Hlavní obsah

Ježíš Kristus: Od židovského proroka, Gnostika až po čaroděje z Talmudu

Gnosticismus
Podpořte autora

Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty a videa. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Geminy

Žádný jediný, univerzální Ježíš v dějinách neexistuje – jakmile odložíme církevní dogmata a porovnáme primární prameny, rozpadne se tradiční obraz na dvanáct naprosto neslučitelných postav.

Článek

ÚVOD: ŠOK Z PROBUZENÍ DO TEXTOVÉ REALITY A METODOLOGICKÝ RÁMEC

Západní kultura žije po staletí v hluboce zakořeněné iluzi, že postava Ježíše Krista je v historických a náboženských pramenech podána jednotně. Církevní instituce, katecheze i umění vybudovaly takzvaný harmonizovaný portrét – umělou kompozitní postavu, v níž se bez rozporů mísí mírný galilejský rabi, trpící obětní beránek, všemohoucí trinitární Bůh, gnostický osvoboditel ducha i apokalyptický válečník. Jakmile však historicko-kritická metoda, textová kritika, koptologie a komparativní religionistika odloží dogmatické brýle a začnou číst primární prameny horizontálně – tedy porovnávat jednotlivé spisy vedle sebe bez snahy je násilně harmonizovat –, dojde k radikálnímu myšlenkovému zlomu.

Žádný jediný, univerzální „Ježíš Kristus“ v textové historii neexistuje. V závislosti na tom, do kterého primárního pramene či teologické tradice nahlédneme, se před námi vynořuje dvanáct radikálně odlišných, v klíčových bodech si naprosto odporujících obrazů (přičemž hned první, kanonický obraz je navíc vnitřně rozpolcen mezi synoptickou a janovskou tradici). Tyto obrazy se neliší v pouhých detailech; popírají se navzájem ve svém původu, ve vztahu k židovskému Zákonu (Tóře), v chápání hmotného vesmíru, v pojetí smrti na kříži, ve způsobu dosažení spásy i v samotné kosmologii, kosmogonii a eschatologii.

Z epistemologického hlediska je nutné hned na počátku zdůraznit: tato studie netvrdí, že jeden z těchto dvanácti obrazů je „jediný pravý“ a zbylých jedenáct je pouhým omylem. Historicko-kritická věda nezkoumá nadpřirozené pravdy, ale mapuje historickou genezi idejí v čase – od židovského apokalyptického prostředí prvního století přes helénistický synkretismus, pozdně antické koncily, rabínskou a islámskou polemiku až po radikální christologické mutace amerického náboženského probuzení v devatenáctém století. Všechny citace primárních pramenů i odborných autorit jsou v této studii uvedeny v plném, nezkráceném znění v rámci svého dějového či myšlenkového kontextu, zcela bez výpustek a bez hranatých závorek.

KAPITOLA I: PRVNÍ TVÁŘ – JEŽÍŠ V KANONICKÝCH EVANGELIÍCH (VNITŘNĚ ROZPOLCENÝ KÁNON: SYNOPTICI VS. JAN)

Samotný novozákonní kánon čtyř evangelií nepředstavuje jednotnou biografii, nýbrž napjatý spor pod jednou vazbou. První tvář Ježíše Krista je proto již od počátku rozštěpena na dva protichůdné póly: svět synoptických evangelií (Marek, Matouš, Lukáš) a svět Evangelia podle Jana.

1.1 Synoptický pól (Marek, Matouš, Lukáš)

  • Profil a podstata postavy: V nejstarším Markově evangeliu (sepsaném kolem roku 70 n. l.) vystupuje Ježíš jako pozemský, eschatologický židovský prorok, léčitel a exorcista. Své vyvolení přijímá při křtu v Jordánu, projevuje lidské emoce, hněv i úzkost, neumí konat zázraky tam, kde lidé nevěří, a svou mesiášskou identitu přísně tají (takzvané Markovo mesiášské tajemství). V Matoušově evangeliu (kolem 80–85 n. l.) je Ježíš stylizován jako nový Mojžíš, který vykládá Tóru na hoře a trvá na naprosté nepomíjivosti každého písmenka židovského Zákona. V Lukášově evangeliu je pak vykreslen jako soucitný sociální prorok obhajující chudé, ženy a utlačované. Intimní oslovení Boha aramejským výrazem Abba (Otče) u synoptiků nevyjadřuje ontologickou totožnost v Nicejském smyslu, ale naprostou prorockou poslušnost a eschatologickou blízkost Božího království, přičemž hříchy odpouští přímo na základě Božího milosrdenství a pokání, nikoliv na základě pozdějšího pavlovského forenzního modelu zástupného trestu.
  • Kosmologie: Trojvrstvý starověký semitský vesmír – nebesa jako Boží trůn nahoře, zemský povrch jako dějiště zápasu s démony uprostřed a Šeol či Gehenna (místo ohně a záhuby) dole.
  • Kosmogonie: Klasický židovský kreacionismus vycházející z knihy Genesis – svět byl stvořen jedním dobrým Bohem ex nihilo (z ničeho) skrze Boží slovo. Hmota a lidské tělo jsou ve své podstatě dobré Boží stvoření, které je však dočasně okupováno satanskými mocnostmi a nemocemi.
  • Eschatologie: Bezprostřední apokalyptická eschatologie. Synoptický Ježíš je hluboce přesvědčen, že konec současného zlého věku, příchod Syna člověka na nebeských oblacích, tělesné vzkříšení mrtvých a poslední soud nastanou ještě za života jeho vlastních posluchačů. Etika Kázání na hoře (nastavení druhé tváře, rozdání majetku) proto funguje jako takzvaná interimní etika – nouzový morální zákon pro posledních několik měsíců či let před koncem dějin.
  • Plná citace z kontextu utrpení a opuštěnosti na kříži (Marek 15,33–37 – překlad Bible 21):„Když nastala šestá hodina, po celé zemi se rozhostila tma až do deváté hodiny. O deváté hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: ‚Eloi, Eloi, lema sabachthani?‘ což v překladu znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli někteří z přihlížejících, říkali: ‚Hle, volá Eliáše!‘ Jeden z nich odběhl, naplnil houbu octem, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: ‚Počkejte, uvidíme, jestli ho Eliáš přijde sundat!‘ Ježíš ale vydal mocný hlas a vydechl naposled.“
  • Plná citace z kontextu obhajoby nezměnitelnosti židovské Tóry (Matouš 5,17–19 – překlad Bible 21):„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno stane. Kdokoli by tedy zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého.“
  • Plná citace z kontextu bezprostředního konce světa (Marek 9,1 a Marek 13,30–31 – překlad Bible 21):„Potom jim řekl: ‚Amen, pravím vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně neokusí smrti, dokud nespatří Boží království přišlé v moci.‘“ „Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.“

1.2 Janovský pól (Evangelium podle Jana)

  • Profil a podstata postavy: V Evangeliu podle Jana (sepsaném kolem let 90–100 n. l.) vcházíme do zcela odlišného duchovního vesmíru. Ježíš zde není pokorným galilejským prorokem prosícím v Getsemane o odnětí kalicha, nýbrž preexistentním božským Logem (Slovem), které existovalo u Boha před počátkem času. Janův Ježíš nevyhání démony, nevypráví krátká venkovská podobenství o rozsévači, nemluví o blížícím se Božím království, ale vede dlouhé, majestátní metafyzické řeči o svém vlastním božství (sedm výroků „Já jsem...“). Trauma janovské komunity, která byla koncem prvního století vyloučena ze židovských synagog, se v textu odráží v ostrém antijudaismu: Ježíš mluví o „Židech“ jako o cizím, nepřátelském národu, o jejich Zákonu mluví jako o „vašem Zákonu“ a označuje je za potomky ďábla.
  • Kosmologie: Vertikální prostorový dualismus. Vesmír je ostře rozdělen na říši „shora“ (světlo, pravda, duch, odkud Logos sestoupil) a říši „zdola“ (tento svět ponořený do tmy, lži a smrti, jemuž vládne „vládce tohoto světa“).
  • Kosmogonie: Kosmos povstal výlučně skrze božský Logos, bez něhož nevzniklo nic z toho, co existuje. Svět však svého vlastního Stvořitele nepoznal a nepřijal.
  • Eschatologie: Takzvaná realizovaná (přítomná) eschatologie. Janův Ježíš odsouvá budoucí apokalyptické katastrofy na vedlejší kolej a prohlašuje, že poslední soud a věčný život probíhají právě teď, v přítomném okamžiku, skrze přijetí či odmítnutí jeho osoby. Po jeho odchodu pak fyzickou přítomnost učitele nahrazuje Paraklétos (Utěšitel, Duch pravdy), který komunitu uvádí do plné pravdy.
  • Plná citace z kontextu preexistence Logu (Jan 1,1–5 – překlad Bible 21):„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něj nevzniklo vůbec nic z toho, co vzniklo. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“
  • Plná citace z kontextu démonizace židovských oponentů (Jan 8,42–45 – překlad Bible 21):„Ježíš jim řekl: ‚Kdyby byl Bůh váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem vyšel a přicházím od Boha. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč nechápete mou řeč? Protože nemůžete snést mé slovo. Vaším otcem je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého, neboť je lhář a otec lži. A protože já mluvím pravdu, nevěříte mi.‘“
  • Plná citace z kontextu triumfální smrti na kříži (Jan 19,28–30 – překlad Bible 21):„Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, a proto, aby se naplnilo Písmo, řekl: ‚Žízním!‘ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu v octu a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: ‚Je dokonáno!‘ Naklonil hlavu a odevzdal ducha.“

1.3 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • E. P. Sanders (The Historical Figure of Jesus, London: Allen Lane, 1993, s. 280):„Historický Ježíš nebyl křesťanem. Byl Židem, který žil, učil a zemřel jako židovský prorok. Křesťanství nevzniklo jako jeho přímý zamýšlený odkaz, nýbrž jako teologická nadstavba vybudovaná jeho následovníky až po jeho smrti.“
  • Bart D. Ehrman (How Jesus Became God: The Exaltation of a Jewish Preacher from Galilee, New York: HarperOne, 2014, s. 270):„Když čtete Janovo evangelium, ocitáte se v naprosto jiném vesmíru než u Marka. Zatímco u Marka je Ježíš v Getsemane vyděšený smrtelník prosící o život a na kříži volá v zoufalství, proč ho Bůh opustil, u Jana kráčí vstříc kříži s božskou a chladnou suverenitou, protože si je vědom, že je preexistentním Slovem Božím, které se vrací ke svému Otci.“
  • Rudolf Bultmann (Jesus and the Word, New York: Charles Scribner's Sons, 1934, s. 8):„Albert Schweitzer zasadil romantickému historickému pátrání po Ježíši zdrcující ránu: ukázal, že každý badatel, který hledal historického Ježíše v devatenáctém století, v něm našel pouze odraz svého vlastního liberálního měšťáka, zatímco skutečný Ježíš synoptických evangelií byl cizorodým židovským apokalyptikem očekávajícím bezprostřední konec světa.“

KAPITOLA II: DRUHÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ V KŘESŤANSKÝCH (LIDOVÝCH A PROTO-ORTODOXNÍCH) APOKRYFECH

Vedle kanonických textů a gnostických traktátů existovala ve druhém až čtvrtém století obrovská skupina lidových křesťanských apokryfů. Tyto texty nehlásaly gnostický dualismus, ale odpovídaly na lidovou potřebu zaplnit „bílá místa“ v Ježíšově životopise (zejména jeho dětství a tři dny mezi smrtí a vzkříšením) a prezentovat Ježíše jako nepřemožitelného antického poloboha.

2.1 Rozmarný dětský divotvůrce a triumfální dobyvatel Hádu

  • Profil a podstata postavy: V Tomášově evangeliu dětství (řecky Paidika, 2. století n. l.) je pětiletý až dvanáctiletý Ježíš vykreslen jako chlapec disponující plnou božskou všemohoucností, avšak postrádající lidskou empatii a sebekontrolu. Své božské síly využívá k oživování hliněných vrabců v sobotu, k natahování krátkých dřevěných trámů v dílně svého otce Josefa, ale také k okamžitému usmrcování, oslepování a proklínání dětí i dospělých učitelů, kteří jej rozhněvají nebo mu zkříží cestu. V Nikodémově evangeliu (známém též jako Akta Pilátova, 4. století n. l.) je pak dospělý Kristus po své smrti představen jako kosmický imperátor a vojevůdce, který v plné slávě vtrhne do podsvětí, rozrazí železné závory Hádu, spoutá Satana do okovů a odevzdá jej do správy personifikovanému Peklu.
  • Kosmologie: Klasický trojvrstvý anticko-křesťanský kosmos, v němž je však podzemní říše mrtvých (Hádés) vykreslena s barvitou mytologickou konkrétností jako opevněná podzemní pevnost s měděnými branami a železnými závorami, kde spolu rozmlouvají vládce podsvětí Hádés a poražený Satan.
  • Kosmogonie: Ortodoxní stvoření světa Bohem Otcem skrze jeho Syna. V apokryfech dětství je však kosmogonie přímo napojena na malého Ježíše, který učiteli Zachaeovi oznamuje, že byl přítomen již před stvořením světa a zná přesný počet kapek v moři. V Jakubově protoevangeliu se pak při Ježíšově narození v jeskyni na okamžik zastavuje samotný běh stvořeného vesmíru (ptáci strnou v letu, voda v řece přestane téci).
  • Eschatologie: Eschatologie je v těchto apokryfech přenesena buď do přítomné demonstrace magické moci nad životem a smrtí (v evangeliích dětství), nebo je retrospektivně naplněna již o Bílé sobotě, kdy Kristus vyprázdní podsvětí, vezme praotce Adama za pravici a odvede všechny starozákonní spravedlivé do nebeského ráje, kde na ně již čekají Henoch, Eliáš a kající lotr z kříže.
  • Plná citace z kontextu usmrcení dvou chlapců v hněvu (Tomášovo evangelium dětství / Paidika, kapitoly 3,1–3 a 4,1 – český překlad podle kritické edice J. K. Elliotta a Zdeňka Souška, Novozákonní apokryfy I):„Syn písaře Annáše stál tam s Josefem, vzal vrbovou větev a vypustil vodu, kterou Ježíš shromáždil v tůňkách. Když Ježíš uviděl, co se stalo, rozhněval se a řekl mu: ‚Ty nespravedlivý, bezbožný hlupáku, co ti udělaly ty tůňky a ta voda? Hle, teď uschneš jako strom a nebudeš mít ani listí, ani kořen, ani ovoce!‘ A ten chlapec okamžitě zcela uschnul. Ježíš pak odešel domů. Rodiče toho uschlého chlapce jej ale zvedli, oplakávali jeho mladost, přinesli ho k Josefovi a vyčítali mu: ‚Podívej se, jakého máš syna, který dělá takové věci!‘ Potom šel Ježíš opět přes vesnici a jakýsi běžící chlapec vrazil do jeho ramene. Ježíš se rozlítil a řekl mu: ‚Nepůjdeš dál svou cestou!‘ A to dítě okamžitě padlo mrtvé k zemi. Někteří, kdo viděli, co se stalo, řekli: ‚Odkud se vzalo toto dítě, že každé jeho slovo je hotovým skutkem?‘ A rodiče mrtvého přišli k Josefovi a stěžovali si se slovy: ‚Takové dítě nemůže bydlet s námi ve vesnici, anebo ho nauč žehnat a ne proklínat, vždyť připravuje naše děti o život!‘“
  • Plná citace z kontextu Ježíšova vojenského vpádu do podsvětí (Nikodémovo evangelium / Akta Pilátova, kapitola 21,1–3 a 24,1):„Zatímco spolu Hádés a Satan takto mluvili, zazněl veliký hlas jako hřmění a duchovní volání: ‚Zvedněte, knížata, své brány a vyzdvihněte se, brány věčné, a vejde Král slávy!‘ Když to Hádés uslyšel, řekl Satanovi: ‚Odejdi ode mne a vyjdi ven z mých příbytků; jsi-li mocný bojovník, bojuj proti Králi slávy!‘ A tehdy Hádés vyhnal Satana ven ze svých sídel a řekl svým bezbožným služebníkům: ‚Zavřete pevně kruté měděné brány a založte železné závory a statečně odporujte, abychom my, kdo držíme zajetí, nebyli sami zajati!‘ Král slávy však v podobě člověka vstoupil dovnitř, všechna temná místa Hádu byla osvícena, rozbil nerozbitné okovy a nepřemožitelnou silou navštívil ty, kdo seděli v hluboké temnotě provinění. Vzal pak Král slávy vrchního satrapu Satana za hlavu, předal jej andělům a řekl: ‚Spoutejte železy jeho ruce, nohy, šíji i ústa!‘ Potom ho předal Hádu a řekl: ‚Vezmi si ho a drž ho pevně až do mého druhého příchodu!‘ A Pán vzal za pravici Adama a řekl mu: ‚Pokoj tobě a všem tvým dětem, mým spravedlivým!‘ A tak vyvedl všechny z podsvětí.“

