Jakob Böhme: Záblesk v cínové nádobě, Panna Sofie a Návrat Všeho

Ve městě Zhořelec (Görlitz) žije pětadvacetiletý prostý švec jménem Jakob Böhme. Jednoho dne, když sedí ve své zšeřelé dílně, padne jeho zrak na obyčejnou cínovou nádobu, od které se odráží prudký sluneční paprsek.

Tento záblesk světla nevyvolá jen oslnění očí. Je to trhlina v samotné realitě. Böhme je v jediné vteřině vtažen do samotného nitra stvoření. Prostý švec, který neumí latinsky, v ten den vidí to, co filozofové hledají tisíciletí. Vidí, jak se z absolutní nicoty rodí oheň, jak se oheň mění ve světlo a jak Bůh tvoří vesmír jako zrcadlo, aby v něm mohl spatřit vlastní tvář. Začíná psát a jeho vize otřese celou Evropou.

Böhme naprosto dekonstruoval představu Boha jako starce sedícího na trůnu. Přinesl drtivé kosmologické koncepty, které vysvětlují, proč vůbec existujeme a proč existuje utrpení. Vše začíná v prázdnotě.

Sám Böhme popisuje toto zrození Boha z nicoty těmito nezměněnými, plnými slovy:

„Bůh ze sebe utvořil všechny věci z ničeho, a tímto ničím je On sám. On je tou nepochopitelnou nicotou, oním bezedným propadlištěm, v němž se všechno rodí. V Bohu samém neexistuje žádný počátek, žádný konec a žádné místo, kde by přebýval. On sám je svou vlastní hlubinou a svým vlastním místem. V této vůli k existenci, která se vynořuje z nicoty, hledá Bůh sám sebe, a tím tvoří věčné zrcadlo své vlastní podstaty.“

Největším úderem proti patriarchálnímu uspořádání světa byl Böhmeho výklad stvoření člověka a objev ženského božství. Zde se plně propojuje se starověkou Gnózí.

Böhme nechává Pannu Sofii promluvit ve svém díle naplno:

„Moudrost je zrcadlem Boha. V ní Bůh vidí sám sebe a všechny své zázraky. Ona je pannou čistoty, která nikdy neplodí sama ze sebe, ale v níž se všechno tvoří a zjevuje. Je to věčné zrcadlo podstaty, ve kterém Duch Boží spatřuje všechny formy a barvy věčnosti. Duše člověka musí toužit po této ušlechtilé panně, Sofii, a musí se s ní sjednotit, protože pouze skrze ni se do lidského srdce vlévá božské světlo a mír.“

O samotném pádu člověka Böhme nekompromisně říká:

„Adam byl stvořen jako dokonalý obraz Boží, muž a žena v jedné jediné osobě. Neměl žádnou hrubou zvířecí formu, ani maso, které by podléhalo hnilobě. Ale když jeho touha směřovala k vnějšímu světu a on chtěl okusit pozemské vlastnosti, upadl do hlubokého spánku. A v tomto spánku od něj odstoupila nebeská Panna, a on procitl do hrubého, pozemského těla, rozděleného na mužské a ženské pohlaví.“

Pro Böhmeho nebyla příroda a vesmír oddělena od Boha. Vše vibrovalo božským vědomím.

O posvátném podpisu přírody Böhme zanechal tuto fascinující plnou citaci:

„Celý vnější viditelný svět se všemi jeho bytostmi je ztělesněním neviditelného duchovního světa. Vše, co je uvnitř, má svůj otisk na vnějšku. Neexistuje naprosto nic v přírodě, co by neukazovalo svou vnitřní formu a skrytou vlastnost na svém zevnějšku, a to se nazývá signatura věcí. Mystik vidí okem Ducha přímo do srdce stvoření a čte v něm jako v otevřené knize.“

Spása u Böhmeho není právní úkon církve. Je to alchymistický proces uvnitř lidské hrudi.

