Dvě cesty jednoho Krista: Gnosticismus a ortodoxní Křesťanství v dialogu

Uvidíme živou, pulzující a nesmírně pestrou řeku, do které lidé vlévali své naděje, otázky a duchovní zkušenosti. Všechny tyto proudy spojovala jedna zásadní věc: hluboká fascinace osobou Ježíše Krista. Setkání s ním lidi naprosto uchvátilo – ať už kráčeli cestou vnitřní gnostické mystiky, nebo cestou vnější církevní tradice.

Jak ale poznamenává současný religionista a badatel April D. DeConick, úsvit křesťanství byl poznamenán obrovskou pluralitou, na kterou se církevní struktury snažily reagovat:

„Prvotní křesťanské hnutí nebylo monolitickým blokem, ale radikálně různorodým spektrem vizí, v němž gnostické a ortodoxní proudy zpočátku společně dýchaly, než je institucionální boj o moc a definici pravdy rozdělil.“

Namísto toho, abychom na tyto cesty nahlíželi skrze prizma starých církevních klateb, zla nebo vzájemného opovržení, pojďme se podívat na to, co mají společného, v čem se obohacují a jakými odlišnými dveřmi vstupují do téhož tajemství božské lásky.

Než začneme mluvit o rozdílech, je spravedlivé a poctivé vyzdvihnout to, co obě tradice hluboce propojuje. S našimi Katolickými, Pravoslavnými a Protestantskými bratry a sestrami sdílíme stejný základní kořen:

O tomto společném základu vnímání Ježíšovy přitažlivosti hovoří i současný katolický teolog Hans Küng, který ve svém monumentálním díle Křesťanství: Podstata a dějiny připomíná:

„Bez ohledu na to, zda se křesťanské společenství ubíralo cestou přísné církevní dogmatiky nebo hluboké vnitřní mystiky, středobodem zůstávalo totéž: radikální setkání s postavou Ježíše z Nazareta, které lidem převrátilo život naruby.“

Zatímco tyto hodnoty nás pevně spojují, v otázce jak to celé funguje a jakými prostředky kráčíme životem, se obě cesty vydaly jiným směrem.

Zde se setkáváme s prvním velkým rozdílem v perspektivě, který ale nemusí být chápán nepřátelsky, nýbrž jako dva různé úhly pohledu na lidské úděly.

Zatímco ortodoxní teologie trvá na posvátnosti hmoty – jak ji definuje například pravoslavný teolog Olivier Clément slovy:

„Stvoření není vězením, ale svátostí; hmota je povolána k tomu, aby byla proměněna Duchem Svatým a stala se nositelkou božského života,“

gnostický pohled na hmotný řád zůstává hluboce kritický. Gnostický badatel Stephan A. Hoeller tento dualistický pohled na svět jako na systém omylu popisuje takto:

„Gnostik vnímá tento svět jako kosmos podléhající setrvačnosti a nevědomosti, v němž lidská duše zapomněla na svůj nebeský původ a je probouzena pouze zásahem transcendentního Světla.“

Oba pohledy se však v hloubce setkávají v jednom bodě: i ortodoxní Křesťan ví, že „tento svět pomíjí“ a že naše skutečné poklady nejsou zde na zemi. Gnostik tuto pravdu pouze radikalizuje do podoby opuštění iluze hmoty.

Jak nám Kristus přináší záchranu? Tady narážíme na srdce obou teologií.

Tento radikální rozdíl v chápání spásy skvěle ilustruje teologická kritika z úst protestantského badatele Alistera McGratha, který poukazuje na to, jak ortodoxní tradice vnímá gnostické odmítnutí kříže:

„Pro historické Křesťanství je křížcentrické vykoupení záchranou zvenčí, zásahem Boha do lidské bídy. Gnosticismus naproti tomu nahrazuje objektivní drama kříže subjektivním dramatem probuzení mysli, což institucionální církev vnímá jako vyprázdnění skutečné podstaty oběti.“

Na druhou stranu, moderní gnostický teolog Piotr Ashwin-Siejkowski k tomu dodává:

„V gnostických textech nenacházíme pohrdání Ježíšem, ale hlubokou vděčnost za to, že přinesl poznání (gnózi), které člověka vytrhává z otupělosti vůči vlastní božské podstatě.“

Pro věřícího člověka to nemusí být protiklad. Kříž může být symbolem největší oběti a zároveň Kristovo učení může působit jako vnitřní světlo, které v nás rozsvěcuje poznání. Obě cesty se snaží vyjádřit totéž: že bez Krista bloudíme ve tmě.

Tento střet institucionální moci a vnitřní svobody jasně popisuje katolický kardinál a teolog Walter Kasper, který se k otázce církevní autority vyjadřuje následovně:

„Církev bez pevné struktury, svátostného řádu a apoštolské posloupnosti se nevyhnutelně rozpadá v individualismu a libovůli. Vnější řád a tradice jsou garancí toho, že víra nezvrhne v čistě soukromou mytologii.“

Proti tomu stojí gnostický pohled, který v institucionální hierarchii vidí spíše překážku. Významný religionista Kurt Rudolph ve své klasické studii o gnosticismu poznamenává:

„Gnostik odmítá zprostředkovatelskou roli kněžstva, protože věří, že božská jiskra v člověku je schopna navázat přímé spojení s Pleromou bez jakýchkoliv pozemských autorit.“

Zde se obě cesty krásně doplňují. Církevní řád a společenství chrání člověka před blouděním v individualismu, zatímco vnitřní gnóze nedovoluje víře ustrnout v pouhé prázdné vnější poslušnosti.

