III. - Gnostické znechucení: Jak krutý Jahvismus pronikl do Nového zákona

Krutý, žárlivý a trestající bůh Starého zákona je prý nahrazen poselstvím univerzální lásky, odpuštění a milosrdenství. Pečlivější a kritické čtení novozákonních textů však odhaluje mnohem temnější realitu. Stín Demiurga – kmene krvežíznivého Jahveho – z těchto textů nikdy nezmizel. Naopak, tvůrci kánonu jej mistrně naroubovali do příběhu Ježíše, čímž vytvořili teologického hybrida, který je pro každého probuzeného gnostika naprosto nepřijatelný.

Když se podíváme na konkrétní pasáže, zjistíme, že se novozákonní kánon na mnoha místech opírá o čistý, nelidský jahvismus, který z původního poselství o duchovním probuzení dělá pouhé pokračování exkluzivistického kultu.

Jedním z nejvíce šokujících příběhů, který ukazuje, jak silně byl kmenový jahvismus projektován do postavy Ježíše, je setkání s kananejskou ženou. Pokud by byl Ježíš skutečně manifestací univerzálního, transcendentního dobra, neexistovaly by pro něj rasové ani národnostní hranice. V Matoušově evangeliu však vidíme postavu, která jedná s arogancí typickou pro starozákonního Demiurga.

„A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je hrozně posedlá.“ On jí ale neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Odežeň ji, vždyť za námi křičí!“ On však odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Ona ale přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ Odpověděl jí: „Není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.““ (Matouš 15:22-26, Bible 21)

Označit trpící matku prosící o pomoc za „psa“ jen proto, že nepatří k vyvolenému etniku, je přímým odrazem starozákonní mentality. Ačkoliv teologové tuto scénu složitě omlouvají jako další „zkoušku víry“, z gnostického pohledu je to jednoznačná kontaminace textu. Skutečné, nejvyšší Božstvo nemá oblíbené národy a netestuje ponížené lidi tím, že je verbálně uráží a přirovnává ke zvířatům.

Aby autoři Nového zákona udrželi komunitu v poslušnosti, neváhali sáhnout po stejném psychologickém teroru, jaký známe z příběhů Exodu. Křesťanský bůh zde opět zabíjí na potkání. Příběh Ananiáše a Zafiry, kteří si dovolili ponechat část vlastních peněz z prodeje svého majetku, ukazuje „novozákonní lásku“ v té nejděsivější podobě.

„Jistý muž jménem Ananiáš se svou manželkou Zafirou také prodal pozemek, ale s vědomím své manželky si část peněz nechal; zbytek přinesl a položil k nohám apoštolů. Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan naplnil tvé srdce, abys lhal Duchu svatému a nechal si část peněz za to pole? Copak nebylo tvé? Nemusel jsi ho prodávat. A když jsi ho prodal, peníze byly tvé. Proč jsi to vůbec dělal? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Jakmile Ananiáš uslyšel ta slova, skácel se a vydechl naposled. Na všechny, kdo o tom slyšeli, padla veliká bázeň.“ (Skutky 5:1-5, Bible 21)

Trest smrti za finanční prohřešek vůči církevní autoritě? Bůh jako exekutor, který okamžitě popravuje věřící jen proto, aby na ostatní „padla bázeň“? Toto je přesný rukopis starozákonního tyrana, který vládne skrze ochromující strach.

Tím nejextrémnějším, nejodpornějším a nejvíce jahvistickým spisem v celém Novém zákoně je ovšem Zjevení Janovo (Apokalypsa). Zde veškeré masky padají. Bůh lásky se definitivně transformuje do podoby kosmického válečníka bažícího po krvi. Celá kniha je vyšinutou fantazií o globální genocidě, mučení, nemocech a nekonečném pekelném trestu pro ty, kteří se nepodvolí.

„Uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý, jenž spravedlivě soudí i bojuje. Jeho oči byly jako plamen ohně a na hlavě měl množství korun. Měl napsané jméno, které nezná nikdo kromě něj; byl oblečen rouchem omočeným v krvi a jeho jméno je Slovo Boží. Následovala ho nebeská vojska na bílých koních, oblečená bělostným a čistým kmentem. Z jeho úst vycházel ostrý meč, aby jím bil národy. On sám je bude pást železnou holí; on sám bude šlapat vinný lis plný vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha.“ (Zjevení 19:11-15, Bible 21)

Šlapání lisu plného krve z hněvu Všemohoucího boha není duchovní vize, ale psychopatická projekce pomsty. Je to totální popření jakékoliv gnoze, lásky či snahy o povznesení lidského vědomí. Je to návrat k Jaldabaóthovi v jeho nejšílenější, finální fázi, kde se vyžívá ve zkáze celého materiálního světa.

Když ranní gnostici viděli, jak ortodoxní křesťanství systematicky spojuje transcendentního Otce světla s kmenovým, krutým Jahvem, naprosto oprávněně tuto syntézu odmítli. Viděli jasně to, co dnešní církve zuby nehty tají nebo mlží: nejedná se o jednoho boha. Ortodoxie stvořila monstrum.

Jak je možné, že miliardy lidí dodnes berou tento text jako jednolitý a posvátný celek? Odpovědí je institucionální slepota a strach. Gnostická kritika těchto příběhů je dnes stejně aktuální jako před dvěma tisíciletími. Skutečná duchovní svoboda vyžaduje radikální řez – odmítnutí jahvistické nákazy v Novém zákoně a rozpoznání Demiurga všude tam, kde se duchovní poselství mění ve výhrůžky pekelným ohněm, genocidou a strachem.

Zdroje a doporučená literatura