shrnuje ve výzvě, že když lidé zůstanou v jeho slovu, jsou opravdu jeho učedníci, poznají pravdu a pravda je osvobodí.

Otočíme-li nyní listy Nového zákona na samotný konec, do knihy Zjevení Janova, ocitáme se v naprosto odlišném vesmíru. Duch mírnosti, odpuštění, vnitřní svobody a nenásilí je pryč. Namísto učitele, který odmítl meč v Getsemanech a pokáral učedníky za myšlenku na oheň z nebe, se před námi zjevuje děsivé teokratické monstrum, které ztratilo lidskou i duchovní tvář.

Hned v úvodní vizi autor popisuje zjev této bytosti uprostřed svícnů jako postavu podobnou Synu člověka, oděnou dlouhým rouchem, na prsou přepásanou zlatým pásem, jejíž hlava a vlasy byly bílé jako sněhobílá vlna, oči jako plamen ohně, nohy podobné zářícímu bronzu v peci a hlas jako hukot mnoha vod, přičemž v pravici držel sedm hvězd a z úst mu vycházel ostrý dvousečný meč a jeho vzhled byl jako slunce zářící ve své síle.

Všimněme si děsivého převrácení symboliky Slova. Zatímco v evangeliu vychází z Ježíšových úst slovo pravdy, které uzdravuje, odpouští a osvobozuje, z úst apokalyptického Krista trčí ostrý dvousečný meč – studený popravčí a válečný nástroj.

Jak tato bytost jedná, se ukazuje okamžitě v následujících dvou kapitolách, v takzvaných dopisech sedmi církvím. Apokalyptický Kristus zde vystupuje jako paranoidní diktátor a mafiánský boss, který netoleruje žádnou odchylku od předepsaného dogmatu. V dopise do Thyatir napadá ženu, kterou hanlivě tituluje starozákonním jménem Jezábel, a vynáší rozsudek, že ji vrhá na lůžko utrpení a ty, kdo s ní cizoloží, uvrhne do velikého soužení, pokud se neodvrátí od jejích skutků, přičemž její děti zahubím smrtí a všechny církve poznají, že on sám je ten, kdo zkoumá ledviny i srdce a každému odplatí podle jeho skutků.

Přečtěme si tato slova znovu a bez církevní hypnózy: „Její děti zahubím smrtí a všechny církve poznají, že já jsem ten, kdo zkoumá ledviny i srdce“. Postava, která se zde vydává za Ježíše Krista, vyhrožuje biologickou likvidací, sesíláním nemocí a vražděním dětí svých názorových oponentů jako exemplárním trestem, aby si vynutila strach a poslušnost v ostatních sborech! O tři verše dále pak svým věrným slibuje podíl na brutální světovládě, když prohlašuje, že kdo zvítězí a až do konce zachová mé skutky, tomu dá moc nad národy, aby je pásl železnou berlou a rozbil jako hliněné nádobí.

Tento obraz pak vrcholí v devatenácté kapitole, kde již mizí veškeré zábrany, když autor vidí otevřené nebe a bílého koně, na němž sedí ten, jenž se jmenuje Věrný a Pravý, který soudí a bojuje spravedlivě s očima jako plamen ohně, s množstvím diadémů na hlavě, s pláštěm zbroceným krví a jménem Slovo Boží, za nímž je nebeská vojska následují na bílých koních oděná v bělostný čistý jemný len, zatímco z úst mu vychází ostrý meč k pobíjení národů, které bude pást železnou berlou a šlapat lis vína zuřivého hněvu Boha Všemohoucího, majíc na plášti a na boku napsáno jméno KRÁL KRÁLŮ A PÁN PÁNŮ.

To není duchovní učitel z Nazareta. To je krvežíznivý orientální despota v plášti nasáklém krví svých nepřátel, který přichází bít národy a drtit je železnou holí.

Postavíme-li tyto dva obrazy přímo proti sobě, ukáže se pět zásadních linií střetu, které dokazují, že mezi evangelijním Ježíšem a Kristem Apokalypsy zeje nepřekonatelná propast.

