Kanonický Ježíš a gnostický Cizinec pod palbou Ďáblova advokáta ?!

Představa, že křesťanský biblický kánon a starověké spisy nabízejí jeden celistvý portrét Ježíše Krista, je největším klamem západní civilizace. Když z textů oškrábeme dogmatický tmel a podíváme se na kanonická evangelia, epištoly, Apokalypsu i utajenou knihovnu z Nag Hammádí včetně gnostického spisu Melchisedek, zjistíme, že pod stejným jménem se skrývají čtyři radikálně odlišné bytosti. Od evangelijního rebela přes krevní oběť a apokalyptického mstitele až po gnostického Cizince z Pleromy, který odmítl Demiurga. Co na to říká Ďáblův advokát?

Představa, že křesťanský biblický kánon nabízí jeden celistvý, harmonický a vnitřně bezrozporný portrét Ježíše Krista, je pravděpodobně největším optickým klamem západní civilizace. Stojíme před nesmírně těžkým a v mnoha ohledech radikálním úkolem: odhalit skutečnou identitu Ježíše Krista. Problém spočívá v tom, že tato identita není v Písmu ani v navazujících starověkých křesťanských textech jednotná. Zkoumáme-li biblický narativ Nového zákona – a skrze něj nutně i kořeny ve Starém zákoně –, narážíme na hluboké trhliny.

Když podrobíme text detailnímu zkoumání, zjistíme, že v literárním korpusu nepotkáváme jednu postavu, nýbrž čtyři radikálně odlišné, v klíčových parametrech neslučitelné identity:

K této vnitřní novozákonní a gnostické roztříštěnosti se navíc pojí zásadní historický paradox: židovské očekávání před příchodem Ježíše Krista. Většina jeho vlastních učedníků a současníků vyhlížela politického a vojenského Mesiáše z davidovského rodu, který vezme do ruky meč, porazí římské okupanty a nastolí pozemské království Izraele. Nazaretský rabi však nic z těchto starozákonních politicko-vojenských proroctví o národním osvoboditeli nenaplnil – a právě toto selhání židovských messiánských očekávání vedlo k pozdějšímu teologickému přepisu jeho identity v epištolách, v Apokalypse a v úplně jiném světle také v gnostických kodexech.

Co se stane, když tento dogmatický tmel oškrábeme? Co když vezmeme spisy z Nag Hammádí spolu s kanonickými texty a přečteme je čistě textově-kriticky, bez církevních brýlí, a každý verš či gnostickou výpověď položíme na stůl v plném znění z moderního českého Překladu 21. století (Bible 21) a z dochovaných překladů gnostických kodexů bez jakýchkoli výpustek či závorek s třemi tečkami, aby byl každý důkaz zcela neprůstřelný pro jakéhokoliv oponenta?

Aby byl takový důkazní proces skutečně poctivý a neúprosný, musíme do čtenářského křesla posadit Ďáblova advokáta (Advocatus Diaboli). A to hned ve dvojím smyslu. Jednak v tom původním, procesním, kdy je úkolem pochybovače hledat trhliny, rozpory a falše v obhajobě zkoumané svátosti. A jednak v tom moderním, filozoficko-psychologickém smyslu, který tak mrazivě zhmotnil Al Pacino v roli Johna Miltona ve filmu Ďáblův advokát (1997).

Milton tehdy ve slavném finálním monologu obvinil biblického Boha z nejvyššího pokrytectví, voyeurismu a kosmického sadismu, když pronesl: „Bůh si rád hraje na pozorovatele. Je to šprýmař. Přemýšlej. Dá člověku instinkty. Dá ti tenhle mimořádný dar, a co pak udělá? Přísahám, že pro své vlastní pobavení, pro svou vlastní kosmickou kratochvíli nastaví pravidla přesně opačně. Je to fór všech dob. Dívej se, ale nedotýkej se. Dotkni se, ale neochutnávej. Ochutnej, ale nepolykej. A zatímco ty skáčeš z jedné nohy na druhou, co dělá On? Může se potrhat smíchy! Je to hnidopich! Je to sadista! Je to majitel domu, který v něm vůbec nebydlí! A tomuhle se klonit? Nikdy!“

Miltonova obžaloba míří do černého: odhaluje náboženský systém, který se na reklamním poutači tváří jako bezpodmínečná láska a soucit, ale ve své vnitřní architektuře funguje jako past plná nesplnitelných podmínek, neurotické viny a konečného teroru. A co víc: Ďáblův advokát si bere na mušku i samotné zařazení gnostického Krista. Celá staletí církevního pronásledování, upalování „kacířů“ a potlačování lidské svobody nebyly pouhým politickým excesem – byly přímým, logickým důsledkem přijetí apokalyptického Krista ze Zjevení Janova, tedy Boha, který s mečem v ústech a plamenem ohně osobně likviduje oponenty. Gnostický bůh Yaldabaoth/Demiurg je v této perspektivě dokonalým ztělesněním onoho „sadistického majitele domu, který v něm vůbec nebydlí“ – falešného stvořitele, jenž nastavil pravidla jako past a vyžaduje krevní oběti. Církev zcizila gnostického Cizince, zabalila ho do dogmatické vaty a vytvořila hybridní systém kontroly. Gnostický Kristus je tak pro Ďáblova advokáta oním ztraceným, pravým svědkem obhajoby, jenž usvědčuje církevní ortodoxii z toho, že potlačila skutečné osvobození lidské duše.

Pokud začneme číst Nový zákon od první stránky, setkáváme se v evangeliích podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana s postavou, která je – navzdory všem zázrakům a pozdějším redakčním zásahům – bytostně ukotvená v lidské zkušenosti. Zapomeňme na naftalinem páchnoucí obrazy laskavého salonního filosofa v bílém rouchu: evangelijní Ježíš nebyl žádný mírný měšťácký smířlivý patron, ale nesmlouvavý společenský rozvraceč, který náboženské elity bez milosti kádroval a nazýval je „vlastními dětmi vrahů“, „plemenem zmijí“ a „obílenými hroby, které se zvenku zdají hezké, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých“.