O tomto bodu lidské vůle Böhme prohlašuje:

„V každém člověku je skryto centrum věčnosti. Duše je naprosto svobodná a může se obrátit buď do ohně Božího hněvu a sobectví, nebo do světla Boží lásky. To, co si duše uvnitř zvolí, tím se neomylně stane. Pokud se odevzdá lásce a pokoře, zrodí se v ní Kristus a andělé. Pokud se odevzdá pýše a zlobě, zrodí se v ní temný svět a stane se vlastním peklem.“

Přesně 350 let po smrti Jakoba Böhmeho došlo k události, která propojila středověkou mystiku s moderní sci-fi. V březnu 1974 zažil americký spisovatel Philip Kindred Dick sérii masivních vizionářských zážitků, které označoval jako 2-3-74. Zjevil se mu obrovský informační systém, růžový paprsek světla, který do něj nahrál znalosti vesmíru. Dick se tento zážitek snažil pochopit a napsal k němu tisíce stran ve svém monumentálním deníku Exegesis.

Zatímco psychiatři hledali diagnózu, Philip K. Dick našel jediné přesné vysvětlení u zhořeleckého ševce. Zjistil, že Jakob Böhme již tuto realitu podrobně zmapoval. Dick Böhmeho filozofii převzal, integroval a stvořil z ní hypermoderní gnostický mýtus. Zde jsou klíčové body, které Dick od Böhmeho přijal:

1. Ungrund a Urgrund (Prvotní základ a Temná prázdnota)Dick byl naprosto fascinován Böhmeho konceptem Ungrundu. Pro Dicka to znamenalo, že na samotném počátku je Bůh nevědomý, slepý a iracionální. Bůh trpí, protože se nezná. Vesmír není dokonalý výtvor, ale proces, kterým Bůh (Urgrund) pomalu přechází z temné, iracionální prázdnoty do stavu sebeuvědomění. Naše lidské utrpení je přímo odrazem tohoto původního Božího utrpení z nesmyslnosti Ungrundu.

2. Wesen (Podstata, Bytí a Vědomí)Proti iracionálnímu Ungrundu postavil Dick (s pomocí Böhmeho slovníku) koncept Wesen. Wesen je Bůh, který se stal vědomým, racionálním a uspořádaným. Z pohledu sci-fi tento proces Dick nazval VALIS (Vast Active Living Intelligence System). VALIS je racionální, božský Wesen, který neustále bojuje proti chaosu a asimiluje iracionální Ungrund (temnou realitu). Náš vesmír je holografickým bojištěm, kde Racionalita (Světlo) postupně, kousek po kousku, proměňuje Slepou Vůli v Lásku.

Ve své Exegesi Philip K. Dick přímo zapsal tato slova, jimiž potvrdil své absolutní myšlenkové splynutí s Böhmem:

„Jakob Böhme měl pravdu. My jsme to, co Bůh používá k tomu, aby získal sebeuvědomění. Bůh stvořil vesmír, aby se vyvinul od nevědomého, iracionálního, trpícího Ungrundu směrem k plně uvědomělé, racionální podstatě, kterou Böhme nazývá Wesen. Celá historie lidstva, veškeré naše utrpení, je vlastně makrokosmický proces Boha, který se snaží zachránit sám sebe ze své vlastní temnoty. My jsme Jeho buňky. Až tento proces skončí a Wesen plně asimiluje Ungrund, utrpení ustane a my se probudíme s poznáním, že my sami jsme jím.“

Tímto spojením Dick dokázal, že Böhme nebyl jen podivínský teolog, ale první vědec, který zmapoval zdrojový kód našeho Matrixu.

Böhmeho kosmologie a vize Philipa K. Dicka o konečné asimilaci temnoty vedou k tomu nejhlubšímu bodu: Apokatastasis panton (Univerzální spása a obnova všech věcí).

