Křesťané ve službách Falešné (plánované lidmi) Apokalypsy

Je pro mě šílenstvím, když vidím, kolik lidí se nechá nalákat falešnou vidinou obnovení jeruzalémského chrámu – tedy myšlenkou, aby na Chrámové hoře v Jeruzalémě vznikl Třetí chrám. Jenže je tam potíž, velká potíž: dvě mešity. Dnes mají tyto mešity pevnou správu. Izrael zaručuje bezpečnost okolí mešit, ale samotné mešity jsou ve správě jordánské islámské nadace Waqf (oficiálně Jeruzalémského Waqfu pod správou jordánského státu). A jde o to, že pokud nějaký člověk naruší tento status quo, může rychle dojít k extrémní eskalaci, zrušení všech mírových dohod a v podstatě – ano – uměle by tím lidé vyvolali apokalypsu.

Říkám uměle, protože se mnozí snaží apokalypsu uměle vytvářet. Takže počítají krok za krokem: „Seženeme si všechny nástroje pro ty, kteří budou provádět obětiny v chrámě, naučíme je přesně podřezávat živá zvířata, aby byli připraveni pro klasický obřad druhého chrámu, ušijeme pro ně oděvy a připravíme je na to, jak mají být přesně naučeni podle Písem, co mají říkat a jak se mají chovat.“ A to se právě teď děje. O tom je náš článek. Hodně dobře poslouchejte nebo čtěte, protože i tato věc může obrovským způsobem nabourat mír v Izraeli.

Na internetu, a v poslední době už i v českém prostoru, totiž přibývá kazatelů a náboženských komentátorů, kteří před digitálními kulisami rozestavěných svatyní nadšeně ohlašují, že stavba Třetího chrámu je na dosah. S neskrývaným vzrušením popisují dovoz bezvadných červených jalovic z Texasu, zhotovení přenosného obětního oltáře, utkaná velekněžská roucha i distribuci stříbrných trubek vojákům na frontě. Svým posluchačům tvrdí, že opona posledních časů se zvedá, herci zaujímají svá místa a krvavé události na Blízkém východě po 7. říjnu 2023 jsou jen vítaným Božím urychlovačem, který připravuje půdu pro návrat Mesiáše.

Pro člověka, který sleduje dění na Blízkém východě optikou mezinárodního práva, bezpečnostní politiky, ale i hluboké a autentické křesťanské teologie, jde o mrazivou podívanou. To, co je v těchto videích prezentováno jako zbožné očekávání biblických proroctví, je ve skutečnosti chůzí po minovém poli s otevřeným ohněm. Podpora skupin usilujících o obnovu chrámového kultu na jeruzalémské Chrámové hoře není projevem lásky k Izraeli ani věrnosti Bibli. Z bezpečnostně-právního hlediska jde o přímý návod na rozpoutání globální katastrofy a z pohledu křesťanství o hluboké nepochopení až popření samotného Ježíše Krista.

Abychom pochopili, proč je tato ideologie tak nebezpečná a proč se před ní musí mít na pozoru každý soudný člověk i věřící, musíme nejprve přesně zmapovat argumenty jejích zastánců – a následně je konfrontovat s tvrdou bezpečnostní realitou, se samotnými základy křesťanské víry a v neposlední řadě s argumenty obhajoby z pohledu „ďáblova advokáta“.

Lidé a organizace, kteří volají po obnově jeruzalémského chrámu, netvoří jednolitou skupinu. Na jedné straně stojí židovské radikálně-mesianistické spolky v Izraeli (jako je Chrámový institut či hnutí Věrní Chrámové hory), na straně druhé pak miliony zejména amerických evangelikálních křesťanů, kteří vyznávají takzvaný dispenzacionalismus – teologický směr, jenž čte biblická proroctví jako doslovný geopolitický scénář pro 21. století. Jejich argumentace stojí na čtyřech hlavních pilířích:

Zastánci chrámu poukazují na to, že Chrámová hora je nejposvátnějším místem judaismu. Podle biblického záznamu toto místo řádně koupil král David, nikdy nebylo prodáno a Bůh zde skrze Šalamouna nechal vybudovat první chrám. Po návratu z babylonského exilu zde stál chrám druhý, přestavěný králem Herodem, dokud jej v roce 70 n. l. nezničili Římané. Když Izrael v šestidenní válce v roce 1967 dobyl východní Jeruzalém, získal nad místem vojenskou kontrolu. Pro chrámové aktivisty je nepřijatelné, že navzdory izraelské suverenitě nesmějí Židé na svém nejposvátnějším místě svobodně provádět bohoslužbu a že vnitřní areál spravuje islámská nadace Waqf.

Častou námitkou vůči stavbě chrámu je fakt, že na hoře stojí dvě klíčové islámské svatyně – Skalní dóm a mešita al-Aksá. Radikální skupiny však v posledních letech přišly s argumentem, že ke znovuobnovení chrámové bohoslužby není nutné okamžitě postavit kamennou budovu. Odvolávají se na biblickou knihu Ezdráš: když se Židé vrátili z babylonského zajetí do pobořeného Jeruzaléma, nejprve na troskách postavili samotný obětní oltář a začali přinášet zápalné oběti ještě předtím, než položili základy chrámu.

Chrámoví aktivisté proto oznamují: „Máme hotový oltář.“ V dílnách Chrámového institutu již vyrobili stovky kusů rituálního náčiní, utkali roucha pro řadové kněze i velekněze a založili speciální školy, kde muže z kněžského rodu Áronova učí přesným postupům, jak rituálně podřezávat živá zvířata a provádět krevní oběti přesně podle starověkých předpisů druhého chrámu. V roce 2004 byl dokonce symbolicky obnoven Sanhedrin, starověká náboženská rada. Aby překonali hlavní ortodoxní překážku – totiž že dnešní Židé jsou rituálně nečistí kvůli kontaktu se smrtí a nesmějí na posvátný okrsek vstoupit –, dovezli z Texasu bezvadné červené jalovice. Podle 19. kapitoly knihy Numeri totiž popel z červené jalovice smíšený s vodou rituální nečistotu smývá. V očích aktivistů je tak vše připraveno k okamžité akci.

Pro křesťanské kazatele tohoto směru je fyzická existence Třetího chrámu naprostou nutností, bez níž by se nemohla naplnit proroctví o konci světa. Spojují přitom klíčové biblické texty do jednoho časového řetězce, přičemž plná znění proroctví znějí následovně:

Logika těchto kazatelů je přímočará: pokud má Antikrist v budoucnu zastavit oběti a posadit se v jeruzalémském chrámu, pak tento chrám – nebo přinejmenším obětní oltář na Chrámové hoře – musí nejprve fyzicky vzniknout. Každý krok chrámových radikálů v Jeruzalémě proto vítají jako důkaz, že vytržení církve do nebe a druhý příchod Krista jsou za dveřmi.

Útok teroristů z Hamásu ze 7. října 2023 a následnou válku nevnímají tyto skupiny jako tragédii, kterou je třeba řešit diplomacií a bezpečnostní stabilizací, ale jako definitivní proměnu politického konfliktu v konflikt náboženský. Poukazují na to, že samotný Hamás nazval svůj útok Povodeň al-Aksá a jeho mluvčí otevřeně zmínil dovoz červených jalovic jako jednu z klíčových záminek k útoku. V očích apokalyptiků je to důkaz, že bitva o Chrámovou horu začala a že případné převzetí plné izraelské kontroly nad horou sice vyprovokuje obří invazi islámských států (kterou ztotožňují s válkou Góga a Magóga z proroka Ezechiela 38–39), ale právě v této válce Bůh nadpřirozeně zasáhne, při zemětřesení změní geografii Jeruzaléma a nastolí tisícileté království.