První střet:

Lékař a zachránce versus původce ekologické a lidské genocidy. V kanonických evangeliích vystupuje Ježíš jako ten, kdo tiší bouři, sytí hladové zástupy, vrací zrak slepým, očišťuje malomocné a křísí mrtvé. Každý jeho zázrak směřuje k umenšení lidského utrpení a k harmonizaci přírody. Ve Zjevení Janově se však odehrává přesný opak. Ústřední postavou je zde „Beránek“, který jako jediný přebírá svitek se sedmi pečetěmi a postupně je láme. Každé rozlomení pečeti tímto Beránkem uvrhuje Zemi do katastrofy, kdy králové země, velmoži, vojevůdci, bohatí, mocní, otroci i svobodní prchají do jeskyní a skal v horách a volají k nim, aby padly na nich a skryly je před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránka, protože přišel veliký den jeho hněvu a nikdo nemůže obstát.

Vrcholem tohoto sadismu je pak pátá polnice, při níž jsou z propasti vypuštěny démonické kobylky, které mají lidi trýznit po pět měsíců takovým způsobem, že jejich trýzeň je jako od štíra a lidé v té době marně hledají smrt, přejí si zemřít, ale smrt před nimi utíká.

Zatímco evangelijní Ježíš lidi z utrpení vysvobozoval, režisér Apokalypsy lidem odpírá i milosrdnou smrt, aby si vychutnal jejich pětiměsíční agónii.

Druhý střet:

Odpuštění na kříži versus šlapání lisu Božího hněvu a hostina mrchožroutů. Když je Ježíš v evangeliu přibíjen na kříž a prožívá nejvyšší fyzické utrpení, nevychází z jeho úst žádná kletba ani hrozba budoucí odplatou, nýbrž slova prosby za odpuštění s tím, že Otec má těmto lidem odpustit, protože nevědí, co činí, zatímco vojenští strážci metají losem o jeho šaty.

V evangeliích prolévá Ježíš svou vlastní krev, aby zastavil koloběh násilí. Ve Zjevení Janově však Kristus prolévá krev druhých v průmyslovém měřítku, když anděl vrhá svůj srp na zemi, očistí vinnou révu a hází ji do velikého lisu Božího hněvu, který je šlapán venku za městem tak, že z něj vytéká krev sahající až po uzdy koní na vzdálenost tisíce šesti set honů.

A zatímco v evangeliích Ježíš zve celníky, hříšníky i učedníky ke stolu společenství a lásky, ve Zjevení se veliká Boží večeře mění v morbidní jatka, kam anděl volá všechny ptáky létající středem oblohy k hostině, aby jedli maso králů, vojevůdců, mocných, koní, jezdců i všech lidí bez rozdílu, zatímco ostatní jsou pobiti mečem z úst jezdce na koni a ptáci se sytí jejich masem.

Třetí střet:

Pokora a odmítnutí panovačnosti versus imperiální megalomanie. Evangelijní Ježíš soustavně rozbíjí lidskou touhu po hierarchii, titulech a nadvládě člověka nad člověkem, když své učedníky učí, že vládci národů nad nimi panují a velmoži mají moc, ale mezi nimi to tak nebude, neboť ten, kdo se chce stát velkým, bude služebníkem všech.

Naproti tomu Kristus ve Zjevení Janově přebírá veškeré atributy těch nejhorších pozemských tyranů, nosí na hlavě množství diadémů, nese imperiální titul Král králů a Pán pánů, sedí na trůnu a nad národy vládne hrubou mocí železné berly, kterou v evangeliu odsoudil.

Čtvrtý střet:

Láska bez podmínek versus dozor nad věčným mučením ohněm a sírou. Čisté evangelijní poselství nezná sadistický koncept věčného mučení. Zjevení Janovo však přichází s obrazem, který navždy otrávil křesťanskou psychiku, neboť lidé, kteří selhali, pijí z vína Božího hněvu nalitého neředěného v číši jeho rozhořčení a jsou mučeni ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem, přičemž dým jejich muk vystupuje na věky věků a dnem ani nocí nemají odpočinutí.

