Marie z Magdaly: Gnostická Apoštolka apoštolů a její cesta

Když se na sklonku pátečního odpoledne na pahorku Golgota uzavírala pozemská dráha Ježíše z Nazaretu, odehrál se tam moment, který měl navždy definovat dějiny křesťanského myšlení. Muž, kterému Ježíš dal přízvisko Kéfas – Petros („Skála“), v rozhodující chvíli selhal, třikrát svého Mistra zapřel a spolu s ostatními mužskými učedníky uprchl, aby si zachránil holý život. Pod křížem a následně u kamenného hrobu však zůstala stát žena, jejíž přízvisko znělo hé Magdaléné – žena z Magdaly. Hebrejské a aramejské slovo migdal znamená „Věž“ či „Pevnost“. V hodině nejvyšší zkoušky se tak údajná „Skála“ roztříštila strachem za zamčenými dveřmi, zatímco „Věž“ stála neochvějně tváří v tvář smrti i následnému vzkříšení.

Postava Marie z Magdaly představuje v dějinách raného křesťanství klíčový svorník mezi institucionální církví, zastoupenou apoštolem Petrem, a tradicí přímého duchovního poznání – gnóze (gnósis). Zatímco západní církevní dogmatika její skutečný duchovní rozměr po staletí překrývala vykonstruovaným obrazem kajícné hříšnice, nejstarší novozákonní vrstvy i koptské gnostické kodexy odhalují radikálně odlišnou skutečnost. V těchto pramenech nevystupuje Marie z Magdaly jako pouhá pasivní následovnice, nýbrž jako iluminovaná gnostička, duchovní partnerka (koinónos / hótre) Ježíše Krista a první učitelka, která pronikla do metafyzických mystérií Plnosti (Pléromatu) hlouběji než všichni mužští apoštolové v čele se Šimonem Petrem.

Přízvisko „Magdalská“ (hé Magdaléné) v antickém světě neodkazovalo na rodinný stav. V židovské společnosti 1. století byly ženy standardně identifikovány prostřednictvím mužského příbuzného – otce, manžela nebo syna (jako například Jana, manželka Herodova správce Chuzy, či Marie, matka Jakubova). Skutečnost, že je Marie označována výlučně podle svého domovského města Magdala, dokládá její společenskou i ekonomickou nezávislost.

Archeologické výzkumy na západním břehu Genezaretského jezera (zejména vykopávky zahájené roku 2009, které odhalily synagogu z 1. století s unikátním kamenným reliéfem chrámové menory a nebeského vozu Merkava) definitivně vyvrátily romantické klišé o chudé rybářské vesnici. Magdala (aramejsky Migdal Nunaja – „Rybí věž“, v helénistickém světě známá jako Taricheai, tedy „Místo nasolování ryb“) byla mimořádně bohatým průmyslovým, obchodním a správním centrem Galileje, odkud se vyvážely konzervované ryby a rybí omáčka garum do celého Římského impéria. Marie z Magdaly pocházela z tohoto kosmopolitního, hospodářsky vzkvétajícího prostředí jako finančně soběstačná a duchovně svobodná žena. Samotné slovo migdal (od semitského kořene g-d-l, „být velký, vyvýšený, silný“) se v raně křesťanské symbolice stalo přímým vyjádřením její duchovní převahy.

Stejně významné je i filologické rozklíčování jejího vlastního jména. V nejstarších řeckých unciálních rukopisech Janova evangelia (v Sinajském a Vatikánském kodexu u verše Jan 20, 16) i v koptských gnostických rukopisech (Evangelium podle Marie, Evangelium podle Tomáše, Dialog Spasitele, Pistis Sophia, První apokalypsa Jakubova) není nazývána běžným tvarem Maria, nýbrž specifickým tvarem Mariam, Mariammé nebo Mariham. Jak prokázali textoví kritici v čele s Françoisem Bovonem, tvar Mariammé a Mariham fungoval v raně křesťanské a gnostické literatuře jako rozlišovací čestný titul vyhrazený právě pro Marii z Magdaly, přičemž v sobě nese aramejský základ Mar / Marta („Pán / Paní, Učitelka“).

K násilné degradaci jejího statusu v západním křesťanství došlo kolem roku 591 (tradičně datováno do září 591), kdy papež Řehoř I. Veliký pronesl v římské bazilice sv. Klementa svou 33. homilii (Homilia XXXIII in Evangelia). V ní uměle a v přímém rozporu s biblickým textem sloučil tři zcela odlišné novozákonní postavy do jediné:

Řehoř Veliký navíc sedm démonů, které Ježíš z Marie vyhnal (Lukáš 8, 2), alegorizoval jako „všechny neřesti“ (universa vitia) a spojil je s tělesnou smyslností. Tím jedním církevně-politickým tahem proměnil nejvyšší ženskou apoštolskou autoritu raného křesťanství v kajícnou nevěstku, která místo vyučování apoštolů pláče nad svými hříchy. Ačkoliv Východní pravoslavná církev tento západní konstrukt nikdy nepřijala a dodnes uctívá Marii z Magdaly jako čistou učednici s titulem Isapostolos („Rovná apoštolům“), římskokatolická církev tento omyl v liturgickém kalendáři oficiálně revidovala až v roce 1969 za papeže Pavla VI. Dne 3. června 2016 jí pak papež František oficiálním dekretem vrátil starokřesťanský liturgický titul Apostolorum Apostola (Apoštolka apoštolů), jehož řecký ekvivalent (apostolos tón apostolón) pro ni už ve 3. století použil Hippolyt Římský ve svém Komentáři k Písni písní a v latinské podobě jej ve 12. a 13. století ustálili středověcí teologové v čele s Petrem Abélardem, Bernardem z Clairvaux a Tomášem Akvinským.

I přes redakční zásahy autorů kanonických evangelií, kteří psali v prostředí formující se patriarchální církve, nelze primát Marie z Magdaly z Nového zákona vymazat. Ve všech čtyřech evangeliích stojí v čele seznamu žen (stejně jako Šimon Petr stojí v čele seznamu mužů). V Evangeliu podle Lukáše vystupuje jako majetná žena, která ze svých vlastních zdrojů financuje Ježíšovu misi:

„Potom procházel jednotlivými městy a vesnicemi a kázal a zvěstoval evangelium o Božím království. Bylo s ním Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které jim sloužily ze svého majetku.“ — Evangelium podle Lukáše 8, 1–3 (Bible 21)

V komparativní religionistice a gnostické exegezi (jak ji rozpracoval například Jean-Yves Leloup) je zmínka o „sedmi démonech“ z Lukášova evangelia dávána do přímé souvislosti se „sedmi podobami archontské mocnosti“, které duše překonává v Evangeliu podle Marie (str. 15–16). V antické kosmologii a křesťanské gnózi číslo sedm reprezentuje sedm planetárních sfér ovládaných nižšími kosmickými vládci – archonty (archontes), kteří poutají lidskou duši k hmotnému světu, osudu (Heimarmené) a nevědomosti. Skutečnost, že z Marie vyšlo sedm démonů, v gnostickém klíči znamená, že prošla kompletním zasvěcením, očistila sedm úrovní duševního obalu a její vědomí bylo zcela osvobozeno z moci sedmi archontů.