2.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • J. K. Elliott (The Apocryphal New Testament: A Collection of Apocryphal Christian Literature in an English Translation, Oxford: Clarendon Press, 1993, s. 68):„Příběhy o Ježíšově dětství v křesťanských apokryfech ukazují, že lidová zbožnost druhého století nesnesla představu bezmocného dítěte; potřebovala mít z Ježíše hned od kolébky nadpřirozeného poloboha, který si se svými oponenty vyřizoval účty okamžitou zázračnou silou.“
  • Tony Burke (De-Concealing the Apocryphal Jesus, v: The Infancy Gospel of Thomas, Piscataway: Gorgias Press, 2010, s. 214):„Moderní čtenáři jsou šokováni tím, že malý Ježíš v Tomášově evangeliu dětství zabíjí své kamarády, ale pro antického čtenáře nebyl tento Ježíš zlý; choval se přesně tak, jak se v antice očekávalo od pohanských bohů a císařů, kteří trestali každou urážku svého majestátu a následně prokazovali svou milost tím, že mrtvé zase křísili.“

KAPITOLA III: TŘETÍ TVÁŘ – JEŽÍŠ V GNOSTICKÝCH EVANGELIÍCH A KODEXECH Z NAG HAMMÁDÍ

V gnostických spisech, nalezených v roce 1945 u hornoegyptského Nag Hammádí (včetně nejnovějších poznatků Huga Lundhauga a Lance Jenotta o jejich čtení v raných pachomiánských klášterech jako textů asketické paideie), se setkáváme s Ježíšem, který stojí v radikální opozici vůči starozákonnímu Bohu i ortodoxnímu pojetí krevní oběti.

3.1 Učitel tajné moudrosti (gnóze), osvoboditel jiskry a smějící se Duch (Sethiánská a Valentiniánská linie)

  • Profil a podstata postavy: Gnostický Ježíš není židovským Mesiášem vyslaným Jahvem, ani beránkem, jehož prolitá krev má usmířit hněv Stvořitele. Hřích jako porušení právního zákona v gnosticismu neexistuje; skutečným problémem lidstva je nevědomost (ignorance), zapomnění a duchovní spánek. Ježíš je vyslancem (Eónem, Světlem) z nadkosmického nepopsatelného Pravého Otce (Monády), který sestupuje skrze nepřátelské sféry archontů do tohoto světa, aby probudil duchovní jiskru (pneuma) uvězněnou v člověku. Z hlediska koptologie a textové kritiky přitom musíme uvnitř knihovny z Nag Hammádí rozlišovat dvě hlavní linie:
    Radikální (Sethiánská a Basilidiánská) gnóze (Tajná kniha Janova, Hypostáze archontů, Druhé pojednání velikého Séta, Koptská Petrova apokalypsa): Zde panuje ostrý antikosmos. Hmota a tělo jsou čistým vězením démonických archontů a pravý duchovní Kristus zastává radikální doketismus – nemohl trpět ani zemřít v hrubém těle. Při ukřižování proto opouští tělesnou schránku a ze stromu kříže či z nebeského oblaku se směje slepotě archontů, kteří přibíjejí pouhou hliněnou skořápku v domnění, že zabili živého Ducha.
    Mírnější (Valentiniánská a Tomášovská) gnóze (Evangelium pravdy, Filipovo evangelium, Pojednání o vzkříšení, Tripartitní traktát, Tomášovo evangelium): Zde není hmotný svět vykreslen skrze hrubé monstrum s lví hlavou, nýbrž skrze poetickou a psychologicky hlubokou metaforu „mlhy nevědomosti“ a „noční můry“, z níž Ježíš člověka probouzí. U Valentiniánů má Ježíšovo sestoupení i jeho kříž hluboký mysticko-svátostný rozměr, který vrcholí v tajemství svatební komnaty (nymfón) – tedy v opětovném sjednocení rozděleného člověka s jeho nebeským duchovním protějškem. Význačnou roli v této tradici hraje Marie Magdaléna jako duchovní partnerka (koinónos) a apoštolka převyšující ortodoxní apoštoly v čele s Petrem.
  • Kosmologie: Dualismus mezi Pleromou – božskou Plností nepomíjejícího Světla, obývanou duchovními eóny kolem Pravého Otce – a Kenomou – kosmickou Prázdnotou a temnotou, tedy naším hmotným vesmírem, který funguje jako střežený labyrint rozdělený do planetárních sfér ovládaných archonty v čele s Demiurgem.
  • Kosmogonie: Hmotný svět a lidské tělo nevznikly z láskyplného rozhodnutí nejvyššího Boha, ale z kosmické disharmonie a omylu. Nejnižší ženský Eón Sofie (Moudrost) zatoužil tvořit sám bez svého duchovního protějšku a v Sethiánském mýtu zplodil znetvořenou bytost s lví tváří a hadím tělem – Jaldabaótha (nazývaného též Saklas čili „Hlupák“ a Samael čili „Slepý bůh“). Tento Demiurg, nevěda nic o vyšším duchovním světě nad sebou, stvořil hmotný vesmír a pronesl rouhavý starozákonní výrok: „Já jsem žárlivý Bůh a kromě mne není žádného jiného!“ Do jím uplácaného Adama se však dostala jiskra božského Světla, kterou se archonti snaží udržet v zapomnění.
  • Eschatologie: Gnostická eschatologie je primárně vnitřní a přítomná. Vzkříšení nelze odkládat až po fyzické smrti těla (jak výslovně učí Filipovo evangelium a Pojednání o vzkříšení); člověk musí vstát z mrtvých již zde na zemi skrze přijetí gnóze – poznáním toho, kdo byl, kým se stal, odkud přišel a kam směřuje. Na konci věků se všechny probuzené božské jiskry vrátí zpět do Pléromy, zatímco iluzorní hmotný svět (Kenoma) spolu s Demiurgem se rozpadne v nicotu, z níž povstal.
  • Plná citace z kontextu vnitřního Království a sebepoznání (Naghammadská gnostická bible – gnostické Slovo na cestu, překlad a rekonstrukce Bc. Josef Šédl, DiS., Tomášovo evangelium, NHC II,2, Logion 2 a Logion 3):„Ježíš řekl: Ten, kdo hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen; a až bude otřesen, bude žasnout a stane se králem nad vším. Ježíš řekl: Jestliže vám vaši vůdci řeknou: ‚Hle, království je v nebi,‘ pak vás ptáci nebeští předejdou. Jestliže vám řeknou: ‚Je v moři,‘ pak vás ryby předejdou. Avšak království je uvnitř vás a je vně vás. Když poznáte sami sebe, pak budete poznáni a pochopíte, že vy jste synové Otce živého. Jestliže ale nepoznáte sami sebe, pak přebýváte v chudobě a vy sami jste tou chudobou.“
  • Plná citace z kontextu odhalení slepého Demiurga Jaldabaótha (Naghammadská gnostická bible, překlad Bc. Josef Šédl, DiS., Tajná kniha Janova / Janův apokryfon, NHC II,1):„A Sofie svou myšlenkou přivedla na svět dílo, které bylo nedokonalé a odlišné od její podoby, protože je vytvořila bez svého duchovního druha. Mělo podobu hada s tváří lva a jeho oči zářily jako šlehající blesky ohně. Odvrhla ho daleko od oněch nepomíjejících míst, aby ho nikdo z nesmrtelných nespatřil, neboť ho stvořila v nevědomosti. A nazvala ho jménem Jaldabaóth. Toto je první archont, který si vzal velkou moc od své matky, vzdálil se od ní a opustil místa, kde se narodil. Když pak tento vládce spatřil stvoření, které ho obklopovalo, a množství andělů, které sám vytvořil, řekl jim: ‚Já jsem žárlivý Bůh a kromě mne není žádného jiného boha!‘ Tímto prohlášením však sám naznačil andělům, kteří byli u něho, že existuje jiný Bůh; neboť kdyby žádného jiného nebylo, na koho by to žárlil?“
  • Plná citace z kontextu smějícího se Spasitele nad křížem (Naghammadská gnostická bible, překlad Bc. Josef Šédl, DiS., Koptská Petrova apokalypsa, NHC VII,3):„Když mne Spasitel vzal na horu a modlili jsme se, spatřil jsem, jak ho kněží a lid chytili a běželi s ním ke kříži. Řekl jsem: ‚Co to vidím, Pane? Jsi to skutečně ty sám, koho berou, a přitom držíš mne? Nebo kdo je ten, který se raduje a směje nahoře na onom dřevě kříže, zatímco jinému zatloukají hřeby do nohou a do rukou?‘ Spasitel mi řekl: ‚Ten, kterého vidíš nahoře nad dřevem, veselého a smějícího se, to je živý Ježíš. Ale ten, do jehož rukou a nohou zatloukají hřeby, je pouze jeho tělesná schránka, která je náhradou vystavenou potupě, ta, která vznikla podle podoby těla. Pohleď tedy na něho a pohleď na mne, neboť ten, koho přibili, je prvorozený domova démonů a kamenná nádoba, v níž přebývali, ale muž, který stojí blízko, jsem já, jenž jsem zjevil, že jejich slepota odsoudila jejich vlastní dílo k hanbě.‘“

3.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Elaine Pagels (The Gnostic Gospels, New York: Vintage Books, 1989, s. 36):„To, co dnes dějiny nazývají ortodoxním křesťanstvím, je ve skutečnosti pouze ta jedna církevní větev, která v tvrdém politickém, sociálním a mocenském boji prvních čtyř staletí dokázala potlačit všechny ostatní gnostické a apokryfní konkurenty a spálit jejich knihy; gnostická představa smějícího se Ježíše, k němuž každý člověk přistupuje přímo bez biskupa a bez kněze, totiž podkopávala samotné základy církevní hierarchie.“
  • Bc. Josef Šédl, DiS. (Úvodní slovo k překladu: Živé texty z Nag Hammádí a Gnostické slovo na cestu, Děčín: Česká gnostická individualistická komunita, 2026, s. 9):„Gnostický Ježíš nepřišel lidi spasit před právním hříchem skrze krevní oběť, protože hřích v tomto pojetí neexistuje – existuje pouze tragická ignorance a nevědomost, v níž nás udržuje Demiurg tohoto světa, a ze které je nutné se probudit skrze vnitřní poznání vlastní božské jiskry.“
  • Zdeněk Kratochvíl (Evangelium pravdy a gnostický mýtus, Praha: Herrmann & synové, 1994, s. 24):„Pravý gnostický Ježíš neukazuje prstem na svou vnější tělesnou osobu a nevyžaduje slepé klanění; ukazuje na Světlo, které dřímá v nás. Nechce být uctíván jako vnější božský idol, ale chce být zrcadlem našeho vlastního duchovního probuzení.“

KAPITOLA IV: ČTVRTÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ VE ZJEVENÍ JANOVĚ (APOKALYPSE)

Poslední kniha křesťanského kánonu, Zjevení Janovo (sepsané prorokem Janem na ostrově Patmos na sklonku vlády císaře Domitiana kolem roku 95 n. l.), představuje nejradikálnější psychologický a morální obrat v rámci Nového zákona.

4.1 Kosmický válečník, nemilosrdný kárce církví a krvelačný soudce

  • Profil a podstata postavy: Mírný rabín z Galileje, který přikazoval milovat nepřátele, žehnat těm, kdo nás proklínají, a nastavit druhou tvář, je v Apokalypse zcela vymazán. Místo něj nastupuje děsivý kosmický mstitel a imperátor. Nejprve se zjevuje s očima jako plamen ohně a s ostrým dvousečným mečem trčícím z úst, přičemž vyhrožuje křesťanskému sboru v Tyatirech, že tamní neposlušnou prorokyni (kterou hanlivě nazývá Jezábel) uvrhne na lůžko utrpení a „její děti pobije smrtí“. Poté přijímá podobu zabitého Beránka se sedmi rohy a sedmi očima, který láme pečeti kosmické zkázy, a v devatenácté kapitole vyjíždí z otevřeného nebe na bílém koni v plášti zbroceném krví, aby železnou holí rozdrtil národy, šlapal lis Božího hněvu, z něhož stříká krev do výše koňských uzd na vzdálenost 1 600 stadií (cca 300 kilometrů), a sezval dravé ptáky k hostině z masa pobitých králů, vojevůdců a otroků. Tato apokalyptická obraznost čerpala přímo z hlubokého historického traumatu starověkých obléhacích válek a zároveň zrcadlově převracela brutální imperiální propagandu Říma (Pax Romana) proti Římu samotnému.
  • Kosmologie: Dualistické kosmické bojiště ovlivněné persko-zoroastrijskými a qumránskými motivy zápasu Světla s Temnotou. Nahoře stojí nebeský trůnní sál se čtyřmi bytostmi a dvaceti čtyřmi starci, zatímco dole na zemi vládne démonská triáda: Drak (Satan), Šelma z moře (římské impérium) a Šelma ze země (falešný prorok císařského kultu).
  • Kosmogonie: První stvoření (staré nebe a stará země včetně moře, které v semitské mytologii symbolizuje prvotní chaos) je natolik znečištěno krví mučedníků a modlářstvím Babylónu (Říma), že již nemůže být opraveno – musí být kompletně zničeno ohněm, zemětřesením a kosmickými katastrofami, aby uvolnilo místo stvoření zcela novému.
  • Eschatologie: Kataklyzmatická milenární (chiliastická) eschatologie. Po vybití pozemských armád v bitvě u Harmagedonu je Satan na tisíc let spoután v propasti a Kristus vládne se svými sťatými mučedníky v tisíciletém království. Po krátkém konečném vzepětí Gogových a Magogových vojsk je ďábel uvržen do ohnivého a sírového jezera, proběhne soud před velkým bílým trůnem, staré nebe a země zmizí a z nebe sestoupí zlatý krychlový Nový Jeruzalém.
  • Plná citace z kontextu výhrůžky zabitím dětí v církvi (Zjevení 2,20–23 – překlad Bible 21):„Mám však proti tobě to, že trpíš ženu Jezábel, která si říká prorokyně, vyučuje a svádí mé služebníky, aby smilnili a jedli modloslužebné pokrmy. Dal jsem jí čas, aby činila pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kdo s ní cizoloží, do velikého soužení, nebudou-li činit pokání z jejích skutků, a její děti pobiji smrtí. Všechny církve tehdy poznají, že já jsem Ten, který zkoumá ledviny i srdce, a odplatím každému z vás podle vašich skutků.“
  • Plná citace z kontextu krvavého lisu a jezdce na bílém koni (Zjevení 14,19–20 a Zjevení 19,11–18 – překlad Bible 21):„Anděl tedy vrhnul svůj srp na zem, sklidil vinnou révu země a hodil ji do velikého lisu Božího hněvu. A ten lis byl šlapán venku za městem a z lisu vytékala krev až po uzdy koní na vzdálenost tisíc šest set honů.“ „Tehdy jsem spatřil otevřené nebe a hle, bílý kůň, a ten, který na něm seděl, se nazývá Věrný a Pravý; ten spravedlivě soudí i bojuje. Jeho oči jsou jako plamen ohně a na hlavě má mnoho královských korun. Má napsané jméno, které nezná nikdo kromě něho samého. Je oděn pláštěm zbroceným krví a jeho jméno je Slovo Boží. Nebeská vojska ho následují na bílých koních, oblečená do bělostného, čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím bil národy; on je bude pást železnou holí a on bude šlapat lis vína prudkého hněvu Boha Všemohoucího. Na plášti a na boku má napsané jméno: KRÁL KRÁLŮ A PÁN PÁNŮ. Potom jsem uviděl jednoho anděla stojícího ve slunci, jak volá mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebe: ‚Pojďte, shromážděte se k veliké Boží hostině, abyste jedli maso králů, maso vojevůdců, maso siláků, maso koní a těch, kdo na nich sedí, maso všech lidí, svobodných i otroků, malých i velkých!‘“