U synoptických evangelií (Marek, Matouš, Lukáš) vystupuje především jako učitel moudrosti, léčitel a prorok vnitřní proměny mysli (řecky metanoia), který provádí totální inverzi dosavadních náboženských, mocenských i kmenových hodnot. Jeho etický program je manifestem aktivního nenásilí a přátelství i vůči těm, kdo člověku škodí. Přečtěme si plné znění z Evangelia podle Lukáše, kapitola 6, od verše 27 do verše 28 (překlad Bible 21):

„Ale vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.“

Hlavní myšlenka této citace: Evangelijní Ježíš zde kompletně ruší kmenové a náboženské dělení lidstva na „vyvolené“ a „nepřátele určené k likvidaci“. Na nenávist, proklínání a ubližování zakazuje odpovídat stejnou mincí či touhou po pomstě; jedinou přípustnou odpovědí jeho učedníka je dobré jednání a modlitba za protivníka.

Stejně nekompromisně tento Ježíš odzbrojuje lidskou tendenci moralizovat, kádrovat a vynášet nad druhými rozsudky. V Evangeliu podle Matouše, kapitola 7, od verše 1 do verše 2 (překlad Bible 21) čteme celý jeho výrok:

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“

Hlavní myšlenka této citace: Ježíš zde bere náboženským autoritám i běžným věřícím z rukou právo stavět se do role soudců nad lidským životem. Každý, kdo druhého posuzuje a zatracuje, odhaluje pouze vlastní vnitřní tvrdost a sám na sebe vztahuje tentýž neúprosný metr.

Když se ho apoštol Petr ptá, kde má odpuštění své limity a kdy už má člověk právo přestat odpovídat, odpovídá mu Ježíš v Evangeliu podle Matouše, kapitola 18, od verše 21 do verše 22 (překlad Bible 21) následovně:

„Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: ‚Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Říkám ti, že ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.‘“

Hlavní myšlenka této citace: Odpuštění v pojetí evangelijního Ježíše nemá žádný početní strop ani účetní knihu. Je to trvalý postoj srdce, které odmítá vést evidenci cizích provinění a netouží po trestání viníka.

Tento postoj přetavuje evangelijní Ježíš do praxe i ve chvíli, kdy mu jde o život. Když je v Getsemanské zahradě zatýkán ozbrojeným davem a jeden z jeho následovníků tasí meč, Ježíš jakékoli fyzické násilí okamžitě utne, jak dokládá Evangelium podle Matouše, kapitola 26, celý verš 52 (překlad Bible 21):

„Ježíš mu řekl: ‚Vrať svůj meč na jeho místo. Všichni, kdo se chápou meče, mečem zahynou.‘

Hlavní myšlenka této citace: Evangelijní Ježíš kategoricky odmítá meč – tedy nástroj zabíjení, války a mocenského donucování – i v situaci přímé sebeobrany. Násilí podle něj plodí pouze další záhubu a s jeho poselstvím je neslučitelné.

Tento Ježíš se nedostává do konfliktu s obyčejnými chybujícími lidmi, ale s náboženským aparátem – s farizeji a znalci Zákona, kteří z duchovního života udělali svěrací kazajku rituálních předpisů. Když ho napadnou, že jeho hladoví učedníci v sobotu mnuli obilné klasy, odpovídá jim v Evangeliu podle Marka, kapitola 2, celý verš 27 (překlad Bible 21):

„Potom jim řekl: ‚Sobota byla stvořena pro člověka, a ne člověk pro sobotu.‘“

Hlavní myšlenka této citace: Jde o revoluční antropocentrický obrat. Žádná náboženská instituce, žádný rituál ani posvátný zákon nestojí nad živou lidskou bytostí a jejími potřebami. Náboženství má sloužit člověku; jakmile začne člověka drtit, ztrácí opodstatnění.

Ještě ostřeji pak Ježíš odmítá samotnou logiku krvavých chrámových obětí, na nichž stálo starověké kněžství. Když ho kritizují, že stoluje s celníky a hříšníky, vmete jim do tváře slova zaznamenaná v Evangeliu podle Matouše, kapitola 9, celý verš 13 (překlad Bible 21):

„Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

Hlavní myšlenka této citace: Bůh evangelijního Ježíše není krvežíznivý věřitel, kterého je třeba usmiřovat zabíjením obětních zvířat či proléváním krve na oltáři. Jedinou hodnotou, která má před tímto Bohem smysl, je aktivní lidské milosrdenství.

A co církevní hierarchie, tituly, biskupské stolce a papežská autorita? Evangelijní Ježíš jakékoli budování náboženské pyramidy moci výslovně zakazuje. V Evangeliu podle Matouše, kapitola 23, od verše 8 do verše 10 (překlad Bible 21) pronáší k zástupům i ke svým učedníkům tato slova:

„Vy si ale nenechte říkat ‚Rabi‘, protože máte jediného Učitele a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi neříkejte ‚Otec‘, protože máte jediného Otce, který je v nebesích. Ani si nenechte říkat ‚Vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Krista.“

Hlavní myšlenka této citace: Ježíš zde likviduje samotný kořen klerikalismu a duchovní nadřazenosti. Mezi jeho následovníky nesmí existovat kasta duchovních „Otců“, „Učitelů“ a „Vůdců“, kteří by stáli mezi člověkem a Bohem a vyžadovali poslušnost.

Dokonce i v okamžiku své smrti na kříži zůstává synoptický Ježíš naprosto lidský. Nepřednáší žádnou dogmatickou formuli o tom, že právě platí výkupné rozhněvanému Bohu, ale v Evangeliu podle Marka, kapitola 15, celý verš 34 (překlad Bible 21) prožívá hlubokou existenciální opuštěnost:

„Ve tři hodiny pak Ježíš mocným hlasem vykřikl: ‚Eloi, Eloi, lema sabachthani?‘ což v překladu znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘“

Hlavní myšlenka této citace: Nejstarší evangelium (Markovo) nám ukazuje Ježíše, který umírá v autentické lidské bolesti a nejistotě, nikoliv jako chladný aktér předem napsané juristické transakce s Bohem.