Když člověk vystoupí z uzavřené bubliny náboženských citátů do reálného světa mezinárodního práva, geopolitiky a zpravodajských operací, celá výše popsaná konstrukce se okamžitě mění v děsivý scénář. Z bezpečnostně-právního hlediska totiž neexistuje žádná mírová, legální ani diplomatická cesta, jak na Chrámové hoře obnovit židovský chrám či zvířecí oběti. Jakýkoli pokus o realizaci těchto plánů může proběhnout výhradně hrubým násilím – a jeho důsledkem by nebyla tisíciletá říše míru, ale okamžitá a zničující válka.

Představa, že by Izrael mohl vypovědět správu nadace Waqf, omezit muslimům přístup do areálu nebo dokonce odstranit mešitu al-Aksá a Skalní dóm, naráží na tvrdou zeď reality. Když v červnu 1967 izraelští výsadkáři Chrámovou horu dobyli, tehdejší vrchní vojenský rabín Šlomo Goren přímo na místě naléhal na ministra obrany Moše Dajana, aby nechal Skalní dóm okamžitě vyhodit do povětří. Dajan to rezolutně odmítl, nechal ze svatyně sundat izraelskou vlajku a vnitřní správu areálu ponechal jordánskému islámskému Waqfu, zatímco Izrael si podržel vnější bezpečnostní kontrolu.

Dajanovo rozhodnutí nebylo projevem slabosti, ale vrcholného státnického pragmatismu. Věděl, že pro téměř dvě miliardy muslimů je al-Aksá třetím nejposvátnějším místem islámu a že jakýkoli útok na ni by proměnil lokální konflikt Izraele se sousedními arabskými státy v nekonečnou náboženskou válku s celým islámským světem.

Tento status quo navíc není jen neformálním zvykem. Je pevně zakotven v mezinárodním právu, konkrétně v článku 9 mírové smlouvy mezi Izraelem a Jordánskem z roku 1994, v níž se Stát Izrael oficiálně zavázal respektovat zvláštní historickou roli Jordánského hášimovského království (prostřednictvím nadace Waqf) nad muslimskými svatyněmi v Jeruzalémě. Z hlediska mezinárodního práva jsou tyto objekty naprosto nedotknutelné.

Co by se stalo, kdyby chrámoví fanatici skutečně dosáhli svého – kdyby na horu pronikla skupina radikálů s přenosným oltářem a podřízla tam obětní zvíře, nebo kdyby došlo k poškození mešit?

Zatímco zahraniční kazatelé na YouTube oslavují chrámové aktivisty jako zbožné průkopníky Božího díla, izraelský bezpečnostní aparát v čele s vnitřní zpravodajskou službou Šin Bet (Šabak) je považuje za jednu z nejnebezpečnějších extremistických hrozeb pro samotnou existenci Izraele.

Uvnitř Šin Betu funguje specializovaná Židovská divize (HaMahlaka HaJehudit), která tyto radikály nepřetržitě monitoruje. Bezpečnostní experti totiž vědí, že mezi těmito aktivisty nepůsobí jen neškodní teoretičtí snílci, ale i stoupenci takzvaného katastrofického mesianismu. Tito lidé si velmi dobře uvědomují, že útok na mešity vyvolá apokalyptickou válku – a přesně o to usilují. Věří, že když vyvolají totální existenční krizi, „donutí“ tím Boha, aby nadpřirozeně zasáhl a seslal Mesiáše.

V 80. letech 20. století se tento šílený plán málem stal skutečností. Tajná organizace zvaná Židovské podzemí (HaMachteret HaJehudit) pod vedením Jehudy Eciona ukradla z vojenských skladů velké množství trhaviny, sestrojila osmadvacet přesně propočítaných náloží a chystala se vyhodit Skalní dóm do povětří. Když je v roce 1984 agenti Šin Betu na poslední chvíli pozatýkali, zachránili Izrael před nepředstavitelnou katastrofou.

