Temná extrémní gnóze: Architektura kosmické hrůzy H. P. Lovecrafta

„Nejmilosrdnější věcí na světě je, myslím, neschopnost lidské mysli propojit veškerý její obsah. Žijeme na poklidném ostrově ignorance uprostřed černých moří nekonečna a nebylo nám určeno, abychom se vydávali na daleké cesty. Vědy, z nichž každá směřuje vlastním směrem, nám dosud příliš neublížily; ale jednoho dne poskládání rozpojených střípků poznání otevře tak děsivé perspektivy reality a našeho hrůzného postavení v ní, že z tohoto odhalení buď zešílíme, nebo uprchneme ze smrtícího světla do klidu a bezpečí nového temného věku.“– H. P. Lovecraft, Volání Cthulhu (1928)

Těmito slovy se otevírá brána do nejtemnějšího zrcadla, jaké kdy bylo lidstvu v literatuře nastaveno. Howard Phillips Lovecraft nestvořil pouhý hororový žánr plný chapadlovitých monster, před kterými hrdinové utíkají s křikem. Stvořil absolutní antináboženství, chladnou toxickou teologii nihilismu a koncept takzvané kosmické hrůzy (cosmic horror). Jeho vesmír není chrámem zbudovaným pro člověka, v němž se odehrává epický souboj dobra a zla. Je to gigantická, mrazivá propast, kde naše existence znamená méně než poletující prach.

Tento článek je hlubokým ponorem do propasti. Je to průvodce antisystémem existence, který vám vyrve pevnou půdu pod nohama a donutí vás pohlédnout do tváře realitě, v níž lidstvo nemá absolutně žádné právo na existenci.

Abychom pochopili Lovecraftův vesmír, musíme pochopit muže, který jej stvořil. Lovecraft (1890–1937) nebyl okultista ani mystik. Byl to striktní, nekompromisní materialista a zapřisáhlý ateista. Nevěřil v duši, nevěřil v posmrtný život, nevěřil v jakýkoliv skrytý smysl vesmíru. Celý život strávil převážně ve svém rodném městě Providence ve státě Rhode Island, izolován od moderního světa, který bytostně nesnášel.

Jeho vize nevznikly z touhy napsat laciný tiskový trhák, ale z jeho vlastních, extrémních psychologických stavů. Od raného dětství trpěl tzv. pavor nocturnus (nočními děsy). Ve snech ho pronásledovali „Night-Gaunts“ (noční běsi) – černé, vyhublé, nevidomé bytosti s netopýřími křídly, které ho popadly a odnášely do propastí. Tento paralyzující strach ze snů, nad kterými nemá vědomí žádnou kontrolu, se stal ústředním motivem jeho děl (např. Cthulhu útočící telepaticky skrze sny).

K tomu se přidala dědičná zátěž. Oba jeho rodiče zemřeli v Butlerově psychiatrické léčebně. Lovecraft žil v neustálém, hlodavém strachu, že šílenství je v jeho krvi nevyhnutelně zakódováno. Znalost, že lidský mozek je jen křehký biologický stroj, který se může kdykoliv rozbít, projektoval do svých hrdinů. Jeho ateismus a materialismus navíc znamenaly, že vědu neviděl jako spásu, ale jako nástroj zkázy. Věda podle něj nevyhnutelně směřovala k odhalení toho, že vesmír je chladný mechanismus plný sil, které nás jednou bez mrknutí oka zničí.

Celá tisíciletí si lidstvo budovalo ochranné mytologie. Ať už to byla abrahámovská náboženství stavící člověka do centra stvoření, nebo moderní darwinistický optimismus konce 19. století, který viděl člověka jako triumfální vrchol evoluce. Věřili jsme v iluzi naší vlastní důležitosti. Věřili jsme, že máme právo tu být.

