Proč se Judaismus, Křesťanství a Islám rozpadly na tisíce sekt? 2.část

Islám vstoupil do dějin v 7. století n. l. s ambicí napravit rozštěpení židů a křesťanů a nastolit čistý, nekompromisní monoteismus (tawhíd). Samotný Korán výslovně zakazuje jakékoliv štěpení obce věřících na sekty. V súře 3 (Ál 'Imrán / Rod Imránův), verši 103 a v súře 6 (al-An'ám / Dobytek), verši 159 (v kompletním překladu Ivana Hrbka) čteme:

„A držte se pevně všichni provazu Božího a nerozdělujte se! A pamatujte na dobrodiní Boží vůči vám, když jste byli nepřáteli a On spojil srdce vaše, takže jste se z milosti Jeho stali bratry. A byli jste již na okraji jámy ohnivé a On zachránil vás od ní. A takto vám Bůh objasňuje znamení Svá, abyste snad byli správně vedeni.“

„Věru s těmi, kdož rozštěpili náboženství své a rozdělili se na sekty, nemáš ty nic společného! Záležitost jejich náleží pouze Bohu a On pak je zpraví o tom, co činili.“

Historická realita však tento koránský příkaz rozmetala v den, kdy prorok Muhammad v roce 632 v Medíně vydechl naposledy.

Ještě než bylo Muhammadovo tělo uloženo do hrobu, propukl mezi jeho nejbližšími druhy ostrý spor o to, kdo má vést muslimskou obec. Většina v čele s Abú Bakrem a Umarem prosadila volbu nástupce (chalífy) z kmene Kurajšovců, zatímco přívrženci Prorokova bratrance a zetě Alího ibn Abí Táliba (ší'at Alí – „strana Alího“) trvali na tom, že duchovní i politické vedení náleží výhradně Prorokově pokrevní rodině (Ahl al-Bajt). Výsledkem byla první islámská občanská válka (fitna): ze čtyř prvních „správně vedených“ chalífů (Abú Bakr, Umar, Uthmán, Alí) byli tři zavražděni a Alího syn Husajn byl i se svou rodinou v roce 680 zmasakrován vojskem umajjovského chalífy Jazída v bitvě u Karbaly.

Samotná islámská tradice si tuto neschopnost udržet jednotu vysvětlila slavným hadísem o 73 sektách, který je zaznamenán v kanonických sbírkách. V plném znění podle sbírky Sunan Ibn Mádža (hadís č. 3992, tradovaný od Aufa ibn Málika) zní tento výrok takto:

„Posel Boží pravil: Židé se rozdělili na sedmdesát jedna sekt, z nichž jedna je v Ráji a sedmdesát v Ohni. Křesťané se rozdělili na sedmdesát dvě sekty, z nichž sedmdesát jedna je v Ohni a jedna v Ráji. A při Tom, v jehož ruce je duše Muhammadova, moje obec se jistě rozdělí na sedmdesát tři sekty, z nichž jedna bude v Ráji a sedmdesát dvě v Ohni. Bylo mu řečeno: Ó Posle Boží, kdo jsou ti zachránění? Odpověděl: Obecné společenství.“

Potíž spočívá v tom, že každá ze stovek islámských skupin, které v průběhu 1 500 let vznikly, považuje za onu jedinou zachráněnou skupinu (al-firqa an-nádžija) právě sebe a všechny ostatní muslimy posílá do pekla.

Když se podíváme dovnitř tří základních historických bloků islámu, zjistíme, že ani jeden z nich netvoří jednotný celek:

Proti studenému legalismu islámských právníků povstal súfismus (tasawwuf) – vnitřní mystický proud rozvětvený do desítek řádů a bratrstev (tarík), jako jsou Kádiríja, Nakšbandíja, Mevlevíja (tančící dervišové založení básníkem Džaláluddínem Rúmím), Čičtíja, Šádhilíja nebo synkretická Bektašíja. Súfisté hledali přímé splynutí s Bohem (faná' – vyvanutí ega v božství). Když však bagdádský mystik Mansúr al-Halládž v mystické extázi pronesl slavná slova „Ana al-Haqq“ („Já jsem Pravda / Já jsem Bůh“), ortodoxní teologové a soudci ho v roce 922 nechali zbičovat, useknout mu ruce i nohy, setnout hlavu a jeho tělo spálit. Dodnes považují radikální Salafisté a wahhábisté Súfisty za modloslužebníky (mušrikún).