4.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Martin Luther (Předmluva ke Zjevení Janovu / Vorrede auf die Offenbarung S. Johannis, Wittenberg: Zářijový testament, 1522):„Pokud jde o tuto knihu Zjevení Janova, ponechávám každému jeho svobodný úsudek a nikomu nechci vnucovat své mínění, ale říkám, co cítím: mně se v této knize nedostává hned několika věcí, kvůli nimž ji nepovažuji ani za apoštolskou, ani za prorockou. Především a nejvíce je to proto, že apoštolové se nezabývají viděními, ale prorokují jasnými a prostými slovy, jak činí Petr, Pavel a sám Kristus v evangeliu, neboť k apoštolskému úřadu patří mluvit o Kristu a jeho skutcích jasně a bez obrazů či vidění. A tak si můj duch nemůže tuto knihu oblíbit a stačí mi jediný důvod, proč si jí příliš nevážím: že v ní Kristus není ani vyučován, ani poznáván.“
  • C. G. Jung (Odpověď Jobovi / Antwort auf Hiob, Curych: Rascher Verlag, 1952, české vydání Praha: Vyšehrad, 2004, s. 112):„Zjevení Janovo je děsivou erupcí kolektivního nevědomí, v níž se jednostranně světlý a mírný obraz křesťanského Spasitele obrací ve svůj přesný psychologický protiklad; potlačený stín a starozákonní Jahvova zuřivost zde prorážejí na povrch s takovou brutalitou, že Beránek se mění v dravého démona pomsty, který topí svět v krvi.“

KAPITOLA V: PÁTÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ V ISLÁMU (ÍSÁ IBN MARJAM – KORÁN, HADÍSY A SÚFISMUS)

V sedmém století přichází islám s radikální teologickou revizí, která vyrůstá ze styku se syrskými, židokřesťanskými (ebionitskými) a doketickými komunitami Blízkého východu.

5.1 Uctívaný prorok bez božství, popření kříže a eschatologický soudce

  • Profil a podstata postavy: V Koránu je Ježíš nazýván Ísá ibn Marjam (Ježíš, syn Mariin). Je uctíván jako jeden z pěti největších proroků lidstva (Ulú al-Azm), nese tituly Al-Masíh (Mesiáš), Kalimatulláh (Slovo od Boha) a Rúhulláh (Duch od Něho), narodil se z čisté panny Marjam bez lidského otce, mluvil již v kolébce a s Božím dovolením oživoval hliněné ptáky, léčil malomocné a křísil mrtvé. Korán však vede zdrcující polemiku proti niceskému křesťanství: prohlašuje, že původní Ježíšovo zjevení (Indžíl) bylo křesťany zfalšováno (tahríf), a označuje víru v Ježíšovo božství a Trojici za neodpustitelný hřích přidružování (širk). Bůh je absolutně jeden (tauhíd) a nemá žádného syna. Korán rovněž popírá ukřižování – Alláh nedopustil, aby byl jeho prorok potupně zabit na kříži, nýbrž seslal na přítomné zdání (šubbiha lahum) a Ježíše živého pozvedl k sobě do nebe. Je přitom nutné rozlišovat mezi ortodoxním sunnitsko-šíitským mainstreamem (který zdůrazňuje Ježíšovu prorockou a eschatologicko-válečnickou roli) a islámskou mystikou (súfismem, např. u Ibn Arabího či al-Ghazálího), kde je Ísá oslavován jako „pečeť univerzální svatosti“, dokonalý asketa chodící ve vlněném rouchu, který nemá na zemi ani kámen pod hlavu a zosobňuje čistou vnitřní lásku.
  • Kosmologie: Sedm soustředných nebeských sfér klenoucích se nad zemí pod trůnem (Arš) jediného Boha Alláha. Podle tradice proroka Muhammada při jeho noční cestě (Mirádž) přebývá živý Ježíš v těle ve druhém (případně třetím) nebi po boku svého bratrance Jana Křtitele (Jahjá).
  • Kosmogonie: Absolutní monoteistický kreacionismus. Alláh tvoří vesmír i samotného Ježíše jediným ontologickým rozkazem „Kun fajakún!“ („Buď! A stane se.“). Korán výslovně přirovnává zázračné stvoření Ježíše bez otce ke stvoření Adama z prachu země – obojí je pouze projevem Alláhovy stvořitelské vůle, nikoliv božského plození.
  • Eschatologie: V sunnitských i šíitských hadísech je Ísá klíčovou postavou konce časů. Před Posledním soudem sestoupí z nebe v doprovodu dvou andělů na bílý minaret ve východní části Damašku, zabije jednookého falešného mesiáše (Al-Masíh ad-Dadžál) u brány města Ludd, zlomí kříž, pobije vepře a zruší daň z hlavy (džizju) – čímž veřejně vyvrátí křesťanská dogmata, nastolí na čtyřicet let éru míru a islámu, ožení se, zemře přirozenou smrtí a bude pohřben v Medíně vedle proroka Muhammada.
  • Plná citace z kontextu popření ukřižování (Korán, súra 4 An-Nisá, verše 157–158 – překlad Ivan Hrbek):„A za jejich slova: ‚My zabili jsme Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!‘ zatímco jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou v pochybnostech o něm a nemají o něm vědění žádné, leč sledují jen domněnky; a nezabili jej určitě, ba naopak, Bůh jej pozvedl k sobě, vždyť Bůh je mocný a moudrý!“
  • Plná citace z kontextu odmítnutí Trojice a Ježíšova výslechu u Posledního soudu (Korán, súra 5 Al-Má’ida, verše 72–73 a 116–117 – překlad Ivan Hrbek):„Nevěřící jsou ti, kdož říkají: ‚Bůh je Mesiáš, syn Mariin,‘ zatímco Mesiáš řekl: ‚Synové Izraele, uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho!‘ Vždyť tomu, kdo přidružuje k Bohu, zakázal Bůh ráj a útočištěm jeho bude oheň a nebudou mít nespravedliví pomocníků žádných. Nevěřící jsou věru ti, kdož říkají: ‚Bůh je třetí ze tří!‘ zatímco není božstva kromě Boha jediného! A když Bůh řekne: ‚Ježíši, synu Mariin, zdali jsi ty řekl lidem: Vezměte si mne a matku mou jako dva bohy vedle Boha?!‘ on odpoví: ‚Sláva budiž Tobě! Nepřísluší mi, abych říkal něco, k čemu nemám právo. Kdybych to byl řekl, Ty bys to byl věru věděl. Ty znáš, co je v nitru mém, však já nevím, co je v nitru Tvém, vždyť Tys jediný znalcem nepoznatelného. Neřekl jsem jim nic než to, cos mi přikázal, totiž: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! A byl jsem svědkem o nich, pokud jsem mezi nimi pobýval, a když jsi mne povolal k sobě, byls Ty pozorovatelem jejich a Tys věru svědkem věcí všech.‘“
  • Plná citace z kontextu eschatologického návratu a zlomení kříže (Sbírka hadísů Sahíh al-Buchárí, kniha 60 Kniha proroků, hadís č. 3448):„Vyprávěl Abú Hurajra, že Posel Boží řekl: ‚Při Tom, v Jehož rukou je má duše, již brzy mezi vás sestoupí syn Mariin jako spravedlivý soudce: zlomí kříž, zabije vepře a zruší daň z hlavy, a majetek bude tak hojný, že jej nikdo nebude chtít přijmout, takže jediná poklona před Bohem bude lepší než celý tento svět a vše, co je v něm.‘“

5.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Tarif Khalidi (The Muslim Jesus: Sayings and Stories in Islamic Literature, Cambridge: Harvard University Press, 2001, s. 12):„Islámský Ježíš není pouhou zredukovanou kopií křesťanského Krista; v Koránu je radikálním očistitelem přísného monoteismu od jakékoliv lidské deifikace a v islámské mystické literatuře se stává patronem muslimských asketů – potulným mistrem duchovní chudoby, který učí, že tento svět je jen mostem, přes který má člověk přejít, ale nesmí si na něm stavět dům.“
  • Gabriel Said Reynolds (The Qur'an and its Biblical Subtext, London: Routledge, 2010, s. 147):„Koránská pasáž o tom, že Ježíše neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo, nevznikla v teologickém vakuu pouště, nýbrž přímo navazuje na blízkovýchodní doketické a syrské křesťanské polemiky, které se snažily uchránit Boží suverenitu před potupou římského popravčího kříže.“

KAPITOLA VI: ŠESTÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ KATOLICKÝ (DOGMATICKÝ, SAKRAMENTÁLNÍ A HIERARCHICKÝ KRISTUS)

S přechodem křesťanství od pronásledované menšiny k říšskému státnímu náboženství za císaře Konstantina Velikého (4. století) dochází k přetavení židovského proroka do kategorií řecké ontologické filozofie a římského imperiálního práva.

6.1 Filozoficky definovaný Bůh-Člověk, transsubstanciace a papežská monarchie

  • Profil a podstata postavy: Katolický Ježíš Kristus je striktně definován dogmatickými výnosy prvních ekumenických koncilů – zejména Nikajského (325 n. l.) a Chalcedonského (451 n. l.). Semitský dynamický pohled na dějiny zde byl nahrazen řeckými platónskými a aristotelskými pojmy podstaty (ousia), osoby (hypostasis) a přirozenosti (fysis). Ježíš je druhou osobou Nejsvětější Trojice, zrozenou z Otce před všemi věky, homoousios (soupodstatnou s Otcem), která v sobě v hypostatické unii spojuje dvě přirozenosti – plně božskou a plně lidskou – „nesmíšeně, nezměnitelně, nerozděleně a neoddělitelně“. V praxi římskokatolického systému je však tento kosmický Bůh-Člověk neoddělitelně svázán s církevní hierarchií: svou veškerou soudní a vladařskou pravomoc na zemi předal apoštolu Petrovi a jeho nástupcům, římským papežům (kteří vystupují jako Vicarius Christi – Náměstci Krista). Zároveň je tento Kristus denně fyzicky zpřítomňován na oltáři skrze vysvěceného kněze v okamžiku transsubstanciace (přepodstatnění), kdy se celá substance chleba a vína mění v substanci fyzického těla, krve, duše a božství Ježíše Krista, přičemž mešní oběť je chápána jako nekrvavé zpřítomnění oběti Golgoty, z jejíchž zásluh církev spravuje pokladnici milostí a odpustků pro živé i pro duše v očistci.
  • Kosmologie: Přísně hierarchický, vertikálně uspořádaný sakramentální kosmos, rozdělený na církev vítěznou v nebi (kde Kristus trůní po pravici Otce vedle Panny Marie vzaté na nebesa a zástupů orodujících světců), církev trpící v očistci (kde se duše očišťují časnými tresty za hříchy) a církev bojující na zemi (podřízenou římskému magisteriu), zatímco pod nimi leží věčné peklo pro ty, kdo zemřou ve smrtelném hříchu mimo milost církve.
  • Kosmogonie: Stvoření ex nihilo Trojjediným Bohem, v němž je Kristus přítomen jako stvořitelské Slovo. Hmotný svět je po prvotním hříchu Adama sice zraněný (vulneratus), ale nikoliv totálně zkažený; hmota zůstává schopná nést Boží milost skrze sedmero církevních svátostí.
  • Eschatologie: Dvoufázová forenzně-sakramentální eschatologie. Ihned v okamžiku smrti podstupuje každá jednotlivá duše před Kristem soukromý soud, který ji posílá buď přímo do nebe, do očistcového ohně (odkud jí mohou pomoci modlitby, odpustky a zádušní mše pozůstalých), nebo do pekla. Na konci dějin pak nastane druhý příchod Krista v slávě, tělesné vzkříšení všech mrtvých a poslední (všeobecný) soud, který stvrdí věčný řád.
  • Plná citace z kontextu předání klíčů Petrovi (Matouš 16,17–19 – překlad Bible 21):„Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti říkám, že ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království; cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi.‘“
  • Plná citace z kontextu chalcedonského dogmatu a transsubstanciace (Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, články 467 a 1376, citující Chalcedonský a Tridentský koncil):„V návaznosti na svaté otce tedy jednohlasně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem podle božství a soupodstatného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu; před věky zrozeného z Otce podle božství a v posledních dnech pro nás a pro naši spásu narozeného z Marie Panny, Matky Boží, podle lidství; jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, poznávaného ve dvou přirozenostech nesmíšeně, nezměnitelně, nerozděleně a neoddělitelně.“ „Tridentský koncil shrnuje katolickou víru tímto prohlášením: ‚Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co podával pod způsobou chleba, je skutečně jeho tělo, bylo v církvi Boží vždy toto přesvědčení, a tento svatý sněm to nyní znovu prohlašuje: Proměněním chleba a vína se uskutečňuje přeměna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve; tuto přeměnu katolická církev vhodně a přiměřeně nazývá přepodstatněním (transsubstantiatio).‘“

6.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Hans Küng (Křesťanství: Podstata a dějiny, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 245):„Dogma o dvou přirozenostech Krista v jedné osobě, schválené za asistence císařských úředníků v Chalcedonu roku 451, nemá své pojmové kořeny v Ježíšově Kázání na hoře, nýbrž v politické nutnosti stabilizovat jednotu římsko-byzantské říše skrze řecký filozofický konsenzus, a postupem staletí posloužilo římské kurii k tomu, aby se papež pasoval do role absolutního monarchického zástupce tohoto nebeského Boha na zemi.“
  • Jaroslav Pelikan (The Christian Tradition: A History of the Development of Doctrine, Vol. 1, Chicago: University of Chicago Press, 1971, s. 266):„Když římská církev zformulovala učení o transsubstanciaci a svátostném kněžství, učinila z Krista Boha, který je zcela závislý na liturgickém úkonu vysvěceného klerika: věřící již nemohl přistoupit ke Kristu přímo ve svém nitru, ale pouze skrze instituci, která vlastnila monopol na proměňování chleba v božskou substanci.“

KAPITOLA VII: SEDMÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ PRAVOSLAVNÝ (KOSMICKÝ PANTOKRATÓR, LÉKAŘ PŘIROZENOSTI A ZDROJ THEÓZE)

Východní ortodoxní (pravoslavná) církev sice sdílí s katolicismem nicejské a chalcedonské vyznání, avšak od velkého schizmatu (1054) a hésychastických sporů 14. století rozvinula výrazně odlišný, mysticko-ontologický obraz Ježíše Krista, který odmítá západní právnické pojetí viny a trestu.