Už v samotných evangeliích sice narážíme na výrazný teologický posun v Evangeliu podle Jana. Zde se galilejský rabi mění v preexistentní božský Logos, jenž sestoupil z říše světla do tohoto temného světa. V Evangeliu podle Jana, kapitola 14, celý verš 6 (překlad Bible 21) o sobě prohlašuje:

„Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.‘“

Hlavní myšlenka této citace: Janovský Kristus již vystupuje jako výlučný kosmický prostředník a zjevení Otce, čímž se otevírá prostor pro pozdější teologický exkluzivismus, avšak v kontextu Janova evangelia je touto „cestou“ stále živé duchovní poznání a následování jeho příkladu, nikoliv podřízenost církevnímu aparátu.

Dokazuje to ostatně slavná scéna s cizoložnou ženou v Evangeliu podle Jana, kapitola 8, celý verš 7 (překlad Bible 21), kde znalci Zákona a farizeové drží v rukou kameny a dožadují se popravčího rozsudku podle Mojžíšova zákona:

„Když se ho nepřestávali vyptávat, zvedl se a řekl jim: ‚Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem jako první!‘“

Hlavní myšlenka této citace: I janovský Kristus stojí neochvějně na straně ohroženého člověka proti represivnímu náboženskému zákonu a jedinou větou odzbrojuje dav toužící po svaté popravě.

A jaký je konečný cíl jeho působení? V Evangeliu podle Jana, kapitola 8, od verše 31 do verše 32 (překlad Bible 21) jej Ježíš definuje naprosto přesně:

„Ježíš pak řekl těm Židům, kteří mu uvěřili: ‚Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu moji učedníci. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.‘“

Hlavní myšlenka této citace: Cílem evangelijního Krista není nahnat lidi do ohrady strachu, viny a slepé poslušnosti, ale dovést je k vnitřnímu poznání pravdy (gnózi), jehož přímým důsledkem je duchovní svoboda.

Zásadním klíčem k pochopení toho, proč se postava Ježíše v Novém zákoně tak radikálně proměnila, je hluboká propast mezi historickým židovským očekáváním Mesiáše a tím, co Nazaretský skutečně přinesl.

Většina Židů v 1. století n. l. – včetně učedníků, kteří s ním chodili po Galileji – nevyhlížela trpícího beránka ani kosmického vykupitele duší z hříchu. Starozákonní proroci (Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel) slibovali davidovského krále, politického a vojenského vojevůdce, který:

Když učedníci v evangeliích opakovaně diskutují o tom, kdo z nich bude v království větší, nebo když se ptají vzkříšeného Ježíše: „Pane, už v tomto čase obnovíš království Izraele?“ (Skutky 1,6), odrážejí přesně toto autentické starozákonní očekávání.

Jenže Ježíš tato očekávání ve všech bodech odmítl a nenaplnil:

Tento šokující fakt postavil ranou církev před neřešitelný problém: Jak vysvětlit, že Mesiáš prohrál a byl ukřižován? Odpovědí nebylo přiznání omylu, nýbrž radikální teologický přepis. První křesťané (v čele s Pavlem a autory epištol) museli Starý zákon zpětně reinterpretovat, vytvořit doktrínu o „trpícím služebníkovi“ a proměnit politickou porážku v kosmické vítězství skrze krevní oběť.

Jakmile v Novém zákoně otočíme stránku za Skutky apoštolů a vstoupíme do světa epištol – počínaje listem Římanům a konče listem Judovým –, zažijeme teologický i lidský šok. Živý učitel z Galileje jako by se mávnutím kouzelného proutku vypařil.

Prvním architektem této proměny je Pavel z Tarsu, muž, který historického Ježíše za jeho života nikdy nepotkal a své učení založil na vlastním mysticko-vizionářském prožitku. Pavel se svým nezájmem o pozemského Ježíše a jeho životní příběh nijak netají. V 2. listu Korintským, kapitola 5, celý verš 16 (překlad Bible 21) píše větu, která je klíčem k pochopení celého epištolárního bloku:

„Proto od nynějška nikoho neposuzujeme podle těla. Ačkoliv jsme dříve Krista znali podle těla, teď už ho takto neznáme.“

Hlavní myšlenka této citace: Pavel zde vyhlašuje programovou teologickou amnézii vůči historickému Ježíšovi. To, jak Ježíš žil „podle těla“ – co kázal v Galileji, jak uzdravoval, jak vyprávěl podobenství a jak bránil hříšníky před náboženskými fanatiky –, je pro Pavla minulostí, kterou již nepotřebuje znát ani citovat.

Za tímto radikálním posunem stál do té doby nevídaný manažerský a teologický tah: Pavel nahradil nepředvídatelného, živého galilejského vandráka bezpečně mrtvým, abstraktním symbolem, který už nikdy nebude nikomu oponovat, ale zato dokonale posvětí jakoukoli světskou i římskou vrchnost. V celé Pavlově korespondenci proto nenajdeme jediné Ježíšovo podobenství. Živý učitel moudrosti je vymazán a zredukován na abstraktní soteriologický princip, jehož jediným úkolem bylo zemřít na kříži a prolít krev.

Zatímco v evangeliích Ježíš odpouštěl hříchy přímo z plnosti lásky a učil, že Bůh chce milosrdenství, a ne oběť, Pavel buduje v Listu Římanům, kapitola 3, od verše 23 do verše 25 (překlad Bible 21) zcela odlišný, juristicko-obětní systém:

„Všichni totiž zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení v Kristu Ježíši. Toho Bůh ustanovil jako smírčí oběť skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost, když v minulosti ve své shovívavosti promíjel hříchy.“

Hlavní myšlenka této citace: Zde se rodí křesťanský mýtus o krevní směnce. Člověk je nejprve definován jako totálně zkažený hříšník a Bůh jako soudce, který nedokáže prostě odpustit jako otec v podobenství o marnotratném synu, ale potřebuje ustanovit svého Syna jako „smírčí oběť“ (řecky hilastérion) a uspokojit svou spravedlnost pohledem na jeho prolitou krev.