Vrcholným okamžikem kanonických evangelií je ráno vzkříšení. Zatímco mužští apoštolové se skrývají za zamčenými dveřmi ze strachu před židovskými představiteli, Marie zůstává u hrobu a stává se první bytostí, které se zjevuje oslavený Kristus:

„Marie ale stála venku před hrobem a plakala. A jak plakala, naklonila se do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, jak sedí na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jeden u hlavy a druhý u nohou. ‚Ženo, proč pláčeš?‘ zeptali se jí. Odpověděla jim: ‚Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.‘ Když to řekla, obrátila se dozadu a spatřila stojícího Ježíše, ale nevěděla, že je to Ježíš. ‚Ženo, proč pláčeš?‘ řekl jí Ježíš. ‚Koho hledáš?‘ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: ‚Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.‘ Ježíš jí řekl: ‚Marie!‘ Ona se obrátila a řekla mu hebrejsky: ‚Rabbuni!‘ (což znamená ‚Mistře‘). Ježíš jí řekl: ‚Nedrž mě, neboť jsem ještě nevystoupil k Otci. Jdi ale k mým bratřím a řekni jim: Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu, k Bohu svému i Bohu vašemu.‘ Marie Magdaléna tedy šla a oznámila učedníkům: ‚Viděla jsem Pána!‘ a pověděla jim, co jí řekl.“ — Evangelium podle Jana 20, 11–18 (Bible 21)

Řecký obrat Mé mou haptou (v přítomném imperativu přesně „Nedrž mě“ či „Zanech lnutí ke mně“) představuje klíčovou gnostickou lekci. Ježíš Marii učí, že jeho přítomnost již nelze uchopovat tělesnými smysly, jak tomu bylo před ukřižováním. Tím, že se vzdává lpění na fyzické formě Mistra, je Marie povýšena k duchovnímu (pneumatickému) vnímání Krista jako věčného Logu.

Zároveň však přímo na stránkách Nového zákona nacházíme nepopiratelné textově-kritické důkazy o tom, jak raná církev vedla zápas o potlačení Mariina primátu ve prospěch Šimona Petra. Zatímco evangelia podle Jana (20, 14–18), Marka (16, 9) a Matouše (28, 1–10) jednoznačně uvádějí, že vzkříšeného Krista spatřila jako první Marie z Magdaly, apoštol Pavel ve svém Prvním listu Korintským při výčtu svědků vzkříšení Marii z Magdaly i ostatní ženy zcela vymazává a na první místo dosazuje Kéfu (Petra):

„Předal jsem vám přece na prvním místě to, co jsem sám přijal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, ukázal se Kéfovi a potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou, z nichž většina žije dodnes, někteří však již zesnuli. Potom se ukázal Jakubovi, pak všem apoštolům a naposledy ze všech se ukázal i mně jako nedochůdčeti.“ — První list Korintským 15, 3–8 (Bible 21)

Tuto cílenou snahu nahradit svědectví Marie z Magdaly autoritou Šimona Petra odhaluje v plné nahotě i 24. kapitola Lukášova evangelia. Když Marie z Magdaly s ostatními ženami přinese apoštolům zprávu o vzkříšení, mužští apoštolové jejich svědectví označí řeckým slovem léros – což v antické řečtině (včetně lékařských spisů Hippokratových) znamená „delirické blouznění, pomatené žvásty, prázdné tlachání“:

„Když se pak vrátily od hrobu, oznámily to všechno Jedenácti i všem ostatním. Byla to Marie Magdaléna, Jana, Marie Jakubova a ostatní ženy, které byly s nimi a pověděly to apoštolům. Jim ale ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr však vstal, běžel k hrobu, a když se naklonil dovnitř, spatřil tam jen plátna. Vrátil se tedy domů v údivu nad tím, co se stalo.“ — Evangelium podle Lukáše 24, 9–12 (Bible 21)

O pouhých dvacet veršů dále pak týž Lukáš nechává shromážděné apoštoly provolat větu, která zamlčuje prvotní zjevení Marii z Magdaly a přisuzuje prvenství Šimonu Petrovi, ačkoliv Lukáš žádné předchozí zjevení Petrovi vůbec nepopsal:

„Ještě v tu hodinu tedy vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli shromážděné Jedenáct i ty, kdo byli s nimi, jak říkají: ‚Pán skutečně vstal z mrtvých a ukázal se Šimonovi!‘ Oni jim pak vyprávěli, co se stalo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba.“ — Evangelium podle Lukáše 24, 33–35 (Bible 21)

Tento ostrý rozpor uvnitř samotného Nového zákona – kde na jedné straně stojí syrová historická paměť u Jana a Marka:

„Když Ježíš ráno prvního dne v týdnu vstal z mrtvých, zjevil se nejprve Marii Magdaléně, ze které kdysi vyhnal sedm démonů. Ta pak šla a oznámila to těm, kteří bývali s ním, jak truchlí a pláčou. Když ale uslyšeli, že žije a že ho viděla, neuvěřili.“ — Evangelium podle Marka 16, 9–11 (Bible 21)

a na druhé straně církevní snaha přepsat prvenství na Šimona Petra – tvoří přímý historický most k mimokanonickým gnostickým spisům (včetně okruhu tradic sethiánských textů).

Objevy koptských rukopisů – Berlínského kodexu (Papyrus Berolinensis 8502, získaného v Achmímu roku 1896), kodexu Askewianus (zakoupeného Britským muzeem roku 1785), kodexu Brucianus a především knihovny z Nag Hammádí (objevené v Horním Egyptě roku 1945) – odhalily raně křesťanskou literaturu, kterou církevní otcové jako Irenej z Lyonu či Tertullián odsoudili a pokusili se vymýtit.

Abychom plně pochopili, proč v těchto spisech dochází k tak dramatickému střetu mezi Šimonem Petrem a Marií z Magdaly, musíme jej nahlédnout optikou gnostické antropologie, která rozlišuje tři duchovní stupně lidství (hylikoi – lidé tělesní/hmotní, psychikoi – lidé duševní, pneumatikoi – lidé duchovní):

Evangelium podle Marie, sepsané původně řecky v 1. polovině 2. století (v prostředí blízkém raným Sethiánským a Valentiniánským kruhům), je nejvýznamnějším textem, který staví Marii z Magdaly do role duchovní vůdkyně všech apoštolů. Poté, co vzkříšený Spasitel udělí učedníkům poslední kosmologické pokyny a odejde, propadnou mužští apoštolové typicky „psychickému“ strachu z fyzického utrpení a smrti. Marie však jako pravá pneumatička zůstává vnitřně pevná – vystupuje jako ta, která se „nechvěje“ (koptsky tm-kim / anokim), což odpovídá širšímu gnostickému ideálu neotřesitelné duše (asaleutos) zakotvené v Pléromatu:

