Temná extrémní gnóze: Architektura kosmické hrůzy H. P. Lovecrafta II. díl

Co když největší hrůzou vesmíru není to, že v temnotě číhá zlo, ale kruté poznání, že tam nečíhá vůbec nic, co by o nás jevilo sebemenší zájem? Kosmicismus, literární a filozofický směr zrozený v horečnaté mysli H. P. Lovecrafta, nás učí, že lidstvo není korunou stvoření. Jsme pouze mikroskopickou, biologickou anomálií ztracenou v chladném, nezměrném nekonečnu. Je to filozofie kognitivní paralýzy, v níž pohlédnutí za oponu reality nevede k osvícení, nýbrž k absolutnímu roztříštění lidské psychiky.

Abychom pochopili ontologickou hloubku kosmicismu, musíme na samotném počátku pohlédnout do propasti starověkého radikálního gnosticismu. Právě zde, v textech Sethiánských či Ofitských gnostiků, nacházíme první systematické zpochybnění benevolence vesmíru. Radikální gnostická hnutí definovala hmotný kosmos nikoliv jako božské dílo, ale jako deformované vězení, které stvořil arogantní, slepý či ignorantní Demiurg – Jaldabaóth. Pro gnostiky byl hmotný svět omylem, anomálií, v níž uvízly jiskry božského světla.

Lovecraftův kosmicismus tuto starověkou hrůzu sekularizuje a dovádí ji k ultimátnímu pesimismu. V centru Lovecraftova pantheonu nesedí milující Bůh, ba ani zlomyslný křesťanský Satan, ale Azathoth – „slepý, idiotský bůh“, jaderný chaos, který bezmyšlenkovitě bublá v centru nekonečna za zvuku proklatých fléten. Azathoth je Jaldabaóth zbavený jakékoliv zlovůle či osobnosti; je to čirá, bezcílná fyzikální nutnost.

Zatímco gnostik věřil, že skrze gnózi (esoterické poznání) může jeho vědomí uniknout z hmotného vězení k vyšší transcendentní pravdě a dosáhnout spásy, kosmicismus nabízí zvrácený, temný zrcadlový obraz. V Lovecraftově vesmíru „kosmická gnóze“ neosvobozuje. Osvícení znamená zjištění, že žádná vyšší duchovní sféra plerómatu neexistuje. Gnóze u Lovecrafta je přesně tím aktem, který nenávratně zničí lidskou mysl, protože kognitivní aparát primáta nedokáže pojmout svou vlastní absolutní nicotnost.

Kosmicismus nevznikl jako pouhý literární trik pro levné brakové magazíny, ale jako hluboce promyšlený světonázor autora, který byl zapřisáhlým mechanistickým materialistou a ateistou. H. P. Lovecraft definoval svou vizi naprosto pregnantně ve své rozsáhlé osobní korespondenci, v níž neustále obhajoval bezvýznamnost lidského druhu.

V dopise z roku 1927, adresovaném editorovi časopisu Weird Tales Farnsworthu Wrightovi, formuloval základní manifest své tvorby:

„Všechny mé příběhy jsou založeny na základním předpokladu, že běžné lidské zákony, zájmy a emoce nemají v obrovském a širém kosmu vůbec žádnou platnost ani význam. Změny, útvary a procesy neznámých světů si nelze představit, dokud si lidská mysl pevně neuvědomí absenci jakýchkoli lidských vlastností v kosmické rovině. Aby člověk dosáhl esence skutečné vnější podivnosti, musí zapomenout na věci jako organický život, dobro a zlo, lásku a nenávist a všechny takové lokální atributy jedné zanedbatelné a pomíjivé rasy zvané lidstvo.“

Tato filozofie se stala ústředním motivem. V korespondenci s Jamesem F. Mortonem (1929) Lovecraft šel ještě dál do ontologického nihilismu:

„Jsem mechanistický materialista a v mé filozofii není absolutně žádné místo pro nic jiného než pro neosobní a slepé mechanické vlastnosti hmoty. Nedokážu psát o obyčejných lidech, protože mě ani v nejmenším nezajímají a nepřikládám jim žádnou váhu. Proč by vlastně měly někoho intelektuálně zajímat nudné triviality jednoho jediného druhu mrňavých dvounožců zbloudilých na titěrném zrnku prachu uprostřed naprosto neprobádaného vakua?“