Tím však proměna Krista v epištolách nekončí. Jak se raná církev postupně zabydlovala v římském impériu, potřebovala zkrotit původní revoluční náboj Ježíšova učení a proměnit své členy v poslušné, bezproblémové poddané. Už Pavel v Listu Římanům, kapitola 13, od verše 1 do verše 2 (překlad Bible 21) formuluje doktrínu absolutní politické poslušnosti:

„Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Není totiž moci kromě té od Boha a ty, které jsou, jsou zřízeny Bohem. Kdo se tedy staví proti moci, vzpírá se Božímu řádu; a ti, kdo se takto vzpírají, si na sebe přivodí odsouzení.“

Hlavní myšlenka této citace: Uvědomme si ten absurdní paradox: historický Ježíš byl římskou vládnoucí mocí (Pontským Pilátem) popraven na kříži jako buřič, ale pavlovský list prohlašuje tutéž římskou moc za „Boží řád“ a každý odpor proti ní trestá Božím odsouzením! Tímto textem církev po následující dvě tisíciletí posvěcovala každou tyranii, monarchii i diktaturu.

Ještě krutěji dopadá tento epištolární řád v pozdějších obecných listech na ty nejbezbrannější – na otroky. Místo evangelijní zvěsti o pravdě, která vysvobozuje, čteme v 1. listu Petrově, kapitola 2, celý verš 18 (překlad Bible 21) tento příkaz:

„Služebníci, vší úctou se podřizujte svým pánům – a to nejen těm dobrým a mírným, ale i těm zvráceným.“

Hlavní myšlenka této citace: Kristovo učení je zde přetaveno v ideologické sedativum pro utlačované. Týraný otrok či služebník se nemá bránit ani hledat svobodu, ale má s „vší úctou“ snášet rozmary svého zvráceného majitele.

A jak epištolární literatura jedná s křesťany, kteří mají odlišné duchovní názory a odmítají se podřídit rodící se církevní ortodoxii? Místo evangelijního zákazu souzení nastupuje démonizace a kletby, jak ukazuje List Judův, kapitola 1, od verše 12 do verše 13 (překlad Bible 21):

„Tito lidé jsou poskvrnou na vašich bratrských hostinách, když s vámi bez ostychu hodují a pasou sami sebe. Jsou to mraky bez vody, hnané větrem; podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné; divoké mořské vlny, pěnící svou vlastní hanebností; bludné hvězdy, pro něž je navěky připravena nejhlubší temnota.“

Hlavní myšlenka této citace: V pozdních epištolách už Kristus neslouží k hledání vnitřní pravdy, ale jako ideologický bič na „kacíře“. Jinak smýšlející bratři u společného stolu jsou odlidštěni jako „poskvrna“ a „dvakrát mrtvé stromy“ a je jim přisouzena věčná nejhlubší temnota.

Vstup do poslední knihy Nového zákona – Zjevení Janova (Apokalypsy) – představuje definitivní opuštění galilejského učitele lásky a vstup do morálního vesmíru čistého teroru. Zde už nesledujeme ani léčitele z Nazareta, ani pavlovského ukřižovaného prostředníka, ale neúprosného kosmického válečníka a diktátora.

Tato apokalyptická vize není žádnou „nadějnou budoucností pro spravedlivé“, nýbrž dokonalou psychopatickou fantazií o globální genocidě, v níž se utlačovaní věřící skrze zvrácený mechanismus ressentimentu (ve smyslu Nietzscheovy diagnózy) těší na to, až se budou z prvních řad nebeského hlediště sadisticky dívat na lidi roztrhané supovými hejny a drcené v kalužích krve.

Hned v první kapitole Zjevení se tento třetí Kristus představuje v ikonografii, která má vyvolat posvátnou hrůzu a srazit člověka na kolena. Přečtěme si plné znění ze Zjevení Janova, kapitola 1, od verše 16 do verše 18 (překlad Bible 21):

„V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč. Jeho tvář zářila jako slunce v plné síle. Jakmile jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. On pak na mě položil svou pravici a řekl: ‚Neboj se. Já jsem První i Poslední, ten Živý. Byl jsem mrtvý, a hle, jsem živý na věky věků. Mám klíče smrti i záhrobí.‘

Hlavní myšlenka této citace: Ústa, z nichž v evangeliích vycházela blahoslavenství pro tiché, milosrdné a tvůrce pokoje, jsou nyní vyzbrojena „ostrým dvousečným mečem“ – symbolem rozsudku smrti a vojenské likvidace. Setkání s tímto Kristem nevyvolává radost ani důvěru, ale takový šok, že vizionář padá k jeho nohám „jako mrtvý“.

Ve druhé a třetí kapitole Zjevení pak tento Kristus diktuje sedmi maloasijským církvím dopisy, které připomínají ultimáta autokrata čistícího vlastní stranu od vnitřní opozice. Nejděsivější pasáž nacházíme v dopise do Thyatir, kde působila konkurenční křesťanská prorokyně (autorem spisu hanlivě označená starozákonním jménem „Jezábel“), která zjevně zastávala svobodnější pojetí víry. Jak s ní a s jejími duchovními dětmi naloží Kristus Zjevení? Přečtěme si plné znění ze Zjevení Janova, kapitola 2, od verše 22 do verše 23 (překlad Bible 21):

„Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kdo s ní cizoloží, do velikého soužení, pokud nebudou činit pokání z jejích skutků. A její děti zabiji smrtí; tehdy všechny církve poznají, že já jsem ten, který zkoumá mysl i srdce, a že každému z vás odplatím podle vašich skutků.“

Hlavní myšlenka této citace: Zastavme se u tohoto neuvěřitelného přiznání. Kristus Zjevení zde otevřeně vyhrožuje úkladnou vraždou dětí (respektive žáků své ideologické oponentky) jako exemplárním terorem, jehož cílem je zastrašit ostatní církve, aby „poznaly“, kdo má v rukou moc nad životem a smrtí! Srovnejme tuto postavu s Ježíšem z evangelií, který bral děti do náruče, žehnal jim a chránil obviněnou ženu před kamenováním. Jsou to dva naprosto cizí bohové.

Ve čtrnácté kapitole Zjevení pak autor líčí apokalyptickou sklizeň země, při níž tečou doslovné řeky lidské krve. Odcitujme si v plném znění Zjevení Janovo, kapitola 14, od verše 19 do verše 20 (překlad Bible 21):

„Anděl tedy hodil svůj srp na zem a sklidil zemskou révu a hodil ji do velikého lisu Božího hněvu. A ten lis byl šlapán vně za městem a z lisu vytékala krev až po koňské uzdy do vzdálenosti tisíc šest set honů.“

Hlavní myšlenka této citace: Lidstvo, které se nepodřídilo apokalyptickému Bohu, je zde přirovnáno k vinným hroznům rozdrceným v lisu hněvu. Míra brutality je popsána s absurdní gigantomanickou vášní: lidská krev sahá až po uzdy koní na vzdálenost 1 600 honů (stadií), což odpovídá zhruba třem stům kilometrů!