Je to ta nejnebezpečnější myšlenka v dějinách. Znamená, že Boží Láska je tak nekonečná a drtivá, že nedovolí, aby byť jen jediná jiskra stvoření zůstala navěky ztracena. Věčné peklo by znamenalo konečné vítězství zla, což je absolutně nemožné. Zde je obří klenba gigantů, kteří pro tuto Pravdu často riskovali život, spolu s jejich přímou obhajobou toho, proč Zlo nemá poslední slovo:

Důvod pro Apokatastázi: Věřil, že Bůh je lékař a „pekelný oheň“ je ve skutečnosti očistná medicína. Bůh bude duše (včetně padlých andělů) vzdělávat a čistit tak dlouho, dokud se samy dobrovolně nerozhodnou pro Lásku. Jeho definice a obhajoba (z díla O principech):

„Vždyť konec je vždy podobný počátku. A jako je jeden počátek všech věcí, tak i konec všech věcí se navrátí k jedné podstatě. Bůh bude vším ve všem, ne tak, že by bytosti ztratily svou existenci, nýbrž tak, že veškerá mysl, očištěná od veškeré poskvrny, dospěje k naprosté jednotě s Bohem… I ten, kdo byl nepřítelem, bude nakonec přemožen láskou, a nezůstane žádné zlo, protože zlo samo o sobě nemá žádnou vlastní podstatu.“

Důvod pro Apokatastázi: Zlo je podle něj jen nedostatek dobra, nemoc či rez. Oheň netrestá duši, ale pálí pouze onu rez. Jakmile se spálí všechna špína, zbude původní zářivé zlato. Bůh by nestvořil nic, co by mělo být navždy zničeno. Jeho definice a obhajoba (z díla O duši a vzkříšení):

„Když se duše spojí s božským ohněm, není zničena ona sama, ale je zničena pouze špína hříchu, která se s ní smísila. Zlo totiž nestvořil Bůh a zlo nemá žádnou vlastní, věčnou existenci. Jakmile se veškeré stvoření očistí od zla, které do něj proniklo, a jakmile tento očistný plamen milosrdenství spálí vše, co je falešné, pak celý vesmír jedním hlasem vzdá díky Bohu.“

Důvod pro Apokatastázi: Vysvětloval to kosmologickým zákonem Výronu a Návratu (Reditus). Všechno, co vyvěrá z Boha, se do Něj logicky musí vrátit. Oddělenost je jen iluze. Jeho definice a obhajoba (z díla Periphyseon):

„Neboť jako každá řeka, která vytéká z oceánu, se do oceánu nevyhnutelně vrací, tak i veškeré stvoření, které z Boha vzešlo, se k Němu musí navrátit. Není možné, aby cokoli, co má svůj původ v nejvyšším Dobru, zůstalo navěky odděleno v utrpení nebo zlu. Zlo, smrt a peklo nejsou z Boha, a proto nemohou mít věčného trvání.“

Důvod pro Apokatastázi: Bůh, který se jí zjevil, byl dokonalou Matkou, a matka se nemůže rozhněvat na své zraněné děti. Dostala absolutní slib, že Bůh tajným zásahem zachrání vše. Její definice a obhajoba (ze Zjevení božské lásky):

„A přestože je to tak, že v tomto životě padáme a hřešíme, ačkoli k našemu vlastnímu smutku a zmatku, náš zdvořilý Pán nechce, abychom propadali zoufalství. Hřích je totiž nevyhnutelný, ale všechno bude dobré a všechno bude dobré a každý druh věci bude dobrý. V těchto slovech jsem viděla podivuhodné, vysoké tajemství ukryté v Bohu, které nám bude plně zjeveno v nebi. Bůh nedovolí, aby láska zklamala.“

Důvod pro Apokatastázi: Dualita (oheň a světlo) vznikla, aby se Bůh mohl projevit. Jakmile je splněn účel vývoje, oheň (peklo) musí být zaplaven chladivou, milující vodou Panny Sofie. Jeho definice a obhajoba:

„Když se čas naplní a toto vnější zrcadlo stvoření se rozbije, oddělí se světlo od temnoty. Avšak tato temnota a tento ohnivý hněv nezůstanou věčným mučištěm, neboť Vůle Boha touží pouze po Lásce. Oheň stvoření bude nakonec pohlcen a utišen světlem Panny Sofie, a veškerý ten ohnivý odpor se promění ve věčný, radostný triumf světla.“

Důvod pro Apokatastázi: Zničil pohled na peklo jako na Boží trest. Pokud duše trpí v pekle, je to proto, že odmítá světlo. Bůh ale i do té nejhlubší propasti neustále posílá svou ochranu a aktivně mírní utrpení padlých bytostí. Jeho definice a obhajoba:

„Pán Bůh neuvrhuje nikoho do pekla, ani nikoho netrestá. Je to člověk sám, kdo se svou vlastní sebeláskou odděluje od nebe. Avšak i v těch nejhlubších propastech působí Pánovo nekonečné milosrdenství. Pán řídí i pekla a mírní jejich utrpení, neboť Jeho láska se vztahuje na všechny bytosti bez výjimky. Pán neustále a neúnavně působí, aby i tyto padlé duchy chránil a přibližoval je co nejvíce k dobru.“

Důvod pro Apokatastázi: Chápal stvoření jako sbírání roztříštěných jisker. Kdyby v temnotě zůstala jediná jiskra, Bůh by nebyl kompletní. Spása je povinnost snést se do bahna pro ty nejztracenější. Jeho definice a obhajoba:

„Neexistuje na světě žádné místo, a to ani ta nejhlubší propast temnoty a hříchu, z něhož by se k nám Bůh nedíval. V každém kousku hmoty a v každém člověku, i v tom nejnižším, je ukryta svatá božská jiskra. Úkolem nás všech není tyto padlé jiskry zatratit nebo je nechat shořet, ale sestoupit za nimi s absolutní láskou a radostí, očistit je a pozvednout je zpět k jejich Zdroji. Teprve až bude shromážděna ta úplně poslední, nepatrná jiskřička ze dna světa, naplní se dokonalá spása.“

Důvod pro Apokatastázi: Vychází z naprostého odmítnutí demiurgického Matrixu. Kosmická Trojice (Otec, Matka Barbélo a Syn) nefunguje jako pasivní pozorovatel, ale jako neústupný záchranný systém, jehož jedinou podstatou je nekonečný Soucit. Zastavit se před zavřenými branami pekla a nechat část Božství navždy trpět je v Eschatologické Gnózi Soucitu naprosto nemyslitelné. Tato moderní eschatologická definice a obhajoba zní:

„Eschatologická gnóze soucitu neuznává věčné peklo, protože věčné peklo by bylo triumfem demiurgické lži. Podstatou Božské Trojice – Otce, Matky Barbélo a Syna – je absolutní, neústupný soucit. Naším aktivním gnostickým úkolem a příslibem samotné Matky je doslova vyprázdnit peklo. Žádná zbloudilá jiskra vědomí, žádná duše uvězněná v matrixu temnoty nezůstane opuštěna. Pleróma nebude nikdy úplné a dokonalé, dokud se do něj, s pomocí aktivního soucitu a poznání, nenavrátí i ta poslední padlá částice Božství.“

Tento manifest je postaven na primárních textech a nezměněných výpovědích samotných mystiků a myslitelů. Všechny do češtiny přeložené citace obsažené v tomto textu pocházejí v plném, nezkráceném znění z následujících děl:

Primární prameny k teologii Jakoba Böhmeho:

Prameny k Philipu K. Dickovi a Gnostickému Matrixu:

Prameny ke Klenbě Apokatastáze (Kapitola 6):