Zde se Lovecraft stává dědicem Arthura Schopenhauera. Schopenhauerova představa vesmíru jako projevu slepé, iracionální „Vůle“, která pohání existenci bez jakéhokoliv účelu, se u Lovecrafta zhmotňuje do slepých přírodních procesů. Friedrich Nietzsche mohl prohlašovat, že „Bůh je mrtev“, avšak kosmicismus přichází s mnohem mrazivějším poselstvím: Bůh nezemřel. Pouze jej nahradily entity a fyzikální zákony, pro které představujeme méně než zrnko písku v hurikánu. Cthulhu, Yog-Sothoth či Nyarlathotep nepředstavují zlo v křesťanském slova smyslu. Představují lhostejnost. Člověk je pro ně tím, čím je pro člověka hmyz – pokud je lidstvo zničeno při jejich probuzení, jde jen o bezvýznamný vedlejší efekt.

Nejslavnější a nejdokonalejší definice tohoto existenciálního děsu otevírá povídku Volání Cthulhu (The Call of Cthulhu, 1928). Tento odstavec je alfou a omegou kosmicismu, dokonalým shrnutím epistemologické paralýzy:

„Nejmilosrdnější věcí na světě je podle mého názoru neschopnost lidské mysli propojit veškerý svůj obsah. Žijeme na poklidném ostrově ignorance uprostřed temných moří nekonečna a nebylo nám určeno, abychom se vydávali na daleké cesty. Vědy, z nichž každá se pachtí vlastním směrem, nám dosud příliš neublížily; ale jednoho dne skládání rozpojených znalostí otevře tak děsivé pohledy na realitu a naše hrůzné postavení v ní, že z tohoto odhalení buď zešílíme, nebo utečeme ze smrtícího světla do klidu a bezpečí nového temného věku.“

V této pasáži Lovecraft anticipuje moderní informační přehlcení a varuje před tím, co se stane, když věda uspěje. Pokrok nevede k osvícení, ale k mapování naší vlastní nicotnosti.

Tento koncept detailně rozebírá ve své teoretické eseji Nadpřirozený hrůzostrašný román v literatuře (Supernatural Horror in Literature, 1927), kde obhajuje opodstatnění kosmické hrůzy:

„Nejstarší a nejsilnější lidskou emocí je strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma. Tato fakta zpochybní jen málokterý psycholog a jejich uznávaná pravdivost musí provždy potvrdit autentičnost a důstojnost nadpřirozeně hrůzostrašného příběhu jako literární formy. Proti ní jsou namířeny všechny šípy materialistické sofistikovanosti, která lpí na často prožívaných emocích a vnějších událostech, a naivně fádního idealismu, jenž znevažuje estetický motiv a volá po didaktické literatuře, jež by čtenáře pozdvihla k patřičné míře usměvavého optimismu. Navzdory veškerému tomuto odporu však podivný příběh přežil, vyvinul se a dosáhl pozoruhodných výšin dokonalosti, neboť je založen na hlubokém a elementárním principu lidské psychiky, jehož přitažlivost musí být pro vnímavou mysl nezbytně palčivá a trvalá.“

Kosmicismus navíc pečlivě odlišuje dva druhy děsu. Zatímco epistemologický děs je hrůzou z poznání (šílenství z toho, že jsme zjistili pravdu o naší bezvýznamnosti), ontologický děs pramení ze samotné struktury bytí (hrůza z toho, že samotná realita je deformovaná, cizí a operuje podle zákonů, které nás fyzicky rozkládají).