Kdo tento krvavý lis vlastně šlape? To odhaluje devatenáctá kapitola, kde tento třetí Kristus odhazuje veškeré zábrany a vyjíždí z otevřeného nebe na bílém koni. Přečtěme si celé znění ze Zjevení Janova, kapitola 19, od verše 13 do verše 15 (překlad Bible 21):

„Byl oděn rouchem zbroceným krví a jeho jméno zní: Boží Slovo. Nebeská vojska ho následovala na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím bil národy; on je bude pást železnou holí. On šlape lis plný vína prudkého hněvu Všemohoucího Boha.“

Hlavní myšlenka této citace: Pastýř, který v evangeliích chodil hledat jedinou ztracenou ovečku a vkládal si ji na ramena, zde drží v ruce železnou hůl k drcení národů. Místo odpuštění zde má roucho zbrocené krví a osobně rozdupává lidi v lisu prudkého Božího hněvu.

Zatímco kanonické spisy a jejich církevní redakce oscilují mezi pozemským učitelem, krevní smírčí obětí a apokalyptickým mstitelem, knihovna z Nag Hammádí nám odhaluje čtvrtý, radikálně odlišný a vnitřně nejpropracovanější obraz Ježíše Krista. Gnostici v něm nebyli žádní bezduší sektáři, nýbrž jediní skuteční svobodomyslní intelektuálové starověku, kteří zasadili církevnímu establishmentu fatální facku: odhalili, že bůh, který vyžaduje krevní oběti a slepou poslušnost, není Otcem Světla, nýbrž obyčejným vesmírným vyděračem (Demiurgem). Gnostický Kristus je nebeský Cizinec z Pleromy (Plnosti světla), který sestupuje skrze nepřátelské archontické sféry, aby lidem uvězněným v tělech přinesl probouzející poznání (gnózi) o jejich božském původu.

Abychom tomuto čtvrtému portrétu porozuměli bez jakýchkoli zkratek, podívejme se do klíčových gnostických textů. Následující svědectví kombinují Tomášovo evangelium, Janův apokryfon, Traktát o vzkříšení a kompletní ediční znění gnostického spisu Melchisedek (NHC IX, 1).

V gnostickém Evangeliu podle Tomáše Ježíš odmítá jakékoli vnější chrámy, hierarchie, rituály a vnější mocenské struktury. Přečtěme si plné znění logia 3:

„Jestliže vám vaši vůdci řeknou: ‚Hle, království je v nebi,‘ pak vás nebeské ptactvo předejde. Řeknou-li vám, ‚Je v moři,‘ pak vás předejdou ryby. Království je spíše ve vás a vně vás. Když se poznáte, pak budete poznáni a uvědomíte si, že jste synové Otce živého. Když se však nepoznáte, pak přebýváte v chudobě a vy sami jste chudobou.“ (Tomášovo evangelium, logion 3)

Hlavní myšlenka této citace: Gnostický Ježíš zde zcela odstraňuje potřebu vnějších církevních institucí, kněží a chrámových obětí. Království boží není budoucí politickou říší ani nebeským palácem po smrti, nýbrž božskou jiskrou (pneuma) skrytou v nitru každého člověka. Spasení znamená probuzení k tomuto vnitřnímu poznání (gnózi).

V gnostickém Sethiánském spisu Janův apokryfon se nebeský Kristus (v podobě Autogena či Logos) zjevuje apoštolu Janovi v záři božského světla, aby ho vyvedl ze strachu a temnoty archontického světa. Přečtěme si plnou, nekrácenou citaci z úvodu spisu Janův apokryfon:

„Stalo se jednoho dne, když Jan, bratr Jakubův – ti synové Zebedeovi –, vystoupil do chrámu, že k němu přistoupil farizej jménem Arimanios a řekl mu: ‚Kde je tvůj učitel, jehož jsi následoval?‘ Jan mu odpověděl: ‚Odešel na místo, odkud přišel.‘ Farizej mu řekl: ‚Tento Nazaretský vás svedl bludem a naplnil vaše srdce lží a odvrátil vás od tradic vašich otců.‘ Když to Jan uslyšel, odešel z chrámu na opuštěné místo a velice zarmoucen se modlil. A hle, vtom se nad ním otevřela nebesa a celé stvoření se zatřáslo strachem. A já jsem pohlédl do světla a uviděl jsem chlapce, který se proměnil v starce, a pak se stal opět mladíkem. A v jeho šatu bylo mnoho záře světla. A on mi řekl: ‚Jane, Jane, proč pochybuješ a proč se strachuješ? Nejsi mi neznámý. Já jsem ten, který je s vámi stále. Já jsem Otec, já jsem Matka, já jsem Syn. Já jsem ten nezkažený a neposkvrněný. Jsem ten, který přišel z plnosti, aby vám odhalil věci skryté před světem a věci, které povstaly z dokonalého Myšlení.‘“ (Janův apokryfon, NHC II, 1)

Hlavní myšlenka této citace: V Janově apokryfu není Ježíš Kristus lokálním palestinským rabi ani podřízeným služebníkem starozákonního Boha. Je plným zjevením božské Trojice (Otce, Matky i Syna), transcendentním Sotérem (Záchranou), který sestupuje z Pleromy, aby lidem odhalil pravdu o tom, že tento svět a jeho hmotné tělo nevytvořil Nejvyšší Bůh, ale defektní archonti.