Na pomezí šíitského esoterismu, súfismu a starověkých gnostických substrátů pak na Blízkém východě vznikly celé samostatné náboženské světy:

Moderní doba proces štěpení islámu ještě zrychlila. Vedle politického islamismu (Muslimské bratrstvo) a militantního džihádismu vzniklo na opačném pólu hnutí Koránistů (Ahl al-Qur'an), kteří provedli radikální teologický řez: prohlásili veškeré sbírky hadísů i tradiční právo šaría za lidské padělky z doby abbásovské říše a uznávají výhradně samotný text Koránu.

V 19. století vyrostla z šíitského prostředí v Persii mesianistická hnutí bábismus (Sajjid Alí Muhammad, zvaný Báb) a následně samostatné světové náboženství Bahá'í (Bahá'u'lláh), které prohlásilo islámský cyklus zjevení za ukončený. V britské Indii pak v roce 1889 založil Mírzá Ghulám Ahmad hnutí Ahmadíja, které se rozštěpilo na dvě větve (kádijánskou a láhaurskou) a bylo ortodoxním islámským světem exkomunikováno a v Pákistánu ústavním dodatkem z roku 1974 oficiálně prohlášeno za ne-muslimskou menšinu.

Nejživějším důkazem toho, že se islámský svět drolí a rodí nová schismata přímo před našima očima v 21. století, je vznik a globální expanze hnutí AROPL (The Ahmadi Religion of Peace and Light – Ahmadijské náboženství míru a světla, foneticky označované jako „Aropol“):

Když církevní otcové 2. až 4. století – Irenaios z Lyonu, Hippolytos Římský či Epifanios ze Salamíny – psali své rozsáhlé proti kacířské spisy, používali proti gnostikům vždy týž argument: vysmívali se jim, že nemají jedno jediné vyznání víry, ale že každý gnostický učitel a každý jeho žák přichází s jiným výkladem, jinou mapou nebeských aeonů a jiným pojetím stvoření světa.

To, co církevní inkvizitoři považovali za slabost, však bylo a je největší silou gnosticismu. Gnostici totiž nikdy netoužili vybudovat totalitní říšskou církev, která by mečem nebo hrozbou pekla nutila miliony lidí odříkávat stejnou formuli. Gnosticismus je ze své samotné podstaty náboženstvím a filozofií svobodných individualistů.

Proč gnostikům rozmanitost nikdy nevadila a proč jsou na ni naopak hrdí? Protože středobodem gnostické cesty není slepá víra (pistis) v dogmata diktovaná kněžskou kastou, nýbrž přímé vnitřní poznání (gnóze). Každý člověk, v němž se probudila nehmotná božská jiskra (pneuma), objevuje pravdu o svém původu a o povaze hmotného vesmíru skrze vlastní myšlení, vlastní duchovní zkušenost a autentické vnitřní setkání s božstvím. V Tomášově evangeliu (NHC II,2), které bylo nalezeno v roce 1945 v egyptském Nag Hammadi, je tento imperativ neúnavného individuálního hledání vyjádřen hned v úvodních výrocích (Logion 2 a Logion 3 v plném, nezkráceném znění):

„Ježíš řekl: Ten, kdo hledá, nechť nepřestává hledat, dokud nenalezne; a až nalezne, bude otřesen; a až bude otřesen, užasne a bude kralovat nad veškerenstvem.“

„Ježíš řekl: Řeknou-li vám ti, kteří vás vedou: Hle, království je v nebi, pak vás předejdou ptáci nebeští. Řeknou-li vám: Je v moři, pak vás předejdou ryby. Ale království je uvnitř ve vás a je vně vás. Když poznáte sami sebe, tehdy budete poznáni a pochopíte, že jste synové živého Otce. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak jste v chudobě a vy sami jste onou chudobou.“

Spojovacím článkem gnostických systémů nebylo uniformní dogma, ale radikální odvaha podívat se na tento svět bez růžových brýlí: pochopení, že dokonalý, nehmotný a milující Pravý Bůh (Otec Světla / Monáda) nemohl stvořit vesmír plný utrpení, smrti, vzájemného požírání a krutosti, a že tento viditelný hmotný matrix je dílem nižšího, zaslepeného či zlého tvůrce (Demiurga) a jeho správců (Archontů), které starozákonní tradice uctívala jako Boha Stvořitele. Jak rozmanitě, tvořivě a svobodně uchopily toto poznání jednotlivé gnostické a dualistické proudy v dějinách (při striktním vyloučení Markionitů a hermetismu, kteří tvoří samostatné kategorie), ukazuje analytický rozbor 18 historických gnostických skupin:

Klasická větev antické gnóze, jejíž texty tvoří jádro nálezů z Nag Hammadi. Nejvyšším principem je zde naprosto transcendentní Monáda / Neviditelný Duch, z něhož jako první Myšlenka (Ennoia) vyvstává božská Matka Barbeló. Hmotný vesmír vzniká tragickým omylem, když nejmladší z nebeských aeonů, Sofie (Moudrost), zatouží zplodit bytost sama ze sebe bez souhlasu Ducha a svého duchovního chotě. Jejím neúplným výtvorem je znetvořený Demiurg s tváří lva a hada jménem Jaldabaóth („Syn chaosu“), nazývaný v koptských textech také Saklas („Pošetilec“) a Samael („Slepý bůh“). Jaldabaóth ukradne část matčiny světelné síly, stvoří sedm planetárních archontů a ve své zaslepené pýše se prohlásí za jediného Boha. V Apokryfonu Janově (NHC II,1) je tento klíčový okamžik ztotožnění Demiurga se žárlivým Bohem Starého zákona popsán v plném znění takto:

„On ale ve svém šílenství, které je v něm, pohlédl na stvoření, které bylo pod ním, a na množství andělů, které vytvořil skrze sebe, a řekl jim: Já jsem žárlivý Bůh a není žádného jiného Boha kromě mne. Tím, že to vyhlásil, však již naznačil andělům, kteří byli u něho, že existuje jiný Bůh; neboť kdyby žádného jiného nebylo, na koho by pak žárlil?“

U čistých Sethiánů se žádný syn Demiurga neobrací a samotný Jaldabaóth nečiní pokání. Pokání činí pouze padlá Sofie, načež k ní z říše Světla (Pleromatu) sestupuje Kristus (Autogenés), aby probudil a zachránil božské světelné jiskry uvězněné v lidských tělech (potomstvo duchovního Setha).

Úzce příbuzný proud doložený jak v koptských spisech z Nag Hammadi, tak ve zprávách Irenaia z Lyonu. Ústředním bodem jejich kosmologie je přímé duchovní napojení gnostika na Velkého Neviditelného Ducha (Great Invisible Spirit) a prvotní božskou Matku Barbeló. Proti nim stojí Jaldabaóth a nižší archontické síly chaosu, které se snaží zadržet a ovládnout božské emanace. Spása zde nespočívá v církevních obřadech, ale v záchraně božské jiskry z moci Jaldabaótha skrze Kristovo zjevení, duchovní pečeť a kontemplativní mystické vzestupy duše nad sféry archontů.

Tento směr, zachycený ve spisech Podstata (Hypostáze) archontů (NHC II,4) a O původu světa (NHC II,5), vnáší do Sethiánského mýtu fascinující zvrat. Nejvyšším principem je zde Neporušitelnost (Aphtharsia) a Pistis Sofia. Když tyranský vládce chaosu Jaldabaóth (výslovně ztotožněný se jmény Samael, Saklas a lví podobou Ariael) vyřkne své rouhavé tvrzení, že není boha kromě něho, a je za to hlasem ze Světla sražen do propasti, dochází v řadách samotných archontů k rozkolu. Jeden z Jaldabaothových synů jménem Sabaóth prohlédne, veřejně odsoudí slepou pýchu svého otce, činí pokání a pěje chvalozpěvy Sofii a její dceři Zóé (Životu). Za tento akt prozření je Sabaóth vyzdvižen nad sedmé nebe (do sféry pod oponou mezi horním a dolním světem), dostává duchovní moc a aktivně spolupracuje se Sofií a Ježíšem Kristem na záchraně duchovních lidí.

