Pleroma: Dokonalý nehmotný svět a struktura eónů

Pro gnostiky totiž nebyl cílem duchovní cesty útěk do jakéhosi abstraktního, prázdného „nebe“ s andělíčky na obláčcích. Jejich cílem byl návrat domů, do neuvěřitelně komplexního, živého a zářícího duchovního hyperprostoru. Tento dokonalý nehmotný svět nazývali Pleroma (Plnost).

K pochopení gnostického učení je naprosto nezbytné znát mapu tohoto božského domova. Kdo nezná strukturu Pleromy, nepochopí, co ztratil, a nebude vědět, kam se má vrátit. Tento článek vás provede samotným srdcem gnostické teologie přesně tak, jak ji popisují originální texty z Nag Hammádí. Ponoříme se do nezkrácených zpráv o Neznámém Otci, první Matce Barbelo, zrození Krista (Autogena), zákonu syzygií i o tajemné kosmické hranici (Horos).

1. Úvod: Kenoma vs. Pleroma (Rozdíl mezi prázdnotou a plností)

Abychom vůbec mohli o Pleromě mluvit, musíme pochopit základní gnostický dualismus. V hmotném světě – fyzickém vesmíru stvořeném Demiurgem – vládne nedostatek, rozklad, čas, bolest a smrt. Gnostici tento hmotný svět označovali termínem Kenoma (Prázdnota nebo Nedostatek). Jakkoliv se nám náš vesmír zdá plný hvězd, galaxií a hmoty, z duchovního hlediska je to jen prázdná, chladná pustina postrádající skutečný život.

Pravým opakem Kenomy je Pleroma (řecky πλήρωμα– Plnost). Pleroma není fyzické místo. Není to planeta ani galaxie. Je to stav absolutního Bytí, čistého vědomí a světla, které existuje mimo náš čas a prostor. V Pleromě neexistuje rozklad, protože vše je naplněno přímo přítomností samotného Boha.

Tento propastný rozdíl a absolutní soběstačnost božské Plnosti nádherně a v úplnosti definuje Evangelium pravdy (NHC I,3), text připisovaný okruhu samotného Valentina:

„Neboť v něm spočívá nepochopitelnost, z níž všechno vzešlo, a on udržuje všechno v sobě. On je Pleroma, je Plností všeho a v něm nedochází k žádnému úbytku. Neexistuje žádné místo, které by v něm bylo prázdné, neboť všechna prostranství jsou v něm naplněna a on je nepotřebuje. On sám je totiž tou plností a nepotřebuje nic, čím by se doplnil, protože on je ten, který doplňuje všechno, co má nedostatek. V něm není žádná závist, žádný hněv a žádné rozdělení, ale pouze čistý a dokonalý mír. A to je místo těch, kteří patří k výšinám, to je místo odpočinku pro ty, kteří se probudili.“ (Evangelium pravdy, NHC I,3)

Z tohoto textu je zřejmé, že Bůh Pleromy netvoří z nutnosti nebo z osamělosti. On je kompletní. Kenoma (náš svět) vznikla jen jako anomálie, jako defekt vně této dokonalé Plnosti. Návrat do Pleromy znamená přesně to, co píše text: probrat se z iluze prázdnoty a vstoupit do stavu dokonalého míru.

2. Neznámý Otec a Barbelo (Prvotní zrod a Božská Matka)

Na samém vrcholu Pleromy se nachází Velký Neviditelný Duch (Neznámý Otec, Monáda). On nepodléhá vůbec ničemu a nelze ho ani popsat lidskými slovy. Jak ale z tohoto absolutně nehybného a nepochopitelného Otce mohla vzniknout celá zářící Pleroma plná duchovních bytostí (Eónů)?

Gnostici z Nag Hammádí nám předkládají fascinující obraz prvotního zrodu. Otec se podíval sám na sebe, do čisté vody živého světla, která ho obklopuje. Jeho myšlenka na sebe sama se v tom okamžiku stala samostatnou bytostí. Tato první Myšlenka (Ennoia) předstoupila před něj a stala se první a nejvyšší emanací Boha. Byla nazvána Barbelo – Božská Matka, univerzální lůno všeho stvoření. Bůh se tak z absolutní Jednoty stal Otcem i Matkou současně.