„Oni se však zarmoutili a velmi plakali a říkali: ‚Jak jen půjdeme k pohanům a budeme kázat evangelium o království Syna člověka? Když neušetřili jeho, jak ušetří nás?‘ Tehdy povstala Marie, pozdravila je všechny a řekla svým bratřím: ‚Neplačte a netruchlete, ani nebuďte nerozhodní, neboť jeho milost bude s vámi se všemi a bude vás chránit. Spíše chvalme jeho velikost, neboť nás připravil a učinil z nás lidi.‘ Když to Marie řekla, obrátila jejich srdce k Dobru a začali rozmlouvat o slovech Spasitelových.“ — Evangelium podle Marie, Berlínský kodex (BG 8502, 1), str. 9, ř. 5–24

Následně se Šimon Petr obrací na Marii s prosbou, která sama o sobě potvrzuje, že i mezi dvanácti apoštoly bylo známo, že Ježíš choval k Marii hlubší náklonnost a svěřoval jí učení, které ostatním pro jejich duchovní nezralost nesdělil:

„Petr řekl Marii: ‚Sestro, víme, že Spasitel tě miloval více než ostatní ženy. Pověz nám slova Spasitelova, na která si vzpomínáš, která znáš ty, a my ne, ani jsme je neslyšeli.‘ Marie odpověděla a řekla: ‚Co je vám skryto, to vám zvěstuji.‘ A začala k nim mluvit tato slova: ‚Já,‘ řekla, ‚jsem spatřila Pána ve vidění a řekla jsem mu: Pane, dnes jsem tě spatřila ve vidění.‘ On odpověděl a řekl mi: ‚Blahoslavená jsi, že se nechvěješ při pohledu na mne. Neboť tam, kde je mysl (nús), tam je poklad.‘ Řekla jsem mu: ‚Pane, ten, kdo nyní vidí vidění, vidí je skrze duši (psyché), anebo skrze ducha (pneuma)?‘ Spasitel odpověděl a řekl: ‚Nevidí ani skrze duši, ani skrze ducha, ale mysl (nús), která je mezi těmi oběma, ta vidí ono vidění, a ta je tím, co vidí.‘“ — Evangelium podle Marie, Berlínský kodex (BG 8502, 1), str. 10, ř. 1–23

V této pasáži Marie formuluje vrcholnou gnostickou antropologii. Zatímco běžný věřící vnímá svět tělesně či duševně (psyché), pravý gnostik zří božskou skutečnost prostřednictvím Mysli (Nús) – nejvyššího duchovního orgánu v člověku, v němž mizí propast mezi pozorujícím a pozorovaným a dochází k bezprostřednímu sjednocení s Kristem. Ježíš Marii blahořečí za to, že se „nechvěje“ při pohledu na něj; na rozdíl od apoštolů, kteří při setkání s nadpřirozenem padají v hrůze na tvář (jako Petr, Jakub a Jan při Proměnění na hoře v Matoušovi 17, 6), Marie hledí do božského světla zpříma jako zasvěcená bytost.

V Berlínském kodexu na tomto místě fyzicky chybějí čtyři strany papyru (str. 11–14). Když text na straně 15 znovu začíná, vrcholí v něm Mariino vyprávění o tom, jak osvobozená duše po odložení těla vystupuje skrze nepřátelské kosmické sféry archontů. Duše již překonala první mocnost (Temnotu) a vede přímý dialog s druhou mocností (Žádostivostí), třetí mocností (Nevědomostí) a konečně se čtvrtou mocností Hněvu, která na sebe bere sedm archontských podob:

„A žádostivost řekla: ‚Nemyslela jsem si, že tě uvidím sestupovat, ale nyní tě vidím stoupat vzhůru. Proč tedy lžeš, když patříš mně?‘ Duše odpověděla a řekla: ‚Já jsem tě viděla, ale ty jsi mě neviděla, ani jsi mě nepoznala. Sloužila jsem ti jako oděv a ty jsi mě nepoznala.‘ Když to řekla, odešla s velikou radostí. Potom přišla ke třetí mocnosti, která se nazývá Nevědomost. Ta se duše dotazovala a řekla: ‚Kam jdeš? Vždyť jsi byla spoutána ve špatnosti. Byla jsi přece spoutána, nesuď tedy!‘ A duše řekla: ‚Proč ty soudíš mě, ačkoliv já jsem nesoudila? Byla jsem spoutána, ačkoliv jsem sama nespoutávala. Nebyla jsem poznána, ale já jsem poznala, že vše, co je složeno, bude rozloženo, jak věci pozemské, tak věci nebeské.‘ Když duše přemohla třetí mocnost, vystoupila vzhůru a spatřila čtvrtou mocnost, která na sebe vzala sedm podob. První podoba je temnota, druhá je žádostivost, třetí je nevědomost, čtvrtá je vzrušení smrti, pátá je království těla, šestá je pošetilá moudrost těla, sedmá je hněvivá moudrost. Toto je sedm mocností Hněvu, které se vyptávají duše: ‚Odkud přicházíš, vražedkyně lidí, anebo kam směřuješ, přemožitelko prostoru?‘ Duše odpověděla a řekla: ‚To, co mě zajímalo, bylo zabito, a to, co mě obklopovalo, bylo přemoženo. Má žádostivost byla ukončena a nevědomost zemřela. Ze světa jsem byla osvobozena skrze jiný svět a z obrazu jsem byla vymazána skrze vyšší obraz. Pouto zapomnění je dočasné. Od této chvíle dosáhnu odpočinutí času, okamžiku a věku v tichu.‘“ — Evangelium podle Marie, Berlínský kodex (BG 8502, 1), str. 15, ř. 1 – str. 17, ř. 7

Duše vyzbrojená gnózí tak přemáhá každou z těchto sedmi archontských mocností pravdivým vhledem do pomíjivosti hmotného kosmu, až dosáhne věčného Odpočinutí (anapausis) v Tichu (sigé). Jakmile však Marie své zjevení dokončí, naráží na omezenost, žárlivost a hněv Ondřeje a Petra:

„Když to Marie řekla, odmlčela se, neboť až sem k ní Spasitel promlouval. Ondřej však odpověděl a řekl bratřím: ‚Řekněte, co si myslíte o tom, co pověděla. Já totiž nevěřím, že toto mluvil Spasitel. Neboť tato učení jsou jistě cizí myšlenky.‘ Petr odpověděl a promluvil o týchž věcech. Otázal se jich ohledně Spasitele: ‚Mluvil snad s ženou potají, bez našeho vědomí, a ne zjevně? Máme se snad obrátit a všichni jí naslouchat? Dal jí snad přednost před námi?‘ Tehdy Marie zaplakala a řekla Petrovi: ‚Můj bratře Petře, co si to myslíš? Domníváš se snad, že jsem si to vymyslela sama ve svém srdci, anebo že o Spasiteli lžu?‘ Levi odpověděl a řekl Petrovi: ‚Petře, ty jsi byl vždy prchlivý! Nyní tě vidím, jak se přeš s touto ženou jako protivníci. Jestliže ji ale Spasitel učinil hodnou, kdo jsi pak ty, abys ji zavrhoval? Spasitel ji přece bezpečně znal. Proto ji miloval více než nás. Spíše se zastydíme a oblečme si dokonalého Člověka, utvořme si jej v sobě, jak nám přikázal, a hlásejme evangelium, aniž bychom stanovovali jiné nařízení či jiný zákon kromě toho, co řekl Spasitel.‘ Když to Levi dořekl, odebrali se, aby zvěstovali a kázali.“ — Evangelium podle Marie, Berlínský kodex (BG 8502, 1), str. 17, ř. 7 – str. 19, ř. 2

Leviho (Matoušova) odpověď Petrovi odhaluje samotnou podstatu gnostického křesťanství: Petr, který je označen za „vždy prchlivého“ (což přímo odkazuje na sedmou archontskou mocnost „hněvivé moudrosti“), jedná s Marií jako „protivníci“ (řecky antikeimenoi – tedy nepřátelské kosmické mocnosti archontů, které se snaží duši zastavit a svázat zákony).