Radikální gnostická škola známá ze zpráv Irenaia (Adversus Haereses I,31) a Epifania (Panarion 38), která dovedla kritiku starozákonního Stvořitele k naprosté subverzi. Kainovci uctívali Neznámého Nejvyššího Otce, zatímco Boha Starého zákona (Jaldabaótha / Demiurga) chápali jako čistě zlého, pomstychtivého a žárlivého tyrana, jehož jedinou snahou je udržet lidstvo v nevědomosti. V tomto systému neexistuje žádné pokání archontů. Protože je celý Demiurgův zákon zvrácený, jsou v očích Kainovců skutečnými nositeli božské jiskry a moudrosti Sofie všichni ti, které starozákonní Bůh proklínal a pronásledoval: Kain (zrozený z vyšší síly než Ábel, který sloužil krvežíznivému Demiurgovi), obyvatelé Sodomy, Ezau, Kórach a v novozákonní rovině Jidáš Iškariotský, který jako jediný z učedníků disponoval pravou gnózí a vydal Ježíše proto, aby zmařil plány archontů a zničil jejich hmotné panství.

Jeden z nejstarších gnostických proudů (z řeckého ofis a hebrejského nachaš – „had“), podrobně popsaný Irenaiem a Origenem (včetně proslulého kosmologického Ofitského diagramu). Na vrcholu božské plnosti stojí První Člověk (Otec), Druhý Člověk (Syn Člověka) a První Žena (Duch svatý), z nichž vychází Kristus a Sofie Prunikos. V dolním světě vládne Jaldabaóth v čele sedmi planetárních archontů (Jaldabaóth, Iaó, Sabaóth, Adónaios, Elóaios, Óraios, Astafaios) a pod nimi hadovitý duch hmoty Ofeómorfos. Když Jaldabaóth zakáže Adamovi a Evě jíst ze stromu poznání, aby nezjistili, že nad ním existuje vyšší světlo, Sofie využije hada, aby prarodičům otevřel oči. Navíc samotní synové Jaldabaótha (Iaó, Sabaóth a další) se vymezují vůči otcově pýše a Sofie jejich prostřednictvím vysílá proroky, kteří v skrytu ohlašují příchod Krista.

Skupiny působící v Palestině, Sýrii a Arménii (Archontiky založil poustevník Petr z Kfarbarichy), zaznamenané Epifaniem ze Salamíny. Nad celým vesmírem trůní v osmém nebi Nepoznatelný Otec Světla a Matka Světla. Pod nimi se rozprostírá sedm nebeských sfér ovládaných sedmi archonty, přičemž v sedmém nebi vládne Sabaóth (u Archontiků ztotožněný s Bohem Židů / Jahvem) nebo Jaldabaóth (u Severiánů). Tyto skupiny provedly ostrou inverzi mýtu: synem vládce sedmého nebe je Saklas / Samael (Ďábel), který vůbec nečiní pokání, ale bouří se proti svému otci, svede Evu a zplodí hmotné tělesné lidstvo, z jehož smrtelných pout pak lidské duše vysvobozuje Kristus prostřednictvím přísné askeze a pravého poznání.

Gnostická škola založená Eufratem z Peraje a Kelbem (Akembem) z Karystu, jejíž jméno je odvozeno od řeckého slovesa peraó („přecházet“ či „překračovat“) – tedy ti, kteří skrze gnózi překračují hranici z pomíjivosti a zkázy hmotného světa do věčnosti. Nad světem stojí Nejsoucí Bytobytí a transcendentní Otec. Mezi ním a zkaženou hmotou stojí plodný Demiurg a archonti osudu (hvězdné mocnosti). Peratoí vypracovali hlubokou exegezi biblického Exodu a symbolu Hada z ráje i měděného hada na poušti: tento Had je sám božský Logos (Kristus), který otevírá lidem oči proti tyranii Demiurga, ruší moc archontů (egyptských hadů) a převádí probuzené duše přes „Rudé moře“ hmotné zkázy do Pleromatu.