Představme si tu scénu v celé její zrůdnosti: Beránek a svatí andělé po celou věčnost hledí na lidi svíjející se v ohni a síře, čichají dým jejich muk a nedopřejí jim ani vteřinu odpočinku. Bytost, která se dokáže věčně dívat na mučení živých tvorů ohněm, aniž by hnula prstem, není Bůh lásky, ale kosmický psychopat.

Pátý střet:

Duchovní vnitřní Království versus zlatá krychle Nového Jeruzaléma. Zatímco v očištěném evangeliu je Království Boží neviditelným duchovním stavem uvnitř člověka, Zjevení Janovo končí ryze materialistickou, architektonicky obludnou vizí, v níž z nebe sestupuje Nový Jeruzalém jako čtverhranné město s délkou, šířkou i výškou stejnou na dvanáct tisíc honů, jehož hradby jsou z jaspisu a město z ryzího zlata podobného čistému sklu.

Je to triumf starozákonního chrámového formalismu a posedlosti zlatem, přičemž za hradbami této zlaté pevnosti zůstávají v temnotě všichni nehodní, neboť venku podle závěru textu zůstávají psi, čarodějové, smilníci, vrahové, modláři a každý, kdo si libuje ve lži.

Předložíme-li tuto radikální antitezi tradičnímu teologickému prostředí – a postavíme-li ji na argumentech, které autor v úvodu této studie otevírá –, ozve se okamžitě celá řada obranných hlasů. Pozice „ďáblova advokáta“ zde reaguje přímo na autorovo zjištění: na objev literárního vykrádání essenských spisů (Svitku Nového Jeruzaléma, Válečného svitku, textů o rituálním celibátu), Henochovy knihy, starozákonních pramenů (Daniel, Ezechiel, Zachariáš, Exodus) a apokalyps (4. Ezdrášova, 2. Baruchova). Dejme těmto námitkám plný prostor a podrobme je přísnému konfrontačnímu testu.

Námitka první: Převzetí starozákonních a essenských motivů jako legitimní mezi textová tradice

„Tvrdíte, že autor Zjevení Janova texty z Henochovy knihy, essenských svitků a starozákonních proroků pouze ‚vykradl‘ a přepsal, což má dokazovat neoriginalitu a podvrh. Apologetika a literární věda však namítají, že jde o zcela běžnou a legitimní starověkou metodu tzv. re-apokalyptiky. Autor na Patmu přece navazuje na živou tradici židovského proroctví. Použití motivů z Danielových vizích nebo z essenského Válečného svitku neznamená, že by šlo o podvod, nýbrž o záměrné spojení starých symbolů s novou eschatologickou realitou Ježíšova vítězství.“

Odpověď textové analýzy: Tento obhajující argument ovšem zcela pomíjí to, co je na celém faktu nejzávažnější: proč by autor, který tvrdí, že přináší „zjevení Ježíše Krista“, musel pro popis údajného Mesiáše sahat do arzenálu militantních essenských válečných textů a starozákonních apokalyps plných genocidy, pomsty a krve? Jestliže Ježíš z evangelií výslovně odmítl meč, zakázal svolávat oheň z nebe a učil lásce k nepřátelům, pak převzetí militantních konceptů z Válečného svitku nebo z apokalyptických vizí hněvu není neškodnou „mezi textovou tradicí“. Je to přímý důkaz, že autor Zjevení ignoroval evangelijního učitele a namísto něj vědomě stvořil politického, nacionálního a krvavého židovského Mesiáše starozákonního střihu, přesně takového, jakého lidem po staletí v kostelích vštěpují kazatelé a biskupové.

Námitka druhá: Rozdíl žánrů a církevní tradice druhého příchodu

„Namítáte, že kázání farářů a biskupů o tom, že Kristus přijde jako bojovník ve válečném postroji a stane se fyzickým králem, odporuje obrazu mírného učitele z evangelií. Jenže církev přece učí, že první příchod byl v poníženosti a oběti, kdežto druhý příchod bude v moci a soudu. Není to rozpor, nýbrž dvě stránky téže mince. A obhajovat to tvrzením, že autor Apokalypsy lhal a vykradl staré spisy, je znevažováním celého biblického kánonu.“

Odpověď textové analýzy: Tato námitka přesně obnažuje ten hluboký rozpor, na který autorské šetření upozorňuje. Rozdělit Ježíšovu osobu na „mírnou verzi pro první příchod“ a „krvavého kata pro příchod druhý“ je pouhá teologická berlička, která má ospravedlnit, že se pod jedním jménem skrývají dvě neslučitelné bytosti. Žádný soudný hledač pravdy, který se odmítá sám sobě lhát do kapsy, nemůže přijmout představu, že týž duchovně čistý zjevovatel milosrdného Otce se promění v bytost, která šlape lis s krví do výše koňských uzd a nařizuje vraždit děti. Obhajoba církevní tradice zde selhává, protože staví dogma nad etickou integritu.