Ještě pronikavější svědectví však přináší textově-kritické srovnání tohoto koptského překladu z 5. století s o dvě stě let starším řeckým originálem, který se dochoval na egyptském papyru ze 3. století (Papyrus Rylands 463, doplněný fragmentem Papyrus Oxyrhynchus 3525). V řeckém originále Papyru Rylands 463 (verso, ř. 14–19) totiž po Leviho plamenné obraně Marie z Magdaly neodcházejí hlásat evangelium všichni apoštolové společně, nýbrž odchází sám pouze Levi:

„Spíše se zastydíme a oblečme si dokonalého Člověka, odeberme se tak, jak nám přikázal, a hlásejme evangelium, aniž bychom stanovovali jiné nařízení či jiný zákon kromě toho, co řekl Spasitel. Když to Levi řekl, odešel a začal hlásat evangelium podle Marie.“ — Evangelium podle Marie (řecký originál), Papyrus Rylands 463, verso, ř. 10–19

Tento filologický detail má obrovskou výpovědní hodnotu: v nejstarší řecké verzi textu ze 3. století zůstávají Petr a Ondřej po Leviho pokárání ve své zatvrzelosti a slepotě a vůbec se k hlásání pravého evangelia nepřipojují; teprve pozdější koptský překladatel v 5. století změnil sloveso z jednotného čísla („odešel“) na číslo množné („odebrali se“), aby zmírnil skandální selhání apoštola Petra.

Ve Valentiniánské a Sethiánské gnózi i v navazujících proudech 2. až 4. století získává Marie z Magdaly ještě hlubší, kosmologický rozměr. Není jen nejzralejší učednicí, ale pozemským obrazem božské Moudrosti – Sophie (Sophia), ženského eónu (božské emanace), jejíž pád do hmoty a následné vykoupení Kristem tvoří ústřední mýtus gnostického univerza.

Valentiniánské Evangelium podle Filipa představuje Marii z Magdaly jako Ježíšovu duchovní družku – v řecko-koptském originále koinónos (na str. 59, ř. 9 je užito přímo řecké slovo kóinónos) a ryze koptsky hótre (na str. 63, ř. 32, ve významu „družka, společnice, bytost spojená v jedno“, případně příbuzné šbér – „druh, přítel“):

„Tři chodily s Pánem v každém čase: Marie, jeho matka, a jeho sestra a Magdaléna, ta, která je nazývána jeho družkou (koinónos). ‚Marie‘ je totiž jeho sestra a jeho matka a jeho družka.“ — Evangelium podle Filipa, Nag Hammádí Codex II, 3 (NHC II, 3), str. 59, ř. 6–11

Trojí manifestace jména Marie (matka, sestra, družka) ukazuje na trojjediný aspekt božské Ženskosti (Sophie neboli Ducha Svatého, neboť v hebrejštině je rúach a v aramejštině rúchá – Duch – rodu ženského, jak výslovně připomíná samo Filipovo evangelium na str. 55, ř. 23–26), který doprovází vtělený Logos. Nejznámější pasáž Filipova evangelia pak přímo popisuje předávání gnóze mezi Ježíšem a Marií z Magdaly a nepochopení apoštolů (v uceleném čtení zrekonstruovaném koptology v místech drobného poškození papyru):

„Moudrost (Sophia), která je nazývána neplodnou, je matkou andělů. A družkou (hótre) Spasitele je Marie Magdaléna. Kristus ji miloval více než všechny učedníky a často ji líbal na ústa. Ostatní učedníci se tím cítili dotčeni a vyjádřili nesouhlas. Řekli mu: ‚Proč ji miluješ více než nás všechny?‘ Spasitel odpověděl a řekl jim: ‚Proč vás nemiluji tak jako ji? Když je slepý s vidoucím ve tmě, neliší se jeden od druhého. Když ale přijde světlo, pak ten vidoucí uvidí světlo, a ten, který je slepý, zůstane ve tmě.‘“ — Evangelium podle Filipa, Nag Hammádí Codex II, 3 (NHC II, 3), str. 63, ř. 30 – str. 64, ř. 9

Na tomto místě je nutné nekompromisně odmítnout moderní popkulturní a bulvární dezinterpretace (zpopularizované například románem Dana Browna Šifra mistra Leonarda), které pojem koinónos a zmínku o polibku zploštily na tvrzení, že Marie z Magdaly byla pozemskou manželkou Ježíše a matkou jeho pokrevní dynastie. Takový bulvární výklad ve skutečnosti Marii z Magdaly znovu ponižuje na biologickou funkci – zatímco papež Řehoř Veliký ji degradoval na tělesnou hříšnici, moderní senzacechtiví autoři ji degradují na pozemskou manželku a rodičku, jejíž význam spočívá v přenosu DNA.

Gnostické texty přitom staví Marii z Magdaly nesrovnatelně výše! Pojem koinónos / hótre v gnostické teologii neoznačuje tělesné manželství (které gnostici považovali za pomíjivou instituci stvořeného světa), nýbrž syzygii – posvátné párové sjednocení mužského a ženského duchovního principu v mystériu Svatební komnaty (nymfón), které překonává prvotní rozdělení Adama a Evy a navrací duši do jednoty Pléromatu. Rekonstrukce koptského výrazu tapro („ústa“) u polibku vychází z bezprostředního kontextu téhož spisu, který o několik stran dříve vysvětluje, že polibek mezi dokonalými (teleioi) je duchovním aktem přenosu Logu a Ducha (pneuma):

„Neboť z toho místa, odkud vyšlo slovo, přichází pokrm. A skrze ústa přichází ven a stává se dokonalým. Dokonalí totiž počínají skrze polibek a rodí. Proto se i my líbáme navzájem a přijímáme početí z milosti, která je v nás navzájem.“ — Evangelium podle Filipa, Nag Hammádí Codex II, 3 (NHC II, 3), str. 58, ř. 33 – str. 59, ř. 6

Ježíšova odpověď žárlivým učedníkům v Filipově evangeliu je pak zdrcující: na otázku, proč miluje Marii více než je, odpovídá podobenstvím o slepém a vidoucím. Dokud panovala tma, zdáli se být všichni učedníci stejní. Když však zazářilo Světlo gnóze, Marie byla jediná, kdo měl otevřený duchovní zrak („vidoucí“), zatímco ostatní apoštolové zůstali jako slepci ve tmě.