Tento ohromující akt kosmogeneze je naprosto detailně zaznamenán v Janově Apokryfonu (NHC II,1):

„Neboť on pohlédl do čisté vody světla, která ho obklopuje, a jeho myšlenka začala působit a zjevila se. Vystoupila a postavila se před ním v záři tohoto světla. Ona je první mocností, která existovala před všemi, a vzešla z jeho mysli. Je to Prvotní Myšlenka všeho, její světlo září jako jeho světlo, ona je dokonalou mocí, která je obrazem neviditelného, dokonalého a panenského Ducha. Ona je první mocnost, sláva Barbelo, dokonalá sláva v eónech, sláva zjevení. Ona chválila panenského Ducha a vzdávala mu chválu, neboť skrze něj se zjevila. Ona je první Myšlenka, její obraz, a ona se stala univerzálním lůnem všeho, neboť ona existovala dříve než všechny věci. Je to Matka-Otec, první Člověk, svatý Duch, trojnásobný muž, trojnásobná mocnost, androgynní se jménem, které nezaniká.“ (Janův apokryfon, NHC II,1)

Barbelo tedy není podřízenou bohyní, ale přímým zrcadlovým obrazem samotného Otce. V ní je obsažena celý potenciál Pleromy. Gnostický Bůh je na své nejvyšší úrovni naprosto jasně dvoupólový: Velký Neviditelný Duch (maskulinní/skrytý princip) a Barbelo (femininní/zjevující princip). Každé tvoření v celém vesmíru má svůj archetyp právě v tomto prvotním, dokonalém sjednocení Otce a Matky.

3. Hierarchie Eónů a zákon Syzygie (Spřažení principů)

Když byla ustavena Barbelo (Matka), obrátila svůj zrak zpět k neviditelnému Duchu (Otci). Z tohoto absolutně čistého spojení vzešla další božská bytost – Jednorozený Syn, v gnostické terminologii zvaný Autogenés(Sebezrozený) nebo nebeský Kristus. Právě z tohoto Krista následně emanují všechny další nebeské bytosti, takzvané Eóny.

Základním stavebním kamenem Pleromy je zákon zvaný Syzygie (z řeckého syzygie, neboli spřažení, párování). V božském světě nesmí žádná síla působit osamoceně. Eóny jsou vyzařovány vždy v androgynních párech (mužský a ženský princip společně). Zatímco mužský Eón reprezentuje formu a intelekt, ženský Eón dodává substanci a životní jiskru. Pokud jsou tyto principy spojené, Pleroma se nachází ve stavu neotřesitelné stability a harmonie. Teprve když nejmladší Eón Sofie tento zákon porušila a rozhodla se tvořit sama bez svého partnera (jak jsme rozebírali v minulém článku), vznikl hmotný svět chaosu.

Janův apokryfon (NHC II,1) popisuje rozvrstvení této nebeské hierarchie naprosto matematicky a mysticky:

„A on na ni pohlédl čistým světlem obklopujícím neviditelného Ducha a z jeho záře ona počala z něj. A ona porodila jiskru světla se světlem v požehnání, a ta se nevyrovnala jeho velikosti. Byla to Jednorozená, která se zjevila z Matky-Otce, její jediný potomek, Autogenés. A neviditelný Duch se zaradoval ze světla, které vzešlo, z prvotní síly jeho prozíravosti, jež je Barbelo. A on pomazal tohoto Syna svou vlastní dobrotou, dokud se nestal dokonalým. A z tohoto Autogena vzešly Eóny v dokonalé harmonii. Postavil čtyři velká světla, z nichž vzešly další Eóny, aby vytvořily páry. Mysl se spojila s Pravdou, Myšlenka s Tvarem, Porozumění s Láskou a Dokonalost s Moudrostí. Všechny tyto síly byly ustanoveny k chvále velkého neviditelného Ducha a jeho Syna Autogena, z něhož všechno dostalo svou pevnou podobu a své zasvěcení.“ (Janův apokryfon, NHC II,1)

Zatímco sethiánská škola operuje s modelem 12 Eónů, Valentiniánská teologie šla ještě hlouběji a vybudovala strukturu Třiceti Eónů (tzv. Pleróma třiceti), které jsou precizně rozděleny do Ogdoády (osmičky), Dekády (desítky) a Dodekády (dvanáctky). Ať už se podíváme na jakýkoliv gnostický systém, Pleroma je vždy dokonalým, strukturovaným organismem božské mysli.

4. Horos/Stauros: Hranice Plnosti a obrana před chaosem

S tak obrovským množstvím božských emanací vyvstává logická otázka: Co drží Pleromu pohromadě? Proč se Eóny, které pocházejí z nekonečného Otce, nerozplynou v jeho nezměrnosti, nebo proč se nevylijí ven do prázdnoty? Zvláště u Valentina se objevuje geniální koncept obranného mechanismu – nebeské hranice, která odděluje dokonalou Plnost (Pleromu) od vnějšího defektu (Kenomy).

Tato hranice se řecky nazývá Horos (Hranice, Mez) a zároveň Stauros (Kříž či Opora). Zde je důležité upozornit na zásadní gnostický pohled na symbol kříže. Zatímco pro ortodoxní církev je kříž dřevěným nástrojem popravy v Jeruzalémě, pro gnostiky je Stauros primárně kosmologickým principem. Je to energetická membrána, bod zlomu. Zevnitř Pleromy působí jako Stauros (Opora), která upevňuje a podpírá Eóny, aby zůstaly na svých místech a nerozplynuly se. Směrem ven, do prázdnoty, funguje jako Horos (Hranice), která brání vstupu čehokoliv zkaženého, temného nebo plného strachu (jako byly emoce padlé Achamoth) zpět do čistého světla.