7.1 Vševládce (Pantokratór), vítěz nad smrtí a pramen nestvořeného světla

  • Profil a podstata postavy: Pravoslavný Ježíš je vznešený, přísný a zároveň hluboce mystický Pantokratór (Vševládce), který shlíží z vrcholu chrámových kupolí. Východní teologie odmítá západní (anselmovský a protestantský) model, podle něhož musel Ježíš na kříži splatit právní výkupné uraženému Otci nebo vytrpět Otcův hněv. Pro pravoslaví není hřích primárně právním přestupkem, ale ontologickou nemocí a smrtelností, která zasáhla lidskou přirozenost po pádu Adama. Kristus proto přichází jako Lékař lidské přirozenosti a Nový Adam: už samotným svým Vtělením (inkarnací), kdy božský Logos na sebe bere kompletní lidskou přirozenost, tuto přirozenost prozařuje božstvím, uzdravuje ji zevnitř a skrze svůj sestup do Hádu a Vzkříšení ničí moc smrti. Cílem křesťanského života zde není právní „ospravedlnění“, nýbrž theósis (zbožštění) – reálné prolnutí člověka s Bohem skrze nestvořené božské energie. K tomuto Kristu se věřící přibližuje skrze zření ikon (které jsou oknem do duchovního světa) a skrze neustálou vnitřní kontemplativní Ježíšovu modlitbu („Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným“) v tradici hésychasmu, jejímž vrcholem je spatření nestvořeného táborského světla, které z Ježíše vyzařovalo při Proměnění na hoře Tábor.
  • Kosmologie: Panentheisticky zabarvený sakrální kosmos. Na základě učení svatého Řehoře Palamase (14. století) je Boží podstata (ousia) sice naprosto nepřístupná a nepoznatelná, ale celý stvořený vesmír je prostoupen nestvořenými božskými energiemi (milostí a světlem), které vyzařují z oslaveného Krista. Kosmos není oddělen od Boha neprostupnou zdí, ale je liturgickým chrámem.
  • Kosmogonie: Stvoření světa skrze božský Logos, přičemž v každé stvořené věci jsou ukryty božské logoi (myšlenkové zárodky a cíle Slova), jak učil svatý Maxim Vyznavač. Člověk byl stvořen jako mikrokosmos a kněz stvoření, který měl vést celý hmotný svět k plnému sjednocení s Bohem, a po selhání Adama tento kosmický úkol naplňuje Vtělený Kristus.
  • Eschatologie: Liturgická a kosmicko-transfigurační eschatologie. Božská liturgie na zemi je již nyní zpřítomněním nebeského království. Na konci věků nebude hmotný svět zničen, ale projde celkovým proměněním (transfigurací) v nestvořeném světle vzkříšeného Krista. Dokonce i peklo je ve východní patristice (např. u Izáka Syrského) chápáno nikoliv jako mučírna vytvořená Božím hněvem, ale jako stav duše, která nenávidí pravdu a kterou spaluje týž oheň Kristovy nekonečné lásky, jenž spravedlivé blaží.
  • Plná citace z kontextu Vtělení jako zbožštění člověka (Svatý Atanáš Alexandrijský, O vtělení Slova / De Incarnatione Verbi, kapitola 54, odstavec 3):„Slovo Boží nebylo uzavřeno v těle tak, že by nebylo nikde jinde, ani nepohybovalo pouze oním tělem tak, že by vesmír zůstal prázdný bez jeho působení a prozřetelnosti; ale co je nejúžasnější: ačkoliv bylo Slovo, nic je neohraničovalo, nýbrž samo všechno obsahovalo. Neboť on, Slovo Boží, se stal člověkem, abychom my byli zbožštěni; on se zjevil v těle, abychom my získali poznání neviditelného Otce; a on sám snášel urážky od lidí, abychom my zdědili nesmrtelnost.“
  • Plná citace z kontextu nestvořeného Kristova světla na hoře Tábor (Svatý Řehoř Palamas, Triády na obranu svatých hésychastů, Triáda III, 1, 9):„Světlo Pánova Proměnění na hoře Tábor nevzniklo v oné chvíli a ani nepřestalo existovat, není podrobeno smyslovému vnímání, ačkoliv bylo tělesnýma očima apoštolů na krátký čas spatřeno; ale proměnou jejich smyslů působením Ducha přešli učedníci od těla k Duchu a spatřili toto nevyslovitelné světlo, které je nestvořenou slávou Boží přirozenosti a věčným královstvím Kristovým.“

7.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • John Meyendorff (Byzantská teologie: Historické tendence a doktrinální témata, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014, s. 162):„Byzantská patristická teologie nikdy nepřijala západní juristický model, v němž je kříž popravištěm, kde Syn platí Otci pokutu za urážku Boží cti; pro pravoslavný Východ je Kristus především Vítězem nad smrtí a zdrojem theóze – reálného procesu, v němž se smrtelná lidská bytost stává skrze Ducha svatého účastnou samotného božského života.“
  • Vladimir Lossky (Mystická teologie východní církve, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016, s. 134):„Kdyby bylo dílo Kristovo zredukováno pouze na právní odpuštění hříchů na kříži, pak by jeho Vtělení a Vzkříšení ztratilo svůj kosmický smysl; ve východní tradici je každá dogmatická definice o Kristu pouze ochrannou hranicí pro přímou mystickou zkušenost zbožštění, k níž je povolán každý věřící.“

KAPITOLA VIII: OSMÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ PROTESTANTSKÝ (KRISTUS „SOLA SCRIPTURA“ A ZÁSTUPNÉHO TRESTU)

V šestnáctém století rozbila protestantská reformace (Martin Luther, Jan Kalvín, Ulrich Zwingli) katolický svátostný a hierarchický systém. Na jeho místě však vystavěla obraz Krista, který je zcela determinován soudní (forenzní) optikou zástupného potrestání.

8.1 Trestaný Zástupce (Penal Substitution), Sola Fide a rozštěpení v modernitě

  • Profil a podstata postavy: V klasické reformační christologii mizí ochranný plášť Panny Marie, přímluvy světců, očistec i obětní moc kněze. Zůstává osamocený, od základu zkažený hříšník stojící přímo před spalující svatostí a hněvem Boha Otce. Jediným prostředníkem je Ježíš Kristus (Solus Christus), poznávaný výhradně z Písma (Sola Scriptura). Podstatou jeho díla je model trestného zastoupení (Penal Substitution): Bůh Otec ze své absolutní spravedlnosti nemůže hřích jen tak prominout, musí jej potrestat smrtí a peklem. Proto Otec na kříži přenáší veškeré hříchy světa na bezhříšného Ježíše, proměňuje ho v koncentrované prokletí a vybíjí na svém vlastním Synu veškerý svůj hněv, který měl dopadnout na lidstvo. Na oplátku pak Bůh věřícímu člověku pouhou vírou (sola fide), bez jakýchkoliv jeho vlastních skutků, právně „připisuje“ (imputuje) cizí Kristovu spravedlnost – člověk zůstává uvnitř hříšníkem, ale před Božím soudem je prohlášen za spravedlivého (simul iustus et peccator – zároveň spravedlivý i hříšník). V kalvínské větvi je tento obraz doveden ještě dál učením o dvojí predestinaci a omezeném smíření: Ježíš na kříži nezemřel za všechny lidi, ale výlučně za předem vyvolené, zatímco zbytek lidstva Bůh ještě před stvořením světa předurčil k věčnému zatracení. V 19. a 20. století se pak protestantský Ježíš rozštěpil na dva nesmiřitelné póly: na jedné straně fundamentalistický „osobní Spasitel obmytý krví“, na druhé straně liberálně-protestantský a bultmannovský Ježíš zbavený všech zázraků a mýtů, redukovaný na existenciální výzvu (kérygma) či učitele měšťanské morálky.
  • Kosmologie: Radikálně odkouzlený, desakralizovaný kosmos. Mezi nebem a zemí neexistují žádné svátostné mezistupně, žádné relikvie, žádné ikony, žádný očistec ani nebeská hierarchie přímluvců. Existuje pouze svrchovaný Boží soudní dvůr v nebi a padlý pozemský svět.
  • Kosmogonie: Doslovné biblické stvoření světa v šesti dnech ex nihilo. Pád prvních lidí v zahradě Eden však způsobil totální zkaženost (total depravity) lidské přirozenosti i rozumu: člověk ztratil svobodnou vůli v duchovních věcech (jak Luther argumentoval ve spisu O zotročené vůli proti Erasmovi Rotterdamskému) a bez suverénního zásahu Boží milosti nedokáže učinit nic dobrého.
  • Eschatologie: Striktně binární soudní eschatologie bez jakékoliv možnosti posmrtného očištění. V okamžiku smrti je osud člověka definitivně zpečetěn: ti, kterým byla skrze víru připsána Kristova oběť (nebo kteří byli od věčnosti vyvoleni v kalvínském dekretu), vcházejí do věčné blaženosti, zatímco všichni ostatní jsou k větší slávě Boží spravedlnosti uvrženi do věčného vědomého trápení v pekle.
  • Plná citace z kontextu Krista jako potrestaného prokletí (Galatským 3,10–13 – překlad Bible 21):„Všichni, kdo spoléhají na skutky Zákona, jsou totiž pod kletbou, neboť je napsáno: ‚Proklet buď každý, kdo nezůstává ve všem, co je napsáno v knize Zákona, a neplní to.‘ Že skrze Zákon není před Bohem nikdo ospravedlněn, je zřejmé, neboť ‚spravedlivý bude žít z víry‘. Zákon však není z víry, ale ‚kdo ty věci činí, bude jimi žít‘. Kristus nás vykoupil z kletby Zákona tím, že se za nás stal prokletím – neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘.“
  • Plná citace z kontextu Krista jako „největšího hříšníka“ pod hněvem Otce (Martin Luther, Velký komentář k listu Galatským / In epistolam S. Pauli ad Galatas commentarius, Wittenberg, 1535, výklad ke Gal 3,13):„Všichni proroci viděli v Duchu, že Kristus se stane ze všech lidí tím největším lupičem, vrahem, cizoložníkem, zlodějem, svatokrádežníkem a rouhačem, jaký kdy na světě byl. Ne že by on sám spáchal tyto hříchy, ale proto, že vzal hříchy nás všech na své vlastní tělo, aby za ně zaplatil svou vlastní krví. Když tedy milosrdný Otec vložil na něho hříchy nás všech, řekl mu: ‚Buď ty Petrem, oním zapíračem; Pavlem, oním pronásledovatelem, rouhačem a násilníkem; Davidem, oním cizoložníkem; buď oním hříšníkem, který pojedl jablko v ráji; buď oním lotrem na kříži; zkrátka, buď ty osobou všech lidí, která spáchala hříchy celého světa, a postarej se o to, abys je zaplatil a učinil za ně zadost!‘ Tehdy přichází Zákon a říká: ‚Nacházím ho uprostřed hříšníků, ba co víc, nacházím na něm hříchy všech lidí, proto ať zemře na kříži!‘ A tak na něho Zákon udeřil a zabil ho.“

8.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Alister E. McGrath (Iustitia Dei: A History of the Christian Doctrine of Justification, Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 213):„Podstatou protestantské revoluce bylo nahrazení středověkého pojetí vnitřního uzdravování duše skrze svátostnou milost čistě forenzním, soudním aktem: člověk se v lutherovsko-kalvínském modelu nestává uvnitř spravedlivým, ale Bůh se na něj dívá skrze právní fikci tak, jako by byl spravedlivý, protože jeho trest již odpykal na kříži Kristus.“
  • Rudolf Bultmann (Nový zákon a mytologie / Neues Testament und Mythologie, 1941, české vydání v: Ježíš Kristus a mytologie, Praha: Oikúmené, 1995, s. 15):„Mytologický obraz světa v Novém zákoně, v němž nebeská bytost sestupuje z oblaků, svou krví usmiřuje Boží hněv a fyzicky vystupuje vzhůru do nebe, je pro moderního člověka používajícího elektřinu, rádio a moderní medicínu naprosto vyhaslý a neuvěřitelný; chce-li protestantská teologie přežít, musí tento starověký mýtus demytologizovat a přeložit do existenciálního porozumění lidskému bytí.“

KAPITOLA IX: DEVÁTÁ TVÁŘ – ŽIDOVSKÝ POHLED NA JEŽÍŠE: TALMUD A TOLEDOT JEŠU

Zatímco křesťanské proudy soupeřily o to, jak nejlépe vyvýšit Ježíšovu božskou či prorockou povahu, rabínský judaismus pozdní antiky (v Babylonském Talmudu) a židovská lidová literatura raného středověku (v polemickém spisu Toledot Ješu) vytvořily přesný zrcadlový inverzní obraz: Ježíše jako nemanželského syna, neúspěšného žáka, čaroděje a svůdce k modlářství.

9.1 Čaroděj a svůdce v Talmudu a nemanželský syn Pandery v Toledot Ješu

  • Profil a podstata postavy: Je nutné metodologicky zdůraznit, že rabínské pasáže v Babylonském Talmudu (redigovaném v Mezopotámii mezi 3. a 6. stoletím n. l.) nepředstavují nezávislé archivní záznamy z prvního století, nýbrž vrstvené polemické disputace rabínů reagujících na sílící křesťanskou teologii. Ježíš je zde nazýván Ješu ha-Nocri (přičemž zkrácené jméno Ješu bylo v pozdější polemice vykládáno jako akronym hebrejské kletby Jimach šemo ve-zichro – „Nechť je vymazáno jeho jméno i jeho památka“) nebo Ben Stada / Ben Pandera. Křesťanské tvrzení o panenském početí z Ducha svatého je v Talmudu (Šabat 104b, Sanhedrin 67a) převráceno v tvrzení, že jeho matka Mirjam (označovaná slovní hříčkou jako kadeřnice ženských vlasů – megadla našaja, foneticky narážející na Magdalénu) zcizoložila se svým milencem, římským vojákem jménem Pandera (pravděpodobně slovní přesmyčka řeckého slova parthenos – panna). Ježíš se v Egyptě naučil černé magii (kterou si vynesl vytetovanou ve své kůži), sváděl Izrael k modlářství a byl po čtyřicetidenním marném hledání svědků obhajoby spravedlivě odsouzen židovským veleradou, ukamenován a pověšen na dřevě v předvečer svátku Pesach. V aramejsko-hebrejském lidovém pamfletu Toledot Ješu (Příběhy Ježíše, formovaném od pozdní antiky do středověku) je tento kontranarativ rozvinut do ucelené parodie: Ježíš v jeruzalémském Chrámě ukradne z posvátného kamene nevyslovitelné Boží jméno (Šem ha-Meforaš / Tetragrammaton), zašije si pergamen s tímto jménem do rozříznutého stehna a pomocí této ukradené magické síly oživuje mrtvé a létá vzduchem, dokud jej rabínský hrdina Juda Iskarioto (Jidáš) ve vzdušném souboji neznečistí a nepřipraví o moc, načež je Ježíš po potupné smrti pověšen na košťál obřího zelí (protože veškeré dřevo na zemi prý přísahalo, že jeho tělo neunese) a jeho mrtvolu pak zahradník ukryje do zavodňovacího kanálu, aby vyvrátil křesťanskou pověst o vzkříšení.
  • Kosmologie: Striktně monoteistická rabínská kosmologie. Bůh (Ha-Šem) je absolutně transcendentní, netělesný a nedělitelný; představa, že by se Stvořitel vesmíru vtělil do židovského tesaře nebo měl lidského syna, je v rabínském vesmíru ontologickou nemožností a modlářským rouháním. V posmrtném podsvětí (Gehenně) je Ješu v traktátu Gittin 57a odsouzen k věčnému trestu ve vroucích výkalech, protože ten, kdo se vysmívá slovům mudrců, je souzen tímto způsobem (zřejmá rabínská inverze křesťanské eucharistie – pojídání těla a krve).
  • Kosmogonie: Svět byl stvořen jediným Bohem podle plánu předvěčné Tóry. Tóra je kosmickým architektonickým plánem vesmíru a jakékoliv její rušení či nahrazování vírou v osobu kazatele je útokem na samotný řád stvoření.
  • Eschatologie: Budoucí mesiášská eschatologie. Pravý Mesiáš (Mašiach ben David) teprve přijde na konci dnů. Nebude to žádný umírající polobůh ani duchovní spasitel z hříchů, ale lidský král z rodu Davidova, který shromáždí rozptýlené vyhnance Izraele, obnoví jeruzalémský Chrám a nastolí celosvětový mír a poznání jediného Boha. Fakt, že po Ježíšově vystoupení nenastal světový mír, ale naopak zničení Chrámu Římany a tisíce let válek, je pro rabínský judaismus empirickým důkazem, že Ježíš nebyl Mesiášem.
  • Plná citace z kontextu Ježíšova odsouzení a popravy (Babylonský Talmud, traktát Sanhedrin 43a, necenzurovaný text podle Mnichovského a Florentského rukopisu):„Naši rabíni učili: V předvečer svátku Pesach pověsili Ješua Nazaretského. Po čtyřicet dní předtím vycházel hlasatel a volal: ‚Ješu Nazaretský vychází, aby byl ukamenován, protože provozoval čarodějnictví, sváděl a odváděl Izrael k modlářství. Kdokoli ví o něčem v jeho prospěch, ať přijde a předloží to na jeho obhajobu!‘ Nenašli však pro něho nic, co by svědčilo v jeho prospěch, a proto ho pověsili v předvečer svátku Pesach. Ulla řekl: ‚A myslíte si snad, že pro Ješua Nazaretského by se vůbec hledalo něco na obhajobu? Vždyť to byl svůdce k modlářství, a o takovém Milosrdný v Tóře říká: Nebudeš s ním mít slitování a nebudeš ho krýt! S Ješuem to však bylo jinak, protože měl blízko k vládnoucí královské moci.‘“
  • Plná citace z kontextu vyvolání Ježíšova ducha a jeho trestu v podsvětí (Babylonský Talmud, traktát Gittin 56b–57a, kde výraz „onen muž“ v rabínské mluvě označuje přímo tázaného ducha Ješua):„Onkelos, syn Kalonikův a synovec císaře Tita, chtěl přestoupit na židovskou víru. Vyvolal pomocí nekromancie ducha Ješua Nazaretského a zeptal se ho: ‚Kdo je nejváženější na onom světě?‘ Ješu mu odpověděl: ‚Izrael.‘ Onkelos se zeptal: ‚Mám se tedy k nim připojit?‘ Ješu mu řekl: ‚Usiluj o jejich dobro a neusiluj o jejich zlo, neboť každý, kdo se jich dotkne, dotýká se zřítelnice Jeho oka!‘ Onkelos se ho zeptal: ‚A jaký je rozsudek nad oním mužem?‘ Ješu odpověděl: ‚Ve vroucích výkalech. Neboť Mistr řekl: Každý, kdo se vysmívá slovům mudrců, je trestán ve vroucích výkalech.‘ Pohleď tedy, jaký je rozdíl mezi hříšníky Izraele a proroky pohanských národů světa!“