V Evangeliu podle Tomáše (sbírce 114 Ježíšových výroků – logií) vystupuje Marie (Mariham) ve dvou klíčových momentech. V logiu 21 klade otázku týkající se podstaty učednictví v nepřátelském světě archontů:

„Marie řekla Ježíšovi: ‚Komu se podobají tvoji učedníci?‘ On řekl: ‚Podobají se malým dětem, které se usadily na poli, které jim nepatří. Až přijdou páni toho pole, řeknou: Předejte nám naše pole. Ony se před nimi svléknou do naha, aby jim je přenechaly a vrátily jim jejich pole. Proto pravím: Když hospodář ví, že přichází zloděj, bude bdít dříve, než přijde, a nenechá jej prokopat se do svého domu svého království, aby odnesl jeho nádoby. Vy tedy bděte před světem, přepásejte svá bedra velikou silou, aby si lupiči nenašli cestu, jak k vám proniknout; neboť nouze, kterou očekáváte, bude nalezena. Kéž je mezi vámi člověk chápavý! Když plod dozrál, přišel rychle se svým srpem v ruce a sklidil jej. Kdo má uši k slyšení, nechť slyší!‘“ — Evangelium podle Tomáše, Nag Hammádí Codex II, 2 (NHC II, 2), str. 36, ř. 33 – str. 37, ř. 20 (Logion 21)

Vrcholným střetem mezi Petrovou omezeností a Mariiným oslavením je pak závěrečný, 114. výrok celého evangelia:

„Šimon Petr jim řekl: ‚Nechť Marie odejde od nás, neboť ženy nejsou hodny Života!‘ Ježíš řekl: ‚Hle, já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se i ona stala živým duchem, podobným vám mužům. Neboť každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebeského.‘“ — Evangelium podle Tomáše, Nag Hammádí Codex II, 2 (NHC II, 2), str. 51, ř. 18–26 (Logion 114)

Zde se znovu střetává psychické (doslovné) chápání Šimona Petra s pneumatickou (metafyzickou) řečí Krista. Petr mluví z pozice biologického šovinismu („ženy nejsou hodny Života“). Ježíš jeho útok odráží užitím antické kosmologické symboliky, v níž „ženský“ princip reprezentoval smrtelnou, smyslovou duši (psyché) podléhající světu, zatímco „mužský“ princip (hoout) symbolizoval nesmrtelného Ducha (pneuma / nús). Tím, že Ježíš prohlásí, že Marii „učiní mužem“ (živým duchem), nepopírá její ženství, ale oznamuje, že Marie dosáhla stavu duchovní androgynie (celistvosti) – stavu monachos (sjednoceného člověka), jehož podstatu Ježíš definuje v logiu 22 téhož evangelia:

„Ježíš jim řekl: ‚Když učiníte dva jedním a když učiníte vnitřek jako vnějšek a vnějšek jako vnitřek a horní jako dolní, a když učiníte mužské a ženské jedním jediným, aby mužské nebylo mužským a ženské nebylo ženským, když učiníte oči místo oka a ruku místo ruky a nohu místo nohy a obraz místo obrazu, tehdy vejdete do království.‘“ — Evangelium podle Tomáše, Nag Hammádí Codex II, 2 (NHC II, 2), str. 37, ř. 24–35 (Logion 22)

Marie tak stojí na prahu nebeského království jako sjednocená duchovní bytost („živý duch“), zatímco Petr zůstává uvězněn v biologické dualitě pohlaví.

Rozsáhlý gnostický traktát Pistis Sophia (ze 3. století) popisuje období jedenácti let po vzkříšení, během nichž Ježíš vyučuje své učedníky na Olivové hoře nejhlubším kosmologickým tajemstvím. V tomto díle dosahuje převaha Marie z Magdaly absolutního vrcholu: v hlavním dialogickém cyklu klade a vykládá 39 ze 46 otázek (a v celém souboru všech čtyř knih Pistis Sophia připadá podle vyčerpávající statistiky Anttiho Marjanena na Marii z Magdaly 64 ze 115 vystoupení učedníků, případně až 72, započítáme-li pasáže, kde jméno Marie není blíže specifikováno). Ježíš ji opakovaně chválí jako nejvyšší ze všech apoštolů:

„Když to Ježíš dořekl, pravil svým učedníkům: ‚Kdo má uši k slyšení, nechť slyší. A čí duch se v něm vzedmul, nechť předstoupí a poví smysl myšlenky, kterou jsem právě pronesl.‘ Tu předstoupila Marie a řekla: ‚Můj Pane, můj duch vnitřně chápe a rozumí každému slovu, které říkáš. Proto ohledně slova, které jsi pravil, předstoupím a vyložím je.‘ A Ježíš jí odpověděl: ‚Mariham, ty blažená, kterou završí ve všech mystériích těch, kteří jsou na výsostech, mluv otevřeně, neboť ty jsi ta, jejíž srdce směřuje k nebeskému království více než všech tvých bratří!‘“ — Pistis Sophia, Codex Askewianus, Kniha I, kap. 17

V témže spise znovu propuká Petrova nevraživost vůči Mariině duchovní dominanci:

„Tehdy předstoupil Petr a řekl Ježíšovi: ‚Můj Pane, nesneseme tuto ženu, neboť nám bere příležitost a nenechá nikoho z nás promluvit, ale mluví stále jen ona.‘ Ježíš odpověděl a řekl svým učedníkům: ‚Kdokoli, v kom se rozhoří síla jeho Ducha, aby pochopil to, co říkám, nechť předstoupí a mluví. Ale vidím tvoji sílu v tobě, Petře, že i ty rozumíš smyslu tohoto mystéria; nuže tedy, předstup nyní ty, Petře, a pověz myšlenku pokání, které pronesla Pistis Sophia uprostřed svých soužení.‘“ — Pistis Sophia, Codex Askewianus, Kniha I, kap. 36

Později v textu Marie sama otevřeně pojmenovává strach z rodící se patriarchální netolerance, kterou Petr ztělesňuje:

„Marie přistoupila a řekla: ‚Můj Pane, má mysl je vždy chápavá, abych v každou chvíli předstoupila a vyložila slovo, které jsi pravil; avšak bojím se Petra, neboť mi hrozí a nenávidí náš ženský rod.‘ Když to řekla, pravil jí Ježíš: ‚Kdokoli, kdo bude naplněn Duchem světla, aby předstoupil a vyložil to, co říkám, tomu nikdo nebude moci zabránit.‘“ — Pistis Sophia, Codex Askewianus, Kniha II, kap. 72

Stejnou autoritu jí přiznává i gnostický spis Dialog Spasitele (Nag Hammádí Codex III, 5), kde Marie vystupuje po boku Judy Tomáše a Matouše jako jedna ze tří vyvolených, jimž jsou zjevena tajemství stvoření a konce světa. Vypravěč textu o ní vynáší vrcholný soud:

„Toto slovo promluvila jako žena, která poznala Veškerenstvo (to Pléróma).“ — Dialog Spasitele, Nag Hammádí Codex III, 5 (NHC III, 5), str. 139, ř. 12–13

Poznat „Veškerenstvo“ (Pléroma) je v gnostickém slovníku nejvyšším myslitelným duchovním stupněm – znamená to dosáhnout plného osvícení a vědomého sjednocení s nejvyšším Bohem.