Nejvlivnější, intelektuálně nejpropracovanější a nejrozšířenější gnostická škola starověku, založená egyptským myslitelem Valentinem (cca 100–160 n. l.) a rozvinutá jeho žáky Ptolemaiem (autorem Listu Floře), Hérakleónem, Theodotem a Markem. Na počátku všeho dlí v nepopsatelném klidu Prapůvodní Otec (Propator) / Hlubina (Bythos) spolu se svou myšlenkou Mlčením (Sigé), z nichž emanuje třicet nebeských aeonů tvořících Pleroma. Valentiniáni přišli s mnohem jemnějším a psychologicky hlubším pojetím Demiurga než Sethiáni: vládce hmotného světa (Demiurg / Metropator / Hebdomas, ztotožněný s Jahvem) zde není radikálně zlý netvor, ale spíše „spravedlivý“ (dikaios), avšak duchovně slepý a nevědomý nástroj nižší Moudrosti (Sofie-Achamóth). Demiurg tvoří svět v domnění, že jedná z vlastní vůle, zatímco skrze něj nepozorovaně působí Achamóth a vkládá do duchovních lidí (pneumatiků) nebeské semeno. Když do světa sestoupí Ježíš Kristus, je samotný Demiurg poučen o existenci vyššího Otce a Pleromatu, činí pokání ze své dosavadní nevědomosti, radostně přijímá vyšší pravdu a stává se věrným spolupracovníkem Sofie i Krista při dovršení spásy.

Učení alexandrijského filozofa a gnostika Basilida (působícího za císaře Hadriana kolem let 117–138 n. l.) se v pramenech dochovalo ve dvou odlišných větvích. V první větvi, zaznamenané Ireneiem z Lyonu, stojí na počátku Nezrozený Otec (Agennétos Patér), z něhož postupně emanují Nús (Mysl/Kristus), Logos (Slovo), Fronésis (Rozvaha), Sofia (Moudrost) a Dynamis (Moc). Tyto síly vytvářejí první nebe a z něj postupně vzniká celkem 365 nebeských sfér, jejichž souhrnným nejvyšším vládcem je mystický Abraxas (Abrasax) – jméno, jehož řecká písmena mají v číselné hodnotě součet 365. Teprve v úplně nejnižším, 365. nebi nad naším světem vládne Bůh Židů (Jahve) jako předák andělů, kteří stvořili tuto hmotnou zemi. Když si však Jahve ve své panovačnosti chtěl podrobit všechny ostatní národy světa pod nadvládu svého vyvoleného lidu, ostatní nebeská knížata se mu postavila na odpor a Nezrozený Otec poslal svého prvorozeného Nús (Krista), aby osvobodil věřící duše z moci andělských tvůrců světa.

Druhá větev basilidiánské školy, kterou podrobně popsal Hippolytos Římský, přináší strhující kosmologický systém čerpající z nejhlubší metafyziky. Na počátku nebylo vůbec nic – ani hmota, ani substance, ale „Nejsoucí Bůh“ (ho ouk ón Theos), tedy Bůh natolik přesahující veškeré lidské pojmy bytí, že o něm nelze říci ani to, že „jest“. Tento Nejsoucí Bůh vložil do světa všesemenný zárodek (panspermia), z něhož vytrysklo trojí Synovství a pod ním vznikla sféra Velkého Archonta Ogdoady (vládce osmého nebe) a pod ní sféra Archonta Hebdomády (vládce sedmi planetárních sfér, ztotožněného se starozákonním Jahvem). V této verzi však oba kosmičtí Archonti zplodí syny, kteří jsou moudřejší a duchovnější než jejich otcové. Když z Pleromatu sestoupí světlo evangelia, tito synové osvítí své otce; jak Velký Archon Ogdoady, tak Archon Hebdomády (Jahve) prozřou, vyznají svůj omyl, činí pokání za svou pýchu, že se považovali za nejvyšší bohy, a plně spolupracují s Ježíšem na oddělení a povznesení duchovních jisker.

Libertinská a radikálně rovnostářská gnostická škola z Alexandrie 2. století, založená Karpokratem a jeho mimořádně nadaným synem Epifanem (autorem spisu O spravedlnosti), o níž píší Irenaios a Kléméns Alexandrijský. Nad světem dlí Nejvyšší Neznámý Otec (Monáda), zatímco hmotný vesmír a jeho omezující zákony stvořili nižší Archonti, kteří drží lidské duše v okovech osudu a neustálých reinkarnací. Karpokratovci učili, že Ježíš byl synem Josefa, jehož duše si však díky své pevnosti a čistotě rozpomenula na to, co viděla u Nezrozeného Otce, a proto od něj obdržela sílu překonat archonty světa. Aby duše gnostika unikla koloběhu převtělování a moci archontů, musí projevit absolutní svobodu a překročit veškerá umělá morální a společenská dogmata nastavená vládci tohoto světa.