Dialog mezi těmito proudy není pouze historickou záležitostí. V 21. století nabývá nových rozměrů, a to i díky tomu, že moderní gnostické Křesťanství se zásadně proměnilo. Dnešní gnostická obnova nestaví na romantických představách hnutí New Age, ale na přísné textově-kritické analýze širokého spektra pramenů. Gnostici dneška se v žádném případě nebojí klasických textů; velmi pečlivě a kriticky studují jak starozákonní, tak novozákonní texty kanonické tradice. Bez jejich hluboké znalosti by totiž nebylo možné plně porozumět ani samotnému korpusu z Nag Hammádí, ani gnostickým myšlenkovým systémům, které s biblickými motivy a postavami neustále polemizují nebo je reinterpretují.

Kromě toho moderní gnostické bádání integruje i studium mezi zákonných knih (literatury vzniklé v období mezi Starým a Novým zákonem), starozákonních i křesťanských apokryfů, a rovněž veškerých dostupných textů mimo NagHamadský korpus. Moderní Gnostik 21. století nepracuje s falzy; každý text je podrobován pečlivému zkoumání s cílem očistit původní hlas Mistra od pozdějších nánosů.

Institucionální Křesťanství tento posun registruje, byť na něj často pohlíží kriticky. Zřetelně to formuloval papež František ve své apoštolské adhortaci Gaudete et exsultate (2018), kde vyjadřuje obavu z odklonu od společenství k čistě individuálnímu poznání:

„Gnosticismus je jednou z nejzlověstnějších ideologií, protože tím, že neúměrně vyvyšuje poznání nebo určitou zkušenost, považuje svou vlastní vizi reality za dokonalou.“

Podobnou opatrnost, akcentující potřebu historické ukotvenosti spásy, vyjadřují i přední protestantští teologové, jako je N. T. Wright:

„Fascinace gnostickými texty v dnešní době často pramení z touhy po spiritualitě, která po člověku nevyžaduje historickou odpovědnost a fyzické vzkříšení, ale nabízí jen soukromou cestu vnitřního osvícení.“

Na tyto výtky však moderní Gnosticismus odpovídá s respektem k historické roli církve, ale s pevným přesvědčením o nutnosti vnitřního prožitku. Stephan A. Hoeller tento vztah shrnuje slovy:

„Církevní ortodoxie a její instituce posloužily jako užitečná schránka, která křesťanské poselství přenesla staletími, ale skutečným úkolem moderního gnostika je tuto schránku otevřít a znovu z ní vyjmout živou a transformativní zkušenost přímého poznání.“

Když odhlédneme od idealizovaných představ o smíření, musíme si přiznat, že ortodoxní Křesťanství a Gnosticismus nelze jednoduše spojit v jeden proud. Rozchod mezi nimi je hluboký a v řadě bodů – zejména v pojetí samotného Krista a jeho Původu – naprosto nepřekonatelný.

Zatímco historické Církve (Katolická, Pravoslavná i Protestantská) odvozují své učení z biblického boha Jahveho a starozákonního rámce, gnostická tradice vnímá tuto postavu zcela odlišně. Jahve v gnostickém pohledu nenese do Křesťanství nic dobrého; naopak, skutečné Světlo, vykoupení a absolutní Dobro přicházejí od Velkého Neviditelného Ducha (Great Invisible Spirit), který stojí vysoko nad tímto hmotným a chybujícím systémem. Aby mohl proběhnout skutečný a poctivý dialog, křesťanské církve by si musely nejdříve udělat pořádek ve vlastních textech: kriticky přehodnotit svůj vztah ke Starému zákonu, přestat jej brát jako pravdivou historii a nahlédnout jej spíše jako mytologický text. Bez důkladného a odborného prostudování veškerých textů z Nag Hammádí, apokryfů a primárních pramenů totiž Křesťané nemají šanci pochopit, že raná ortodoxie v prvních čtyřech stoletích zdaleka nebyla tak jednolitá, ale byla mnohem komplexnější, než si dnes vůbec dovedou představit.

Gnostici rozhodně nemíní ustupovat z pozice pravdy, přehlížet rozdíly mezi pravdou a lží nebo se uchylovat k falešným kompromisům. Přesto nás tato propast nemusí rozdělovat v rovině lidské úcty. Pokud budeme všichni bez strachu a s maximální rigorózností hledat pravdu, k té pravdě nakonec dospějeme. A až na konci našich dnů staneme před tváří téhož Krista, ukáže se, že na cestách, kterými jsme k němu kráčeli, záleželo méně než na tom, s jak čistou, nekompromisní a vroucí láskou jsme pravdu a světlo hledali.

Zde je kompletní a podrobný přehled použitých zdrojů, literatury a citovaných autorů k článku Dvě cesty jednoho Krista: Gnosticismus a ortodoxní Křesťanství v dialogu, rozepsaný do přehledných bibliografických položek.