Mimořádné postavení Marie z Magdaly potvrzují i další dva vzácné koptské prameny, které v běžných přehledech často unikají pozornosti. V gnostickém spise První apokalypsa Jakubova (Nag Hammádí Codex V, 3) se Jakub Spravedlivý – bratr Páně a nejvyšší autorita jeruzalémské židokřesťanské obce – ptá Ježíše, koho má poslouchat a od koho má čerpat duchovní útěchu a poučení. Ježíš jej přímo odkazuje na skupinu čtyř zasvěcených žen, mezi nimiž září právě Mariham (Marie z Magdaly):

„Jakub řekl: ‚Rabbi, co tedy řeknu těmto ženám? A jakým způsobem mě ony potěší?‘ Pán řekl: ‚Pokud jde o tebe, Jakube, divím se ti, jak bezmocně uvažuješ! Tyto ženy už přece odložily slepotu ve svém srdci a poznaly, kdo to je, kdo v nich přebývá. Povzbuzuj se tedy skrze Salome a Mariham a Martu a Arsinoé!‘“ — První apokalypsa Jakubova, Nag Hammádí Codex V, 3 (NHC V, 3), str. 38, ř. 12–23 a str. 40, ř. 22–26

Ještě úchvatnější obraz Marie z Magdaly uchovala Koptská manichejská žaltářová kniha (Manichaean Psalm-Book, nalezená v egyptském Medínet Mádí v roce 1929, rukopis ze 4. století). V Žalmu Herakleidově (str. 187) je ráno vzkříšení vylíčeno v básnické metafoře, kde se jedenáct mužských apoštolů rozprchlo jako zbloudilé ovce a ryby v hlubině, a vzkříšený Ježíš pověřuje Marii z Magdaly (Mariham), aby se stala „vrhací sítí“ (šné) a pastýřkou, která tyto ztracené apoštoly v čele se Šimonem Petrem uloví a přivede zpět ke Světlu:

„Mariham, Mariham, poznej mne, nedotýkej se mne! Setři slzy ze svých očí a poznávej mne, že já jsem tvůj Mistr! Pouze nedotýkej se mne, neboť jsem dosud nespatřil tvář svého Otce! Tvůj Bůh nebyl ukraden, podle myšlenek tvé malosti, tvůj Bůh nezemřel, spíše přemohl smrt! Já nejsem zahradník, já jsem dal a přijal, já jsem se zjevil, nikoliv tak, jak jsem byl dříve, dokud jsem neobdržel slávu svého Otce. Učiň se tedy poslem pro mne k těmto potulujícím se sirotkům! Pospěš si s radostí a jdi k těmto Jedenácti! Najdeš je shromážděné na břehu Jordánu. Zrádce je přiměl odložit rybářskou síť, kterou chytali lidi k životu. Rci jim: ‚Vstaňte, pojďme, je to váš bratr, kdo vás volá!‘ Jestliže opovrhnou mým bratrstvím, rci jim: ‚Je to váš Mistr!‘ Jestliže nedbají mého mistrovství, rci jim: ‚Je to váš Pán!‘ Užij veškerého umění a moudrosti, dokud nepřivedeš ovce k pastýři! Když vidíš, že jejich rozmysl pominul, přitáhni Šimona Petra k sobě a rci mu: ‚Rozpomeň se na slovo, které jsem pravil mezi tebou a mnou na hoře Olivetské: Já mám co trpět, ty máš co zapřít!‘ Hle, vrhací síť je v tvých rukou, Mariham, roztáhni ji a ulov ryby, které zbloudily!“ — Koptské Manichejské žalmy, Žalm Herakleidův (ed. C. R. C. Allberry, A Manichaean Psalm-Book, Part II, str. 187, ř. 1–36)

Tento koptský hymnus zcela obrací tradiční církevní hierarchii: v kanonických evangeliích Ježíš povolává Šimona Petra, aby se stal „rybářem lidí“; v gnosticko-manichejské tradici však Petr po svém zapření selhává, ztrácí síť a stává se zbloudilou rybou, zatímco skutečnou rybářkou apoštolů, která drží v rukou Kristovu síť a přivádí Petra zpět k vědomí, je Marie z Magdaly.

Častou námitkou konzervativních teologů bývá tvrzení, že gnostická úcta k Marii z Magdaly byla pouze literární fikcí uzavřených písařských skupin. Proti tomuto tvrzení však stojí nezpochybnitelný historický důkaz z pera největšího raně křesťanského učeného otce Órigena z Alexandrie (kolem 185–253 n. l.).

Ve svém monumentálním apologetickém díle Proti Kelsovi (Contra Celsum, sepsaném kolem roku 248 n. l.) Órigenés cituje pohanského platonika Celsa, který kolem roku 178 n. l. sepsal spis Pravdivé slovo (Aléthés logos). Kelsos v něm pečlivě zmapoval různé křesťanské a gnostické proudy své doby a výslovně dosvědčil existenci živé křesťanské komunity, která odvozovala svou apoštolskou posloupnost a duchovní učení přímo od Mariammé (Marie z Magdaly):

„Kelsos dále uvádí, že zná i jakési Simoniáni, kteří uctívají Helenu neboli učitelku Helenu a nazývají se Heleniáni. Následně pak Kelsos zmiňuje Marcelliniány, kteří se odvozují od Marcelliny, Harpokratiány odvozující se od Salome, a jiné, kteří odvozují svůj původ od Mariammé, a další, kteří se odvozují od Marty.“ — ÓRIGENÉS, Proti Kelsovi (Contra Celsum), Kniha V, kap. 62 (Patrologia Graeca, Vol. 11, col. 1281)

Toto svědectví z roku 178 n. l. potvrzuje, že v 2. století existovaly po boku petrovských a pavlovských sborů reálné gnosticko-křesťanské obce Mariamnovců (těch, kdo následovali tradici Mariammé), pro něž byla Marie z Magdaly nejvyšší apoštolskou autoritou a zakladatelkou jejich duchovní linie.

Porovnáme-li jednotlivé vrstvy raně křesťanské a gnostické literatury z hlediska jejich stáří, rukopisného dochování a teologického zaměření, vyvstává před námi mimořádně ucelený obraz. Postavení Marie z Magdaly a její vztah k apoštolu Petrovi i ostatním učedníkům prochází v těchto sedmi klíčových okruzích zřetelnou duchovní gradací:

Marie z Magdaly nestojí v dějinách pouze jako symbol potlačené gnostické větve křesťanství; představuje především živý most, který spojuje koptské gnostické kodexy s autentickou, nedeformovanou východní ortodoxní tradicí. Ve východním (pravoslavném a syrském) křesťanství nebyla nikdy pošpiněna římským mýtem o nevěstce. Pravoslavná tradice v ní vždy viděla První z myronosic (žen nesoucích vonné oleje) a svatou Rovnou apoštolům (Isapostolos).