Církevní otec Irenej z Lyonu ve svém díle Adversus haereses (Odveta proti herezím) zaznamenal valentiniánské učení o této mocnosti s absolutní precizností:

„A protože tento prvotní Otec věděl, že všechny bytosti touží pohlédnout na jeho nezměrnou velikost a že by se při pohledu na něj mohly rozplynout v jeho nekonečnosti, vyzařoval z Místa Pravdy prostřednictvím Jednorozeného Syna další mocnost. Tuto mocnost nazývají Horos a zároveň Stauros. A tvrdí o ní, že má dvě různé funkce. Z jedné strany upevňuje a podpírá, z druhé strany rozděluje a ohraničuje. Pokud upevňuje a podpírá celou Pleromu, aby setrvala ve svém pevném řádu, je nazývána Stauros. Pokud však ohraničuje a odděluje ty, kteří jsou uvnitř plnosti, od toho, co se nachází venku v prázdnotě, pak je nazývána Horos. Tato Hranice nepřipustí, aby do Pleromy pronikl jakýkoliv nedostatek nebo vášeň padlé Moudrosti, ale čistí božskou plnost a udržuje ji naprosto neporušenou.“ (Irenej z Lyonu, Adversus haereses I, 2:4)

Tato Hranice je tak důvodem, proč nemohou archonti nikdy proniknout do nebe, a proč se musela padlá Sofie nejprve očistit od svých hrůzných emocí, než mohla být skrze Spasitele přivedena zpět za tuto světelnou závoru.

5. Eschatologie a Návrat domů: Tajemství Svatební komnaty

Pokud víme, z jaké nádhery a Plnosti pocházíme, musíme zodpovědět tu nejdůležitější otázku: Jak se tam vrátíme? Co vlastně čeká gnostickou duši na konci její strastiplné pouti skrze archontské sféry?

Gnostická eschatologie (učení o posledních věcech) není o tom, že budeme postaveni před strašlivý Boží soud, kde se budou vážit naše hříchy. Záchrana v gnosticismu spočívá ve vzpomenutí si (anamnéze) a v opětovném sjednocení. Jak bylo ukázáno u Eónů, základem Pleromy je syzygie – dokonalé androgynní spárování. Když lidská duše spadla do hmotného těla, rozštěpila se. Naše božská část (pneuma) uvízla tady dole, ale náš duchovní, andělský protějšek (eidólon či duchovní snoubenec) zůstal nahoře v Pleromě a čeká na nás.

Návrat domů tedy znamená spojit se znovu se svou odtrženou polovinou. Tento mystický proces sjednocení, při kterém člověk získává zpět svou plnou androgynní božskou integritu, nazývali gnostici tajemstvím Svatební komnaty. Zatímco fyzické manželství v tomto světě je podle nich jen pouhým zkaženým odleskem stvořeným Demiurgem pro množení těl, duchovní Svatební komnata je nejvyšší existující svátostí, aktem vzkříšení.

Toto tajemství absolutního sjednocení světla se světlem nám zanechalo Filipovo evangelium (NHC II,3) ve svém nejpůsobivějším a nezkráceném znění:

„Světlo a temnota, život a smrt, pravé a levé jsou si vzájemně bratry. Nelze je od sebe oddělit. Proto dobří nejsou dobří, zlí nejsou zlí, život není život, smrt není smrt. Proto se každý z nich musí rozložit ve svůj původní začátek. Ti však, kdo jsou povýšeni nad tento svět, jsou nerozluční, jsou věční. Je-li někdo v tajnosti svatební komnaty, je naplněn světlem, neboť on je světlem. On nepřijímá to světlo, nýbrž on sám je jím, neboť jeho vlastní kořeny jsou ze světla. Když se světlo spojí se světlem, nestane se dvojím, ale jedním. A když vstoupí do svatební komnaty, duše se spojí s duchem, stane se jedním a zanechá za sebou oddělenost tohoto světa. Ti, kdo přijali toto tajemství během svého života v těle, už v něm budou přebývat navěky. Nikdo je nemůže zadržet, žádný archont jim nemůže zabránit v cestě, protože oni už oblékli svatební roucho světla a stali se jedním s neporušitelností.“ (Filipovo evangelium, NHC II,3)

Gnostický návrat domů je tedy absolutním probuzením z noční můry rozdělenosti. Člověk, který skrze vnitřní poznání (gnózi) prošel Svatební komnatou, odhodí iluzi Demiurgova světa, prorazí skrze kosmický Kříž (Horos/Stauros) a stane se opět tím, čím byl na samém počátku – dokonalým, nerozlučným Eónem uvnitř absolutního světla Neznámého Otce.

Seznam použité literatury (dle normy APA)