9.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Peter Schäfer (Jesus in the Talmud, Princeton: Princeton University Press, 2007, s. 9):„Talmudské pasáže o Ježíšovi nepředstavují historické vzpomínky z prvního století v Palestině, ale odvážný, literárně sofistikovaný protiútok babylonských rabínů proti křesťanskému novozákonnímu příběhu: rabíni detailně znali evangelia a rozhodli se je bod po bodu převrátit naruby – z panenského zrození učinili cizoložství s římským vojákem, ze zázraků egyptskou magii, z nespravedlivého Pilátova procesu řádný rabínský soud a z eucharistického chleba věčný trest v podsvětí.“
  • Morris Goldstein (Jesus in the Jewish Tradition, New York: Macmillan, 1950, s. 148):„Lidová satira Toledot Ješu fungovala po celý středověk jako psychologický obranný štít utlačované židovské menšiny v křesťanské Evropě: když byli Židé nuceni poslouchat kázání o všemohoucím Bohu-Člověku, přečetli si v soukromí příběh o tom, že veškerá Ježíšova moc pocházela jen z ukradeného svitku se jménem Hospodinovým.“

KAPITOLA X: DESÁTÁ TVÁŘ – PAVEL Z TARSU (SAUL) JAKO TVŮRCE KŘESŤANSKÉHO MÝTU A MOST KE GNOSTICISMU

Chronologicky nejstarší vrstvou celého Nového zákona nejsou evangelia, ale listy apoštola Pavla z Tarsu (sepsané v 50. letech 1. století). Právě v Pavlových spisech sledujeme zrození křesťanského mýtu, které stojí na samém počátku rozchodu s historickým Ježíšem a zároveň vytváří přímý teologický most k pozdějšímu gnosticismu.

10.1 Architekt kosmického Krista, osvoboditel od Tóry a předchůdce gnostiků

  • Profil a podstata postavy: Pavel z Tarsu nikdy v životě nepotkal pozemského Ježíše z Nazareta. Ve svých sedmi autentických listech projevuje naprostý nezájem o Ježíšův pozemský životopis: nikdy nezmiňuje Betlém, Nazaret, Marii, Josefa, Jana Křtitele, žádné Ježíšovo podobenství, žádný jeho zázrak, uzdravení ani exorcismus. Ba co víc, v listu Galatským a 2. Korintským se Pavel otevřeně chlubí tím, že své evangelium nepřijal od původních jeruzalémských apoštolů (Jakuba, Petra a Jana, které ironicky nazývá „těmi domnělými sloupy“), a prohlašuje, že „i kdybychom my sami znali Krista podle těla, nyní ho již takto neznáme“ (2 Kor 5,16). Pavlův Kristus nevznikl z historické paměti, ale z vnitřních vizionářských a extatických stavů vědomí (včetně Pavlova vytržení do třetího nebe v 2 Kor 12,2–4). Pavel stvořil postavu kosmického Kyria (Pána) – preexistentní božské bytosti, která sestoupila z nebeských sfér, vzala na sebe podobu otroka, byla ukřižována „vládci tohoto věku“ (archontes tou aiónos toutou – 1 Kor 2,8), vstala z mrtvých a zrušila platnost židovské Tóry. Křesťan se u Pavla nespasí tím, že napodobuje rabiho z Galileje a drží přikázání, ale tím, že se skrze křest mysticky sjednotí s mýtem umírajícího a vstávajícího božství.
  • Most mezi Pavlem a gnosticismem: Jak ukazuje moderní bádání (Elaine Pagels, Birger Pearson i radikální nizozemská škola), gnostici 2. století (Valentinus, Marcion, Basilides) si svůj systém nevycucali z prstu – oni byli nejdůslednějšími čtenáři apoštola Pavla! Právě od Pavla převzali gnostici řecký pojem archontes (vládci tohoto věku), kteří nevědomky ukřižovali Pána slávy (1 Kor 2,8); od Pavla převzali radikální odpor k židovskému Zákonu, který Pavel nazývá „službou smrti a odsouzení vytesanou do kamene“ (2 Kor 3,7–9); od Pavla převzali rozdělení lidí na nižší „duševní“ (psychikoi) a vyšší „duchovní“ (pneumatikoi – 1 Kor 2,14–15); a konečně od Pavla převzali odpor k hmotnému tělu („Běda mně, ubohému člověku! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ – Řím 7,24) a jeho axiomatickou větu, že „tělo a krev nemohou zdědit Boží království“ (1 Kor 15,50), což bylo hlavním argumentem gnostiků proti ortodoxnímu učení o vzkříšení masa!
  • Kosmologie: Víceúrovňový helénisticko-apokalyptický kosmos rozdělený do několika nebeských sfér (Pavel zmiňuje „třetí nebe“ jako sídlo ráje). Prostor mezi zemí a Bohem je hustě obydlen neviditelnými kosmickými mocnostmi – archonty, knížectvími (archai), mocnostmi (exousiai), živly světa (stoicheia tou kosmou) a „bohem tohoto věku“ (2 Kor 4,4), kteří drží lidstvo v otroctví, dokud je sestupující a vystupující Kristus neodzbrojí.
  • Kosmogonie: Kosmos byl sice stvořen skrze předvěčného Krista (1 Kor 8,6), avšak celé hmotné stvoření bylo podrobeno marnosti a porušení, takže od počátku až dodnes společně sténá a pracuje k porodu (Řím 8,20–22), čekajíc na zjevení duchovních Božích synů.
  • Eschatologie: Bezprostřední pneumatická parusie. Pavel pevně věřil, že se on sám dožije konce světa za svého pozemského života („my živí, kteří tu pozůstaneme do příchodu Páně“ – 1 Tes 4,15). Při zaznění poslední polnice sestoupí Pán z nebe, mrtví v Kristu vstanou a živí budou v jediném okamžiku, v mžiku oka proměněni: jejich hrubé, smrtelné „duševní tělo“ (sóma psychikon) z masa a krve zmizí a bude nahrazeno nehmotným, nepomíjejícím „duchovním tělem“ (sóma pneumatikon), které bude vytrženo do oblak vstříc Pánu.
  • Plná citace z kontextu Pavlova odmítnutí lidské tradice a apoštolů (Galatským 1,11–17 – překlad Bible 21):„Oznamuji vám totiž, bratři, že evangelium, které jsem zvěstoval, není z člověka. Nepřijal jsem je totiž od člověka, ani jsem se mu nenaučil, ale skrze zjevení Ježíše Krista. Slyšeli jste přece o mém někdejším počínání v židovství, jak nesmírně jsem pronásledoval Boží církev a pustošil ji a jak jsem v židovství předčil mnohé vrstevníky ve svém rodě, neboť jsem byl mnohem horlivější pro tradice svých otců. Když se však Bohu, který mě oddělil už z lůna mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych ho zvěstoval mezi pohany, hned jsem se neradil s tělem a krví a nevydal jsem se do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou, ale odešel jsem do Arábie a potom jsem se opět vrátil do Damašku.“
  • Plná citace z kontextu ukřižování Krista kosmickými vládci (archonty) a rozdělení lidí na duševní (psychikoi) a duchovní (pneumatikoi) (1. Korintským 2,6–8 a 2,14–15 – překlad Bible 21):„Moudrost však mluvíme mezi dokonalými, ale ne moudrost tohoto věku ani vládců tohoto věku, kteří pomíjejí; nýbrž mluvíme Boží moudrost v tajemství, tu skrytou, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vládců tohoto věku nepoznal – neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.“ „Duševní člověk ale nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně. Duchovní člověk však posuzuje všechno, ale sám není posuzován od nikoho.“
  • Plná citace z kontextu vyloučení masa a krve z Božího království (1. Korintským 15,50–52 – překlad Bible 21):„Toto však říkám, bratři, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království, ani pomíjivost nedědí nepomíjivost. Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zesneme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní totiž polnice a mrtví budou vzkříšeni jako nepomíjející a my budeme proměněni.“

10.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Hermann Detering (Der gefälschte Paulus: Das Urchristentum im Zwielicht, Düsseldorf: Patmos Verlag, 1995, anglické vydání The Fabricated Paul, s. 18):„Pavel nikdy nepotkal pozemského Ježíše a o žádného pozemského učitele z Galileje se ani nezajímal; svého kosmického Krista si sestavil z extatických vizí, gnostizujících mýtů a helénistických mystérií, čímž stvořil zcela nové náboženství o nebeském Kristu a definitivně opustil náboženství historického Ježíše.“
  • Robert M. Price (The Amazing Colossal Apostle: The Search for the Historical Paul, Salt Lake City: Signature Books, 2012, s. vii):„Kdybychom z dějin odstranili postavu a korpus listů připisovaných Pavlovi z Tarsu, jméno Ježíše z Nazareta by dnes v historických encyklopediích figurovalo nanejvýš jako poznámka pod čarou u jednoho z desítek neúspěšných židovských apokalyptických kazatelů prvního století; skutečným zakladatelem křesťanské kosmologie a soteriologie není Ježíš, nýbrž Pavel.“

KAPITOLA XI: JEDENÁCTÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ OČIMA SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH (ARCHANDĚL MICHAEL A PRVOROZENCŮV KŮL)

Posuneme-li se na historické ose ze starověku a šestnáctého století do 19. a 20. století, zrodil americký náboženský kvas (navazující na takzvané Druhé velké probuzení a adventistické hnutí) zcela specifické moderní christologické mutace. První z nich představuje hnutí Badatelů Bible (založené Charlesem Tazem Russellem v 70. letech 19. století), které od roku 1931 nese název Svědkové Jehovovi.

11.1 Stvořený archanděl Michael, popření Trojice a neviditelný návrat roku 1914

  • Profil a podstata postavy: Svědkové Jehovovi radikálně odmítají nicejsko-konstantinopolské dogma o Nejsvětější Trojici jako pohanský, babylonsko-platónský podvrh inspirovaný Satanem. V jejich teologii (která představuje moderní reinkarnaci starověkého arianismu 4. století) je jediným všemohoucím a věčným Bohem výlučně Otec nesoucí jméno Jehova. Ježíš Kristus není Všemohoucí Bůh, ale je první a nejvyšší stvořenou bytostí ve vesmíru – „Prvorozeným celého stvoření“ (Kol 1,15) a „počátkem Božího stvoření“ (Zj 3,14). Ve svém vlastním Překladu nového světa proto Svědkové Jehovovi překládají úvod Janova evangelia (Jan 1,1) slovy „a to Slovo bylo bohem“ (s malým „b“, ve významu mocné duchovní bytosti podřízené Jehovovi). Ve své předlidské nebeské existenci i po svém návratu do nebe není Ježíš nikým jiným než archandělem Michaelem! Když měl přijít na zem, Jehova přenesl životní sílu archanděla Michaela do lůna panny Marie, takže se Ježíš narodil jako dokonalý člověk (přesný ekvivalent dokonalého Adama před pádem), nikoliv jako vtělený Bůh-Člověk se dvěma přirozenostmi. Svědkové Jehovovi rovněž odmítají kříž jako pohanský falický symbol a trvají na tom, že Ježíš zemřel s rukama nataženýma nad hlavou na jednoduchém svislém mučednickém kůlu (stauros). Jeho smrt slouží jako přesná právní výkupní cena (antilytron), která vyrovnává váhy spravedlnosti za to, co ztratil Adam. Při vzkříšení pak Ježíš nevstal z mrtvých ve fyzickém těle – zatímco zakladatel hnutí Charles Taze Russell v roce 1889 ještě spekuloval, zda Jehova Ježíšovo tělo někde neuchovává zakonzervované, současná ortodoxní doktrína Svědků Jehovových učí výhradně to, že Jehova mrtvé lidské tělo v hrobě beze zbytku odstranil (rozložil na základní prvky podobně jako tělo Mojžíšovo) a stvořil Ježíše znovu jako nesmrtelnou nehmotnou duchovní bytost (opět archanděla Michaela), která se učedníkům ukazovala pouze v dočasně zhmotněných tělech.
  • Kosmologie: Přísně byrokratický a teokraticko-unitární kosmos. Na absolutním vrcholu trůní svrchovaný Bůh Jehova. Přímo pod ním stojí jeho zástupce a vrchní velitel andělských vojsk Ježíš Kristus (archanděl Michael) spolu se spoluvládci – přesným počtem 144 000 pomazaných křesťanů vykoupených ze země, kteří tvoří nebeskou vládu. Dole leží planeta Země, kam Ježíš (Michael) na podzim roku 1914 po válce v nebi svrhl Satana a jeho démony, což podle této kosmologie rozpoutalo první světovou válku a „poslední dny“.
  • Kosmogonie: Dvoustupňové stvoření (mediátní kreacionismus). Jehova byl nejprve zcela sám a jako své jediné přímé dílo stvořil Loga (archanděla Michaela). Tento Logos pak pracoval po boku Jehovy jako „mistr v díle“ (Přísloví 8,30) a skrze něho Jehova stvořil všechny ostatní anděly i hmotný vesmír. Aby text Nového zákona odpovídal této kosmogonii, vložili překladatelé Překladu nového světa do listu Koloským 1,16–17 čtyřikrát slovo „ostatní“ („jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny ostatní věci“), které se v řeckém originále vůbec nenachází.
  • Eschatologie: Milenialistická, apokalypticko-pozemská eschatologie. Svědkové Jehovovi učí, že Kristova druhá přítomnost (parusie) již nastala neviditelně v říjnu roku 1914, kdy byl Ježíš v nebi dosazen na trůn. Lidské duše nejsou nesmrtelné – smrt je stavem naprostého nevědomí a neexistence, a peklo (Hádes / Šeol) je pouze společný hrob lidstva (věčné trápení v ohni neexistuje). V blížící se bitvě Armagedon Ježíš (jako archanděl Michael v čele nebeských vojsk) fyzicky vyhladí všechny světské vlády, falešná náboženství („Velký Babylón“) a všechny lidi, kteří nejsou aktivními členy organizace Svědků Jehovových. Následovat bude tisícileté Kristovo království: pouze 144 000 vyvolených („malé stádo“) bude žít jako duchové v nebi, zatímco miliony ostatních věrných („velký zástup jiných ovcí“) přežijí Armagedon na zemi, přemění planetu v pozemský ráj, přivítají miliardy tělesně vzkříšených lidí z hrobů a po konečné zkoušce na konci tisíce let odevzdá Ježíš království zpět Jehovovi.
  • Plná citace z kontextu Krista jako prvorozeného stvoření a doplněného slova „ostatní“ (Svaté Písmo – Překlad nového světa, vydání Watchtower Bible and Tract Society, Koloským 1,15–17):„On je obraz neviditelného Boha, prvorozený celého stvoření; protože jeho prostřednictvím byly stvořeny všechny ostatní věci v nebesích a na zemi, věci viditelné a věci neviditelné, ať už jsou to trůny, nebo panství, nebo vlády, nebo autority. Všechny ostatní věci byly stvořeny jeho prostřednictvím a pro něho. Také je přede všemi ostatními věcmi a jeho prostřednictvím byly všechny ostatní věci uvedeny v existenci.“
  • Plná citace z kontextu ztotožnění Ježíše s archandělem Michaelem a odmítnutí tělesného vzkříšení (Oficiální doktrinální příručka Watchtower Bible and Tract Society, Co doopravdy učí Bible?, Brooklyn / Selters, 2005, s. 41, 74 a 218–219):„Ježíš žil v nebi jako duchovní osoba ještě před tím, než se narodil v Betlémě. Byl prvním Božím stvořením a pomáhal při tvoření všeho ostatního. Ježíš tedy není Všemohoucí Bůh, ale Boží Syn. Když byl po své smrti vzkříšen, nebyl vzkříšen s tím tělem z masa a kostí, ve kterém zemřel; svého lidského těla se totiž vzdal jako výkupní oběti a Jehova ho vzkřísil jako mocnou, nesmrtelnou duchovní bytost. Bible navíc ukazuje, že před tím, než Ježíš přišel na zem, i po svém návratu do nebe měl jméno Michael a je archandělem, tedy hlavním andělem, který v Armagedonu povede nebeská vojska ke zničení vší ničemnosti na zemi.“