Už ve 3. století o ní církevní otec Hippolyt Římský ve svém Komentáři k Písni písní (kap. 25, odst. 6) napsal slova, která plně rezonují s gnostickým chápáním Marie jako duchovní obnovitelky lidství:

„Kristus samotný se ukázal těmto ženám a poslal je jako apoštolky ke svým apoštolům, aby skrze ženy bylo napraveno první provinění Evino. Ony pak poslušně zvěstovaly apoštolům: ‚Viděly jsme Pána!‘“ — HIPPOLYT ŘÍMSKÝ, In Canticum Canticorum (Komentář k Písni písní), kap. 25, odst. 6

Stejnou teologii rozvinuli ve 4. a 5. století i Efrém Syrský a Cyril Alexandrijský: zatímco v zahradě Eden podala Eva Adamovi plod duchovní smrti, v zahradě u hrobu přijala Marie z Magdaly od vzkříšeného Logu slovo věčného Života a jako první je předala mužským apoštolům, čímž uzdravila prvotní pád ženského principu. Podle východní ortodoxní tradice pak Marie odešla po seslání Ducha svatého s apoštolem Janem do Efezu (kde podle východních synaxářů také spočinula) a předtím neohroženě předstoupila v Římě před samotného císaře Tiberia, obžalovala Piláta Pontského z nespravedlivého rozsudku a podala císaři vejce se slovy „Kristus vstal z mrtvých!“ – a když císař namítl, že člověk nemůže vstát z mrtvých, tak jako toto bílé vejce nemůže zčervenat, vejce v její dlani zrudlo.

Když propojíme tento východokřesťanský obraz neohrožené zvěstovatelky s koptskými texty z Berlínského kodexu, kodexu Askewianus a knihovny z Nag Hammádí, vyvstává před námi celistvý, nekompromisní portrét Marie z Magdaly. Je to žena-Věž (Migdal), která stála na Golgotě, když se muž-Skála (Petros) třásl strachem; žena, která v zahradě u hrobu jako první překročila hranici mezi hmotným lpěním a duchovním zřením; a konečně pneumatická učitelka, která pochopila, že Boží království není vnější politickou či církevní institucí, ale vnitřním stavem probuzené Mysli (Nús).

Vrátit Marii z Magdaly na její právoplatný piedestal znamená rehabilitovat samotné srdce Kristova poselství. Jako gnostická apoštolka apoštolů vyzývá každého badatele a hledače pravdy, aby se nespokojil s církevními dogmaty ani s povrchními popkulturními mýty, ale sám otevřel původní rukopisy a pochopil, že nejvyšší duchovní autorita nepochází z vnějšího svěcení, úřadu ani genderové hierarchie, nýbrž z přímého, živého a neotřesitelného poznání Světla.

1. Byla Marie z Magdaly skutečně prostitutkou nebo veřejnou hříšnicí? Nikoliv. V žádném kanonickém evangeliu ani v žádném raně křesťanském či gnostickém spise není jediná zmínka o tom, že by Marie z Magdaly byla prostitutkou. Tento mýtus uměle vytvořil až papež Řehoř I. Veliký kolem roku 591 ve své 33. homilii, když sloučil Marii z Magdaly s bezejmennou hříšnicí z Lukáše 7, 36–50 a s Marií z Betánie.

2. Co ve skutečnosti znamená přízvisko „Magdalská“ (hé Magdaléné)? Označuje jednak její původ z bohatého galilejského města Magdala (aramejsky Migdal Nunaja – „Rybí věž“, řecky Taricheai) na západním břehu Genezaretského jezera, jednak nese hluboký symbolický význam. Hebrejské a aramejské slovo migdal znamená „věž“ či „pevnost“, což v raném křesťanství vyjadřovalo její duchovní nezlomnost a nezávislost.

3. Proč má tvar jména Mariammé nebo Mariham v rukopisech takový význam? V nejstarších řeckých rukopisech Nového zákona (např. Codex Sinaiticus a Codex Vaticanus u Jana 20, 16) i v koptských gnostických kodexech se pro Marii z Magdaly používá specifická forma Mariam / Mariammé / Mariham. Textoví kritici (např. François Bovon) prokázali, že tento tvar sloužil v prvních stoletích jako čestný rozlišovací titul odvozený z aramejského Mar / Marta („Pán / Paní, Učitelka“).

4. Odkud pochází titul „Apoštolka apoštolů“ (Apostolorum Apostola)? Tento titul vznikl z biblické skutečnosti, že vzkříšený Kristus poslal Marii z Magdaly jako první zvěstovatelku (řecky apostolos – „vyslanec“) k samotným mužským apoštolům (Jan 20, 17–18). Řecký ekvivalent tohoto titulu (apostolos tón apostolón) poprvé doloženě použil církevní otec Hippolyt Římský ve svém Komentáři k Písni písní, latinskou formu Apostolorum Apostola ustálili ve 12. a 13. století Petr Abélard, Bernard z Clairvaux a Tomáš Akvinský, a Vatikán jej oficiálně vrátil do liturgického kalendáře dekretem ze 3. června 2016.

5. Jaké bylo sociální a ekonomické postavení Marie z Magdaly podle archeologie a Nového zákona? Podle Lukáše 8, 1–3 patřila Marie z Magdaly (spolu s Janou, manželkou správce krále Heroda Antipy) k majetným ženám, které ze svého vlastního jmění financovaly Ježíšovu družinu. Archeologické vykopávky v Magdale (od roku 2009) potvrdily, že šlo o vysoce prosperující centrum zpracování a vývozu ryb s vlastní synagogou, tržišti a lázněmi.

6. Co znamená biblický údaj, že z Marie z Magdaly „vyšlo sedm démonů“ (Lukáš 8, 2; Marek 16, 9)? V biblickém kontextu šlo o osvobození z těžkého duševního či psychosomatického soužení, nikoliv o morální pokleslost. V komparativní gnostické exegezi (ve srovnání s Evangeliem podle Marie, str. 15–16) číslo sedm odpovídá sedmi planetárním sférám a sedmi podobám archontské mocnosti Hněvu, které poutají duši k hmotnému světu. Jejich vyhnání znamená, že Marie prošla úplným vnitřním očištěním a osvobozením z moci kosmických archontů.

7. Kde přesně v Novém zákoně najdeme stopy cenzury namířené proti Marii z Magdaly? V Prvním listu Korintským 15, 3–8 apoštol Pavel při výčtu svědků vzkříšení Marii z Magdaly zcela vynechává a tvrdí, že Kristus se zjevil „nejprve Kéfovi (Petrovi)“, což přímo odporuje evangeliím podle Jana, Marka a Matouše. Stejně tak Lukáš 24, 11 označuje svědectví Marie z Magdaly za léros („blouznění, tlachání“) a ve verši 24, 34 nechává apoštoly provolávat, že Pán se zjevil Šimonovi.