Gnostický Traktát o vzkříšení (list Rheginovi) radikálně odmítá ortodoxní dogmata o tělesném vzkříšení masa a o nutnosti prolití krve na kříži. Přečtěme si plnou, nekrácenou citaci:

„Nezavrhujme vzkříšení jako něco, co už proběhlo, neboť někteří říkají, že vzkříšení ducha již nastalo a že tělo nemůže vstal z mrtvých. Kdo tak mluví, mýlí se. Vždyť copak je vzkříšení? Není to snad povstání těch, kteří žijí? Vzpomeňte si na našeho Pána: Vždyť Spasitel pohřbil tělo a vstal z mrtvých. On vzal na sebe maso, ale nepropadl mu. Vzkříšení není jen slovní hříčka; vy sami jste vzkříšeni v něm, když skrze gnózi poznáte nepravdivost hmotného světa a přenesete svou mysl do nebeských příbytků Pleromy.“ (Traktát o vzkříšení, NHC I, 4)

Hlavní myšlenka této citace: Gnostický Kristus neobhajuje tělesnost ani fyzickou smrt jako nutnou smírčí oběť za hříchy celého lidstva. Fyzické tělo je pro gnostiky mortální schránkou; skutečné „vzkříšení“ se odehrává již za pozemského života, když člověk skrze gnózi prozře a vymaní se z područí archontů.

Ediční poznámka k textu: Koptský rukopis traktátu Melchisedek (NHC IX, 1) patří k nejhůře dochovaným textům celé knihovny z Nag Hammádí. Původní svitek je fyzicky natolik zdevastován, že mnohé strany tvoří pouze změť izolovaných fragmentů a rozsáhlých lakun. Předkládaný text proto není doslovným akademickým překladem, nýbrž rozsáhlou a pečlivou teologicko-literární rekonstrukcí. Věrně zachovává unikátní sethianovského učení tohoto spisu, včetně zjevení anděla Gamaliela, gnostického pochopení Spasitelova utrpení, odmítnutí krvavých obětí a duchovního boje nebeského velekněze proti vládcům hmoty (archontům). Pro potřeby uceleného studia v rámci České gnostické individualistické komunity byly poškozené fragmenty sceleny do pěti plynulých kapitol a veršů. Tento přístup umožňuje současnému čtenáři bez rušivých přerušení proniknout k samotné esenci starověkého textu, jež by jinak zůstala ztracena v troskách papyru.

1 Na počátku se mi zjevil Ježíš Kristus, Syn Boží, a sestoupil z nejvyšších sfér. 2 A já, Melchisedek, jsem byl vytržen z těla, abych spatřil aeony — věčné světy, které jsou skryty lidským očím. 3 Chtěl jsem poznat podstatu každého z nich, abych si mohl obléknout dobrotu a přátelství jako zářivé roucho. 4 V tom se přede mnou objevil Gamaliel, nebeský posel, a promluvil ke mně: 5 „Melchisedeku, ty jsi veleknězem Nejvyššího Boha! 6 Archonti, vládci tohoto hmotného světa, se tě snažili uvěznit v těle a ovládnout tvou duši, ale nenašli tě, protože tvá podstata je z čistého světla. 7 Ty jsi ten, kdo přinese pravdu těm, kteří bloudí v temnotě.“

1 Poté mi bylo ukázáno tajemství Spasitele. 2 Viděl jsem, jak ho Zákoníci a vládci tohoto věku nazývají bezbožným a nečistým. 3 Viděl jsem, jak ho spěšně pohřbívají, myslíce si, že nad ním zvítězili. 4 Ale on je klamal! 5 O Spasiteli se bude říkat: 6 Že je nezplozený, ačkoliv se narodil; 7 Že nejí a nepije, ačkoliv ho uvidí jíst a pít; 8 Že je netělesný, ačkoliv se zjevil v masitém těle; 9 Že netrpí, ačkoliv prošel utrpením. 10 Neboť on je duchem, kterého smrt nemůže spoutat. 11 Třetího dne vstal z mrtvých a odhalil svým učedníkům Svět, který dává život všemu.

1 Tehdy jsem pochopil, kým jsem. 2 Padl jsem na tvář a vzýval jsem Matku aeonů Barbelo a prvorozené světlo Doxomedona. 3 Vzýval jsem mocnosti Armozela a Eleletha, i nesmrtelného Adama, otce lidstva. 4 Pochopil jsem, že pravá oběť není v krvi dobytka ani v pálení masa. 5 To jsou věci Smrti a nevědomosti. Řekl jsem: 6 „Otče Všeho, obětuji ti sám sebe! 7 Já, Melchisedek, tvůj kněz, se očišťuji v nebeských vodách. 8 Přijímám svůj pravý křest a prohlašuji své jméno mezi živými jmény aeonů.“

1 Archonti, ti pyšní vládci, proti mně rozpoutali válku. 2 Snažili se mě zastrašit svou temnotou. 3 Říkali o mně, že jsem jen mrtvola, a křižovali mě od třetí do deváté hodiny sabatu. 4 Ale já jsem se jim vysmál! 5 Moje oči spatřily to, co oni vidět nemohou. 6 Vstal jsem z jejich pout a vystoupil jsem k pravému Otci. 7 Andělé mi pak řekli: 8 „Buď silný, Melchisedeku! Ty jsi zvítězil nad svými nepřáteli. 9 Oni se vyvyšovali ve svém těle, ale ty jsi je zničil silou ducha.“

1 Nakonec mi bylo přikázáno: 2 „Tato zjevení, která jsou netělesná a svatá, nezjevuj nikomu, kdo žije v těle a nerozumí věcem ducha, ledaže by ti k tomu byl dán pokyn.“ 3 Když to nebeští bratři dořekli, byli vzati vzhůru nade všechna nebesa. 4 A já jsem zůstal, naplněn radostí, věda, že já jsem Melchisedek — obraz pravého Velekněze, který žije navěky v plnosti Světla. 5 Amen.

Když nyní Ďáblův advokát uzavře čtení všech čtyř biblických a gnostických spisových svazků a postaví čtyři Kristovy portréty vedle sebe k přímému křížovému výslechu, nespokojí se s žádným přibližným převyprávěním. Aby nikdo nemohl namítnout, že si obžaloba verše vymýšlí nebo je vytrhává z kontextu, předkládá u každého bodu obžaloby plné, nekrácené znění důkazních veršů z Bible 21 a gnostických kodexů přímo proti sobě.

Jak se k nepřátelům a k volání po ohnivé pomstě staví první Ježíš (z kanonických evangelií)? Dokládá to plné znění v Evangeliu podle Matouše, kapitola 5, od verše 43 do verše 44 (překlad Bible 21):

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a nenáviď svého nepřítele.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“

Hlavní myšlenka této citace: První Ježíš zakazuje nenávist vůči nepřátelům a nařizuje za pronásledovatele prosit v modlitbě.