Lovecraft do této evoluční pýchy vráží nůž. V jeho díle se ukrývá specifický ontologický šok. Zlo v Lovecraftově vesmíru v podstatě neexistuje, protože zlo (jak ho chápou křesťané nebo humanisté) vyžaduje záměr, zájem a uznání oběti. Bytosti, které obývají Lovecraftův kosmos, nás nechtějí mučit za hříchy, nesoutěží o naše duše s Bohem. Jsme jim fatálně a absolutně lhostejní.

Nejsilněji to formuluje v novele V horách šílenství (At the Mountains of Madness). Když expedice vědců odhalí v Antarktidě ruiny prastarého mimozemského města, zjistí z prehistorických fresek strašlivou pravdu o původu lidstva. Nejsme dílem Boha, nejsme ani majestátním vrcholem adaptace. Veškerý pozemský život, včetně nás, vznikl jen jako biologický odpad, zpackaný vedlejší produkt genetických experimentů Starých bytostí, které si tvořily zotročitelné masy shoggothů.

„Byli to tvůrci a pánové tohoto života a byl to naprosto oprávněný výtvor jejich rukou. […] Byli to lidé!“ zní zoufalé smíření hrdiny s tím, že mimozemská monstra jsou naši skuteční stvořitelé.

Šílenství v Lovecraftových textech tedy nenastupuje z toho, že hrdina vidí chapadla. Nastupuje z epistemologického prozření. Z pochopení, že jsme jen kosmická plíseň na bezvýznamné skále. Představte si mikrob, který si uvědomí přítomnost boty, jež na něj právě dopadá. Ten mikrob nezešílí z toho, že bota je „zlá“, ale z toho, že bota o něm vůbec neví.

V centru tohoto děsivého antisystému nesedí milující stvořitel ani moudrý architekt, ale entity, které lidé z nedostatku jazyka deifikovali. Lovecraftův panteon se dělí do vrstev, které reprezentují samotné fyzikální a kosmické principy:

Nejvyšší entita, Vnější bůh (Outer God), který leží v centru veškerého bytí za hranicemi času a prostoru. Je to beztvará, kypící masa nukleárního chaosu, která bezmyšlenkovitě pulzuje za monotónního zvuku neviditelných fléten. Azathoth je ztělesněním hrůzy z toho, že základním fundamentem existence není Racio (Slovo, Logos), ale imbecilní, slintající propast. Nemá vědomí. Náš svět se všemi jeho dějinami a utrpením je jen jeho nechtěným snem. Pokud se Azathoth na zlomek vteřiny probudí, vesmír přestane existovat, jako by nikdy nebyl. Je to konečná negace jakéhokoliv smyslu.

Existuje v mezerách mezi dimenzemi. Zatímco náboženství uctívají vševědoucnost a všudypřítomnost jako zdroj absolutní moudrosti, Yog-Sothoth je těmito vlastnostmi transformovanými do kosmické rakoviny. Je to slizká masa pulzujících sfér zastupující ne-euklidovskou realitu. Kontakt s ním je pro lidský mozek ekvivalentem připojení malé žárovky k jadernému reaktoru – nervová soustava okamžitě a nenávratně vyhoří v návalu dimenzionálních konceptů, které nejsme biologicky uzpůsobeni vstřebat.

Výjimka potvrzující pravidlo. Zvrácený posel bezhlavých bohů, jediná entita, která k lidstvu chová vědomou, krutou zášť. Zjevuje se v tisíci podobách, často jako vysoký, temný faraon. Nepoužívá hrubou sílu. Nyarlathotep roznáší zakázané vědění, fascinuje technologickými zázraky a masově manipuluje myšlením celých národů.

„A pak Nyarlathotep přišel z Egypta. Kdo to byl, nevěděl nikdo, ale pocházel ze staré původní krve a vypadal jako faraon… Mluvil o vědách, o elektřině a o psychologii a ukazoval přístroje moci, u kterých se tajil dech.“ (Nyarlathotep, 1920) Zosobňuje hrůzu z nevyhnutelného sebezničení. Stačí mu pootevřít bránu šílenství a pobaveně sledovat, jak se civilizace sama požere.