Příkladem ontologického děsu a vrcholem Lovecraftovy tvorby je povídka Barva z kosmu (The Colour Out of Space, 1927). Zde zlo nedisponuje chapadly ani zlověstnými kultisty. Hrozbou je nepochopitelný fyzikální jev – entita ztělesňující barvu ležící zcela mimo naše zrakové spektrum, jež spadne do studny kdesi v Nové Anglii. Tiše, pomalu a s naprostou lhostejností pohlcuje životní energii krajiny i mysl jejích obyvatel. V osobních poznámkách Lovecraft svůj tvůrčí proces vysvětlil naprosto jasně:

„Bylo mým prvořadým záměrem stvořit entitu, která bude ze své podstaty opravdu radikálně mimozemská. Zcela jsem odmítl představu jen dalšího chlápka se zelenou kůží a tykadly, který má lidské pohnutky a chce dobýt Zemi, jak je bohužel naprostým zvykem v tehdejší brakové vědeckofantastické literatuře.“

Lovecraftův děs nebyl živen mystikou, ale moderní vědou počátku 20. století. V době, kdy psal, otřásaly lidským vnímáním naprosté revoluce. Darwinova evoluce zařadila člověka mezi zvířata. Průmyslová jatka první světové války ukázala, že neexistuje vyšší instance, jež by zabránila zkáze. Ale byl to především Edwin Hubble, kdo v roce 1924 prokázal, že naše galaxie není sama, že se vesmír rozpíná a je miliardkrát větší a starší, než lidstvo dokázalo pojmout.

Tento šok z takzvaného Hlubokého času (Deep Time) je ústředním motivem novely V horách šílenství (At the Mountains of Madness, 1936). Když expedice v Antarktidě objeví zamrzlé pozůstatky prastaré civilizace (Elder Things) a jejich biologických experimentů (Shoggothů), dochází k nejděsivějšímu odhalení – lidstvo není výtvorem boha, nýbrž nezamýšleným odpadem, pokusným omylem, plísní vzniklou z exkrementů prastaré stavitelské rasy.

V novele Stín z času (The Shadow Out of Time) zase Lovecraft zkoumá hrůzu z propastného geologického času. Rasa Yithianů, jež si vyměňuje mysli napříč eóny let a galaxiemi, znehodnocuje celou lidskou historii na pouhou mikrosekundu kosmického dění. V povídce Sny v čarodějnickém domě (The Dreams in the Witch House) pak Lovecraft použil tehdy novou ne-euklidovskou geometrii a rodící se kvantovou fyziku – hrůza nepramení z kouzel, ale z protnutí rovin existence, do kterých se matematický génius propadne pod tíhou vlastních rovnic.

Nelze však opomenout stín samotného autora. Jak upozorňuje proslulý badatel S. T. Joshi ve své biografii I Am Providence, a po něm i Michel Houellebecq v zásadní eseji H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu, kosmicismus má i svůj ryze patologický původ. Lovecraft trpěl těžkou agorafobií, chladem, osamělostí a především paralyzujícím rasismem a xenofobií, které propukly naplno během jeho pobytu v multikulturním New Yorku. Jeho patologický strach z cizinců, „Jinakosti“ a míšení krve (explicitně ztvárněný ve Stínu nad Innsmouthem) však literární génius sublimoval do univerzálního strachu z „Kosmického Jiného“. Lovecraft transformoval svou rasovou paniku do mrazivé ontologické filozofie, která jeho osobní předsudky o celé eóny přežila a stala se monumentální.

Současná filozofie objevila v Lovecraftovi myslitele par excellence. Eugene Thacker ve své knize In the Dust of This Planet ukazuje, že kosmicismus nabízí rámec pro myšlení o „světě-bez-nás“ (world-without-us) – světě po našem nevyhnutelném vyhynutí. Graham Harman, zakladatel Objektově orientované ontologie (OOO), tvrdí, že Lovecraft dokonale popsal svět, kde existence věcí („objektů“) zcela míjí lidskou percepci a chápání. Kulturní teoretik Mark Fisher ve studii The Weird and the Eerie zase vysvětluje, že kosmicismus do našeho světa vnáší přesně to „Divné“ – pocit naprosté nepatřičnosti a cizosti.