Dodnes proto platí neúprosné pravidlo izraelské bezpečnostní politiky: jakýkoli, byť sebemenší incident chrámových radikálů na Chrámové hoře je hodnocen jako kritické selhání bezpečnosti státu. Před každým citlivým svátkem, jako je Pesach, kdy radikální spolky vypisují finanční odměny pro každého, kdo se pokusí pronést na horu kůzle k oběti, vydává Šin Bet a policie desítky preventivních zákazů vstupu do Jeruzaléma a zatýká vytipované provokatéry. Každý takový pokus totiž okamžitě vyvolává nepokoje, raketové ostřelování a váže tisíce policistů a vojáků, kteří pak chybí u skutečné obrany země. Práce zpravodajců je dnes o to těžší, že se do vysoké politiky dostali krajně pravicoví populisté, kteří z prostředí chrámového aktivismu sami vzešli a policejní dohled nad radikály oslabují – proti čemuž velení armády i šéfové Šin Betu bijí na poplach.

Pokud je podpora Třetího chrámu z bezpečnostního hlediska šílenstvím, z pohledu autentického křesťanství jde o naprostou ztrátu duchovní orientace. Jak může člověk, který vyznává Ježíše Krista, podporovat obnovení starozákonního chrámu a zvířecích obětí? Odpověď zní: pokud domyslí důsledky své víry, nemůže. Celá tato koncepce totiž stojí v přímém rozporu s Novým zákonem.

Samotným srdcem křesťanské zvěsti je přesvědčení, že Ježíšova smrt na kříži byla poslední, dokonalou a neopakovatelnou obětí za hříchy lidstva. Evangelia zaznamenávají, že v okamžiku, kdy Ježíš na kříži vydechl naposled, se starý systém definitivně uzavřel:

Tímto symbolem dal Bůh jasně najevo, že éra kamenného chrámu, oddělené svatyně a prostřednictví levitských kněží skončila. Zcela nekompromisně to rozebírá novozákonní List Židům (kapitoly 8 až 10), který vysvětluje, že starozákonní chrám a krev zvířat byly jen dočasným stínem:

Pokud dnes křesťan s nadšením sleduje, jak Chrámový institut šije roucha pro kněze, staví oltář a chystá červené jalovice k obřadnímu podřezávání, dopouští se z křesťanského hlediska těžkého rouhání. Svým postojem totiž říká, že Kristova krev na kříži nestačila, že roztrženou chrámovou oponu je třeba znovu sešít a vrátit se o dva tisíce let zpět k prolévání zvířecí krve.

Ježíš sám jakoukoli fixaci na posvátnou geografii Chrámové hory výslovně zrušil. V proslulém rozhovoru se samařskou ženou u Jákobovy studny pronesl tato slova:

Když pak apoštolové v Novém zákoně mluví o „Božím chrámu“, nikdy tím nemyslí budoucí zrekonstruovanou budovu v Jeruzalémě, ale živé společenství věřících a lidské srdce, v němž přebývá Boží Duch:

Je přitom až tragikomické, že kazatelé propagující Třetí chrám tento fakt v jedné minutě svého kázání sami odcitují, aby na něj o minutu později zcela zapomněli a vrátili se k politickému dobývání kamenné plošiny v Jeruzalémě.

I kdybychom však na chvíli přistoupili na doslovný apokalyptický výklad zastánců Třetího chrámu, narazíme na mrazivý vnitřní rozpor. Tito kazatelé totiž sami otevřeně říkají, že třetí chrám nepostaví Mesiáš, ale Židé v nevěře – a že to bude chrám, do kterého usedne Antikrist, znesvětí ho, prohlásí se v něm za Boha a rozpoutá nejstrašnější pronásledování a vyvražďování Židů v celých dějinách (tzv. období velkého soužení).

Zastavme se u té šílené logiky: Křesťanští radikálové morálně a finančně podporují židovské extremisty v tom, aby postavili chrám, který má podle jejich vlastní teologie posloužit jako trůnní sál pro Antikrista a stát se spouštěčem nepředstavitelné krvavé lázně pro židovský národ! A proč to dělají? Protože věří, že jakmile se tento scénář rozběhne, oni sami budou při „vytržení církve“ pohodlně vzati do nebe a z bezpečí nebeských výšin se budou dívat na to, jak Blízký východ hoří v plamenech. To není křesťanská láska k Izraeli; to je hluboce cynický teologický egoismus.