Patří mezi Prastaré (Great Old Ones) – mocné, fyzické bytosti z jiných hvězd, které vládly Zemi eony před vznikem člověka. Nyní spí v potopeném, geometricky nemožném městě R'lyeh (kde ostré úhly vypadají jako tupé, což samo o sobě drásá lidské vnímání fyziky). „Ve svém domě v R'lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní.“ Cthulhu nikoho nezabíjí mečem. Jakmile se jeho hrobka vynoří, telepatický šum jeho snů prorazí bariéru do lidského podvědomí. Senzitivní jedinci jsou zasaženi jako první. Následují masové psychózy, nevysvětlitelné sebevraždy a rozpad společnosti. Znovuzrození Prastarých není Soudným dnem, je to jen lhostejné probuzení tvora, který si chce vzít svou planetu zpět.

V klasické esoterice a starověkém gnosticismu vede poznání skrytých pravd (gnóze) k osvícení, k probuzení božské jiskry a k úniku z vězení materiálního světa. Lovecraft tuto dynamiku převrací do extrému. V jeho světě neexistuje spása, ani na zemi, ani na nebesích.

Texty jako proslulý Necronomicon, napsaný šíleným Arabem Abdulem Alhazredem, Kniha Eibonova nebo Pnakotické rukopisy fungují jako bible tohoto antisystému. Ale nenabízejí vykoupení. Nabízejí toxické vědění. Kdo tyto grimoáry studuje, neosvobodí se. Naopak, zjistí, že prostor kolem nás je osídlen rasami, jako jsou Yithiani přepisující dějiny nebo Mi-Go, kteří provádějí vivisekci na lidských mozcích a zavírají je do kovových válců.

Šílenství u Lovecrafta je biologickým obranným mechanismem mozku. Únik do šílenství je jediný logický krok nervové soustavy, která se pod vahou této drcené pravdy snaží sama sebe vypnout. Zjistíte-li, jak vesmír doopravdy funguje, racionální příčetnost je to nejhorší myslitelné utrpení.

Lovecraftův odkaz je stejně komplexní jako jeho dílo. Za svého života byl téměř neznámý, publikoval v brakových magazínech Weird Tales a zemřel v chudobě ve 46 letech na rakovinu střev, přesvědčen o svém naprostém selhání.

Dnes je však považován za titána, jehož vliv protéká celou popkulturou, od Vetřelce po videohry jako Bloodborne. Jak byl přijímán?

Číst H. P. Lovecrafta není volnočasová oddechovka. Je to intelektuální a existenciální výzva. Znamená to dobrovolně vstoupit do ringu s myšlenkou, že lidská láska, bolest, filozofie, umění i veškeré naše slavné dějiny jsou jen naprosto bezvýznamnou fraškou přehrávanou v mrazivém divadle bez diváků.

Jeho texty jsou relikviemi vesmírného antináboženství, manifesty ateistické temnoty. Vezměte do ruky Barvu z kosmu (The Colour Out of Space) a zažijte entitu, která není ani plynem, ani hmotou, a jen se lhostejně živí životní silou farmářské rodiny. Ponořte se do zdegenerované hrůzy Stínu nad Innsmouthem, kde se lidství rozpouští ve slizkém atavismu nesmrtelnosti rybích lidí. Podstupte fatální expedici V horách šílenství.

Odhoďte bezpečí racionálního světa, ale pamatujte si jediné – jakmile tuto majestátní propast absolutního nihilismu jednou spatříte, váš svět už nikdy nebude mít stejné kontury a hřejivé bezpečí ignorance bude navždy ztraceno.

Odvažte se do toho vstoupit. Odvažte se číst. Odvažte se pochopit, že pro vesmír neznamenáte vůbec nic.

Níže uvedený soupis představuje jak primární texty samotného autora, ze kterých článek přímo čerpá citace a kosmologické koncepty, tak stěžejní sekundární literaturu – filozofické, religionistické a biografické reflexe, které formovaly naše moderní chápání Lovecraftova antisystému.