Unikátní gnostický systém 2. století, jehož spis Kniha Baruchova citoval a shrnul Hippolytos Římský (Refutatio V, 23–27). Justin Gnóstik rozlišuje tři prvotní nezrozené principy: na samém vrcholu trůní čistě transcendentní a vše přesahující Dobro (ho Agathos), pod ním pak stojí mužský demiurgický princip Otec Elóhim (starozákonní Bůh Stvořitel) a ženský zemský princip Matka Edem / Izrael, zobrazovaná jako bytost napůl panna a od pasu dolů napůl had. Ze spojení Elóhima a Edem povstalo 24 andělů (12 otcovských v čele s Baruchem a 12 mateřských v čele s Naasem) a také lidstvo, v němž Edem představuje duši (psyché) a Elóhim ducha (pneuma). Když však Elóhim vystoupil do nejvyšších sfér stvoření, spatřil nad sebou záři vyššího Dobra (Agathos), které do té doby neznal. Elóhim okamžitě činí pokání, opouští nižší hmotné stvoření, vstupuje do říše Dobra a vysílá svého hlavního anděla Barucha k dvanáctiletému pastýři Ježíšovi, aby lidem zvěstoval pravého Dobrého Boha a vyzval duchy v lidech k opuštění vazeb na žárlivou a opuštěnou Matku Edem.

Syrský gnostický filozof, astronom, básník a šlechtic Bardesanés (syrsky Bar Daiṣān, žijící v letech 154–222 n. l. na dvoře v Edesse) představuje se svou školou klíčový most mezi Valentiniánskou gnózí a pozdějším manicheismem. V jeho kosmologii trůní nahoře Otec Života a Matka Života (Duch svatý), pod nimiž od věčnosti existovaly čtyři čisté živly (světlo, vítr, oheň a voda) a na samém dně propasti mrtvá, temná hmota (hylé / Temnota). Když došlo k nešťastnému smíšení čistých živlů s Temnotou, sestoupilo Boží Slovo (Kristus) a skrze nižší mocnosti uspořádalo tento smíšený svět tak, aby se světlo mohlo postupně očistit. Bardesanés proslul svou geniální obranou lidské svobodné vůle proti astrologickému fatalismu planetárních archontů. V autentickém spise Kniha zákonů zemí (Dialog o osudu), který zapsal jeho žák Filip, Bardesanés dokazuje, že zatímco hmotné tělo podléhá přírodě a hvězdným archontům (osudu), lidský duch je svobodný. Klíčová pasáž tohoto dialogu zní v plném znění takto:

„Z toho tedy rozumějte, že kdykoliv příroda není rušena, zachovává svůj řád, a kdykoliv osud není mařen, vykonává své dílo; avšak tam, kde působí svobodná vůle člověka, může zvrátit a překonat jak přírodu, tak osud. Neboť Bůh ve své dobrotě nestvořil člověka jako pouhý neživý nástroj, jako citeru, na kterou hraje někdo jiný, ani jako vůz, který je řízen vozatajem, ale obdařil ho svobodou podle svého vlastního obrazu, aby se člověk sám skrze poznání pravdy a konání dobra stal společníkem andělů a vrátil se do Svatební síně Světla.“

Prorok Mání (216–274/277 n. l.), narozený v Mezopotámii v židokřesťansko-gnostické baptistické komunitě Elchasaitů, vybudoval globální gnostické náboženství, které se rozšířilo od severní Afriky (kde byl devět let manichejcem i církevní otec Augustin) a Říma až do Střední Asie a Číny. Manicheismus stojí na radikálním kosmickém dualismu dvou od věčnosti oddělených říší: nahoře vládne Otec Velikosti (Zurvan), Král říše Světla, dole pak Princ Temnoty (Hylé). Když Temnota zaútočila na Světlo a pohltila část světelného Prvního Člověka (Óhrmazda), vyslal Otec Velikosti Živého Ducha, aby vybudoval makrokosmos jako gigantický destilační stroj na osvobození světla. Aby však archonti Temnoty zabránili úniku světelných jisker, dva démoničtí vládci – Saklas (Ašqlún) a její družka Nebróel (Namráel) – požrali potraty ostatních archontů, spojili se a uplácali hmotná těla Adama a Evy jako tělesné vězení pro světelnou duši. Archon Saklas žádné pokání nečiní; z Říše Světla však k Adamovi sestupuje Ježíš Zářící (Jíšó Zíwá), probouzí Adama ze spánku smrti, odhaluje mu děsivý démonický původ jeho těla a přivádí ho k pokání a spásonosné gnózi.

