Kataři - Tragický osud středověkých gnostiků a stíny dneška

Přesto se v jižní Francii, v oblasti zvané Languedoc, zrodilo a masivně rozšířilo hnutí, které zcela popřelo samotné dogmatické základy římského katolicismu. Kataři, sami sebe nazývající „Dobří lidé“ (Bons Hommes) nebo „Dobří křesťané“, oživili prastaré gnostické myšlenky dualismu. Nešlo o pouhou reformu; šlo o zcela odlišné duchovní pojetí Křesťanství, které vnímalo hmotný svět jako dílo Ďábla a lidskou duši jako uvězněného anděla.

Jejich vliv a morální čistota byly tak obrovské, že k jejich vyhlazení musel papež Inocenc III. vyhlásit nejkrvavější tažení v dějinách Evropy – Albigenskou křížovou výpravu. Jaká ale byla víra, pro kterou byli tito lidé ochotni hromadně a dobrovolně kráčet na hořící hranice, a co nám jejich osud říká o dnešní době?

Jádrem katarského učení byl radikální dualismus. Kataři zcela odmítali monoteistickou představu jednoho dobrého Boha, který stvořil vše, co existuje. Považovali za logicky nemožné, aby absolutně dokonalý a dobrý Bůh stvořil svět plný utrpení, nemocí, rozkladu a smrti.

Hmotný svět podle nich nestvořil dobrý Bůh, ale Bůh Temnoty (Demiurg). Starý zákon považovali za kroniku tohoto zlého stvořitele, krvavého a krutého božstva, které vyžaduje oběti a trestá. Klíčový katarský teologický spis definuje tento absolutní dualismus naprosto nekompromisně:

Kniha dvou principů (Liber de duobus principiis, kapitola 1): „Uznávám a vyznávám, že existují dva počátky. Existuje jeden počátek dobra a jiný počátek zla. Existuje Bůh světla a pravdy a naproti němu stojí Pán temnoty. Neboť je zcela zjevné a nevyhnutelné, že z absolutního dobra nemůže vzejít žádné zlo. Pokud by byl pouze jeden jediný a naprosto dobrý Bůh, pak by veškeré stvoření muselo být stejně dokonalé a neměnné jako on sám. My však vidíme, že tento svět je podroben zkáze, bolesti a smrti. Z toho nutně vyplývá, že tento viditelný svět a všechno tělesné nestvořil dobrý Bůh, ale onen druhý princip, který je principem zla a temnoty.“

Podle Katarů Bůh Temnoty pronikl do nebeského Pleromatu (plnosti) a svedl část andělů. Když opustili nebesa, Bůh Temnoty je okamžitě uvěznil v předem připravených tělesných schránkách. Duše každého člověka je tedy padlým andělem, který trpí amnézií. Kataři věřili v reinkarnaci – pokud člověk nezemře očištěn, jeho duše přejde do dalšího těla, aby pokračovala v utrpení hmoty.

Jejich vnímání Krista bylo striktně duchovní. Kristus nezemřel na kříži, protože nehmotná bytost světla nemůže trpět fyzickou smrtí. Tím Kataři zcela zbořili Katolický kult ukřižování. Kříž považovali za mučicí nástroj zla, eucharistii za kus obyčejné hmoty a křest vodou za bezcenný úkon. Inkvizitor Bernard Gui tento „kacířský“ postoj přesně zaznamenal:

Bernard Gui (Practica inquisitionis heretice pravitatis, Část V):„Tito kacíři v první řadě popírají svátost křtu vodou. Prohlašují, že materiální voda nemůže smýt hříchy duše, protože voda sama o sobě je stvořena zlým principem a patří do zkaženého hmotného světa. Stejně tak se vysmívají svátosti oltářní. Tvrdošíjně učí, že chléb se nikdy nemůže proměnit v tělo Kristovo, neboť tělo Kristovo nikdy nebylo z masa a kostí. Tvrdí, že kříž je symbolem hanby a mučení a nikdo by neměl uctívat dřevo, na kterém byl údajně trýzněn posel světla. Celou strukturu římské církve pak označují za nevěstku babylonskou a shromáždění démonů.“

Kataři nabízeli čistý, asketický a nenáročný duchovní život. Samotní „Dokonalí“ (Perfecti) žili v absolutním celibátu, nesměli vlastnit majetek a byli přísnými vegany, čímž ostře kontrastovali se zkorumpovanou, nesmírně bohatou a mocnou římskou hierarchií. Když Katolická církev zjistila, že teologickými debatami neuspěje, přešla k chladnokrevnému vyhlazování.