11.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Bruce M. Metzger (Jehovah's Witnesses and the New World Translation of the Christian Greek Scriptures, v: Theology Today, Vol. 10, No. 1, Princeton, 1953, s. 74–75):„Překlad nového světa pořízený Svědky Jehovovými vkládá do řeckého textu listu Koloským 1,15–17 čtyřikrát slovo ‚ostatní‘, aniž by pro to existovala jediná opora v jakémkoliv starověkém řeckém rukopise, a překládá Jan 1,1 jako ‚Slovo bylo bohem‘ v přímém rozporu s řeckou gramatikou a kontextem Janova evangelia; nejde zde o filologický překlad, nýbrž o dodatečné přepisování biblického textu tak, aby vyhovoval modernímu ariánskému dogmatu, že Ježíš je pouhý stvořený archanděl.“
  • Raymond Franz (Krize svědomí / Crisis of Conscience, Atlanta: Commentary Press, 2007, s. 312 – autor byl devět let členem nejvyššího Vedoucího sboru Svědků Jehovových):„V teologickém systému Strážné věže je postava Ježíše Krista systematicky umenšována a odsouvána do role výkonného úředníka: prostřednictví Krista se dokonce nevztahuje ani na běžného řadového věřícího z takzvaného velkého zástupu, nýbrž výhradně na elitní skupinu 144 000 pomazaných, takže na místo Krista jako přímého Pána každého křesťana fakticky nastupuje pozemská organizace a její Vedoucí sbor.“

KAPITOLA XII: DVANÁCTÁ TVÁŘ – JEŽÍŠ OČIMA MORMONŮ – CÍRKEV JEŽÍŠE KRISTA SVATÝCH POSLEDNÍCH DNŮ (DUCHOVNÍ BRATR LUCIFERA, FYZICKÝ BŮH A AMERICKÝ MESIÁŠ)

Druhou velkou christologickou mutací amerického 19. století je Mormonismus – Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (LDS), založená roku 1830 Josephem Smithem Jr. na základě Knihy Mormonovy, Nauky a smluv a Drahocenné perly. Zatímco Svědkové Jehovovi vzdalují Boha od člověka do naprosté unitární transcendence, Mormonismus činí pravý opak: ruší ontologickou propast mezi Bohem, Kristem, lidmi a hmotou.

12.1 Prvorozený syn Nebeských Rodičů, bratr Lucifera, trpitel v Getsemane a návštěvník Ameriky

  • Profil a podstata postavy: V mormonské teologii není Ježíš Kristus ani nicejským homoousios jedné nehmotné podstaty s Otcem, ani stvořeným andělem ex nihilo. Ježíš (v předlidském světě nazývaný Jehova) je doslovným prvorozeným duchovním dítětem Nebeského Otce (Elohima) a Nebeské Matky! Všichni lidé na zemi, všichni andělé i samotný Lucifer (Satan) se narodili těmže Nebeským Rodičům – Ježíš je tedy doslovným starším duchovním bratrem každého člověka i starším bratrem Lucifera! Na předpozemské Velké radě v nebi představil Otec Elohim plán spasení vyžadující svobodnou vůli. Lucifer vystoupil s protinávrhem, že spasí všechny lidi nuceně bez svobodné vůle, pokud mu Otec předá svou slávu; Jehova (Ježíš) naopak nabídl, že lidem svobodu ponechá, vezme na sebe jejich hříchy a veškerou slávu vzdá Otci. Když Otec vybral Ježíšův plán, Lucifer se se třetinou duchovních dětí vzbouřil a byl svržen na zem. Mormonismus radikálně odmítá nicejskou Trojici a učí sociální triteismus (Božstvo – Godhead): Otec (Elohim), Syn (Jehova/Ježíš) a Duch svatý jsou tři zcela oddělené, samostatné bytosti spojené pouze v záměru, přičemž jak Nebeský Otec, tak vzkříšený Ježíš mají fyzická, hmatatelná těla z masa a kostí! Specifické je i mormonské chápání vykoupení: těžištěm Kristovy smírčí oběti není samotný kříž, ale zahrada Getsemane, kde Ježíš přijal váhu všech lidských hříchů a krví potil z každého póru těla. Nejunikátnějším prvkem mormonského obrazu Ježíše je pak příběh z Knihy Mormonovy (3. Nefi): krátce po svém vzkříšení a nanebevstoupení v Jeruzalémě (kolem roku 34 n. l.) sestoupil vzkříšený Ježíš Kristus z nebe na americký kontinent (do mýtické země Hojnosti), kde po kataklyzmatických bouřích kázal údajným starověkým potomkům Izraelitů – Nefitům a Lamanitům –, nechal dva tisíce pět set lidí jednotlivě sáhnout do svých ran v boku a rukou, vyvolil dvanáct amerických učedníků a založil v Americe svou církev. Z pohledu moderní vědy a paleogenetiky (sekvenování starověké DNA původních obyvatel Ameriky) však tento narativ utrpěl zdrcující porážku: genetické studie nezvratně prokázaly, že původní obyvatelé Ameriky pocházejí z pleistocenní migrace ze Sibiře a východní Asie a nenesou žádnou blízkovýchodní izraelitskou DNA z doby 600 př. n. l., což donutilo samotnou mormonskou církev v oficiálních esejích Gospel Topics ustoupit od tvrzení, že Lamanité jsou hlavními předky amerických Indiánů.
  • Kosmologie: Radikálně materialistický, věčný a pluralitní kosmos. V mormonské kosmologii (jak ji Joseph Smith zformuloval ve slavném Proslovu u příležitosti pohřbu Kinga Folletta roku 1844 a prezident Lorenzo Snow shrnul aforismem: „Takový, jaký je člověk nyní, byl kdysi Bůh; takový, jaký je Bůh nyní, může se stát člověk“) neexistuje nic zcela nehmotného – i duch je pouze jemnější hmotou. Samotný Bůh Otec (Elohim) byl kdysi smrtelným člověkem na jiné planetě, který skrze vykoupení a poslušnost dosáhl oslavení (božství), a Ježíš Kristus kráčí v jeho stopách. Vesmír je obýván nekonečným řetězcem bohů a světů.
  • Kosmogonie: Absolutní odmítnutí stvoření z ničeho (creatio ex nihilo). Hmota, energie i duchovní inteligence (vědomí lidských duší) jsou věčné a nestvořené – jsou stejně staré jako sám Bůh a nemohou být ani stvořeny, ani zničeny (Nauka a smlouvy 93,29.33). Bůh Otec (Elohim) pověřil svého prvorozeného Syna Jehovu (Ježíše), aby s pomocí Michaela (Adama) sestoupil do prostoru a zorganizoval již existující věčnou chaotickou hmotu do podoby naší Země. Pád Adama a Evy v Edenu navíc není v mormonismu vnímán jako tragická katastrofa, ale jako požehnaný a nutný krok vpřed („šťastný pád“), bez něhož by duchovní děti nemohly získat fyzická těla, mít vlastní potomstvo a postoupit k božství.
  • Eschatologie: Univerzalisticky odstupňovaná eschatologie směřující k exaltaci (zbožštění člověka) a americkému Sionu. Po smrti odchází duše do duchovního světa (rozděleného na duchovní ráj a duchovní vězení), kde kazatelé zvěstují evangelium zemřelým, za které živí mormoni vykonávají v chrámech zástupné křty. Před druhým příchodem Krista bude vybudován Nový Jeruzalém (Sion) přímo na americké půdě v okrese Jackson County ve státě Missouri, odkud bude vzkříšený Ježíš osobně vládnout Zemi po dobu tisíce let. Po konečném soudu nebude téměř nikdo uvržen do věčného pekla (tuto „vnější temnotu“ obdrží pouze hrstka „synů zatracení“); drtivá většina lidstva bude vzkříšena v nesmrtelných tělech a rozdělena do tří stupňů nebeské slávy: 1. Telestiální království (sláva hvězd – pro hříšníky a bezbožné po jejich očištění), 2. Terestiální království (sláva měsíce – pro slušné lidi jiných náboženství a vlažné křesťany) a 3. Celestiální království (sláva slunce – pro věrné mormony zpečetěné v chrámovém věčném manželství, kteří díky Ježíšovu smíření dosáhnou exaltace, stanou se bohy a bohyněmi, budou plodit duchovní děti a organizovat své vlastní planety a světy po celou věčnost).
  • Plná citace z kontextu předpozemské rady v nebi a sporu mezi Ježíšem a jeho bratrem Luciferem (Drahocenná perla – Kniha Mojžíšova, kapitola 4, verše 1–4):„A já, Pán Bůh, jsem promluvil k Mojžíšovi řka: Ten Satan, kterému jsi přikázal ve jménu mého Jednorozeného, je týž, který byl od počátku, a předstoupil přede mne řka: ‚Hle, zde jsem, pošli mne, budu tvým synem a vykoupím veškeré lidstvo, takže ani jediná duše nebude ztracena, a jistě to učiním; tudíž dej mi svou čest.‘ Ale hle, můj Milovaný Syn, který byl mým Milovaným a Vyvoleným od počátku, mi řekl: ‚Otče, staň se tvá vůle a sláva buď tvá na věky.‘ Pročež, poněvadž se ten Satan vzbouřil proti mně a usiloval o to, aby zničil svobodu jednání člověka, kterou jsem mu já, Pán Bůh, dal, a také aby mu dal mou vlastní moc, způsobil jsem mocí svého Jednorozeného, že byl uvržen dolů; a stal se Satanem, ano, dokonce ďáblem, otcem všech lží, aby klamal a zaslepoval lidi a vedl je do zajetí podle své vůle, totiž všechny ty, kteří nebudou poslouchati hlasu mého.“
  • Plná citace z kontextu příletu vzkříšeného Ježíše do starověké Ameriky (Kniha Mormonova, 3. Nefi, kapitola 11, verše 8–15):„A stalo se, že když rozuměli, upřeli oči své opět k nebi; a hle, uviděli Muže sestupujícího s nebe; a byl oděn v bělostné roucho; a sestoupil a stanul uprostřed nich; a oči celého zástupu byly upřeny na něho a neodvažovali se otevříti ústa svá, ani jeden k druhému, a nevěděli, co to znamená, neboť se domnívali, že je to anděl, který se jim ukázal. A stalo se, že vztáhl ruku svou a promluvil k lidu řka: ‚Hle, já jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět. A hle, já jsem světlo a život světa; a pil jsem z onoho hořkého kalicha, jejž mi Otec dal, a oslavil jsem Otce tím, že jsem vzal na sebe hříchy světa, v čemž jsem se podrobil vůli Otcově ve všem od počátku.‘ A stalo se, že když Ježíš promluvil tato slova, celý zástup padl k zemi; neboť si vzpomněli, že mezi nimi bylo prorokováno, že Kristus se jim ukáže po svém vystoupení do nebe. A stalo se, že Pán k nim promluvil řka: ‚Vstaňte a pojďte ke mně, abyste mohli vkládati ruce své do boku mého a také abyste mohli hmatati stopy hřebů v rukou mých a v nohách mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa.‘ A stalo se, že zástup šel kupředu a vkládal ruce své do jeho boku a hmatal stopy hřebů v jeho rukou a v jeho nohách; a toto činili, předstupujíce jeden po druhém, až všichni předstoupili, a viděli očima svýma a hmatali rukama svýma a věděli s jistotou a vydali svědectví, že to je on, o němž bylo proroky psáno, že přijde.“
  • Plná citace z kontextu věčnosti hmoty, tělesnosti Boha a zbožštění lidí (Nauka a smlouvy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, oddíl 130, verš 22 a oddíl 93, verš 29 a 33):„Otec má tělo z masa a kostí, tak hmatatelné jako tělo člověka; Syn také; ale Duch Svatý nemá tělo z masa a kostí, nýbrž je osobou Ducha. Kdyby tomu tak nebylo, Duch Svatý by v nás nemohl přebývati.“ „Člověk byl také na počátku s Bohem. Inteligence neboli světlo pravdy nebyla stvořena ani učiněna, a vskutku ani nemůže býti. Neboť člověk je duch. Prvky jsou věčné a duch a prvek, jsouce nerozlučně spojeny, obdrží plnost radosti.“

12.2 Odborný diskurz a plné citace badatelů

  • Terryl L. Givens (Wrestling the Angel: The Foundations of Mormon Thought – Cosmos, God, Humanity, Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 68):„Joseph Smith provedl nejradikálnější přestavbu křesťanské kosmologie a christologie od dob starověkého gnosticismu: zrušil doktrínu stvoření z ničeho, zbavil Boha Otce i Ježíše Krista jejich řecké metafyzické nehmotnosti, obdařil je fyzickým tělem z masa a kostí a začlenil Krista, anděly, Lucifera i lidstvo do jediné biologicko-duchovní nebeské rodiny.“
  • Stephen E. Robinson & Craig L. Blomberg (How Wide the Divide? A Mormon and an Evangelical in Conversation, Downers Grove: InterVarsity Press, 1997, s. 128 – hodnocení evangelikálního biblisty Craiga Blomberga):„Mormonská církev sice používá zcela totožný křesťanský slovník jako tradiční církve – mluví o Bohu Otci, Ježíši Kristu, vykoupení a spáse –, ale do každého z těchto slov vkládá naprosto odlišný ontologický obsah: mormonský Ježíš, který je stvořeným duchovním dítětem oslaveného člověka z jiné planety, starším bratrem Satana a organizátorem věčné hmoty, nemá s Kristem historického křesťanství společného téměř nic kromě samotného jména.“

KAPITOLA XIII: ĎÁBLŮV ADVOKÁT NAD DVANÁCTI OBRAZY JEŽÍŠE KRISTA

Předložili jsme dvanáct ucelených, primárními prameny podložených obrazů Ježíše Krista. Nyní přichází okamžik, kdy musí do vyšetřování vstoupit nekompromisní Ďáblův advokát a položit otázky, před nimiž běžná náboženská apologetika i laická veřejnost utíkají.