Starobylá gnostická baptistická komunita z jižní Mezopotámie (dnešního Iráku a Íránu), která jako jediná z antických gnostických skupin přežila nepřetržitě až do 21. století. Mandejci (Mandájé – doslova „Gnostici“ ze slova manda = poznání) odmítají Abrahama, Mojžíše i Ježíše (kterého považují za falešného mesiáše, jenž vyzradil a překroutil tajné učení), avšak za svého největšího učitele považují Jana Křtitele (Jahjá Júhanná). Na vrcholu jejich panteonu dlí Král Světla (Malka d-Nhura) / Velký Život (Hajé Rabbí). Hmotný vesmír však stvořil nižší demiurgický tvůrce Ptahil (často ztotožňovaný s Gabrielem), který se při tvoření zapletl se zlou démonskou matkou světa Ruhou a jejími sedmi planetárními archonty (mezi nimiž je bůh Měsíce Sin ztotožněn se starozákonním Jahvem a bůh Slunce Šamiš s Adonaiem). Mandejská kosmologie přináší pozoruhodné vyústění: samotný Demiurg Ptahil nakonec hořce lituje toho, jak síly temnoty znetvořily jeho svět, činí pokání a při konečném soudu je v bílém rouchu pokřtěn, očištěn a poslem Světla Mandou d-Hajé („Poznáním Života“) vyzdvižen zpět do světa Světla.

Středověké dualistické hnutí, které povstalo v 7. století v Arménii a Malé Asii (Konstantin-Silvanus, Sergius-Tychikos), odkud je byzantští císaři přesídlili do Thrákie a Bulharska. Pavlikáni striktně rozlišovali mezi dvěma bohy: nahoře dlí Nebeský Otec – Bůh milosrdenství, který nemá žádnou moc nad tímto viditelným světem, ale vládne věčnému světu budoucímu; naproti tomu nižším stvořitelem (Demiurgem) a pánem tohoto hmotného vesmíru je krutý bůh Starého zákona. U Pavlikánů neexistuje žádné pokání hmotného stvořitele. Odmítali celý Starý zákon, uctívání kříže (který považovali za prokletý nástroj popravčího mučení), církevní hierarchii i mariánský kult a učili, že Ježíš Kristus nepřišel v hrubém pozemském těle, ale sestoupil z nebe v duchovním těle a prošel Marií pouze „jako voda potrubím“, aby lidem předal slovo osvobození z moci materiálního světa.

Jihoslovanské gnosticko-dualistické hnutí založené v 10. století v Bulharsku knězem Bogomilem, které se následně rozšířilo po celém Balkáně (včetně Bosny) a stalo se přímým předchůdcem západoevropských katarů. Bogomilové (jak dosvědčuje Traktát presbytera Kosmy, Euthymios Zigabenos a apokryf Tajná kniha / Interrogatio Johannis) učili, že Nebeský Otec – Bůh dobra a Ducha měl dva syny: prvorozeným byl Satanael a mladším Michael (Ježíš Kristus). Satanael se v pýše vzbouřil proti Otci, byl svržen z nebe a jako Demiurg stvořil viditelný hmotný vesmír i tělo prvního člověka, přičemž se vydával za jediného Boha, seslal potopu, dal Mojžíšovi kamenné desky Zákona a vyžadoval krvavé oběti zvířat. Satanael žádné pokání nečiní; Otec proto vyslal mladšího syna Michaela v podobě Ježíše Krista, který Satanaela přemohl, odebral mu božskou koncovku -el (čímž se ze Satanaela stal pouhý Satan) a otevřel probuzeným duším cestu návratu do nebeského domova.