Albigenská křížová výprava (1209–1229) započala brutálním masakrem ve městě Béziers, kde křižáci povraždili dvacet tisíc obyvatel bez ohledu na to, zda to byli Katolíci nebo Kataři. Zde zazněl onen proslulý, děsivý rozkaz papežského legáta:

Caesarius z Heisterbachu (Dialogus miraculorum, Kniha V, kapitola XXI):„Když se křižáci blížili k hradbám a ptali se našeho opata, jak mají rozeznat dobré katolíky od kacířů, opat v obavě, aby se kacíři nezachránili předstíráním katolické víry, dal jasný rozkaz. Řekl jim: Pobijte je všechny. Bůh si ty své už pozná.“

To, co z dnešního pohledu vnímáme jako nepochopitelné zvěrstvo, vnímali tehdejší Katoličtí představitelé jako svatý úkol. Cisterciácký mnich Pierre des Vaux-de-Cernay zanechal mrazivé svědectví o pádu hradu Minerve v roce 1210, kde bylo přes 140 katarských Dokonalých upáleno, protože všichni do jednoho odmítli konverzi. Mnich tuto masovou vraždu popisuje s nepokrytou radostí:

Pierre des Vaux-de-Cernay (Historia Albigensis, kapitola 37):„Naši křižáci jim kázali a nabízeli jim život, pokud se zřeknou své zkaženosti a přijmou katolickou víru. Oni to však s tvrdošíjností sobě vlastní naprosto odmítli. Nebylo vůbec nutné, aby naši muži tyto kacíře k ohni vlekli silou. Sami se do něj vrhali s radostí… Neboť naši poutníci shromáždili kacíře a kacířky do jednoho ohromného ohně a upálili je s nesmírnou radostí srdce.“

Vyhlazení Katarů nebylo excesem doby. Byla to chladná ukázka toho, jak Katolická církev po staletí zacházela s lidmi, kteří hledali Boha mimo její schválené struktury.

Když se dnes člověk zaposlouchá do některých Katolických debat, logicky se vtírá tvrdá otázka: Změnilo se od doby Katarů do dneška vůbec něco podstatného v samotném jádru této instituce? Stále vidíme monopolizaci pravdy. Katolická církev si nadále uzurpuje absolutní právo na osobu Ježíše Krista a vměstnává ho do svých katechismů a dogmat, ačkoliv k tomu Kristus – učitel vnitřní transformace a přímé gnóze – nedal žádné pověření.

Je vysoce pravděpodobné, že kdyby dnešní dogmatici disponovali stejnou absolutní vojenskou mocí jako ve 13. století, jejich přístup by se příliš nelišil. A nemusíme přitom zacházet ani do středověku. Stačí se podívat do nedávné historie druhé světové války, konkrétně na takzvaný Nezávislý stát Chorvatsko (NDH). Zde došlo k děsivému spojení extrémního nacionalismu s hlubokým Katolickým klerikalismem – vznikl čistě klerofašistický stát.

Výsledkem byla brutální genocida stovek tisíc lidí (Srbů, Židů a Romů), kteří „věřili jinak“. Cíl tohoto režimu definoval tehdejší ustašovský ministr školství a náboženství Mile Budak v roce 1941 s naprostou, mrazivou upřímností:

Mile Budak (projev v Gospići, 22. července 1941):„Třetinu Srbů zabijeme, třetinu vyženeme a třetinu obrátíme na Katolickou víru.“

Tato genocida probíhala bez průmyslových plynových komor, zato s takovým osobním sadismem (řezání hrdel, upalování zaživa), že to šokovalo i samotné nacisty. Německý generál Edmund Glaise von Horstenau, pověřenec wehrmachtu v Chorvatsku, odeslal do Berlína zprávu plnou znechucení:

Generál Edmund Glaise von Horstenau (Hlášení německému vrchnímu velení, 1942):„Naše jednotky musí být očitými svědky takových zvěrstev, že to přesahuje všechno lidské chápání. Ustašovci zdivočeli. Jejich krvavé řádění vůči Srbům a Židům je prováděno s takovým zvířecím sadismem, že to i v řadách našich německých vojáků vyvolává naprostý hnus a odpor.“

To nejtragičtější a nejvíce usvědčující na celé události bylo přímé zapojení Katolického kléru. Koncentračnímu táboru Jasenovac, zvanému „balkánská Osvětim“, určitou dobu přímo velel Miroslav Filipović-Majstorović – vysvěcený Katolický kněz a františkánský mnich. Tento duchovní se osobně a s potěšením účastnil masového podřezávání vězňů, za což si vysloužil přezdívku „Fra Sotona“ (Bratr Satan). Mnoho dalších Katolických kněží ustašovské hnutí veřejně podporovalo a aktivně pomáhalo s nucenými konverzemi křížem a mečem.

Tragédie Katarů i obětí klerofašismu 20. století tak nejsou jen zaprášenými kapitolami z dějepisu. Jsou to krvavá mementa ukazující, co se stane, když se spiritualita a víra změní v mocenské dogma. Kataři fyzicky shořeli. Ale jejich přesvědčení, že pravý Bůh se neskrývá v mocenských palácích a mučicích nástrojích, se upálit nikdy nepodařilo.