I. - Gnostické znechucení starozákonním kultem Jahveho

Když se dnešní člověk, vybavený alespoň základním morálním kompasem, začte do starozákonních textů popisujících takzvané vysvobození Izraele nebo dobývání Kanaánu, musí nevyhnutelně narazit na absolutní otřes. Nečteme totiž zprávu o milujícím, transcendentním Bohu. Čteme kroniku, která by se dala bez nadsázky označit za nejhorší démonologický spis v dějinách lidstva. Je to manifest bytosti, která se vyžívá v utrpení, genocidě a demonstraci čiré kmenové tyranie.

Ačkoliv moderní teologie a historiografie často hledají pro tyto texty omluvy – například že šlo o literární terapii traumatizovaného národa v babylonském zajetí – z psychologického hlediska je to irelevantní. Ten, kdo tyto příběhy reálně formuloval a sepsal, nemohl mít zdravou mysl. Vymyslet božstvo, které vyžaduje masové vraždění dětí a zvířat jen pro ukojení vlastního ega, vyžaduje hlubokou psychopatologickou deviaci.

Příběh o vyvedení z Egypta je dodnes mnohými oslavován jako archetyp boje za svobodu. Pokud si ale text přečteme pozorně a bez růžových brýlí teologické cenzury, zjistíme, že ústřední božstvo nemá nejmenší zájem na rychlém a nekrvavém osvobození trpících. Jahve netouží po spravedlnosti. Touží po divadle. Záměrně prodlužuje utrpení jak Izraelitů, tak civilních Egypťanů, jen aby mohl ukázat svaly.

Zcela jasně to dokládá pasáž, kde Jahve vysvětluje faraonovi, proč ho ještě nezničil:

„Já jsem tě ale zachoval proto, abych na tobě ukázal svou sílu a aby mé jméno bylo rozhlašováno po vší zemi.“ (Exodus 9:16, Bible 21)

To není Bůh osvoboditel. To je narcistický démon budující svůj vlastní kult. Jahve dokonce faraona zbavuje svobodné vůle. Faraon by pravděpodobně Izraelity dávno propustil, ale text explicitně říká, že je to samotný Jahve, kdo mu v tom záměrně brání, aby mohl seslat další rány:

„Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Jdi k faraonovi. Já jsem totiž zatvrdil jeho srdce i srdce jeho služebníků, abych uprostřed nich konal tato svá znamení a abys mohl vyprávět svým synům a vnukům, jak jsem s Egypťany naložil a jaká znamení jsem mezi nimi konal. Tak poznáte, že já jsem Hospodin.‘“ (Exodus 10:1-2, Bible 21)

Tato zvrácená logika vrcholí desátou ranou – cíleným plošným vyvražděním egyptských prvorozených, od dětí mocných až po děti obyčejných služebnic, které s politikou státu neměly nic společného. Udělat z masové vraždy nevinných dětí důkaz božské slávy je literární počin, který nemohl napsat normální člověk.

Pokud Exodus působí odpudivě, příběhy o následném dobývání zaslíbené země klesají do těch nejtemnějších hlubin lidské fantazie. Jahve zde nevystupuje ani jako stvořitel, ani jako zákonodárce, ale jako krvežíznivý válečný velitel, který nenařizuje pouze porazit nepřátelskou armádu, ale spáchat absolutní, totální genocidu.

Vezměme si například pád Jericha:

„Všechno ve městě zasvětili zkáze – muže i ženy, mladíky i starce, dobytek, ovce i osly pobili ostřím meče.“ (Jozue 6:21, Bible 21)

Nebo zcela jednoznačný a mrazivý příkaz k vyhlazení Amalekitů:

„Nyní jdi a pobij Amaleka; jako zasvěcené zničte všechno, co má. Ušetřit ho nesmíš. Pobij muže i ženy, děti i kojence, skot i brav, velbloudy i osly!“ (1. Samuelova 15:3, Bible 21)

Vraždění kojenců, zabíjení domácích zvířat. Takový příkaz naprosto postrádá jakýkoliv vojenský, strategický nebo morální smysl. Je to čiré, koncentrované zlo.

Můžeme donekonečna poslouchat akademické výklady o tom, že tyto příběhy nejsou historicky reálné. Archeologie nám potvrzuje, že k žádnému takovému masovému Exodu ani bleskovému vojenskému vyhlazení Kanaánu nikdy nedošlo. To ale nijak neumenšuje hrůznost samotného textu. Fakt, že si tyto události někdo vymyslel od stolu, dělá celou věc možná ještě děsivější.

I kdybychom vzali v potaz, že tyto texty psal zlomený národ snažící se zachránit vlastní identitu, nezbavuje to autory odpovědnosti za monstrum, které stvořili. Napsat tak detailní, kruté a chladnokrevné scénáře vyžaduje mysl, která je zcela odtržená od základní lidské empatie. Ve srovnání s eposy jiných kultur, ať už jde o severské ságy nebo řecké mýty, je jahvistický kult suverénně nejšílenější a nejbrutálnější literární konstrukcí starověku.

Starověcí gnostikové měli naprostou pravdu. Když četli tyto stejné svitky, cítili identické znechucení. Okamžitě poznali, že entita popsaná v těchto příbězích nemá s pravým, nepoznatelným a dobrým Bohem nic společného. Identifikovali ho jako Jaldabaótha, arogantního a slepého Demiurga. Číst dnes tyto texty jako liturgickou oslavu boží lásky je naprostým popřením racionality a humanity. Jde o příběhy krále démonů, které by měly sloužit výhradně jako varování před tím, do jakých propastí dokáže klesnout lidská náboženská fantazie.