13.1 Křížový výslech všech dvanácti tváří

Otázka Ďáblova advokáta č. 1 (Ontologický rozklad):

Postavme všech dvanáct tváří Ježíše Krista do jedné místnosti a zeptejme se jich na základní otázku identity: Kdo jsi, kým byl tvůj Otec a co se stalo na kříži?

  1. Kanonický Ježíš čtyř evangelií (I) promluví vnitřně rozpolceným hlasem: „U synoptiků jsem židovský apokalyptický prorok z Nazareta, který přikazuje zachovávat každé písmenko Tóry, v úzkosti volá na kříži, proč mě Bůh opustil, a čeká okamžitý konec světa; u Jana jsem však pravým opakem – preexistentním božským Logem, který židovským oponentům říká, že jejich otcem je ďábel, a na kříži triumfálně volá: Je dokonáno!“
  2. Apokryfní Ježíš z Paidiky a Nikodéma (II) dodá: „Já jsem už v pěti letech zabíjel pouhým slovem neposlušné chlapce ve vesnici a po smrti jsem v plné zbroji rozkopal měděné brány Hádu a spoutal Satana.“
  3. Gnostický Ježíš z Nag Hammádí (III) se oběma předchozím vysměje: „Vy blázni! Váš starozákonní Otec Jahve je jen slepý a žárlivý Demiurg Jaldabaóth! Já jsem přišel z nadkosmické Pléromy, abych rozptýlil mlhu nevědomosti a probudil božskou jiskru v lidech, a na vašem dřevěném kříži jsem vůbec neumřel – zatímco archonti zatloukali hřeby do prázdné tělesné schránky, já jsem se jim seshora smál!“
  4. Apokalyptický Ježíš ze Zjevení Janova (IV) vytasí dvousečný meč z úst: „Žádné mírné nastavování druhé tváře! Mám oči jako plamen ohně, pobíjím děti kacířů ve vlastních sborech a šlapu lis krve národů až po uzdy koní na tři sta kilometrů!“
  5. Islámský Ísá ibn Marjam (V) se zhrozí: „Sláva Alláhovi! Já nejsem žádný Bůh ani Boží Syn, to je neodpustitelný širk! Na kříži mě vůbec nezabili, jen se jim to zdálo, Alláh mě vzal živého do nebe a brzy se vrátím do Damašku, abych ten váš modlářský kříž zlomil a pobil vepře!“
  6. Katolický Kristus (VI) pozvedne papežskou tiáru a monstranci: „Já jsem druhá osoba Trojice definovaná v Chalcedonu, vládnu světu skrze neomylného papeže v Římě a poslušně sestupuji do oplatky pokaždé, když vysvěcený kněz pronese konsekrační formuli.“
  7. Pravoslavný Pantokratór (VII) namítne: „Žádný římský papež a žádné právní kupčení s odpustky! Já jsem Lékař smrtelné přirozenosti a pramen nestvořeného táborského světla, které zbožšťuje mnichy v tichu hésychasmu.“
  8. Protestantský Kristus (VIII) udeří pěstí do kazatelny: „Žádné ikony, žádná hostie, žádné zbožštění! Já jsem největší hříšník a prokletí světa, na kterého rozzlobený Otec vylil všechen svůj hněv, abych předem vyvoleným právně připsal svou spravedlnost pouhou vírou!“
  9. Talmudský Ješu (IX) opáčí z rabínského podsvětí: „Byl jsem nemanželským synem římského vojáka Pandery, přinesl jsem si čarodějnická kouzla z Egypta, ukradl jsem v Chrámě nevyslovitelné Jméno, svedl jsem lid od Tóry, byl jsem spravedlivě popraven veleradem v předvečer Pesachu a v Gehenně pykám ve vroucích výkalech.“
  10. Pavlův kosmický Kyrios (X) mávne rukou nad pozemskou historií: „Mě vůbec nezajímá, co říkal nějaký rabi v Galileji ani co tvrdí jeruzalémští apoštolové! Já jsem nebeský duchovní Pán zjevený v extatických vizích, zrušil jsem židovský Zákon a připomínám vám, že tělo a krev nemohou zdědit Boží království!“
  11. Ježíš Svědků Jehovových (XI) ukáže na svůj svislý kůl: „Já nejsem Všemohoucí Bůh a Trojice je satanský podvod! Jsem stvořený archanděl Michael, mé mrtvé tělo Jehova rozložil na prvky, roku 1914 jsem se neviditelně ujal vlády a v Armagedonu pobiji všechny kromě čtenářů Strážné věže.“
  12. Mormonský Ježíš (XII) uzavře debatu: „Já jsem prvorozený duchovní syn Nebeského Otce z masa a kostí a Nebeské Matky, jsem starším bratrem vás všech i starším bratrem Lucifera, zorganizoval jsem věčnou hmotu, po vzkříšení jsem odletěl kázat Nefitům a Lamanitům do Ameriky a chci z vás udělat bohy vlastních planet se sídlem v Missouri!“

Otázka Ďáblova advokáta č. 2 (Psychologická a politická podstata mýtu):

Pokud se dvanáct skupin odvolává na téhož zakladatele, a přitom každá z nich vyprodukuje bytost s opačnou kosmologií, opačnou morálkou a opačným posmrtným osudem, co to vypovídá o samotné povaze náboženství? Není „Ježíš Kristus“ v dějinách lidstva tím největším Rorschachovým inkoustovým testem – prázdným projekčním plátnem, do něhož si každá epocha, každá politická moc a každá lidská úzkost promítla sama sebe?

13.2 Verdikt historicko-kritické vědy

Ďáblův advokát zde trefuje samotné srdce problému. Srovnávací textově-kritická analýza dvanácti tváří Ježíše Krista nezvratně dokazuje, že náboženská ortodoxie (ať už katolická, protestantská, pravoslavná, islámská či sektářská) stojí na historické fikci jednotného zjevení.

Mechanismus, kterým těchto dvanáct obrazů vznikalo, nazývá moderní religionistika a kognitivní věda o náboženství teologickou retrojekcí:

  1. Když židovští apokalyptici v 1. století potřebovali proroka, který svrhne nadvládu zla a nastolí Boží království, mluvil Ježíš jako synoptický rabi.
  2. Když se Pavel z Tarsu a helénistické obce potřebovaly rozejít s židovskou obřízkou a oslovit řecký svět, stal se z Ježíše kosmický Kyrios a předvěčný Logos.
  3. Když gnostičtí myslitelé 2. století prožívali odcizení v krutém hmotném světě a odmítali diktát nastupujících biskupů, stal se z Ježíše vyslanec Pléromy, který odhaluje slepotu Demiurga a směje se tělesnému kříži.
  4. Když římské impérium ve 4. století potřebovalo státní ideologii, která posvětí císařskou a papežskou moc, stal se z Ježíše nicejsko-chalcedonský Pantokratór a eucharistický monarcha.
  5. Když arabský monoteismus 7. století nebo rabínský judaismus potřebovaly vymezit své hranice proti křesťanské expanzi, stal se z Ježíše koránský prorok Ísá nebo talmudský čaroděj Ješu.
  6. A když američtí vizionáři 19. století hledali na novém kontinentu ztracený ráj, stal se z Ježíše archanděl Michael nebo americký bratrský Mesiáš z Missouri.

Pro probuzeného čtenáře není toto zjištění důvodem k zoufalství, nýbrž k definitivnímu osvobození. Jakmile člověk prohlédne anatomii těchto dvanácti obrazů, přestává být rukojmím jakéhokoliv církevního strachu, dogmatického vydírání či hrozeb peklem. Pochopí totiž, že žádná instituce na světě nevlastní monopol na „jediného pravého Krista“.

KAPITOLA XIV: FAQ – 30 NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH OTÁZEK A ODPOVĚDÍ