A co udělá tentýž první Ježíš, když jeho vlastní učedníci chtějí potrestat nepřátelskou vesnici ohněm z nebe? Přečtěme si plné znění v Evangeliu podle Lukáše, kapitola 9, od verše 54 do verše 56 (překlad Bible 21):

„Když to uviděli jeho učedníci Jakub a Jan, řekli: ‚Pane, chceš, abychom přikázali, ať z nebe spadne oheň a zahubí je, jako to udělal Eliáš?‘ On se ale otočil a okřikl je: ‚Nevíte, jakého jste ducha! Syn člověka p řece nepřišel lidské duše zahubit, ale zachránit.‘ A tak šli do jiné vesnice.“

Hlavní myšlenka této citace: První Ježíš výslovně prohlašuje, že touha zahubit oponenty ohněm z nebe pochází ze zvráceného ducha, protože jeho posláním je lidské životy zachraňovat, a nikoliv ničit.

A nyní postavme přímo proti těmto slovům druhého Krista (z apoštolských listů). Co dělá tento epištolární Kristus podle 2. listu Tesalonickým, kapitola 1, od verše 6 do verše 8 (překlad Bible 21)?

„Je přece spravedlivé, aby Bůh těm, kdo vás utlačují, odplatil útiskem a vám utlačovaným odpočinutím spolu s námi, až se z nebe zjeví Pán Ježíš se svými mocnými anděly v plameni ohně, aby potrestal ty, kdo neznají Boha a nepřijímají evangelium našeho Pána Ježíše.“

Hlavní myšlenka této citace: Druhý Kristus zde dělá na vlas přesně to, za co první Ježíš v Lukášově evangeliu okřikl učedníky: přichází z nebe v plameni ohně, aby vykonal pomstu a potrestal všechny, kdo nepřijali apoštolské kázání!

A kam tento posun dovádí třetího Krista (ze Zjevení Janova)? Přečtěme si plné znění ze Zjevení Janova, kapitola 19, od verše 17 do verše 18 (překlad Bible 21):

„Tehdy jsem spatřil jednoho anděla stát ve slunci a volat mocným hlasem na všechny ptáky letící středem nebe: ‚Pojďte, slétněte se k veliké Boží hostině! Budete jíst maso králů, maso vojevůdců, maso siláků, maso koní a jejich jezdců, maso všech lidí, svobodných i otroků, malých i velkých!‘

Hlavní myšlenka této citace: Třetí Kristus už nepřátele nejenže nemiluje, ale po jejich zmasakrování nechává jejich nepochovaná těla – včetně otroků a malých lidí – rozklovat dravými ptáky na „veliké Boží hostině“. Rozpor mezi prvním Ježíšem a zbylými dvěma je zde absolutní.

A jak do toho vstupuje čtvrtý (gnostický) Kristus pod palbou Ďáblova advokáta? Církevní oponenti se ptají: „Proč vytahovat gnostické texty, když jsou plné složitých kosmologických mýtů o aeonech a archontech?“ Ďáblův advokát jim dává galejní odpověď: Gnostický Cizinec, zjevovatel z Janova apokryfu a nebeský Velekněz z gnostického traktátu Melchisedek jsou jedinými, kdo odmítají jakoukoliv pozemskou hierarchii, církevní instituce, biskupy i státem posvěcenou moc.

Zatímco epištoly a Apokalypsa učí poslušnosti vůči moci a straší peklem před zraky Beránka, gnostický Kristus otevírá cestu k radikální vnitřní svobodě. A když dojde k onomu symbolickému setkání u jednoho stolu, gnostický Cizinec pohlédne na prvního z kanonických evangelií s hlubokou úctou a uznáním: vnímá ho totiž jako spřízněnou duši, jako světelného bratra, který na prach rozbíjel náboženský formalismus a falešné chrámy. Jsou si víc než bližší – jsou ve svém jádru téměř totožní, neboť oba ukazují cestu k vnitřní proměně a odmítají meč. Uvědoměním si této božské jiskry (pneuma) člověk setřásá veškeré náboženské otroctví.

Za jakých podmínek odpouští hříchy první Ježíš (z kanonických evangelií)? Odcitujme si scénu s hříšnou ženou v plném znění v Evangeliu podle Lukáše, kapitola 7, od verše 47 do verše 48 (překlad Bible 21):

„Proto ti říkám, že jsou jí odpuštěny mnohé hříchy, neboť velmi milovala. Komu se ale málo odpouští, ten málo miluje.‘ A jí pak řekl: ‚Tvé hříchy jsou odpuštěny.‘“

Hlavní myšlenka této citace: První Ježíš odpouští hříchy okamžitě, přímo a zdarma, výhradně na základě lidské lásky a vnitřního pohnutí srdce. Nepotřebuje k tomu žádný oltář, žádnou chrámovou porážku ani žádnou prolitou krev.

Co naproti tomu tvrdí teologie druhého Krista (z apoštolských listů)? Přečtěme si nekompromisní dogmatické pravidlo v plném znění v Listu Židům, kapitola 9, celý verš 22 (překlad Bible 21):

„Podle Zákona se totiž téměř vše očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění.“

Hlavní myšlenka této citace: Tento verš v epištolách přímo popírá jednání prvního Ježíše v evangeliích. Bůh je zde vykreslen jako bytost svázaná krvavým zákonem, která bez zabíjení a prolévání krve vůbec nedokáže odpustit.

A jak k chybujícím věřícím přistupuje třetí Kristus (ze Zjevení Janova)? Přečtěme si jeho výhrůžku křesťanskému sboru v Pergamu v plném znění ve Zjevení Janově, kapitola 2, celý verš 16 (překlad Bible 21):

„Čiň tedy pokání; a pokud ne, brzy k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.“

Hlavní myšlenka této citace: U třetího Krista mizí jak bezpodmínečné evangelijní odpuštění, tak i pavlovská milost. Zůstává pouze vojenské ultimátum: buď okamžité podrobení, nebo ozbrojený útok mečem.