Námitka třetí: Psychologická úleva pro pronásledované

„Kniha Zjevení byla sepsána v době krutého útlaku na Patmu. Když autor skládal dohromady motivy z Henochovy knihy, Ezechiela či Svitku Nového Jeruzaléma, dělal to proto, aby dal pronásledovaným lidem naději, že tyrani a utlačovatelé budou zničeni. Není spravedlivé osočovat ho z podvrhu, když šlo o literární vyjádření touhy po spravedlnosti v těžkých časech.“

Odpověď textové analýzy: Pochopení historického kontextu a utrpení raných křesťanů sice vysvětluje, proč měl autor potřebu sáhnout po essenských a starozákonních vizích odvety, ale nevynucuje si teologický souhlas. Lidský resentiment, touha po pomstě a volání po tom, aby naše nepřátele rozsekal meč, jsou pochopitelné lidské reakce na tyranii. Avšak vydávat tento lidský a politický resentiment za božské zjevení Krista a tvrdit, že takto se zachová ten, kdo na kříži odpustil svým vrahům, je fatální zrada. Ježíš z evangelií čelil římské okupaci i smrti, ale nikdy nevyzval k masakru. Zjevení Janovo tuto výzvu zradilo a vrátilo lidstvo zpět do zákona meče.

Námitka čtvrtá: Vnitřní poctivost a odmítnutí pohodlného pokrytectví

„Proč odmítáte autoritativní konsenzus církve a kánonu, který Zjevení Janovo posvětil? Riskujete tím, že budete označen za solipsistního kritika, který si tvoří vlastní pravdu.“

Odpověď textové analýzy: Tato námitka narazí na pevnou hradbu autorovy osobní integrity. Jak sám autor ve svém východisku ukazuje, tato hloubková šetření nedělá proto, aby se zavděčil davům nebo aby utíkal před složitými otázkami ze strachu, že by musel namáhat mozek. Lidé se poctivému zkoumání vyhýbají, protože se bojí bourat zažité dogmatické iluze. Přijmout bezmyšlenkovitě myšlenku, že evangelijní Ježíš a apokalyptický krvavý jezdec jsou totéž, je pro hledače pravdy, který si odmítá lhát do kapsy, naprosto nepřijatelné. Kdo dělá šetření poctivě pro sebe, ten výsledky a pravdu předat musí – bez ohledu na to, jaké církevní autority se tím dotkne.

Srovnávací průzkum obou textových vrstev nás staví před neúprosný závěr. Mezi Ježíšem z očištěných evangelií a Kristem z Janovy Apokalypsy neexistuje žádný duchovní ani etický most. Každý pokus církevních vykladačů tvrdit, že „Beránek, který šlape lis Božího hněvu a zabíjí děti svých oponentů“, je jen poetickou metaforou pro „Ježíše, který odpouští na kříži a miluje nepřátele“, je intelektuální zbabělostí a znásilňováním významu slov.

Čtenář a hledač pravdy zde stojí na křižovatce, kde je hozená mačeta a kde si musí vybrat. Buď přijme Ježíše z evangelií jako zjevovatele pravého, milosrdného Otce, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a přináší vnitřní duchovní svobodu – a pak musí nutně odmítnout postavu ze Zjevení Janova jako děsivý literární podvrh, v němž starozákonní demiurgický princip pomsty ukradl Kristovo jméno. Nebo přijme krvavého jezdce z Apokalypsy, ale pak ať přestane mluvit o evangeliu lásky a odpuštění. Sloužit oběma těmto pánům najednou totiž není možné.