Vrcholný západoevropský středověký dualismus 12. až 14. století v jižní Francii (Languedoc, město Albi) a severní Itálii, proti němuž papež Inocenc III. vyhlásil vyhlazovací křížovou výpravu a kvůli němuž římská církev zřídila papežskou inkvizici. Kataři (z řeckého katharoi – „Čistí“, sami sebe nazývající Dobří muži a Dobré ženy / Bons Hommes) se vnitřně dělili na umírněný proud (navazující na bogomilský mýtus o padlém synu) a radikální absolutní dualismus (vyložený v traktátu Liber de duobus principiis – Kniha o dvou principech od Jana z Lugia). Podle katarů stojí proti Dobrému Bohu – Otci nebeského světla věčný Princip Zla, jehož knížetem a tvůrcem hmotného vesmíru je Rex Mundi („Král světa“), ztotožněný s krutým a pomstychtivým Bohem Starého zákona. Rex Mundi stvořil lidská těla jako „hliněné tuniky zapomnění“, do nichž uvěznil nebeské duše svedené z říše Světla. Ani Rex Mundi, ani jeho archonti pokání nečiní. Spása přichází skrze duchovního Ježíše Krista a přijetí jediné duchovní svátosti – křtu Duchem svatým prostřednictvím vzkládání rukou zvaného consolamentum (svátost útěchy), jíž katarští „dokonalí“ (perfecti) navždy přetrhali pouta s hmotnou říší Rexe Mundi.

Když římská inkvizice ve 14. století upálila posledního katarského perfecta Guillauma Bélibasta na hranici ve Villerouge-Termenès, domnívali se strážci dogmat, že Gnosticismus byl definitivně vymazán z povrchu země. Dvacáté a jednadvacáté století však přineslo obrat, který nikdo z ortodoxních teologů nečekal. Po nálezu koptské knihovny v Nag Hammadi (1945), zpřístupnění mandejských a manichejských rukopisů a nástupu internetu zažívá Gnosticismus v 21. století celosvětovou renesanci.

Gnostici dneška již nemusí kopat podzemní úkryty před inkvizitory. Využívají digitální prostor, vydávají nezávislé překlady starověkých kodexů a budují globální komunity. A co je klíčové: na rozdíl od monoteistických církví se nesnaží splynout do jedné unifikované organizace. V duchu gnostické svobody dnes vedle sebe existují desítky autonomních proudů:

Česká republika představuje v 21. století na mapě světového gnosticismu zcela unikátní fenomén. Nevyrostly zde zkostnatělé klerické úřady, nýbrž živý, intelektuálně nesmírně silný ekosystém postavený na čtyřech hlavních pilířích, v němž klíčovou roli hraje vědomý gnostický individualismus a svobodná digitální komunikace:

Položme nyní všechny čtyři duchovní systémy vedle sebe do jednoho neúprosného srovnávacího zrcadla. Pokud odstraníme teologickou propagandu a porovnáme Judaismus, Křesťanství, Islám a Gnosticismus podle pěti klíčových kritérií – od jejich skutečného historického počátku přes dnešní stav až po počet sekt a vztah k lidské svobodě –, obnaží se v plné nahotě propast mezi dogmatickým monolitem a svobodným duchem.

Když tedy ďáblův advokát uzavře svůj spis a podtrhne všechna fakta, jeho verdikt je neúprosný. Tvrzení, že Judaismus, Křesťanství nebo Islám představují po tisíciletí jednotné, neměnné a vnitřně svorné duchovní cesty, je historickým falzem, které se při prvním dotyku s primárními prameny rozpadá na prach. Všechna tři abrahámská náboženství se za tisíce let své existence změnila k nepoznání a rozštěpila se na desítky tisíc znepřátelených táborů, které si navzájem upírají pravdu i spásu – a jak ukazuje vznik sedmé abrahámovské smlouvy hnutí AROPL v 21. století, toto štěpení se nikdy nezastaví.

Gnosticismus si naproti tomu nikdy nepotřeboval hrát na neomylný monolit. Od antických Sethiánů, Barbelognostiků, Valentiniánů a Bardesana („Syna Skočné řeky“) až po dnešní Českou gnostickou individualistickou komunitu gnostici věděli, že uniformita je znakem mrtvého vězení archontů, zatímco svoboda, osobitost a odvaha myslet vlastní hlavou jsou neklamným znakem živého Ducha. V digitální síti 21. století už svobodný člověk nepotřebuje žádat o povolení rabína, biskupa ani imáma, aby směl otevřít starověké rukopisy, komunikovat s ostatními svobodnými individualisty a dojít ke svému vlastnímu poznání.

Tento vyčerpávající přehled mapuje primární texty, historické prameny, teologické korpusy, akademické studie a současné portály, z nichž čerpá analytický materiál o vnitřní roztříštěnosti judaismu, křesťanství, islámu a gnosticismu.