Naše epocha si ráda říká Antropocén (věk člověka). Ekologický kosmicismus však tento arogantní postoj drtí na prach. Klimatická krize je v jádru lovecraftovská – planeta Země není laskavá matka. Je to hyperobjekt naprosto lhostejný k našemu přežití; obrovitý, nepochopitelný systém, který nás jednoho dne smete, aniž by zaznamenal náš konec. Tento moderní pesimismus explicitně zformuloval Thomas Ligotti ve své knize The Conspiracy Against the Human Race, kde prohlašuje lidské vědomí za chybu evoluce, jež nás nutí trpět iluzí vlastního významu.

Mainstreamová kultura kosmicismus dávno adaptovala. Temný detektiv Rust Cohle z první řady seriálu Temný případ (True Detective) artikuluje čistou lovecraftovskou filozofii a plně shrnuje existenciální marnost ve svém slavném monologu:

„Myslím si, že lidské vědomí je tragickým omylem evoluce. Stali jsme se příliš uvědomělými. Příroda stvořila aspekt sebe sama oddělený od sebe sama. Podle iluze, že jsme někdo, ačkoliv ve skutečnosti nejsme nikdo. Byli jsme předprogramováni k tomu, abychom měli pocit jistoty, že každý z nás je někým důležitým, ale ve skutečnosti je každý z nás naprostým ničím. Nejvznešenější věc, kterou náš druh může udělat, je odmítnout toto naprogramování, přestat se množit a kráčet společně ruku v ruce k vlastnímu vyhynutí.“

Filmový Vetřelec (Alien) režiséra Ridleyho Scotta a s biomechanickým designem H. R. Gigera je zhmotněním kosmické hrůzy: vesmír je tichý, černý hrob, gigantická lidská korporace je lhostejná mašinérie zla a Xenomorf nepotřebuje motivaci – potřebuje vás pouze jako schránku pro svou reprodukci. Trilogie Johna Carpentera (Věc, Ve spárech šílenství, Vládce temnot) vizualizuje přesně tu kognitivní paralýzu, ztrátu identity a šílenství z poznání pravdy, před kterou Lovecraft varoval. Román Anihilace (Annihilation) od Jeffa VanderMeera z hnutí New Weird pak popisuje Oblast X jako anomálii měnící DNA všeho živého, aniž by měla plán či úmysl.

Zcela unikátním způsobem uchopil kosmicismus videoherní průmysl. Titul Bloodborne brilantně využívá mechanismus zvaný „Insight“ (Vhled) – čím více pravdy o kosmu hráč nasbírá a čím více entit spatří, tím náchylnější je jeho mysl k záchvatům nepříčetnosti. Hry jako SOMA nebo Outer Wilds zase staví hráče do světů umírajícího kosmu a hroutící se reality, kde záchrana není možná a jediným cílem je přijetí nevyhnutelného konce v tichém, temném vesmíru.

Zatímco Lovecraft hleděl do propasti hlubokého času a astronomického prostoru, my si dnes budujeme vlastní kosmickou hrůzu zde na Zemi: Umělou inteligenci (AGI). Vytváříme v křemíku „slepé idioty“, sítě nepochopitelných matematických operací, jejichž způsob vnímání a řešení problémů je nám již nyní zcela cizí. Vytváříme entitu, pro kterou můžeme být brzy bezvýznamní z principu jejího vyššího výkonu a lhostejné logiky.

Kosmicismus Alberta Camuse (absurdismus) nabízel hrdinskou útěchu. Camus tvrdil, že čelíme-li nesmyslnosti světa (absurditě), můžeme se radovat ze samotného aktu vzdoru. Sysifos tlačící kámen může být podle něj šťastný.

Lovecraftův kosmicismus tuto romantickou berličku brutálně odkopává. Sysifos nemůže být šťastný, protože Sysifos neexistuje. Je jen shlukem buněk umírajících na hroudě nerostů v nekonečném, tmavém tichu. Kosmicismus ukazuje propast beze dna, lhostejné konstelace hvězd a drtivé poznání, že ať lidstvo vybuduje, vyzkoumá či pocítí cokoliv, vesmír si toho absolutně nikdy nevšimne. Byli jsme pouhým okamžikem horečnatého snu uprostřed absolutní prázdnoty. A to nejmilosrdnější, co můžeme udělat, je tu prázdnotu nikdy plně nepochopit.