8. Co přesně znamená Ježíšův výrok Mé mou haptou (Jan 20, 17)? Tradiční překlad „Nedotýkej se mne“ (latinsky Noli me tangere) je gramaticky nepřesný. Řecký přítomný imperativ Mé mou haptou vyjadřuje zákaz trvajícího děje: „Nedrž mě“, „Zanech lnutí ke mně“ nebo „Nepřipoutávej se ke mně“. Ježíš tím Marii vede od smyslového lpění na jeho fyzickém těle k vyššímu, duchovnímu (pneumatickému) poznání Krista.

9. Ve kterých gnostických rukopisech vystupuje Marie z Magdaly jako hlavní duchovní autorita? Jde především o sedm stěžejních koptských a řeckých pramenů: Evangelium podle Marie (Berlínský kodex BG 8502, 1 a řecké papyry P. Rylands 463 a P. Oxy. 3525), Evangelium podle Filipa (NHC II, 3), Evangelium podle Tomáše (NHC II, 2), Dialog Spasitele (NHC III, 5), První apokalypsu Jakubovu (NHC V, 3), Moudrost Ježíše Krista (NHC III, 4 / BG 8502, 3), traktát Pistis Sophia (Codex Askewianus) a Koptské Manichejské žalmy (Medínet Mádí).

10. Jaký je antropologický základ sporu mezi Šimonem Petrem a Marií z Magdaly v gnostických spisech? Spor odráží gnostické rozlišení mezi psychikem (psychikos – člověkem duševním, vázaným na vnější zákon, hierarchii, doslovnost a strach ze smrti, kterého představuje Petr) a pneumatičkou (pneumatiké – duchovní bytostí s probuzenou Myslí Nús, která disponuje přímým poznáním gnósis a nebojí se archontů, kterou představuje Marie z Magdaly).

11. Čím se liší řecký Papyrus Rylands 463 od koptského Berlínského kodexu v závěru Evangelia podle Marie? V koptském překladu z 5. století (BG 8502, 1, str. 19, ř. 1–2) se po Leviho obraně Marie uvádí v množném čísle, že „se odebrali, aby zvěstovali a kázali“. V o dvě století starším řeckém originálu (Papyrus Rylands 463, verso, ř. 18–19) je však sloveso v jednotném čísle: odchází hlásat evangelium pouze Levi, zatímco Petr a Ondřej zůstávají ve své zatvrzelosti a nevíře.

12. Co v Evangeliu podle Marie znamená, že zjevení nevidí ani duše (psyché), ani duch (pneuma), ale Mysl (Nús)? V gnostické antropologii Evangelia podle Marie (str. 10, ř. 20–23) je Mysl (Nús) nejvyšším božským středem člověka, který spojuje duši s duchem a umožňuje přímé nazírání božské pravdy. Kdo zří skrze Nús, stává se jedním s tím, co vidí.

13. Co znamenají koptské a řecké pojmy koinónos a hótre v Evangeliu podle Filipa? Řecké slovo koinónos (NHC II, 3, str. 59, ř. 9) a koptské slovo hótre (str. 63, ř. 32) znamenají „družka, partnerka, společnice spojená v jedno“. Ve valentiniánské teologii označují duchovní syzygii (posvátné párové spojení mužského a ženského principu v Logu), nikoliv běžné světské manželství.

14. Proč je teze z románu Šifra mistra Leonarda o pokrevní linii z gnostického hlediska zcela mylná? Autoři populárních fikcí redukují Marii z Magdaly na biologickou manželku Ježíše a matku pokrevního rodu. Pro starověké gnostiky však tělesné plození patřilo do nižšího světa stvořeného archonty. Hodnota Marie z Magdaly v gnostických kodexech nespočívá v biologické funkci ani v přenosu DNA, ale v její duchovní svrchovanosti, zralosti Mysli (Nús) a poznání Veškerenstva (Pléromatu).

15. Je slovo „ústa“ v pasáži o polibku v Evangeliu podle Filipa (NHC II, 3, str. 63, ř. 35) v rukopisu skutečně poškozené? Ano, v koptském papyru je v místě slova „ústa“ drobná fyzická trhlina (lakuna). Koptologové (Hans-Martin Schenke, Bentley Layton, Wolf B. Oerter) však s nejvyšší mírou jistoty doplňují koptské slovo tapro („ústa“), protože samotné Evangelium podle Filipa o pět stran dříve (str. 58, ř. 33 – str. 59, ř. 6) výslovně učí, že „dokonalí počínají skrze polibek“ a že duchovní Slovo vychází „skrze ústa“.

16. Jak je třeba rozumět výroku v Evangeliu podle Tomáše (Logion 114), že Ježíš učiní Marii „mužem“? V jazyce antické gnóze „ženské“ symbolizovalo smrtelnou, smyslovou duši (psyché) podléhající světu, zatímco „mužské“ symbolizovalo nesmrtelného Ducha (pneuma). Učinit Marii „mužem“ znamená povznést ji nad biologickou dualitu pohlaví do původního androgynního stavu celistvého člověka (monachos), o němž mluví Logion 22 téhož evangelia.

17. Jakou roli hraje Marie z Magdaly ve spise Pistis Sophia? V tomto rozsáhlém koptském kodexu ze 3. století (Codex Askewianus) je Marie z Magdaly nejvyšší vykladačkou Ježíšových mystérií. V hlavním dialogickém cyklu klade a vykládá 39 ze 46 otázek (a v celém čtyřdílném díle má 64 ze 115 vystoupení učedníků). Ježíš o ní prohlašuje, že převyšuje všechny své bratry a že její srdce směřuje k nebeskému království více než srdce všech apoštolů.

18. Co o Marii z Magdaly říkají Koptské Manichejské žalmy? V Žalmu Herakleidově (str. 187) je Marie z Magdaly oslavována jako ta, které vzkříšený Ježíš svěřuje do rukou duchovní „vrhací síť“, aby ulovila jedenáct rozprchlých apoštolů, kteří ztratili víru, a aby jako pastýřka přivedla zbloudilého Šimona Petra zpět ke Kristu.

19. Existují historické důkazy o reálných křesťanských komunitách, které se hlásily přímo k Marii z Magdaly? Ano. Církevní otec Órigenés ve spise Proti Kelsovi (Contra Celsum V, 62) cituje pohanského filosofa Celsa (píšícího kolem roku 178 n. l.), který mezi křesťanskými skupinami 2. století výslovně jmenuje stoupence odvozující svůj původ a učení přímo od Mariammé (Marie z Magdaly).

20. Jak vnímá Marii z Magdaly východní pravoslavná tradice na rozdíl od západu? Východní ortodoxie nikdy nepřijala západní mýtus Řehoře Velikého o kajícné prostitutce. V pravoslavné církvi je Marie z Magdaly nepřetržitě uctívána jako čistá učednice, první z Myronosic (žen nesoucích drahé masti k hrobu), druhá Eva, která v zahradě vzkříšení napravila pád první Evy, a nositelka nejvyššího titulu Isapostolos – „Rovná apoštolům“.