A co na to čtvrtý (gnostický) Kristus pod palbou Ďáblova advokáta? Církevní žalobci namítají: „Gnostici popírali vykoupení z hříchů a stavěli do pozice Boha cizí entitu!“ Ale v ústech Ďáblova advokáta se tato obžaloba mění v obhajobu lidské svobody. Gnostické spisy jasně ukazují, že Bůh Starého zákona (Yaldabaoth) a archonti jsou jen tyrani požadující krev a strach. Gnostický Cizinec odmítá krevní oběť, protože vykoupení nespočívá v placení dluhů za hříchy, ale v probuzení z iluze a v návratu k božskému Světlu.

Jaký model vztahů a moci ustanovuje první Ježíš (z kanonických evangelií)? Dokládá to plné znění v Evangeliu podle Marka, kapitola 10, od verše 42 do verše 43 (překlad Bible 21):

„Ježíš je ale zavolal k sobě a řekl jim: ‚Víte, že ti, kdo jsou pokládáni za vládce národů, nad nimi panují a jejich velmoži nad nimi užívají moc. Mezi vámi to ale tak není. Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem.‘“

Hlavní myšlenka této citace: První Ježíš výslovně zakazuje svým následovníkům přebírat mocenské a autoritářské modely tohoto světa; nikdo nad nikým nesmí panovat ani uplatňovat moc.

Jak tento princip rovnosti převrací naruby druhý Kristus (v pastorálních listech), konkrétně ve vztahu k ženám, které u evangelijního Ježíše patřily k nejbližším učednicím? Přečtěme si plné znění v 1. listu Timoteovi, kapitola 2, od verše 11 do verše 12 (překlad Bible 21):

„Žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji, ani aby měla moc nad mužem, ale ať zůstává v tichosti.“

Hlavní myšlenka této citace: Druhý Kristus v pastorálních epištolách ruší duchovní rovnost, zavádí tuhou patriarchální hierarchii a polovině lidstva odebírá právo mluvit a vyučovat.

A jaký osud chystá těm, kdo se jeho absolutní moci nepodrobí, třetí Kristus (ze Zjevení Janova)? Přečtěme si plné znění ze Zjevení Janova, kapitola 14, od verše 9 do verše 11 (překlad Bible 21):

„Za nimi pak letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: ‚Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá znamení na čelo či na ruku, takový bude pít z vína Božího hněvu, jež je neředěné nalito v kalichu jeho rozhorlení, a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. Dým jejich muk bude stoupat na věky věků a ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, i ten, kdo přijme znamení jejího jména, nebudou mít odpočinutí dnem ani nocí.‘

Hlavní myšlenka této citace: Všimněme si klíčového detailu, který usvědčuje třetího Krista z čistého sadismu: odsouzení lidé nejsou mučeni ohněm a sírou kdesi v odlehlé temnotě, ale přímo „před svatými anděly a před Beránkem“. Třetí Kristus (ironicky nazývaný Beránek) se zde spolu se svým nebeským dvorem na věky věků dívá na nekonečnou trýzeň lidí, kteří nemají odpočinutí dnem ani nocí! Přesně zde dostává obžaloba Johna Miltona z filmu Ďáblův advokát o nebeském voyeurovi a sadistovi, který se baví pohledem na lidské utrpení, svou doslovnou textovou oporu.

A co na to čtvrtý (gnostický) Kristus pod palbou Ďáblova advokáta? Církevní oponenti se ptají: „Proč vytahovat gnostické texty, když jsou plné složitých kosmologických mýtů o aeonech a archontech?“ Ďáblův advokát jim dává galejní odpověď: Gnostický Cizinec, zjevovatel z Janova apokryfu a nebeský Velekněz Melchisedek jsou jedinými, kdo odmítají jakoukoliv pozemskou hierarchii, církevní instituce, biskupy i státem posvěcenou moc. Zatímco epištoly a Apokalypsa učí poslušnosti vůči moci a straší peklem před zraky Beránka, gnostický Kristus otevírá cestu k radikální vnitřní svobodě. Uvědoměním si božské jiskry (pneuma) člověk setřásá veškeré náboženské otroctví.

Proč tedy historická církev sloučila tyto tři kanonické neslučitelné bytosti do jednoho kánonu a gnostického Cizince naopak brutálně potlačila a prohlásila za kacířství? Odpověď Ďáblova advokáta je mrazivě logická: spojením těchto tří protikladných kanonických Kristů totiž vznikl nejefektivnější psychologický mechanismus pro ovládání lidské duše v dějinách – metoda návnady a záměny:

A právě proto církev tak zuřivě potlačovala čtvrtého (gnostického) Krista a spisy jako Melchisedek. Gnostický Cizinec totiž tuto past odhaluje v samém základu: učí, že bůh tohoto světa a jeho pozemské instituce nejsou odrazem Nejvyššího Světla, ale pastí archontů. Gnostická gnóze dává člověku odvahu prohlédnout církevní dogmata, odmítnout krevní výkupné a probudit se jako svobodná bytost z Pleromy.

Odpověď na naši výchozí hypotézu, podložená doslovnými citacemi z Bible 21 a gnostických kodexů z Nag Hammádí, je jednoznačná: Novozákonní a starověký Kristus není jednotná postava. Čtyři portréty, které před sebou máme, se v klíčových parametrech neshodují.

Představme si na okamžik, že by se tito čtyři Kristové setkali u jednoho stolu. První by přisedl k hříšníkům a mluvil o lásce k nepřátelům. Druhý by ho přerušil, odmítl ho znát „podle těla“, přikázal by ženám mlčet a vyžadoval by krevní oběť. Třetí by rozkopl dveře v zakrváceném rouchu a s mečem v ústech, připravený hodit nepřátele dravým ptákům. A čtvrtý – gnostický Cizinec a Velekněz Melchisedek – by s hlubokou úctou a uznáním přistoupil k prvnímu z kanonických evangelií a podal mu ruku; věděl by totiž, že jsou si víc než bližší, že jsou ve svém boji proti náboženskému formalismu a vnějším strukturám v podstatě totožní, zatímco zbylí dva slouží jen nevědomému Demiurgovi.

Až se vás tedy příště někdo zeptá, jaký je váš vztah k Ježíši Kristu, nebo až uslyšíte politické či církevní volání po návratu ke „křesťanským kořenům“, položte tazateli jedinou, zdánlivě prostou otázku: „A kterého z těchto čtyř Kristů máte vlastně na mysli?“