  1. Byl historický Ježíš z Nazareta křesťanem? Ne. Historický Ježíš se narodil, žil, vyučoval a zemřel jako observantní Žid doby Druhého chrámu. Křesťanství jako samostatné náboženství oddělené od judaismu zformoval až Pavel z Tarsu a helénistické komunity po Ježíšově smrti (viz Kapitola I a X).
  2. Proč se Ježíš v Evangeliu podle Jana tak radikálně liší od Marka, Matouše a Lukáše? Synoptická evangelia čerpají ze starších palestinských tradic o galilejském kazateli Božího království. Janovo evangelium vzniklo nejpozději (kolem roku 95–100 n. l.) v helénistickém prostředí po bolestném rozkolu se synagogou a promítlo do Ježíšových úst rozvinutou teologii preexistentního božského Logu (viz Kapitola I.2).
  3. Proč apoštol Pavel ve svých listech nikdy necituje Ježíšova podobenství ani nezmiňuje jeho zázraky? Pavel historického Ježíše nepoznal a své evangelium zakládal výlučně na vnitřních vizionářských zjeveních (Gal 1,11–12). Pozemský životopis rabiho z Nazareta byl pro Pavla nepodstatný; zajímala ho pouze kosmická smrt a vzkříšení nebeského Pána (viz Kapitola X).
  4. Skutečně se historický Ježíš zmýlil v otázce okamžitého konce světa? Z pohledu historicko-kritické vědy ano. V Markově evangeliu (Mk 9,1; 13,30) Ježíš výslovně prohlašuje, že tehdejší generace nepomine, dokud nespatří příchod Boží království v moci a Syna člověka na oblacích. Zpoždění tohoto konce (parusie) donutilo ranou církev přebudovat apokalyptické hnutí v trvalou instituci (viz Kapitola I.1).
  5. Jaký je zásadní rozdíl mezi křesťanskými (lidovými) apokryfy a gnostickými evangelii? Lidové křesťanské apokryfy (jako Tomášovo evangelium dětství či Nikodémovo evangelium) nepopírají dobrotu hmotného stvoření ani starozákonního Boha, pouze barvitě doplňují zázraky do Ježíšova dětství a pobytu v podsvětí. Gnostická evangelia naopak přinášejí radikální filozoficko-mystický obrat: svět je dílem nižšího Demiurga a Ježíš přináší spásu skrze vnitřní poznání – gnózi (viz Kapitola II a III).
  6. Proč gnostičtí křesťané v textech z Nag Hammádí popírali Ježíšovo fyzické utrpení na kříži? V gnostické kosmologii je hmota a tělo výtvorem nevědomých archontů (vězením duše). Dokonalý duchovní Spasitel z Pléromy proto nemohl být zotročen hmotným utrpením (doketismus), a navíc gnostici odmítali barbarskou představu, že by Pravý Otec vyžadoval ke spáse lidstva krvavou lidskou oběť (viz Kapitola III.1).
  7. Kdo je v gnostické kosmogonii Jaldabaóth a jak se liší Sethiánská a Valentiniánská gnóze? Jaldabaóth (nazývaný též Saklas – Hlupák či Samael – Slepý bůh) je v radikální Sethiánské gnózi (Tajná kniha Janova) nechtěným výtvorem padlé Moudrosti (Sofie), ztotožněným se starozákonním žárlivým Jahvem. Mírnější Valentiniánská gnóze (Evangelium pravdy, Filipovo evangelium) naproti tomu nepracuje s obrazem lvího monstra, ale popisuje hmotný svět jako „mlhu nevědomosti“, kterou Ježíš rozptyluje skrze tajemství duchovního sjednocení (viz Kapitola III.1).
  8. Co odhalily nejnovější výzkumy kožených vazeb kodexů z Nag Hammádí? Analýza papyrové výplně vazeb (cartonnage), obsahující hospodářské listiny a zmínky o mniších (Lundhaug & Jenott), prokázala, že gnostické kodexy nebyly ukryty izolovanou kacířskou sektou, ale byly čteny a opisovány uvnitř raných pachomiánských klášterů v Horním Egyptě ve 4. století, což dokládá, že hranice mezi ortodoxií a gnózí byla mnohem prostupnější, než církevní dějepisectví tvrdilo (viz Kapitola III).
  9. Proč měla Marie Magdaléna v gnostických textech vyšší postavení než apoštol Petr? V gnostických spisech (Filipovo evangelium, Mariino evangelium, Pistis Sofia) symbolizuje Marie Magdaléna duchovní vhled a přímou gnózi (koinónos – duchovní partnerka Spasitele), zatímco Petr reprezentuje žárlivou, patriarchální a doslovnou církevní ortodoxii, která nechápe vnitřní smysl Ježíšových slov (viz Kapitola III).
  10. Jak je možné, že Ježíš ve Zjevení Janově vyhrožuje zabíjením dětí a brodí se v krvi? Autor Zjevení Janova (Apokalypsy) psal v situaci ostrého střetu s římským císařským kultem a s konkurenčními křesťanskými skupinami v Malé Asii (Zj 2,23). Do postavy Krista proto promítl syrovou starozákonní válečnou zuřivost a převrátil násilnou římskou imperiální propagandu v obraz kosmické pomsty (viz Kapitola IV).
  11. Proč sám Martin Luther odmítal považovat Zjevení Janovo za apoštolskou a křesťanskou knihu? Ve své slavné předmluvě z roku 1522 Luther otevřeně napsal, že úkolem apoštola je mluvit o Kristu jasně a ne v temných obrazech a hrozbách, a konstatoval, že v knize Zjevení „Kristus není ani vyučován, ani poznáván“ (viz Kapitola IV.2).
  12. Jak islám v Koránu zdůvodňuje, že Ježíš (Ísá) nebyl ukřižován? V koránské teologii (súra 4,157–158) je nemyslitelné, aby všemohoucí Alláh nechal svého velkého proroka potupně porazit a zabít nepřáteli. Alláh proto seslal na přítomné zdání (šubbiha lahum – motiv převzatý z blízkovýchodních doketických tradic) a Ježíše živého pozvedl k sobě do nebe (viz Kapitola V.1).
  13. Jakou roli hraje Ježíš v islámské eschatologii při konci světa? Podle autentických sunnitských hadísů (Sahíh al-Buchárí) sestoupí Ísá před soudným dnem z nebe v Damašku, zabije falešného mesiáše (Dadžála), zlomí kříž, pobije vepře a zruší daň z hlavy – čímž veřejně vyvrátí křesťanské učení o svém božství a nastolí spravedlivou vládu islámu (viz Kapitola V.1).
  14. V čem se liší obraz Ježíše v ortodoxním islámu od obrazu Ježíše v islámské mystice (súfismu)? Zatímco ortodoxní sunnitský islám zdůrazňuje Ježíše jako proroka zákona a eschatologického bojovníka proti modlářství, v súfismu je Ísá oslavován jako „pečeť svatosti“, potulný asketa bez majetku a mistr čisté vnitřní lásky a duchovního znovuzrození (viz Kapitola V.1).
  15. Kdy a proč vzniklo křesťanské dogma o Trojici a dvou přirozenostech Krista? V Novém zákoně se pojem „Trojice“ (Trias / Trinitas), „soupodstatný“ (homoousios) ani „dvě přirozenosti v jedné osobě“ nevyskytuje. Tato dogmata byla zformulována pomocí řecké filozofie až ve 4. a 5. století na koncilech v Niceji (325), Konstantinopoli (381) a Chalcedonu (451) pod přímým politickým dohledem římských císařů (viz Kapitola VI.1).
  16. Co přesně znamená katolické učení o transsubstanciaci (přepodstatnění)? Podle Tridentského koncilu (1551) se při mši skrze slova vysvěceného kněze mění celá neviditelná podstata (substantia) chleba a vína ve skutečné fyzické tělo, krev, duši a božství Ježíše Krista, zatímco smyslové vlastnosti (akcidenty – chuť, barva, tvar chleba) zůstávají nezměněny. Tím si katolická hierarchie zajistila výsadní monopol na zpřítomňování Boha (viz Kapitola VI.1).
  17. Jak se liší pravoslavný pohled na Ježíšovo vykoupení od katolického a protestantského? Západní křesťanství (katolické i protestantské) chápe vykoupení primárně v právních kategoriích viny, dluhu a trestu na kříži. Pravoslavný Východ naopak chápe hřích jako nemoc a smrtelnost a Krista vnímá jako Lékaře, který už samotným svým Vtělením a Vzkříšením uzdravuje lidskou přirozenost a otevírá člověku cestu ke zbožštění – theózi (viz Kapitola VII.1).
  18. Co je to táborské světlo a hésychasmus v pravoslavné christologii? Hésychasmus je východní mnišská tradice vnitřního ztišení a neustálého opakování Ježíšovy modlitby. Podle učení Řehoře Palamase (14. stol.) může člověk v této kontemplaci spatřit totéž nestvořené božské světlo, které vyzařovalo z Ježíše při Proměnění na hoře Tábor a které není stvořeným úkazem, ale přímou nestvořenou Boží energií (viz Kapitola VII.1).
  19. V čem spočívá protestantské učení o zástupném potrestání (Penal Substitution)?Reformátoři Martin Luther a Jan Kalvín vyučovali, že Bůh Otec musel ze své spravedlnosti potrestat lidský hřích, a proto na kříži vložil všechny hříchy světa na nevinného Ježíše (kterého Luther nazval „největším hříšníkem“) a vylil na něj veškerý svůj hněv a kletbu. Věřícímu je pak tato Kristova spravedlnost právně připsána pouhou vírou – sola fide (viz Kapitola VIII.1).
  20. Jak přistoupil k postavě Ježíše moderní liberální protestantismus a Rudolf Bultmann? Pod tlakem osvícenské vědy opustila liberální protestantská teologie víru v biblické zázraky, panenské početí i fyzické vzkříšení mrtvoly. Rudolf Bultmann vyhlásil program demytologizace, v němž je mytologický obal Nového zákona odložen a z Ježíše zůstává pouze kérygma – existenciální výzva k autentickému životu (viz Kapitola VIII.2).
  21. Jsou pasáže o Ježíšovi (Ješuovi) v Babylonském Talmudu historickým svědectvím z 1. století? Ne. Jak prokázal judaista Peter Schäfer (2007), talmudské texty (Sanhedrin 43a, Gittin 57a, Šabat 104b) vznikly až ve 3. až 6. století n. l. jako polemický kontranarativ rabínů, kteří znali křesťanská evangelia a vědomě je převraceli v satirickou obranu judaismu (viz Kapitola IX.1).
  22. Kdo byl římský voják Pandera v Talmudu a spisu Toledot Ješu? V rabínské a středověké židovské polemice je Pandera (nebo Panthera) římský voják, s nímž měla Mirjam (Marie) zplodit nemanželského syna Ješua. Lingvisticky jde s největší pravděpodobností o židovskou satirickou přesmyčku řeckého křesťanského titulu Ježíšovy matky parthenos (panna) (viz Kapitola IX.1).
  23. Jak vysvětloval Ježíšovy zázraky středověký židovský spis Toledot Ješu? Toledot Ješu nepopíral, že Ježíš konal nadpřirozené skutky (léčení, oživování mrtvých, létání), ale tvrdil, že je konal pomocí černé magie poté, co v jeruzalémském Chrámě ukradl nevyslovitelné Boží jméno (Šem ha-Meforaš) a zašil si pergamen s tímto jménem do kůže na stehně (viz Kapitola IX.1).
  24. Proč rabínský judaismus zásadně odmítá uznat Ježíše za Mesiáše? V židovské eschatologii není Mesiáš božskou bytostí ani obětí za hříchy, ale lidským králem z rodu Davidova, který musí naplnit konkrétní historická proroctví: shromáždit všechny Židy do země Izraele, obnovit Chrám a nastolit celosvětový mír (Iz 2,4). Protože za Ježíše nic z toho nenastalo, nesplnil definici židovského Mesiáše (viz Kapitola IX.1).
  25. V čem byl apoštol Pavel přímým předchůdcem gnosticismu 2. století? Pavel zavedl do křesťanství ostrý protiklad mezi nižším „duševním“ (psychikos) a vyšším „duchovním“ (pneumatikos) člověkem (1 Kor 2,14–15), označil židovskou Tóru za službu smrti, mluvil o „archontech tohoto věku“, kteří ukřižovali Pána slávy (1 Kor 2,8), a vyhlásil, že „tělo a krev nemohou zdědit Boží království“ (1 Kor 15,50). Gnostici jako Valentinus či Marcion tyto Pavlovy myšlenky pouze dovedli do důsledků (viz Kapitola X.1).
  26. Proč Svědkové Jehovovi věří, že Ježíš Kristus je archanděl Michael? Svědkové Jehovovi zastávají přísný unitarismus (podobný starověkému arianismu), v němž je všemohoucím Bohem pouze Jehova. Ježíše považují za první stvořenou duchovní bytost (Kol 1,15) a na základě propojení veršů z 1. Tesalonickým 4,16 (kde Pán sestupuje s „hlasem archanděla“) a Zjevení 12,7 jej ztotožňují s archandělem Michaelem (viz Kapitola XI.1).
  27. Proč Svědkové Jehovovi odmítají kříž a tělesné vzkříšení Ježíše? Kříž považují za pohanský symbol převzatý císařem Konstantinem a překládají řecké slovo stauros v původním významu jako jednoduchý svislý „mučednický kůl“. Tělesné vzkříšení odmítají proto, že Ježíšovo lidské tělo muselo být definitivně odevzdáno jako výkupní cena za Adama – Jehova je proto v hrobě rozložil na základní prvky a vzkřísil Ježíše jako neviditelného ducha (viz Kapitola XI.1).
  28. Jak je možné, že podle mormonů (Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů) jsou Ježíš a Lucifer bratři? Mormonská kosmogonie učí, že všechny duchovní bytosti (Ježíš, Lucifer, andělé i všichni lidé) se v předpozemském životě doslovně narodily jako duchovní děti Nebeského Otce (Elohima) a Nebeské Matky. Ježíš byl prvorozeným duchovním synem a Lucifer byl jedním z mladších bratrů, který se vzbouřil, když Otec na nebeské radě upřednostnil Ježíšův plán svobodné vůle (viz Kapitola XII.1).
  29. Jak moderní genetika (aDNA) vyvrátila mormonský příběh o návštěvě Ježíše u starověkých obyvatel Ameriky? Kniha Mormonova tvrdí, že vzkříšený Ježíš navštívil v Americe Nefity a Lamanity – potomky Židů, kteří měli připlout z Jeruzaléma kolem roku 600 př. n. l. sekvenování starověké DNA původních obyvatel Ameriky však nezvratně prokázalo jejich sibiřsko-asijský původ bez jakékoliv blízkovýchodní genetické stopy z doby železné (viz Kapitola XII.1).
  30. Jaký je hlavní přínos poznání všech dvanácti tváří Ježíše Krista pro dnešního člověka? Komparativní analýza všech dvanácti obrazů bourá strach z církevního dogmatismu a manipulace. Ukazuje, že každá náboženská skupina si v dějinách zkonstruovala přesně takového Ježíše, jakého potřebovala pro svou kosmologii a udržení moci, což člověku vrací plnou intelektuální autonomii a duchovní svobodu (viz Kapitola XIII.2).

KAPITOLA XV: SEZNAM PRAMENŮ A ODBORNÉ LITERATURY

A. Primární prameny a edice textů

  1. Bible: Písmo svaté Starého i Nového zákona (překlad B21 – Bible pro 21. století). Praha: Biblion / Nadace Bible 21, 2009.
  2. Šédl, Josef, Bc., DiS. (překl., ed., red.). Naghammadská gnostická bible (gnostické Slovo na cestu). 4. sborník k Učebnici Gnosticismu 2.0 (ISBN 978-80-11-04674-3). Děčín: Česká gnostická individualistická komunita, 2026.
  3. Robinson, James M. (ed.). The Coptic Gnostic Library: A Complete Edition of the Nag Hammadi Codices (Vols. 1–5). Leiden: Brill, 2000.
  4. Pokorný, Petr, & Oerter, Wolf B. (eds.). Rukopisy z Nag Hammádí (svazky 1–5). Praha: Vyšehrad, 2008–2018.
  5. Elliott, James Keith (ed.). The Apocryphal New Testament: A Collection of Apocryphal Christian Literature in an English Translation. Oxford: Clarendon Press, 1993.
  6. Soušek, Zdeněk, & Dus, Jan A. (eds.). Novozákonní apokryfy I: Neznámá evangelia. Praha: Vyšehrad, 2001.
  7. Korán (překlad z arabštiny a komentář Ivan Hrbek). Praha: Odeon / Academia, 1972 (a pozdější vydání).
  8. Al-Buchárí, Muhammad ibn Ismá‘íl. Sahíh al-Buchárí (The Translation of the Meanings of Sahih Al-Bukhari). Riyadh: Darussalam, 1997.
  9. Babylonský Talmud (Talmud Bavli): Traktáty Sanhedrin, Gittin a Šabat (necenzurované znění podle Mnichovského rukopisu Cod. Hebr. 95 a edice Vilna).
  10. Meerson, Michael, & Schäfer, Peter (eds.). Toledot Yeshu: The Life Story of Jesus (Two Volumes and Database). Tübingen: Mohr Siebeck, 2014.
  11. Atanáš Alexandrijský (Athanasius). O vtělení Slova (De Incarnatione Verbi). Patrologia Graeca (PG), sv. 25, sl. 95–198.
  12. Řehoř Palamas (Gregorios Palamas). Triády na obranu svatých hésychastů (Hyper tón hierós hésychazontón). Kritická edice John Meyendorff, Louvain, 1959.
  13. Luther, Martin. In epistolam S. Pauli ad Galatas commentarius (Velký komentář k listu Galatským). Weimarer Ausgabe (WA), sv. 40/I, 1535; Vorrede auf die Offenbarung S. Johannis, Das Newe Testament Deutzsch, Wittenberg, 1522.
  14. Katechismus katolické církve (Catechismus Catholicae Ecclesiae). Praha: Zvon, 1995 (2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001).
  15. Svaté Písmo – Překlad nového světa (New World Translation of the Holy Scriptures) a příručka Co doopravdy učí Bible?. Brooklyn / Selters: Watchtower Bible and Tract Society, 1984 / 2005.
  16. Kniha Mormonova: Další svědectví o Ježíši Kristu, Nauka a smlouvy a Drahocenná perla (překlad Joseph Smith Jr.). Salt Lake City: Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, české vydání 2008.

B. Sekundární odborná literatura a vědecké studie (včetně novozákonních a koptologických studií 2020–2025)

  1. Bond, Helen K. (2020). The First Biography of Jesus: Genre and Meaning in Mark's Gospel. Grand Rapids: Eerdmans.
  2. Burke, Tony (2010). De-Concealing the Apocryphal Jesus: The Infancy Gospel of Thomas. Piscataway: Gorgias Press.
  3. Bultmann, Rudolf (1934 / 1995). Jesus and the Word. New York: Scribner's; Ježíš Kristus a mytologie. Praha: Oikúmené, 1995.
  4. Collins, Adela Yarbro (1984). Crisis and Catharsis: The Power of the Apocalypse. Philadelphia: Westminster Press.
  5. Crossley, James, & Myles, Robert J. (2023). Jesus: A Life in Class Conflict. Winchester: Zer0 Books.
  6. Detering, Hermann (1995). Der gefälschte Paulus: Das Urchristentum im Zwielicht (anglicky The Fabricated Paul). Düsseldorf: Patmos Verlag.
  7. Ehrman, Bart D. (2014). How Jesus Became God: The Exaltation of a Jewish Preacher from Galilee. New York: HarperOne.
  8. Franz, Raymond (2007). Crisis of Conscience: The Struggle between Loyalty to God and Loyalty to One's Religion. Atlanta: Commentary Press.
  9. Gathercole, Simon (2021). The Apocryphal Gospels. London: Penguin Classics (a komentář The Gospel of Thomas: Introduction and Commentary, Leiden: Brill, 2014).
  10. Givens, Terryl L. (2015). Wrestling the Angel: The Foundations of Mormon Thought – Cosmos, God, Humanity. Oxford: Oxford University Press.
  11. Goldstein, Morris (1950). Jesus in the Jewish Tradition. New York: Macmillan.
  12. Jung, Carl Gustav (1952 / 2004). Odpověď Jobovi (Antwort auf Hiob). Praha: Vyšehrad, 2004.
  13. Khalidi, Tarif (2001). The Muslim Jesus: Sayings and Stories in Islamic Literature. Cambridge: Harvard University Press.
  14. King, Karen L. (2003). What is Gnosticism?. Cambridge: Belknap Press of Harvard University Press.
  15. Kratochvíl, Zdeněk (1994). Evangelium pravdy a gnostický mýtus. Praha: Herrmann & synové.
  16. Küng, Hans (2000). Křesťanství: Podstata a dějiny. Praha: Vyšehrad.
  17. Litwa, M. David (2022). Found Christianities: Remaking the World of the Second Century CE. London: T&T Clark / Bloomsbury.
  18. Lossky, Vladimir (2016). Mystická teologie východní církve. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
  19. Lundhaug, Hugo, & Jenott, Lance (2015 / 2023). The Monastic Origins of the Nag Hammadi Codices. Tübingen: Mohr Siebeck.
  20. McGrath, Alister E. (2005). Iustitia Dei: A History of the Christian Doctrine of Justification. Cambridge: Cambridge University Press.
  21. Metzger, Bruce M. (1953). The Jehovah's Witnesses and Jesus Christ: A Biblical and Theological Appraisal. Theology Today, Vol. 10, No. 1, s. 65–85.
  22. Meyendorff, John (2014). Byzantská teologie: Historické tendence a doktrinální témata. Brno: CDK.
  23. Meyer, Marvin (2005). The Gnostic Discoveries: The Impact of the Nag Hammadi Library. San Francisco: HarperSanFrancisco.
  24. Pagels, Elaine (1989). The Gnostic Gospels. New York: Vintage Books.
  25. Pelikan, Jaroslav (1971 / 1985). The Christian Tradition: A History of the Development of Doctrine, Vol. 1. Chicago: University of Chicago Press; Jesus Through the Centuries. New Haven: Yale University Press.
  26. Price, Robert M. (2012). The Amazing Colossal Apostle: The Search for the Historical Paul. Salt Lake City: Signature Books.
  27. Reynolds, Gabriel Said (2010). The Qur'an and its Biblical Subtext. London: Routledge.
  28. Robinson, Stephen E., & Blomberg, Craig L. (1997). How Wide the Divide? A Mormon and an Evangelical in Conversation. Downers Grove: InterVarsity Press.
  29. Sanders, E. P. (1993). The Historical Figure of Jesus. London: Allen Lane / Penguin Press.
  30. Schäfer, Peter (2007). Jesus in the Talmud. Princeton: Princeton University Press.
  31. Schweitzer, Albert (1906 / 1968). Geschichte der Leben-Jesu-Forschung (The Quest of the Historical Jesus). Tübingen: J. C. B. Mohr.
  32. Shoemaker, Stephen J. (2022). Creating the Qur'an: A Historical-Critical Study. Oakland: University of California Press.
  33. Vermes, Geza (2000). The Changing Faces of Jesus. London: Allen Lane.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Napsat článek

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:
Náboženství
Ježíš Kristus

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Chci začít psát
Jak na to?

Další články autora

Doporučované

Načítám