Aby byl tento článek naprosto objektivní a neprůstřelný, podrobme jej zkoušce „ďáblova advokáta“. Co by na naše závěry namítl obhájce opačné strany – tedy teologických radikálů, chrámových aktivistů a apokalyptických kazatelů? Jaké protiargumenty by vznesl na obhajobu svých kroků a kde by viděl slabá místa naší kritiky?

Zde je pět hlavních bodů, kterými by takzvaný „Ďáblův advokát“ hájil počínání stoupenců Třetího chrámu:

Největším nebezpečím podobných kazatelů není jen to, že se mýlí v biblické exegezi nebo nerozumějí mezinárodnímu právu. Skutečná hrozba spočívá v tom, co tato ideologie dělá s lidským svědomím a se samotnou podstatou víry.

Redukce živých lidí na divadelní rekvizity. Když apokalyptický kazatel z tepla svého pokoje prohlásí, že při pohledu na Blízký východ nevidí jen politický konflikt, ale vidí, jak „herci zaujímají svá místa a rekvizity jsou připraveny“, dochází k děsivé dehumanizaci. Miliony skutečných lidí – izraelských rodin v krytech, vojáků nasazujících životy i palestinských civilistů – přestávají být lidskými bytostmi, pro které Kristus zemřel. Stávají se pouhými figurkami a „rekvizitami“ na prorocké šachovnici, které musí trpět a krvácet, aby si divák u internetu mohl odškrtnout další bod ve svém apokalyptickém kalendáři.

Překročení všech hranic Kristova vidění. Ježíš v Kázání na hoře vyhlásil jedno ze svých nejzásadnějších přikázání:

Apokalyptický fanatismus toto přikázání obrací naruby. Místo úsilí o mír, deeskalaci a záchranu životů přináší válečný voyeurismus. Každá zpráva o hrozícím útoku Íránu, každé prohlášení tureckého prezidenta a každá provokace radikálů na Chrámové hoře je vítána s potlačovaným nadšením, protože „už se to blíží“.

Přímá spoluzodpovědnost za rozpoutané zlo. Lidé v Evropě či Americe, kteří těmto kazatelům naslouchají, posílají dary radikálním chrámovým institutům nebo šíří jejich propagandu, si vůbec neuvědomují, co v praxi činí. Své peníze a podporu totiž neposílají na obranu Izraele, ale skupinám, které izraelská tajná služba Šin Bet pracně brzdí, aby nevyvolaly katastrofu. Zároveň tím poskytují neocenitelnou propagandistickou munici teroristům z Hamásu a režimům v Teheránu, kteří pak svým následovníkům ukazují videa o červených jalovicích a plánech na zboření al-Aksá jako důkaz, že židé a křižáci chystají útok na islám. Když pak kvůli sebemenšímu incidentu na Chrámové hoře začnou létat rakety a umírat nevinní lidé, nesou tito zahraniční roztleskávači apokalypsy přímou morální spoluvinu.

V tradičních českých církvích a mezi soudnými věřícími naštěstí tento importovaný apokalyptický extremismus nikdy nezapustil hluboké kořeny. Díky internetu a sociálním sítím však dnes tyto myšlenky snadno pronikají k jednotlivcům, kteří v době globální nejistoty hledají jednoduché odpovědi.

Je proto naprosto nezbytné pojmenovat věci pravým jménem a vytyčit jasnou hranici:

Skutečná víra nepotřebuje k potvrzení své pravdivosti buldozery na Chrámové hoře, popel z texaských jalovic ani třetí světovou válku. Kdo chce skutečně stát na straně dobra – ať už z pozice křesťana, nebo odpovědného občana –, musí podobné snahy o umělé vyvolání náboženského požáru jednoznačně odmítnout. Jakékoli zahrávání si s rozbuškou na Chrámové hoře je totiž hazardem za čárou, který nevede k Božímu království, ale k naprosto zbytečnému lidskému peklu na zemi.