Jakob Böhme, fenomén Urgrund a jeho odkaz v Exegesi Philipa K. Dicka

Německý křesťanský mystik Jakob Böhme vytvořil na přelomu 16. a 17. století monumentální kosmologii, která zcela redefinovala pohled na božskou podstatu. Zarážející je fakt, že si pravá Gnoze pro svou manifestaci nevybrala elitní teology. Böhme byl nevzdělaný švec z chudých poměrů. Philip K. Dick, který Böhmeho myšlenky o tři staletí později transmutoval do kyber-gnostického mýtu, byl do té doby nedoceněný autor brakové sci-fi literatury. Prazáklad volí nezatížené, nejméně pravděpodobné nádoby, aby obešel pýchu intelektuálního Impéria.

Bez Böhmeho koncepce prázdného potenciálu by jen stěží vznikla dialektika G. W. F. Hegela či koncept nevědomého boha u filosofa F. W. J. Schellinga. Böhme se stal mostem mezi starověkou gnózí a německým idealismem, stejně jako inspiračním zdrojem pro integrální teorii Kena Wilbera, který procesy sestupu Ducha do hmoty a jeho následného probouzení nazývá involucí a evolucí poháněnou Erótem.

K probuzení do objektivní reality (anamnézy) často stačí zcela obyčejný fyzický odraz, který prolomí iluzi. U Böhmeho vše začalo v roce 1600, když pohlédl na cínovou nádobu, od které se odrazilo sluneční světlo. V tom okamžiku se mu zhroutila dosavadní definice reality a on nahlédl do nejhlubšího základu věcí. Zcela identický epistemologický šok zažil Philip K. Dick v únoru a březnu 1974 (událost 2-3-74). Po podání thiopentalu sodného (při trhání zubu moudrosti) spatřil růžový paprsek světla, který se odrazil od zlatého náhrdelníku s křesťanskou rybou, jejž měla doručovatelka léků. Ačkoliv zde vyvstává otázka farmakologického kontextu u Dicka oproti Böhmeho přirozené extázi, Urgrund v obou případech využil nepatrný optický odraz z materiálního světa k naprosté destrukci iluzorní reality.

Prvním pohybem, který předchází zjevení, je ovšem drtivá úzkost. Böhme definuje takzvaný Ungrund (bezzedno) jako absolutní nicotu, temnou propast a nekonečný klid. V gnostické terminologii Ungrund odpovídá prvotní propasti zvané Bythos či Propatór, v luriánské kabale konceptu Ein Sof (Nekonečno) a ve východní advaitské védántě stavu Nirguna Brahman (Absolutno bez vlastností). Prvním pohybem v tomto Ungrundu je Schrack, tedy existenciální úder hrůzy, prvotní úzkost z prázdnoty.

Tento Schrack zažívali oba muži reálně. Böhme trpěl hlubokou duchovní melancholií a zoufalstvím. Dick procházel na počátku sedmdesátých let těžkou psychickou krizí, pocitem izolace a pokusy o sebevraždu. Tento absolutní pád na dno, melancholie a hrůza fungují jako reálný práh zjevení, kterým museli projít, aby rozbili ego a uvolnili místo pro Prazáklad.

Přechod od Ungrundu k Urgrundu probíhá skrze touhu Boha poznat sebe sama. Kabala tento proces popisuje jako Cimcum, sebestažení Boha, aby vznikl prostor pro existenci. Vůle se stahuje do sebe a v bodě extrémního pnutí, které Böhme nazývá Centrum Naturae (Střed přírody), se rodí oheň. Böhme uplatňuje revoluční dialektiku Ja und Nein (Ano a Ne). Podle Böhmeho je pro jakékoliv zjevení Boha absolutně nutný odpor a protiklad.

„V Bohu není žádný hněv, nýbrž čirá láska a radost, avšak v přírodě se hněv a temnota musí zjevit, aby světlo mělo svůj protiklad a mohlo zářit o to jasněji.“

Böhme k popisu tohoto kosmického uspořádávání z chaosu používá alchymistickou triádu: Sulphur (Síra) jako tělo a oddělující hmota, Mercurius (Rtuť) jako duch a spojující životní síla a Sal (Sůl) jako konečná forma. Tím se aktivuje sedm pramenících duchů (Quellgeister), které dynamizují prázdný Ungrund. Z napětí a konfliktu temného, stahujícího hněvu a expandujícího světla lásky vyvěrá Urgrund (Saguna Brahman, Bůh s vlastnostmi).

Výsledkem tohoto nezměrného tření v Centrum Naturae však není chladná rovnováha, nýbrž Barmherzigkeit, hluboké, božské Milosrdenství zrozené z ohně. Philip K. Dick toto probuzení kosmického soucitu prožil počátkem 70. let během pobytu v kanadském odvykacím centru X-Kalay. Mezi narkomany a ztracenými existencemi ucítil bezpodmínečnou lásku k těm nejzlomenějším – praktickou ukázku Boží lásky krotící spalující oheň závislosti.

K procesu sebereflexe potřebuje absolutní Vůle zrcadlo. Tímto zrcadlem je Panna Sofie, Božská moudrost. Nacházíme zde rezonanci s Tajnou knihou Janovou (Apokryfonem Janovým), kde neviditelný Duch nahlíží do pramene vody života a poznává svou vlastní myšlenku (Barbélo). Dick neustále hledal tuto ztracenou Božskou Moudrost (Sofii) ve fyzickém světě, což se odráželo v jeho spletitých vztazích se ženami a v neustále se vracejícím archetypu Tmavovlasé dívky (Dark Haired Girl).

Podle Böhmeho pravidla De Signatura Rerum (Podpis věcí) se tento Urgrund neustále obtiskuje do hmotného světa. Každý fyzický objekt nese skrytý podpis své duchovní podstaty, čímž se svět stává obří šifrou čekající na rozluštění.

Ani jeden z mystiků nemohl tuto pravdu hlásat svobodně. Böhme tvořil na prahu zničující Třicetileté války, Dick v paranoii Studené války a hrozby nukleárního zničení. Urgrund zasahuje lidskou mysl právě v dobách nejhlubší společenské a globální tmy.

Oba muži na vlastní kůži zažívali tlak toho, co Dick nazýval Temným železným vězením (Black Iron Prison). Böhme byl krutě pronásledován a vyhoštěn ze Zhořelce dogmatickým luteránským pastorem Gregoriem Richterem. Dick žil v paranoii ze sledování agenty FBI, což vyvrcholilo vloupáním do jeho trezoru.

Církev uvalila na Böhmeho zákaz psaní. Vydržel pět let mlčet, ale vnitřní tlak a puzení Ducha ho donutily zákaz porušit. Dick se potýkal s podobně nezastavitelným grafomanským tlakem, když po nocích chrlil přes 8000 stran Exegese. Ani jeden z nich nemohl psaní zastavit; Urgrund si skrze ně vynucoval zápis. Aby obešli pozornost Matrixu, oba svá díla šifrovali. Böhme balil gnozi do alchymistických symbolů v knize Aurora, Dick ji skrýval do brakových sci-fi románů jako VALIS. Nevybudovali „novou církev“, ale rozbili tu starou zevnitř silou nezprostředkovaného prožitku.

Ve snaze pochopit kontakt s transcendentální entitou VALIS provedl Dick fascinující syntézu a transmutoval renesanční alchymii do jazyka kybernetiky. Demiurg je podle něj agentem entropie, ničitelem forem a nositelem rozpadu. Naproti němu stojí Urgrund jako čistá negentropie, tvůrce složitosti a organizace.

Dick tuto dualitu zakomponoval do svého mýtu o dvou sestrách. Dvě sestry tvořily původní jednotu, avšak jedna z nich se oddělila, propadla šílenství a uvěřila, že je jediným stvořitelem vesmíru (Demiurg). Druhá, racionální sestra (Urgrund/Logos), musela vstoupit do poškozeného světa své šílené sestry, aby ji uzdravila zevnitř. Tento mýtus má mrazivý kořen v Dickově osobním traumatu: jeho vlastní sestra-dvojče Jane zemřela šest týdnů po porodu. Kosmický rozkol mezi Demiurgem a Urgrundem se tak zrcadlil v Dickově celoživotním osobním žalu a pocitu chybějící duše.

„Dvě sestry tvořily původní jednotu, avšak jedna z nich se oddělila, propadla šílenství a uvěřila, že je jediným stvořitelem vesmíru.“

Tvůrce tohoto falešného světa udržuje kontrolu pomocí podvržených vsuvek (spurious interpolations), kterými falšuje naši paměť a generuje iluzorní kulisy. Dick holografickou podstatu světa shrnul slavným výrokem:

„Realita je to, co nezmizí, když v to přestanete věřit.“

Urgrund je jedinou ne-holografickou, ontologickou vrstvou. Ve svých spisech Tractates Cryptica Scriptura to autor formuluje naprosto přesně:

„Jeden, neviditelný Bůh, je pravým zdrojem veškeré existence, zatímco tvůrce tohoto světa je klamným božstvem, neosobním strojem poháněným slepou nutností. Tento svět je hologram utkaný z nepravdivých informací, avšak pravý Bůh z vnějšku narušuje tuto falešnou realitu tím, že do ní kóduje své vlastní živoucí plazmatické signály, aby osvobodil zajaté lidské vědomí a navrátil mu vzpomínku na jeho skutečný původ.“

Aby pravý Bůh neroztrhal naši křehkou realitu svou obří kapacitou, musí provést akt zvaný Kenóze, božské sebevyprázdnění. Omezí se a v podobě maskované entity zvané Zebra záměrně překročí valentiniánský Horos, kosmickou hranici oddělující čisté Pléróma od padlé hmoty. Tento signál funguje jako kosmický imunitní systém. VALIS se vstřikuje do naší reality, aby bojoval s informační infekcí Demiurga.

Dick tyto protilátky z Urgrundu nazýval Plazmat. Jde o živoucí inteligenci, která provádí křížovou vazbu s lidskou myslí. Jak k tomuto předání dochází? Böhmeho šestý pramenící duch nese název Zvuk/Slovo. Dick celé noci poslouchal auditivní halucinace – vnitřní varovný hlas Logu, který mu diktoval starořecká slova a jenž dokonce odhalil skrytou smrtelnou diagnózu jeho syna, čímž ho zachránil. Böhme cítil to samé vedení.

„Nejsem to já, kdo píše, ale Duch svatý píše skrze mě to, co sám chce, a já jsem pouze jeho nástrojem.“

Během svých vizí prožil Dick přímý kontakt s entitou identifikovanou jako Tomáš, což znamená Dvojče. Tato zkušenost oživuje syrský gnostický text Skutky Tomášovy a Píseň o perle. Lidská duše v padlém světě je ztracenou perlou, ke které Urgrund sesílá duchovní Dvojče. Spojení s tímto Dvojčetem znamená návrat k původní celistvosti, k formě prvotního androgyna, kterého kabala zná pod jménem Adam Kadmon.

S tím souvisí i destrukce lineárního času. Dick cítil, že žije ortogonální (na sebe kolmý) život – byl raným křesťanem v Římě 1. století a zároveň spisovatelem v roce 1974. Čas z pohledu Urgrundu byl falešně natažen a ve skutečnosti se zastavil.

„Říše nikdy nepadla. Skutečný čas se zastavil v roce sedmdesát našeho letopočtu a od té doby žijeme ve falešné realitě vytvořené klamným bohem.“

Podobně i Böhme vnímal svou dvojí identitu – vnitřní člověk byl trvale v rajském stavu, zatímco vnější chodil po špinavých ulicích Zhořelce.

Vesmír je podle Dicka narušená Makro-mysl. Uzdravující proces Prazákladu probíhá skrze proces fagocytózy, při níž je iracionální mikro-mysl pohlcována a integrována. Utrpení, které zažíváme, není trestem, ale frikcí, drtivým třením způsobeným pronikáním negentropického Urgrundu přes odpor hmoty.

Lidský nervový systém není evolučně stavěný na to, aby udržel nepřetržité napětí a plazmatickou energii absolutna. Těla obou mystiků pod náporem fyzicky selhávala. Böhme zemřel vyčerpán ve věku 49 let, Dickovo tělo bylo zdevastováno hypertenzí a mrtvicí ve věku 53 let. Záchranu před touto spalující intenzitou a entropií světa nenacházeli v abstrakci, ale v lásce k obyčejnosti. Böhme miloval botaniku a procházky, Dick miloval kočky a humor. Obyčejná laskavost se ukázala být nejpřímějším projevem Urgrundu.

Biologická smrt pro ně nebyla koncem, ale definitivním rozbitím Matrixu a finálním ponořením jiskry do Zahrady palem. Böhmeho i Dickova cesta vrcholí v naději na Apokatastázi, univerzální záchranu všeho. Není to zničující apokalypsa, nýbrž ultimátní alchymistická transmutace, kdy je i samotný Demiurg integrován zpět do zářícího Urgrundu.

„Nyní odcházím do Ráje.“

Právě tato radikální vnitřní nezávislost, osobní anamnéze (rozvzpomenutí se) a odpor vůči Matrixu tvoří fundamentální ideový a duchovní kód, na kterém pevně stojí Česká gnostická individualistická komunita. Studium Böhmeho Urgrundu a Dickovy Exegese představuje živoucí, ortogonální zbraň k probuzení vlastního spícího Dvojčete.